(navigation image)
Home American Libraries | Canadian Libraries | Universal Library | Community Texts | Project Gutenberg | Children's Library | Biodiversity Heritage Library | Additional Collections
Search: Advanced Search
Anonymous User (login or join us)
Upload
See other formats

Full text of "Kniha o Kosti; kus eské historie"

J J- 



Digitized by the Internet Archive 
in 2013 



http://archive.org/details/knihaokostikuses01peka 



KNIHA O KOSTI. 

DÍL PRVNÍ. 



KNIHA O KOSTI- 

KUS ČESKÉ HISTORIE 
7 3%m DÍL PRVÝ. S^^S 
NAPSAL JOSEF PEKAR 



NÁKLADEM MELANTRICHA 
V &M& /1 V PRAZE S^^S 




J)E> 
dli I 



Chcialem pominač, pták malego lotu, 
Pomina.č strefy ulewy i grzmotu, 
I szukač tylko cienia i pogody: 
Wieki dzieciňstwa, domowe zagrody . . . 

Mickiewicz. 



SOUDRUHŮM VÝLETŮ KOSTECKYCH. 



PŘEDMLUVA K ČTENÁŘŮM. 

MEZI bláhové sny mého mládí náleželo i přání vzkřísiti 
k životu celé periody časové v dějinách rodného kraje, 
pobýti delší návštěvou na některém z malebných hradů 
Turnovská, ku př. v 15. stol., poznati osobně společnost na 
zámku i panství, pobesedovati s ní, prostudovati ji a pak, 
rozumí se, napsati o té výzkumné cestě do minulosti zajíma- 
vou knihu. Štěstí bylo mi příznivo: v bohatém rodinném 
archivu Černínském v Jindřichově Hradci otevřelo mi cestu 
na Kost 17. století, na tu Kost, která je nejzachovalejší a nej- 
monumentálnější hradní pevností Českého ráje a malebností 
polohy své má málo sobě rovných v království. Tu Kost měl 
jsem blouznivě rád od studentských let (odpusťte ten vroucí 
tón: vyrůstal jsem ještě v ovzduší romantismu) a láska ta ze- 
sílila se v posledních letech, když naše četa turnovská navá- 
zala s Kostí a s domácí paní na Kostečku, rozkošnou Sobot- 
kou, mnohonásobné styky turistické i společenské. Tak 
počaly se výlety na Kost dnešní doby střídati s jízdami do 
Jindřichova Hradce, k stařičkému archiváři Černínskému, 
p. Tischerovi; v pracovně jeho poskytnuta mi byla příleži- 
tost prodlévati znovu a znovu na Kosti let 1637 — 1738 a po- 
znati (a to namnoze dopodrobna) lidi i poměry dávno za- 
šlých dob během celých tří generací. Brzo našel jsem i jiné 
cesty ke Kosti věků minulých, od stol. 16. do 19. — a výsled- 
kem těch studií je tato kniha. 

Je to tedy plod lásky ke Kosti a k rodnému kraji, a tím 



omluvte shovívavě i jistou okázalost výpravy, při níž spolu- 
působil, pravda, i můj zájem o pěknou knihu. Při tom všem 
nešlo jen o prázdninový flirt historický, nýbrž měl jsem na 
mysli i vyšší úkoly vědecké: chtěl jsem zejména na území 
velkého severočeského dominia prostudovati vývoj poddan- 
ských poměrů v 16. — 19. stol., seznámiti se se selskou historií 
té doby z podrobného názoru skutečného života a poznati 
právní i hospodářské podmínky bytu sedlákova neméně než 
správu vrchnostenskou a panskou ekonomii. Po mém soudu 
vede jen takovým prozkoumáním menšího territoria cesta 
k plnému porozumění vývoje celkového. Výsledky tohoto 
bádání přinese druhý díl mé knihy, jenž vyjde, jak doufám, 
ještě před prázdninami a jenž zároveň dovede historii Kos- 
tečka do 19. stol. 

Ale i v svazku přítomném snažil jsem se vykládati his- 
torii Kosti i Kostečka v rámci dějin českých té doby a dáti 
v ní čtenáři, jak ohlašuje podtitul mé knihy, vskutku kus 
české historie. Byl jsem pilen také toho, aby kniha mohla 
býti opravdu čtena a to vrstvami nejširšími — nevím, jak 
daleko podařila se mi ta popularisace a jak vhodnou bude 
shledána literární forma „knihy o Kosti". 

Co vypravuji z dějin Kostečka, je čerpáno vesměs z pů- 
vodního, dosud nikým neužitého materiálu. Stará průpověď, 
známá v našem kraji: „Na Kosti se páni dobře mají," platí 
i pro pány historiky — žádný hrad, žádné panství horního 
Pojizeří nedochovalo svou minulost v takovém bohatství 
zpráv archiválníchjako Kost: jak kvádrové zdivo hradu, tak 
osudy jeho, aspoň v posledních třech stoletích, dovedly vzdo- 
rovati času a zhoubě. Mně byla ta rekonstrukce života na 
Kosti starodávné (jež byla zároveň radostnou návštěvou 
u snů mládí), velikým požitkem duševním. Byl bych rád, 
kdybych trochu toho zájmu vzbudil i v čtenáři, jenž není 
interesován ani místně ani historicky tou měrou jako já a 



kdybych v obyvatelích toho krásného kraje, jimž je kniha 
určena především, vzbudil hlubší, osvícenější lásku k domo- 
vině, k rodné hroudě, na níž lpí tolik životní snahy i trýzně 
předků jejich. Je to konec konců rodný kraj, jímž a skrze nějž 
učíme se milovati celou vlast. 

V Praze, v prosinci 1909. J. P. 



PŘEDMLUVA K DRUHÉMU VYDÁNI. 

PRVE vydání Knihy o Kosti (díl prvý) vyšlo zrovna před 
čtvrtstoletím. Vydal jsem je nákladem vlastním (v komisi 
Histor. Klubu) a dal si záležet na jeho vnější výpravě. Přítel 
Fr. Táborský pomáhal radou i skutkem. Tisklo se iooo 
exemplářů, cenu jsem stanovil jako nezkušený začátečník 
zcela jednoduše: náklad dělený jedním tisícem vydal asi 
5 K na exemplář; cena byla tedy 6 K, pro členy Klubu 5 K, 
rozuměj korun předválečných. Během dvou let byla kniha 
rozebrána (ale poměrně nejméně od těch, s nimiž jsem po- 
čítal nejvíce, t. j. od sedláků kosteckých). Nedovedu vlastně 
dobře vysvětliti, proč jsem se neodhodlal přes všechny výzvy 
tolik let k vydání druhému. Ale něco o tom povím přece. 

Kniha o Kosti byla psána nejen jako plod lásky k rod- 
nému kraji, ale i jako žádoucí dílo oddechu a odpočinku. 
Toho právě týká se citát z Mickiewicze, položený výše v čelo 
věnování knihy kamarádům (a i toto věnování je ohlasem 
Mickiewiczova ,,Towarzyszom podróžy krymskiej cí ). Radu 
let před tím, od r. 1902 do r. 1906 a vlastně i v letech potom- 
ních byl jsem cele zaujat a k největšímu vypjetí sil poháněn 
svým důkazem o pravosti Kristiána, důkazem, že česká práce 
literární počíná se nikoliv v dvanáctém, nýbrž již ku konci 
desátého stol., v době sv. Vojtěcha. To dlouhé prodlení 
v legendárních počátcích naších dějin, v denním styku s prvý- 
mi světci našimi a prvými životopisci jejich a hojné a těžké 
polemiky, jimiž bylo brániti pravdu proti pochybovačům 



a protivníkům — to vše nalezlo v studiu dějin Kostečka 
vytouženou změnu scény a pohody: ze světa modliteb a zá- 
zraků našich duchovních počátků dostal jsem se domů, mezi 
hory a lesy, jež jsem měl rád od dětství, na záspí vesnických 
statků, mezi jejichž obyvateli jsem vyrostl. Ale vědecká nátura 
se nezapře — již v druhém díle knihy o Kosti byl jsem cele 
zaujat řešením problémů z dějin našeho selského stavu, plá- 
nem položit takřka základy k správnému chápání selského 
vývoje v minulosti (základní kniha Kroftova, Dějiny selského 
stavu, vyšla teprv později) a tak dostal jsem se ze studií, 
jež mne zaměstnávaly v druhém díle Knihy o Kosti, k práci 
ještě namáhavější a významnější: Dějiny českých katastrů; 
v těch letech vůbec byl jsem, myslím, na vrcholu své vědecké 
výkonnosti. Katastry vyšly v prosinci r. 191 5, t. j. v druhém 
roce světové války — to znamenalo konec mých studií kos- 
teckých, přítomnost a otázka české budoucnosti zvítězila na- 
prosto nad minulostí. 

Dnes Kniha o Kosti vychází v úpravě přizpůsobené co 
možná věrně prvému vydání (kromě jistého počtu exemplářů 
na ručním papíře pro zvlášť náročné bibliohly). Čtenář tu 
najde vedle starých obrazových příloh i jistý počet nových, 
jichž neznalo prvé vydání: některé méně zdařilé nebo význa- 
mné, tuším, snadno pohřeší. Text práce je pozměněn měrou 
skrovnou: v prvém díle bylo jej doplniti zejména daty, jež při- 
nesla záslužná monografie Zd. Kalisty Mládí Humprechta Ja- 
na Černína z Chudenic (vyšlá r. 1 932) a v obou dílech vyjádřiti 
přibližně kupní sílu jednoho zlatého v době líčené v korunách 
československých (na místě korun předválečných). Pochyb- 
nostmi, podařil-li se mi ten nesnadný úkol, se netajím. 

V srpnu 1935. Jos. Pekař. 



KAPITOLA I. 



PŘED VPÁDEM ŠVÉDSKÝM. 



NADĚJE V TRVALÝ POKOJ. — HR. ČERNÍN KUPUJE KOST. — 
MELIORACE A INVESTICE NA ZÁMKU A PANSTVÍ. — HROZÍCÍ VPÁD BA- 
NÉRŮV. — VOJENSKÉ NEPŘÍLEŽITOSTI V KRAJI. — PŘÍPRAVY NA PŘÍ- 
CHOD ŠVÉDŮ. — PRVÍ ŠVÉDOVĚ PŘED KOSTÍ. 

DNE 12. září r. 1638 slavila vládnoucí strana v Čechách slavnost 
vítězství: do Staré Boleslave, do kostela P. Marie, byl s ne- návrat 

smírnou okázalostí navrácen zázračný obraz rodičky Boží, jejž byli p - MARIE - 

Sašové r. 1632 uloupili. Sám císař Ferdinand III. s celým dvorem 
svým, s množstvím šlechty a obyvatelstva měst pražských účastnil se 
procesí, jež teprv pozdě na noc za svitu pochodní přibylo z Prahy do 
St. Boleslave a jemuž podobného rozsahem, nádherou a vnitřním 
pohnutím účastníků (podle tvrzení historiků) země česká nikdy ne- 
viděla. Nechybíme se pravdou, povíme-li, že tím slavnostním aktem 
měla netoliko P. Maria dosazena býti na oltář svůj v starém sídle 
svém, ale i obrazně ujmouti se držení celého království, vyčištěného 
od ,neřesti kacířské a od ducha vzpoury'. Neboť dlouholetá těžká 
válka, zdálo se, trvale dozuřila, nepřítel švédský byl vržen daleko od 
hranic země české, a zvlášť horliví stranníci katolické věci shledá- 
vali stav království již ode dvou let tak příznivým, že při úmrtí císaře 
Ferdinanda II. tvrdili, že zanechal království české v takovém pokoji 
a zdaru náboženském, jako někdy Karel IV., otec vlasti slavné 
paměti . . . 

Ta dvě léta pokoje a důvěry v budoucnost probudila k životu 
i mnohou upoutanou sílu hospodářskou: pečlivě uschované peníze koupě kosti 
odvážily se na trh, kapitál nelekal se větších koupí a investicí. Tak (řijen 1637) • 



DÍL PRVÝ. KAP. PRVÁ. 

v říjnu r. 1637 koupil jeden ze zvlášť obratných podnikatelů- 
spekulantů mezi šlechtou českou té doby, hr. Heřman Černín z Chu- 
denic panství Kostecké. Koupil je za 160.000 kop míšeňských (což 
rovná se více než 1 1 milionům v našich penězích) od mladého vé- 
vody Roudnického, Václava Eusebia knížete z Lobkovic. Něco 
(37.000 kop) zůstal dlužen, skoro polovinu (na 70.000 kop) porazil 
si na dluzích, jimiž mu byl kníže povinen. V prvé polovici listopadu, 
,,s novým", jak se tehdy říkalo, panství převzal. 

Bylo to dominium z nejvýnosnějších v kraji boleslavském. Lob- 
stav kovicové, kteří tu vládli asi od polovice 16. stol., rozšířili je pří- 

koupěmi, pěkně arondovali a zvelebili hospodářství v mnohém 
ohledu. To platí i o poslední držitelce Kosti z rodu Lobkoviců, 
o paní Polixeně z Lobkovic, rozené z Pernštejna, matce mladého 
knížete Václava; za ní nabylo panství největšího rozsahu, čítajíc 
651 poddanských míst (dnes bychom řekli popisných čísel) a pět 
dvorů. R. 1632 koupil panství císařský jeneralissimus Albrecht 
z Valdštejna, aby si zaokrouhlil své knížectví Fridlandské, do jehož 
středu Kostečko vbíhalo od jihu jako cizí klín. Tím stala se Kost 
částí ,, šťastné země" Fridlandské, kde vybíralo se sic mnoho kontri- 
bucí, ale kde soldateska nesměla dopustiti se násilí a kde podpoře 
živností a obchodu věnovala vláda jičínská horlivost velikou. Po 
zavraždění Valdštejnově v únoru r. 1634 poznali teprv poddaní 
kostečtí doopravdy hrůzy války. Nejdřív zaplavena byla panství 
valdštejnská vojskem císařským, na žně r. 1634 vpadli do kraje Sa- 
šové, pak zas panství musilo živiti císařské. Tenkrát po prvé prchali 
sedláci do hloubi lesů nebo do útočiště zámku, po prvé obráni byli 
důkladně o dobytek a obilí. Tenkrát teprv vyskytly se na Kostečku 
pusté statky ve větším počtu; během dvou let ubylo na 230 podda- 
ných a ze sedláků zbyly jen asi dvěma stům potahy. Ti ostatní, jak 
slyšíme v suplice kosteckých sedláků z té doby, musili zapřáhnouti se 
sami do pluhu nebo spokojiti se kusem pole zpracovaným motykou; 
jiní s rodinami odešli do jiných krajin, aby se již nevrátili. 

Panství, na něž byl kníže Fridlandský splatil jen 10.000 kop, 



PŘED VPÁDEM ŠVÉDSKÝM. 

připadlo r. 1635 zpět Lobkovicům. Od nich tedy je koupil hrabě 
Černín. Koupil panství v stavu neutěšeném: zámek byl zkažen po- 
žárem, dvory byly oloupeny o bezmála veškeren dobytek (Černín 
převzal ve všech dvorech jen jednu krávu, 8 volů, 6 koní, 1 tele a 
něco drůbeže); ovčíny byly prázdné; lesy z části zpustošené a to 
hlavně rozsáhlou spotřebou stavebního dříví k jičínským stavbám 
Valdštej novým; pivovar i rybníky potřebovaly mnoho nápravy. Jen 
pole u dvorů byla prý dobře vzdělána a oseta. Cena 160.000 kop míš., 
o 10.000 více než při prodeji z r. 1632, kdy panství bylo v dobrém 
stavu, tlumočila důvěru v hospodářské požehnání míru; ostatek 
byla stále značně nižší než byl úřední odhad Kosti z r. 1634, dospí- 
vající k hodnotě 222.000 zl. rýn. 

Hrabě nešetřil peněz a energie na nutné meliorace a investice. 
R. 1638 dán především zámek poněkud do pořádku (pracovali tu meliorace 
pokrývač, sklenář, truhlář, v některých pokojích dávaly se nové A ^^^LJ 
stropy, rámy okenní, kamna atd.), zřizovala se cihelna, nová ovčíma, 
bažantnice a obora, založena vinopalna, spravovaly se chmelnice a 
hledán byl i zkušený zahradník. Dvory a ovčíny byly, rozumí se, 
nově osazeny dobytkem, jenž přihnán z jiných panství Černínských, 
z Kostomlat a Petršpurka. V únoru r. 1638 udělán rozpočet, co asi 
panství ročně bude vynášeti. Počítalo se, že stálého důchodu od 
poddaných bude na 2765 kop 35 gr. (v tom hlavní položkou byl 
roční plat poddaných z gruntů v sumě 1245 kop, dále 1018 kop za 
oves a 235 kop za slepice poddanými odváděné) ; výnos z pěti dvorů, 
totiž Semtinského, Osenického, Vysopolského, Bousovského a Ob- 
rubského odhadnut na 4560 kop, zisk z ovčínů na 2378 kop, z pivo- 
varu 3000 kop, z rybníků 19 14 kop, z mlejnů 220 kop, za ovoce 
200 kop, za dříví 450 kop. Celkem dospívá tento rozpočet po srážce 
režie (2^88 kop) k sumě výnosu 13.500 kop, tedy 8-5% kupní sumy. 
Vseje počítáno mírně, jen v osazení dvorů hovězím dobytkem před- 
pokládá se stav, kterého jistě ani nápravou z r. 1638 nebylo do- 
saženo (na př. 24 krav při dvoře Semtinském) ; počítá se také, že 
všechny grunty poddanské jsou osazeny hospodáři, t. j. že není 



DÍL PRVÝ. KAP. PRVÁ. 



CO PLATIL 
ZLATÝ RÝN., 
CO KOPA. 



vůbec pustých statků, což se skutečností se neshodovalo. Jinak jsou 
číslice tohoto dokumentu zajímavý pro srovnání dnešních poměrů 
s tehdejšími (pozoruj na př., že výnos dvorů počítá se desetkrát výše 
než výnos lesů) ; to však náleží do jiné kapitoly. Dodati sluší, že 
tehdejší kopa míšeňská o 60 groších rovná se kupní silou asi našim 
70 Kč, jeden zlatý rýnský (měl 60 krejcarů) našim 60 korunám. 
Jeden krejcar znamená tedy asi jednu dnešní korunu, jeden groš 
míšeňský jednu korunu a 16 haléřů. Jeden tolar měl hodnotu 1 y 2 zla- 
tého, tedy 90 krejcarů, čili 90 Kč. Nic není nesnadnějšího než tako- 
véto převody ceny peněz mezi dvěma dobami hospodářsky a kul- 
turně si málo podobnými, zejména v letech neustálené měny jako 
dnes. Ale jest jim rozhodně dáti přednost před pouhým uvedením 
čísel staré měny : ta sama o sobě neprozradí čtenáři o cenách práce, 
platů a zboží v minulosti nic. Teprv jsou-li vyjádřena, třebas jen 
zkusmo a přibližně, v našich penězích, stávají se pomůckou poroz- 
umění a poučení. 



NEÚRODA 
R. 1638. 



Ale již prvý rok přinesl zklamání. Nebývalé sucho v květnu 
zničilo úrodu. „Pšenice někde suchem vyhořely, ovsy i ječmeny pod- 
hořelé jsou," píše hejtman Vodička hraběti na jaře; na podzim se 
dovídáme, že pšenice sypala sotva čtvrci z mandele. Co znamenala 
neúroda pro poddané, lze si domysliti z jediného listu hejtmanova 
z konce srpna, jenž čtenáři poskytuje zároveň prvou ukázku kore- 
spondence vedené mezi kosteckými úředníky a pánem a prvý výhled 
do poměru sedláka k pánu v době poddanství: ,,Co se pšenice týče, 
kterouž poddaní na pivovar skládati mají (t. j. na slad; tenkrát se 
vařilo mnoho pšeničného piva), z poručení Vaší Hrab. Mti hned 
jsem s purkrabím a písařem důchodním do vesnic sjel a do stodol 
bedlivě pohlédl. Což sobě Pána Boha za svědka beru, že z mnohýho 
mandele sotva štvrci namlácejí a někteří ani jednoho snopu jí ne- 
mají, nebo na poli vostala. Což V. H. M. pro Boha, pro milosrden- 
ství boží žádají, u vězení souce, aby se jim ňáký milosrdenství učinilo. 
A majíc pak ňákou malou hrstku žita, a to ještě mnohý prázdný, 



PŘED VPÁDEM ŠVÉDSKÝM. 



jestli i to vymlátiti a prodati musejí, teda s manželkama i dítkama 
svejma kusu chleba ani co síti míti nebudou. Ale kteří tak co lepšího 
mají, ti od sebe (tu pšenci) odvésti musejí a z vězení puštěni nebu- 
dou, až taková pšence odvedena bude. Nebo jich přes 60 osob v vě- 
zení na zámku zůstává a teprva sem jí 27 korců na pivovar dostal . . ." 

Ku konci ledna 1639 přijel hrabě panství „visitirovati". Byl pro 
ně získal nového hejtmana, patrně zvlášť doporučeného pro své 
schopnosti, Svatoše Hosiána z Marchendorfu, měštěnína Nového 
Města Pražského. Hrabě Heřman Černín byl na svých panstvích 
nejen ekonomem, ale i velkoobchodníkem; pochopitelno, že k ve- 
dení tak složitého hospodářství nehodil se ledakdos. Z Černínských 
železáren na panství Petršpurském dováželo se na Kost železo, jež 
měl hejtman prodávati; sklepy kostecké naplněny byly vínem, kou- 
peným v zimě v Rakousích (120 věder) a také českým vínem, z Čer- 
nínských vinic v Kamejku nad Labem; také toto víno bylo určeno 
k prodeji. Podobně přivážela se a prodávala sůl, ovšem že i vlna 
z ovcí (a to i z jiných panství), obilí a omastek. Hrabě vracel se do 
Prahy s nejlepšími nadějemi na užitek, jejž vydají kostecké sklady 
zboží. 

Tentokrát byli to Švédové, kteří hrozně sklamali jeho očeká- 
vání. Odvážný vůdce jejich hr. Banér, který koncem roku 1637 za- 
hnán byl až k moři Baltickému, byl během roku 1638 pomalu zatlačil 
císařské pod Gallasem až do Slezska; počátkem roku 1639 stál v Sa- 
ších. Již v prvních dnech března 1639 byl v Praze velký křik, že 
vpadne do Čech; hrabě sic těšil Hosiána na Kosti, že „rozum toho 
nepodává, leč by, kdyby mu (t. j. nepříteli) tak dlouho lhůtu dali, 
nějaký štráf na hranice pustil", ale z ostatku listuje zřejmo, že nebyl 
bez obav. Když pak 16. března odvezli ze Staré Boleslave zázračný 
obraz P. Marie (tak krátký tedy byl triumf jeho ctitelů), a to daleko 
do Vídně, jakoby ani pevnost pražská nebyla mu dostatečnou zášti- 
tou, padl strach a naděje na celé Čechy: naděje tam, kde od švéd- 
ských vítězství doufali ještě v osvobození Čech od jha Vídně a od 
útisku protireformace. 



NADĚJE HOS- 
PODÁŘSKÉ. 



POSTUP 
ŠVÉDŮ. 



DÍL PRVÝ. KAP. PRVÁ. 



CÍSAŘŠTÍ NA 
KOSTEČKU. 



PRŮTAHY CÍ- 
SAŘSKÝCH. 



Švédové tak brzo nepřišli, ale na Kostečku bylo zle od našich 
vojáků. V Boleslavsku byly od února r. 1639 ubytovány dva regi- 
menty; z toho na Kostecké panství rozvrženo původně 80, potom 
ni mužů. Dnes by výživa tolika vojáků nezdála se velikým břeme- 
nem, ale v třicetileté válce stál pluk pěchoty nebo jízdy dobře několi- 
krát tolik co dnes. Vojáci byli soustředěni nejdříve v Sobotce, která 
měla je „vychovávati", ovšem s pomocí celého panství. K tomu 
vychování náležely vedle ,, porcí" na chlebě, mase a pivu ještě t. zv. 
„servicie", t. j. denní přídavky, na př. sprostému 3 kr. (3 Kč), lajt- 
nantovi 25 kr. (25 Kč), šaržím nižším pak v přiměřeném poměru. 
Jen tyto servicie za měsíc na 80 osob vydaly 166 zl. 36 kr.; porce 
stály ovšem více; i počet jejich rostl se Šarží. K nim patřily i porce 
pro koně a dobytek důstojníků ; i ty vydaly velmi mnoho, měl-li vyšší 
důstojník až přes 20 koní a k tomu třeba několik krav nebo mezků. 
Hosián pozoroval brzo, že by delší pobyt tak drahé posádky Sobotku 
úplně ruinoval; proto se rozhodl následovati příkladu panství okol- 
ních a rozlosovati vojáky po vesnicích, kde prý budou moci býti 
zároveň salva guardiemi, t j. ochrannými strážemi. Lajtnanta a něco 
vojáků přijal jako posádku přímo na Kost. 

Pak přišly „durchcuky". Gallas ustupoval se svými pluky ze 
Slezska ke Praze, a díl toho pochodu bral se v březnu a dubnu přes 
Sobotku a Bousov. Dne 25. března se rozložilo po kostských vesni- 
cích sedm kumpanií pod mladým Colloredou; když velitel, jehož 
otec byl s hr. Heřmanem Černínem spřátelen, zvěděl, že leží na 
Černínském panství, vytáhl na druhý den, by se položil ,,vokolo 
Boleslave za vodou". Byla to protekce velmi cenná, neboť utáboření 
vojáků v třicetileté válce v té neb oné obci znamenalo pravidlem 
obrání obyvatelstva, hlavně o dobytky a obilí. Ku konci března 
vystřídaly se tak na Kostečku celé dva pluky, jeden z nich vyštur- 
moval Bousovský kostel, kam lidé své lepší věci schovali a pobral 
všechno, i kalich (jenž potom s námahou dostán zpět) ; v Rokyťa- 
nech by byli polští kozáci bezmála zbili purkrabího kosteckého, když 
jim odnímal kusy dobytka, pobrané poddaným. Projeti nebylo lze, 



PŘED VPÁDEM ŠVÉDSKÝM. 

neboť žádný potah nebyl na veřejné cestě bezpečen, ba i se setím 
v poli byly obtíže jak pro nebezpečí od soldátův, tak pro nedostatek 
pracovních sil : lidé namnoze prchli ze vsí a skryli se po lesích. Hrabě 
i Hosián stěžovali si navzájem, že naši vojáci jsou horší nepřítele 
a Hosián zejména stěžoval si na nedostatek řádu a dohledu se strany 
krajských úřadů na vojenské marše: ,,V žádným kraji jsem neviděl 
takové nesprávy jako v kraji boleslavském. Cokoliv se maršíruje, 
žádných komisařů nenařizují, tak aby ňáký řád byl, a profianty 
(t. j. potraviny) odkud by se dávati jměly, aby nařízeno bylo. Nebo 
pro ty a takové neřády lidi o svý všechno přišli a nemají kusá chleba. 
Co jsou do polí síti jměli, to jim všecko vytrávili, takže nemají k čemu 
se utéci. Naříkají a pláčí . . . Ještě se obávati, když pakáže přijdou: 
ty budou dílo dělati!" „Pakážemi" rozumí Hosián sbory vozatajské 
armádu sledující. Tenkrát se skládal tento ,,train" armády skoro 
veskrze z nevojáků, z póla z paní a žen důstojnických nebo vojen- 
ských a z nevěstek, dílem z kramářů, prodavačů a světoběžníků, 
krátce ,, pakáže" všeho druhu. Velikým do tisíců jdoucím počtem 
vozů a osob často převyšoval armádu, k níž náležel. A jak řádil 
v krajině, v níž stanul nebo jíž se ubíral, to vedle citované poznámky 
Hosiánovy prozrazuje dosud síla opovržení, kterou se u nás nevinné 
slovo ,,bagáž" naplnilo právě v té době. 

Panství, jak víme, vyživovalo si celé oddělení vojenské, pod vele- 
ním lajtnanta, rozdělené na ,,salvakvardy" po vsích; kromě nich 
měli na zámku něco svých vlastních mušketýrů. Ale pochopíme, že 
armádní oddíly na tyto ,, domácí" nebo ,,ložirované" soldáty nic 
dáti nechtěly; to, co stáli panství, nebylo v poměru k tomu, čím mu 
prospěli. Když pak průtah císařských byl u konce, byli odvoláni za 
armádou, takže na pevnosti kostecké zbylo jen něco málo vlastních 
mušketýrů. 

To bylo v době, kdy švédský nepřítel, kdy Banér stál již v Če- 
chách. Dne 28. dubna byl se zmocnil Litoměřic, ohlašuje veřejnými banér v če- 
patenty po celé zemi, že přichází jako přítel, aby přispěl na pomoc 



DIL prvý. kap. prvá. 

tomuto království, ve víře a svědomí od papeženců potlačenému. 
Značný počet českých exulantů, kteří byli důstojníky v švédských 
plucích a nyní s mečem v ruce pomáhali znovu dobyti sobě vlasti 
a vlasti svobody, dodával váhy jeho projevu. Také přísné rozkazy 
Banérovy plukům vystříhati se loupení a násilí pod ztrátou hrdla, 
mohly utvrzovati naděje, vzbuzené Banérovou proklamací. Než kdo 
sdílel v zemi tyto naděje? Ti, co měli moc a jmění v rukou, držitelé 
dominií, stáli ve vlastním svém zájmu (až na nepatrné výminky) na 
straně císařově, města byla znuzena a zastrašena, a na sympatiích 
schudlých jednotlivců z drobné šlechty nebo na bezmocné masse 
poddaných, většinou dosud hlásících se k zakázané víře evangelické, 
mnoho nezáleželo. Je pravda, že tyto vrstvy, jež sympatisovaly se 
Švédy, mohly usnadniti zdar švédské okupace — a zdá se, že na 
Kostečku něco z toho budeme moci postihnouti — ale i v jejich 
očích byl vpád vojenský do Čech novou hospodářskou zkázou země; 
i ony staraly se především o to, jak uchrániti před rekvisicemi ne- 
přítele trochu toho majetku, jenž zbyl jim z braní a drancování 
minulých let válečných. 

Tak vidíme, že postup Švédů od Litoměřic dále do nitra země 
přípravy na byl na celém českém severu signálem k uschovávání cennějších 
P $vfin? D svršků, k útěku poddaných do pevných měst a zámků nebo do lesů, 

zejména však k stěhování panského dobytka do krajů bezpečnějších. 
Velká stáda ovčího dobytka, dobytka hovězího a koní hnána tak 
mnoho mil cesty na cizí panství, kde jim majitel vyprosil útulek. 
Z Valečovajiž ku konci dubna odehnali dobytky, z Doubravice ujeli 
i úředníci. Kostečky hejtman Hosián měl mnoho chuti příkladu toho 
následovati, ale hrabě potíral takové návrhy zcela rozhodně. Od 
druhé polovice dubna připravoval Hosiána na příchod nepřítele, 
dodávaje mu odvahy k vytrvání a hromadě pokyny a rady pro pří- 
pad nebezpečí. Rady, aby neznámých a cizích soldátů nepouštěl do 
zámku nebo aby hleděl vymlátiti co nejvíc obilí a uschovati je 
v zámku, byly na snadě, stejně jako aby sedláci byli upozorněni, 
aby, přijde-li nepřítel, zachránili se s dobytky a lepšími svršky svými 

8 




HORNÍ POJIZEŘÍ NA MAPĚ ČECH Z VÁLKY TŘICETILETÉ 



PŘED VPÁDEM ŠVÉDSKÝM. 

do kostecké pevnosti. Ale hrabě působil i ve výkladech (proti zvyku 
svému laskavých a srdečných) na hejtmanův smysl pro čest a povin- 
nost. „Jestli by pak hrubě daleko přišlo, což nesmejšlím," psal 
29. dubna, ,,a nepřítel naše tlačil do Prahy aneb snad dál, dokud 
succurs (t. j. pomoc) by nepřišel a vopanoval českou zem, tehdy 
nestrachujte se, což nejní třeba, přiď kdo přiď, odstupovati. Moc 
železo láme a jest tím zůstáním věcí služba JMCísařský nežli odje- 
tím ... A kde je čest zdvihnouti, jako tehdy, kdy jest potřeba? Nejlíp 
při statku ostati a moci neodpírati, hleděti moudrostí a chytrostí do 
času se spravovati a neprotivovati, když možnost není . " Dne 4. května 
psal ještě rozhodněji: „Každému správci náleží tu stále setrvati, jak 
pro povinnost svou, tak pro zachování vrchnosti statku a ochránění 
a zdržení všech poddanejch". Těšil Hosiána, že na Kosti nepřátelská 
partaj (t. j. oddíl) mu tak lehce nic neučiní, že nepřítel je jen okolo 
Ostí a naši že proti němu již poslali. Dobytek nechť vypraví hejtman 
do hor, na Vrchlab, že Vrchlabský pán, hr. Marcin (Morzin), dal 
k tomu svolení; ostatek ať vše opatří, jak rozumí. 

Ale již dne 9. května objevila se prvá švédská partaj pod zámkem 
Kostí. Chtěla, aby ji hejtman pustil do zámku. Když byla odmít- PRVl švé- 
nuta, vytasila se s rozkazem, že hejtman kostečky má vydati do kostí 

švédského proviantu (t. j. zásobárny vojenské) 18.000 liber chleba, 
200 ovcí, 30 volů, 12 krmných vepřů, 12 sudů piva, 6 vína, 300 stry- 
chů ovsa anebo za vše 500 tolarů (asi 45000 Kč) . Hosián zase odmítl. 
Partaj přenocovala pod zámkem; ráno pak, ujíždějíc k Sobotce, 
uznala za dobré, neochotným pánům na Kosti trochu pohroziti. 
Zapálila krčmu pod Kostí (rozumí se, že to byla hospoda Helika- 
rova), ale nebránila, když lidé hned oheň uhasili. Pak zajeli rejtaři 
švédští do semtinského dvora (nad Kostí), hledajíce klisen; když nic 
nenašli, zapálili marštal. Ale i ten oheň byl brzo uhašen. 

To bylo prvé seznámení Kosti se Švédy roku 1639. Po týdnu, 
dne 16. května (tenkrát ještě nebyl svátek Jana Nepomuckého a na 
Valdštejně tedy nebyla pouť) táž švédská partaj přijela zas a zas 
chtěla býti puštěna do zámku. Okolí bylo totiž tou dobou z části 



DÍL PRVÝ. KAP. PRVÁ. 

v moci Švédů, na Hr. Skále přijali již švédskou salvaguardu (ochran- 
nou posádku) ; pochopíme, že Švédové měli za to, že musí býti pány 
také v tvrdé pevnosti kostské. Hejtman Hosián bránil se zase; tento- 
krát, jak se zdá, jeho mušketýři zapudili střelbou Švédy od nějakého 
šraňku u zámku. Ale Švédové měli v rukou úspěšný donucovací pro- 
středek: zapálili mlýn pod zámkem stojící a strojili se vypáliti pod- 
kostecké chalupy a semtinský dvůr. I tentokrát to dobře dopadlo: 
hejtman Hosián dal se v „trachtýrování" s nepřítelem, jehož výsled- 
kem po delším handlování bylo, že zaplatil ioo zl. (asi 6000 Kč) 
výpalného. Tato první partaj švédská byla, jak vidno, velmi skromná; 
snad jednala i v úmyslech vrchního vedení, jež vskutku chtělo pů- 
vodně nevystupovati v zemi bez nutné potřeby nepřátelsky. 



10 



KAPITOLA II. 



KOST V MOCI SVEDU. 



OTEVŘENI ZÁMKU ŠVÉDŮM. — OPOŽDĚNÁ PROKLAMACE. — 
KOST KVARTÝREM HR. BANÉROVÉ. — HOSPODÁŘSTVÍ NA ZÁMKU A PAN- 
STVÍ. — ZAZDĚNÉ PENÍZE. — RYTÍŘSKÉ OSOBY NA ZÁMKU. — HUDEC 
SKŘIVÁNEK. 

KOST byla tedy svobodna; na jak dlouho i Nepřítel v květnu 
. a červnu zaplavil celé Zálabí; dne 3. června usídlil se Banér bránit se, 
se svým dvorem ve Staré Boleslavi. Byla to jistě ironie osudu : hlavní Gl kapitu- 

7 . LOVAT? 

stan nepřátelské moci stanul v sídle zázračného obrazu P. Marie! — 
a z téhož místa, odkud katolíci čeští očekávali zázračné přispění krá- 
lovny nebes, připravoval kacířský vojevůdce podmanění Čech, pře- 
devším útok na Prahu. Kost za této situace nemohla uniknouti osudu 
jiných pevných zámků v severních Čechách; musila padnouti nepří- 
teli do rukou. Je pravda, že mohla se brániti a že by snad byla 
i odolala útokům. Neboť zámek byl nabit zásobami, živým dobyt- 
kem i obilím (to všechno tu bylo uschováno před nepřítelem), byl 
pln boje schopnými lidmi. V době rytířské v 13. — 14. stol., nebo 
i v době husitské by se byl také hrad tak opatřený bránil do posledka 
— ale nyní měli lidé méně vojenské krve a rytířské mysli a mnohem 
více praktické vypočítavosti. A to na obou stranách: nepřítel by byl 
si sotva lámal zuby o tvrdou Kost, ale byl by se mstil vypálením 
dvorů a vesnic, zničením celého panství. A tomu chtěli na Kosti 
zabrániti ! Tak si situaci představoval patrně i hrabě Heřman Černín, 
když počátkem května psal Hosiánovi, aby moci nepřítele pro zá- 
hubu statku nebránil, nýbrž ,, moudrostí to okročil a jemné chytrosti 
užíval", to že není nic proti Bohu, proti Jeho Milosti Císařské, svě- 

// 



DÍL PRVÝ. KAP. DRUHA. 

domí a vrchnosti. Hejtman ještě váhal, boje se rozčilení pána; sám 
měl za nejmoudřejší nepříteli se poddati v ochranu a přijmouti — 
jako to učinili na Skalách — švédskou salvaguardu. Hrabě byl mu 

vydání zám- výslovně dal plnou moc jednati podle vlastního uznání — a tak 

K (květeniol9) /I n ěkdy v druhé polovici května (tuším že 21. května) otevřel Hosián 
zámek Švédům a přijal ochrannou posádku. 

Teprv potom došly ho listy od hraběte, datované v Praze 
23. května, kde situace se líčila ve světle pro císařské příznivém. 
Máme zde lidu dost, psal hrabě, jak pěchoty tak rejtarstva, včera 
přibyly dva pluky pěchoty, ve čtyřech nebo pěti dnech přitrhne 
Hatzfeld s celou armádou: ,,tu uhlídáte jiný způsob; naši dají vej- 
hostu nepříteli!" Proto najednou kladl hrabě důraz na to, aby Kost 
se nedostala v ruce nepřítele. ,,A nepouštějte nepřátelského lidu ani 
našeho tam, když se slavně a statečně obrániti a zdržeti mužte. To- 
liko časně se opatřte, abyste při nejmenším do třicíti neb štyrycíti 
dobrých lidí našich při sobě měli a, co k tomu náleží, s potřebu ; by 
i na tisíce jich přišlo, nic vám ublížiti nemohou . . . In summa na 
vás se spouštím, neb vím, že učiníte ve všem jako poctivej muž." 
Poněvadž byl si Hosián prve stěžoval na rostoucí neposlušnost pod- 
daných a patrně naznačoval, že za vpádu nepřátelského jest se obá- 
vati dokonalého vypovědění poslušnosti se strany sedláků, poslal 
hrabě zároveň jakousi proklamaci k poddaným celého panství. Po- 

proklamace roučel poslušenství panu hejtmanovi a napomínal, aby si nezoufali. 

daným. ' Sliboval, že hejtman založí všechny obilím. Pro větší dojem na pod- 
dané vykládal mnoho o přepuštění božím, povinnostech k Bohu 
a boží odplatě. Těm sedlákům, jimž by to dost neimponovalo, měla 
hlavu napraviti věta, že vlády nepřítele bude jen na krátce, ,,an naše 
dvě armády již s Bohem v Čechách sou." S těma dvěma armádama 
to však pravda nebylo a s tím sedlákům půjčeným obilím vypadalo 
to dokonce nepěkně. Hosián totiž prodal je za drahé peníze sedlá- 
kům především z toho důvodu, aby mu ho nepobral nepřítel. Vezme-li 
nepřítel obilí sedlákům, budou je musit přece zaplatiti! 

Listy došly pozdě, na Kosti měli již švédskou posádku. Nebyla 

12 



KOST V MOCI SVEDU. 



veliká: asi 20 mušketýrů pěších a 20 jezdců, jichž část brzo rozdě- 
lena na malé salvaguardy po dvořích. Tím bylo panství všeho násilí 
se strany nepřítele na celou dobu jeho okupace — trvala na tři čtvrti 
roku — ochráněno. Loupiti bylo švédským vojákům přísně zaká- 
záno; a když jedna partaj švédská, vedená kornetem (tolik co poru- 
čík), přece neodolala a uloupila v kostele soboteckém nejvzácnější 
poklad města Sobotky, drahocennou monstranci umělé práce a tři 
kalichy (bylo to 18. června), rozmyslil si kornet nebezpečí svého 
činu dříve než dojel do Zidnovsi, a zajel sám ke Kosti, aby ukradené 
klenoty vrátil. S prázdnou rukou přece neodešel; dostal za to od 
rozradostněných Soboteckých 22 dukátů. Jinak však o obírání pod- 
daných o dobytek nebo obilí neslyšíme nejmenšího: poddaný sedlák 
mohl bezpečen jíti po své polní práci a Hosián se svými úředníky 
věnovati se bez obav správě hospodářské i civilní. V srpnu dokonce 
poručil hr. Banér (na Kosti jej titulovali úředně: Jeho Excellence 
pan jenerál a feldmaršál), že rychtářové mají sedláky přiměti k pol- 
ním pracem, především osetí polí, a že proti neochotným může 
Hosián užiti moci vojenské. Tou dobou totiž Švédové na výnosu 
panství měli svůj zájem zvláštní : dne 3 1 . července byl nařídil Banér, 
že ujímá se panství k ruce své choti, za „kvartýr" její a že tedy 
panství má mimo potřebné viktualie odváděti ke dvoru jeho do St. 
Boleslave týdně 200 říš. tolarů (asi 18000 Kč). Současně poslal na 
Kost svého komandanta, nějakého Kristofa Halendera; hraběnku 
zastupoval její sekretář Jan Rudolf. Hosián musil přizpůsobiti se roz- 
kazům nových pánů. 

Rozhodnutí švédského dobyvatele, že Kost je „kvartýrem" paní 
jenerálové, neznamenalo nikterak, že hraběnka chtěla se sem uchýlit 
z ležení staroboleslavského, snad na letní byt (ač nevylučuji, že tu 
pobyli hoši Banérovi se svým informátorem nějakou dobu). Banér 
chtěl jen důchod panství obrátiti na potřeby dvora své paní. Kos- 
tečky zámek těch let ostatek sotva se hodil za sídlo pro četný dvůr 
mladé choti jenerálovy. Nebylo v něm místečka neobsazeného. Ne- 
hledě k úřednictvu, čeledi, vlastním mušketýrům a malé posádce 



POŘÁDEK ZA 
ŠVĚD. PAN- 
STVÍ. 



KOST KVAR- 
TÝREM HR. 
BANĚROVÉ. 



*3 



DÍL PRVÝ. KAP. DRUHA. 



JAK TO VYPA- 
DALO NA 
ZÁMKU. 



švédské se ženami a dětmi a značným počtem jízdných koní, přebý- 
valo tu na tucet zemanských rodin z okolí, jež užívaly ochrany pev- 
nosti v čase válečném. Před vydáním zámku bylo tu i něco lidu 
poddaného, jenž se sem utekl se svými svršky a dobytky: tito lidé 
musili na rozkaz Švédů zámek opustiti. Hlavní bylo, že všechny 
větší místnosti v zámku byly naplněny zásobami, nejvíc obilím pan- 
ským i poddanským i zemanům z okolí náležitým. Bylo tu tak scho- 
váno před nepřítelem jistě přes dva tisíce korců. Do jedné místnosti 
dal Hosián snésti slad pro pivovar, jinde bylo mnoho žoků vlny, hlu- 
boko v ovse zasypány nebo i v podkroví zazděny byly zásoby železa. 
Sklepy byly naplněny vínem, jež sem byl dal v zimě hrabě zavézti 
z Rakous a z Kamejku. Jak se to vše mohlo směstnati v prostorách 
zámeckých, pochopíme jen, víme-li, že v jedné netopené klenuté 
místnosti spolu sídlily třebas dvě šlechtické rodiny. 



VELKÁ 

KONTRIBUCE 

ŠVÉDSKÁ. 



Hosiánovi a jeho úředníkům (byli to purkrabí Jiřík Špacirer, 
rodák kněžmostský, jenž se byl nedávno oženil s bohatou vdovou 
v Sobotce a Tobiáš Rovenský, písař důchodní, měšťan turnovský) 
připadl úkol velmi nesnadný : zachrániti před nepřítelem aspoň něco 
ze zásob kosteckých a z důchodu panství. Šlo nyní o to „moudrostí 
to obkročiti a jemné chytrosti užívati", jak radil hrabě. Hlavním 
požadavkem švédským byla týdenní kontribuce 300 zl. (18000 Kč), 
kterou měli platiti poddaní. Když rozkaz o to přišel na Kost, dal 
svolati hejtman Hosián rychtáře a konšely z celého panství a v pří- 
tomnosti zástupce Banýrčina tázal se, chtějí-li uloženou kontribuci 
na se vzíti či raději voliti ukvartýrování švédských regimentů? Pod- 
daní (za něž odpovídal Tomáš Bůva z Dol. Bousova) rozhodli se pro 
kontribuci. Do roka by byl švédský požadavek vydal 15.600 zl. (t. j. 
936.000 Kč), summu hroznou, vzpomeneme-li, že veškeré platy 
a dávky vrchnosti od poddaných celého dominia byly odhadovány 
ročně na 3226 zl. (= 2765 kop). Počítám, že by tu na jednoho 50 až 
6okorcového sedláka připadlo 1 00 — 1 20 Kč týdně, t. j . 5 až 6 tisíc Kč 
do roka. Ukázalo se ovšem brzo, že poddaní kontribuci tak velikou 



'4 



KOST V MOCI SVEDU. 



sehnati nemohou. Supliky jejich k paní jenerálové do Boleslave způ- 
sobily sic nějaké polehčení, ale konec konců musil pomoci panský 
důchod, musil poddané „zakládati". Při tom rozumí se, nebylo po- 
myšlení, že by poddaní mohli platiti obvyklé platy a dávky vrchnosti 
nebo staré „reštanty" (dluhy) ; důchodní písař však vedl v patrnosti, 
co tak zůstali dlužni i co jim bylo na švédskou kontribuci půjčeno. 
Poddaní dali na kontribuci od počátku srpna do února r. 1640 
2603 zl.j ale sekretáři hr. Banérové se odvedlo celkem 5025 zl. (skoro 
o polovinu méně, než bylo původně žádáno) ; bezmála polovic toho, 
jak vidno, zaplaceno bylo z kostského důchodu. 

Příjmy důchodu činily však za švédského panství asi pátý díl 
příjmů normálních. Tak obilí se neprodalo ani korec. Hosián, obá- 
vaje se, že vše bude zabráno Švédy, rozprodal (za drahé peníze) 
jistou část zámeckých zásob obilních poddaným, ovšem na dluh. 
Žeň z r. 1639 zůstávala většinou nevymlácena při dvořích, se svole- 
ním udarovaného švédského komandanta. Mnoho spotřeboval pivo- 
var na slady (od 18. srp. do 26. květ. 1640 417 korců pšenice 
a 447 korců ječmene), ba přikupoval ještě jak pšenici tak ječmen 
— na bezvadné činnosti pivovaru záleželo, jak čtenář pochopí, všem 
na Kosti, Švédům i domácím. Něco málo spotřebováno na setí na 
podzim při dvořích (pšenice 131 str., žita 241 str.), ač velká část 
polí při dvořích zůstávala neoseta, něco padlo na výživu čeládky 
a vojáků. Ale mnoho Švédové vzali, t. j. odvezli do svého ležení, 
v tom na př. 657 str. ovsa, 225 str. žita, 89 str. pšenice; ovsa spotře- 
bovalo se nad to mnoho na zámku, kam v několika koních, skoro 
denně, přijížděli důstojníci i vojáci nebo jiné osoby ode dvora Bané- 
rova. Tak celkem vzato a vydáno ovsa v udané době 1322 str. Menší 
část toho vzatého obilí pocházela z obilní kontribuce, která byla na 
výpomoc kontribuci peněžité nařízena poddaným. 

Vlny měli na zámku ku konci dubna r. 1639 připraveno ku pro- 
deji na 370 kamenů v ceně asi 2600 zl. Ale již v srpnu poručil Banér 
svému komandantu na Kosti, aby vlnu poslal do ležení. Tenkrát 
Hosián komandanta udaroval, že nevzal než 12 žoků (žok měl prů- 



HOS PODAŘ- 
STVÍ NA PAN- 
STVÍ. 
OBILI. 



VLNA A ŽELE- 
ZO. 



15 



DÍL PRVÝ. KAP. DRUHA. 

měrně 8 — 12 kamenů) a ostatek neviděl; později za nového koman- 
danta Joba Dretera vzali Švédové ještě na tucet žoků a prodali je 
soukenníkům do „Rajchumberku" (názvu Liberce u nás tenkrát ne- 
znali); Hosiánovi zbylo jen 17 žoků. Rozumí se, že i železo v ovse 
schované Švédové vyslídili : kluci švédští, děti švédských vojáků, pro- 
lézajíce kdejaký kout zámku, objevili i sklad železa „baumistrem" 
Kořínkem vpravený do nějakého ztraceného kouta mezi komíny, 
věděli dokonce o železe v podkroví zazděném. Dovídáme se aspoň, 
že sekretář paní jenerálové, když se svými opouštěl zámek na vždy, 
ukázal purkrabímu k místu v podkroví, že ví, že tam je scho- 
váno železo. Švédové tedy nechtěli brát všecko. Co potřebovali 
železa, zavezli do ležení, něco roznesli pod plášti švédští vojáci, 
aby to u kováře v Podkosti zpeněžili. Hosián o něm tvrdí později, 
že prodával podkovy v švédské armádě ve velkém — z železa 
Černínského. Ale něco železa přece Hosián prodal ve prospěch 
důchodu. 

Jako železa a vlny, tak i drahého vína pánova mohl Hosián 
zásoby vína. zachrániti jen menší díl. Víno bylo sice zazděno ve sklepích, když 
přišli Švédové, ale nebylo asi třeba přílišného nátlaku na úředníky, 
aby cestu k němu našli. Podle Hosiána byl to purkrabí, jenž dal pro- 
lámati otvor k vínu a bečky „dobýval" ven ; podle purkrabího náležel 
zase Hosián k těm, kteří kultu vína věnovali mnohou chvíli, prý i ve 
společnosti nějakých „šlunder". Zena Hosiánova, pravda, nebyla na 
Kosti. I o víně přišel rozkaz ze St. Boleslave, odvézti je do ležení. 
Ale všichni na pevnosti shodli se o prosebnou supplikací k paní hra- 
běnce, kterou jazykem německým složil jeden z drobné šlechty na 
Kosti bydlící, Hons Hendrych Šultys ze vsi Rakova u Sobotky, aby 
ustrnula se nad ubohými poddanými lidmi, kteří kontribuce uložené 
zastati nemohou. Nebude-li moci kostecké víno býti prodáno, nebude 
důchod s to, aby poddaným v kontribuci vypomohl. Tak se podařilo 
5 velkých sudů vína zachrániti — byly prodány za 660 zl. (t. j. 39600 
Kč ! ; sudy byly patrně sedmi- či osmivěderní ; proto asi ta cena), jež 
vskutku odvedeny většinou sekretáři Banýrčinu na splátku pod- 

16 




r. 



W 
Q 
< 

= 3 
U - 

- ~ 

J říj 






KOST V MOCI SVEDU. 

dánské kontribuce. Asi stejné množství vína, ne-li více, bylo vypito 
od Švédů a hostů jejich na Kosti. 

O prodeji dobytka neslyšíme; něco málo pobráno ovšem do 
ležení. V prosinci 1639 bylo při dvorech ještě 17 tažných volů, krav dobytek a J. 
asi 34. Soldáti vzali jen něco koní; víc decimoval dobytek mor, jenž 
počal se Šířiti na podzim. Ovčíny však zůstávaly v celosti; když 
později přišel rozkaz odehnat skopce do ležení, uznal Švédský ko- 
mandant, že bude moudřejší, je prodat a peněz užit ke krytí kontri- 
buce. Prodáno tak 40 skopců a 100 kusů ovčího braku židu do Bole- 
slave. Také omastek neprodán toho roku žádný; co ho bylo, spotře- 
bovali Švédové a domácí; ostatek dobytek, podle vysvětlení Hosiá- 
nova, pro přehánění a skrývání jeho před nepřítelem, byl většinou 
nemocen, mřel a omastku mnoho nevydal. Vskutku o skrývání do- 
bytka naše prameny nevědí ničeho; nedošlo ani k tomu, aby byl 
zahnán před Švédy na Vrchlabí, jak byl hr. Černín poručil (na 
Vrchlabí řekli Hosiánovi, že nevědí sami kam se svým dobytkem). 
Úřednictvo i čeleď pravděpodobně užili příležitosti, kdy bylo snadno 
trochu si polepšiti na účet nepřítele švédského a pohrom válečných. 
Rozuměli tomu i Švédové, vydávajíce někdy (vím jen o jednom pří- 
padu) kvitance o rekvisicích, jichž vskutku neodebrali. Tak asi dívali 
se domácí i nepřítel na ovoce panské i na zvěř ve „forstu" jako na 
kořist válečnou; pěkně naložená nebo vyuzená černá zvěřina byla 
několikrát vezena do ležení. Rybníky, zdá se, za doby okupace mimo 
něco málo k potřebě vlastní se nelovily; také za dříví utržila se ná- 
padně malá částka (49 kop m.). 

Co drželo panství v té době a zásobovalo pokladnu důchodu 
aspoň pro potřeby nejnaléhavější, byl pivovar. Hosián později na- 
psal, že zachránil panství, zachrániv slad před partajemi a dopraviv 
jej z pivovaru nahoru do zámku. Víme vsak, že i za Švédů se slado- 
valo svobodně dále. Je pravda, že mnoho piva vypito na zámku od výnos pivo- 
Švédů a hostů jejich — ku konci června padla na to dokonce celá varu. 

várka (várky byly po 12 — 18 sudech čtyřvěderních), něco bylo vzato 
do ležení. Ale přes to byl prodej piva čilý a výnosný; spotřeba piva 

3 '7 



DlL PRVÝ. KAP. DRUHA. 

byla tak veliká, že vařilo se, tuším, víc než za poměrů normálních. 
Od sv. Jiří 1639 do sv. Jiří roku 1640 uvařilo se 359 sudů piva hoř- 
kého a 16872 sudů piva bílého; z toho vypili soldáti na Kosti nebo 
vzali do ležení 236 sudů v ceně 2313 kop; ostatek byl prodán za 
3152 kop (= 22064 Kč). Množství piva vojáky vypitého nebo po- 
braného uvádělo později při účtování pána v hněvný úžas; je v něm 
však obsaženo i pivo, jež po odchodu Švédů spotřebovali císařští. 
Co piva na prodej vystaveného se týče, koupili nejvíc markytáni 
švédské armády. Platili pravidlem 12 zl. (720 Kč) za sud, o třetinu 
víc než krčmáři z panství. Ve většině krčem na Kostečku tou dobou 
nevypilo se nic, pro nouzi lidskou; nejvíc ještě spotřeboval krčmář 
pod zámkem, předchůdce Helikarův a taky tenkrát rychtář pod- 
kostský, jménem Matěj Ječnej nebo také Rečnej. Švédští mušketýři, 
kteří, jak víme, v květnu krčmu zapalovali, sotva rádi vzpomínali 
na ten nerozvážný atentát, a posvícení v říjnu r. 1639, za švédského 
panství, nebylo asi smutnější a muzika méně hlučná než v letech 
předchozích. Vojenský živel švédský při té muzice nesmí si však 
dvorní dámy semtinské představovati zkušenostmi dneška: vojáci 
těch švejdských časů byli velkým dílem ženatci, starší chlapi, a na 
svých výpravách vojenských provázeni byli salvaguardou svých 
žen a dětí. 

Příjem z prodeje piva sic pravidelně pokladnu panskou záso- 
yiNÁ vydán! boval, ale vydání jejímu nestačil. Neboť švédská „guarda" v pev- 
na vojáky. n osti a vydržování vlastních mušketýrů pohlcovala mnoho peněz. 
Komandantu švédskému na zámku platilo se na př. týdně 9 zl., t. j. 
našich 540 Kč, šaršantovi týdně 4 zl. 30 kr., kfrajtrovi (to je náš 
„frajtr", Gefreiter) jakožto nejmenší šarži týdně 1 zl. 52 kr. Na štěstí 
pro panství šaršant a kfrajtr a s nimi většina ochranné posádky po- 
byla na zámku jen kratší dobu, jak se zdá jen v zimě. Týdně 3 zl. 
platilo se guardě ve dvoře Osenickém. Domácím, vlastním muške- 
týrům platilo se týdně po 1 zl. 10 kr. až 1 zl. 30 kr. ( = 70 — 100 Kč) ; 
bylo jich původně 9 — 10, později 5; nějaký Jiří Suk Nosálovský byl 
jako velitelem jejich. Dostával týdně iV 2 — 2 zl. Tato nám neobvyklá 

18 



KOST V MOCI SVEDU. 

výše žoldu ve válce třicetileté, v době, jíž byla zcela cizí myšlenka 
o všeobecné branné povinnosti státních občanů, byla to především, 
jež stála hrozné summy a minovala státy a národy. Lze si předsta- 
viti, jaké sumy pohltily tyto dávky za tři čtvrti roku ! Neboť placení 
žoldu neznamenalo, že se voják má vyživovati ze žoldu: praxe se 
vyvinula tak, že chtěl i žold i výživu. Tak nebudeme překvapeni 
velkými obnosy, jež Kost vydala na vojáky: na guardu švédskou na 
zámku dalo se celkem 254 zl., na guardu v Osenicích 41 zl. 55 kr., 
outraty na kuchyni pro soldáty švédské činily 59 zl. 40 kr., za maso 
na soldáty švédské 35 zl. 44 kr. To je dohromady 391 zl. 29 kr. — 
tolik stála posádka švédská na zámku za doby okupace. Na švédské 
vojáky příchozí z ležení, konvoje a jinak se vydalo 236 zl., výchova 
mušketýrů domácích stála celkem 552 zl. 55 kr. Kromě toho musilo 
panství svým mušketýrům opatřiti zbroj a munici: prach, olovo, 
lunty i muškety. Jeden svazek luntů kupoval se od provazníka po 
4 kr. (4 Kč) a vydalo se na ně celkem 37 zl. 45 kr. (rád bych věděl, 
k čemu se tolik luntů potřebovalo, když nebylo příležitosti z muškety 
vystřeliti). Prach kupoval se u kramářů v Sobotce, libra po 1 zl. 
(t. j. 60 Kč) a vydalo se zaň a za olovo 51 zl. 25 kr. Krátce panství 
zaplatilo na vojáky jen na hotových penězích 1285 zl., nepočítaje, 
co přispělo poddaným na kontribuci, a co musilo vydati v natura- 
liích. Také návštěvy ode dvora Banérova, někdy týdny trvající, nAvštěvy 
stály mnoho. Byl tu praeceptor Banýrových dětí, „kamrdiner" ODE dvora. 
Banérův, lajtnant WolfTort (s 6 koni), „rossvorajtr", „štolmistr" 
a ,,vochmistr" Banýrův, Banérovy kočovský koně na čtyry „cuky" 
a tři koně jízdné. Úředníci brali své normální příjmy peněžité 
i deputátní jako jindy; jen čeledi ve dvořích, kde za švédské oku- 
pace se nevykonávala ani polovina povinné práce, Hosián platy 
většinou zadržel. Odůvodňoval to poněkud také tím, že za té 
doby „poddaní i čeládka z glejchu vystoupili", poslouchat ne- 
chtěli, Švédy za pány považovali. 

Po tom, co vyloženo, porozumíme, že důchody panství poža- 

19 



DlL PRVÝ. KAP. DRUHA. 

zazděný . davkům švédské okupace stačiti nemohly. Hosián pomáhal si tím, 
poklad. £ e někdy na krátkou lhůtu vypůjčil si několik set zlatých od některé 

z rytířských osob na zámku prodlévajících. Konečně však sáhl — 
k neštěstí svému — na iooo zl., jež dal hrabě, když byl na jaře na 
Kosti a když se bál pro nebezpečí na cestách tak velkou summu vzíti 
sebou do Prahy, na hradě zazdíti. O malém pokladu věděl jen Ho- 
sián, purkrabí a ,,baumistr" Kořínek. Něco se o tom přece pro- 
slechlo po zámku a doneslo k Švédům, kteří, pokud tomu rozličnost 
jazyka nebyla překážkou, našli brzo přátely a důvěrníky (Hosián 
říkal: „zrádce") v místním, většinou také nekatolickém obyvatel- 
stvu. Vypravovalo se ovšem, že hrabě zazdil na Kosti 20.000 zl., 
a švédští mušketýři, hledajíce ten poklad, prý i silné zdi prolamovali. 
Když v říjnu týdenní kontribuce 300 zl. nemohla býti sehnána, dal 
komandant Švédský jednoduše Hosiána, purkrabího Špacirera, dů- 
chodního písaře a Vlacha Kořínka zatknouti, spoutati a druhý den 
vézti je do ležení. Hrozil zároveň, že nedostane-li kontribuci, dá 
zámek i celé panství vyplundrovati. V strachu slíbili zatčení, že pe- 
níze opatří — a tak se stalo, že Hosián sáhl na zazděné peníze hra- 
běcí. Potom již bralo se z nich bez zatýkání a věznění (naposled 
15. února r. 1640) : při odchodu Švédů nezbývalo z nich než 94 zl. 
S tím dosáhlo peněžité vydání z důchodu hraběcího na švédskou 
kontribuci a švédskou posádku (nečítaje nic z toho, co dáno na 
mušketýry domácí aniž co vzato v naturáliích) celkem úctyhodné 
summy 3849 zl. 34 kr., t. j. přes 230.000 Kč. 

Věděl hrabě v Praze, co se na panství jeho děje? Korespon- 
DůvÉRNĚ lis- dence z Kosti do území císařských byla jistě zakázána, ale, jak po- 
tydo prahy, chopitelno, nemohla býti znemožněna. Ku konci října vypravil hrabě 
nějakého spolehlivého posla na Kost, jak se zdá, upomenout hejt- 
mana o peníze. Odpověď hejtmanova ho ovšem nepotěšila: odnikud 
není krejcaru a co přijde do důchodu, tím třeba zakládati poddané. 
Je pravda, psal, že poddaní toho nezasluhují, jsou neposlušní, ano 
někteří, jako dva kupci na Kosti (dohaduji se, že Hosián míní ně- 
které osoby rytířské, tou dobou na Kosti bydlící) štvou přímo ke 

20 



KOST V MOCI SVEDU. 

vzpouře a k obírání vrchnosti. Poněvadž nemám skutečné moci nad 
poddanými, není dost pracovních sil, proto na př. u Vlčího pole 
(dnes Vyšší pole) žito a oves na poli, co není dokradeno, stojí a ne- 
může se odvézti (list je psán v prvých dnech listopadu!). Ale přes 
to se snažím, aby aspoň u Semtin bylo zaseto ; dám také házeti obilí 
do strnišť a zasíti oboru, tam to bude nejjistější. Tím tisícem zazdě- 
ných peněz musilo se hnouti; vzal jsem 200 zl., ale zas je navrátím. 
Ostatek mám ke všemu mrzutosti s personálem, na př. Vítem mys- 
livcem (jenž se na hejtmana hnal s tesákem v ruce) a pomluvy 
od jiných. 

Takový je obsah listu, srozumitelného jen zasvěcenému, roz- 
luští me-li jeho skrývačky. Není šifrován, aleje psán tak, aby nikdo 
cizí nepoznal, odkud a kým je psán. Nemá podpisu ani data, místo 
adresy jen: Do Dlouhé Lhoty k dodání (pozdější podobný list Ho- 
siánůvje datován ,,v Zábrdovicích"). Místo jména Sobotky a Kosti 
je všude užíváno jména Broumova (na př. : ,, měšťané broumovští"), 
narážky místní a osobní jsou redukovány na nejnutnější míru. Zprá- 
va, že Hosián sáhl na zazděné peníze, je tu tlumočena takto: ,,Na 
Broumově ten tisíc podlažních hřebíků, který zůstával, musil se 
hnouti. Nebo mi se nedostalo dvě stě hřebíků. Až železa bude zase, 
doloží se jinejma, těm podobnejma . . ." Hosián bohužel nedoložil 
nic, ale vybral z „podlažních hřebíků" bezmála všechno. 

Od příchodu Švédů uplynulo bez mála půl roku, blížila se zima, 
ale poddaní kostečtí marně se ohlíželi po těch dvou armádách, jež vojen sk A 
v květnu měl hrabě proti nepříteli k brzkému použití pohotově. situace. 

Císařští nepodnikli vskutku proti Banérovi ničeho. Pokus Banérův 
o Prahu z října r. 1639, vypadající ostatek víc jako demonstrace než 
vážný útok, ovšem selhal. Ale až do polovice ledna 1640 nebylo 
stopy po nějakém energičtějším vystoupení císařských v Čechách, 
přes to, že v říjnu přibyl do Prahy nový gubernátor země a velitel 
armády, která měla Švédy z Čech vypuditi, mladistvý arcikníže Leo- 
pold Vilém. Emigrace se Švédy do vlasti se navrátivší zařizovala se 

21 



DÍL PRVÝ, KAP. DRUHA. 

tu, jakoby panství švédské nemělo míti konce. V prosinci na př. 
Banér poručil, aby paní Markéta Slavatová, dědička císařem kon- 
fiskovaných rozsáhlých statků Smiřických, byla v zboží svá uvedena. 
Nesdíleli snad i obyvatelé pevnosti kostecké podobné naděje? Ne- 
přáli si snad také shroucení císařské vlády v království? Zdá se mi 
vskutku, že po návratu císařských netoužili a že poměr celkem přá- 
telský, jak po ty tři čtvrti roku, co tu vládly zbraně koruny švédské, 
spojoval posádku, úřednictvo, šlechtu na zámku i poddané, nesen 
byl společnou antipatií k císařské a katolické vládě. Nepochybně jen 
nejistota, zda Švédové, jako se to stalo již r. 1634, nebudou musit 
Cechy zas opustiti, zdržovala všechny od projevů určitějších. Vý- 
znamné je aspoň, že dva z šlechticů na Kosti přebývajících a sice 
rytířští Li- Jan Jindřich Hubryk z Hendrštorfu a Jan Bernart Kelbich z Ostri- 
DÉ v zámku. cnu náleželi mezi komisaře, kteří v lednu r. 1640 uváděli paní Smi- 
řickou, tedy emigrantku, která se chtěla pod ochranou švédskou 
ujmouti svého propadlého dědictví, v někdejší statky její. Některá 
z těchto panství s Kostí přímo sousedila : tak Hruboskalské a Jičín- 
ské. Na Kosti dleli z drobné šlechty, usedlé na panství nebo v sou- 
sedství ještě Krištof Fridrich Kelbich z Ostrichu, Vilém Uranoš 
z Lazína, Karel Kauč z Kauce a na Veselicí (všimni si, co Němců, 
aspoň původem, bylo mezi předbělohorskou drobnou šlechtou!), 
pan Vančura z Řehnic, Kryštof Častolar z Dlouhé Vsi, dotčený již 
Hans Hendrych Sultys z Rakova, kterému se říkalo „adjutant", 
hlavní tlumočník se Švédy (Hosián neuměl německy), dále Sa- 
muel Mathyzeus z Hortiny (zvaný Horsickej), nějaký Kyčovský 
a nějaký Vesecký. Víme, že zváni byli k pitkám švédských dů- 
stojníků; s bezpečností můžeme předpokládati, že se tu připíjelo 
na zdraví švédské královny a na zdar českých nadějí . . . 

,,Po ten všechen čas," vypravuje později Hosián, ,, ani jednoho 
veselý život dne bez hostí soldatských, jak ode dvora Banýrova tak i odjinud 
nebylo, stále na pankytích (banket) zůstávali, k sobě podobně i rytíř- 
ské lidi zvali a s nimi někdy celé noci pijívali. Ten lehký člověk, 
hudec Martin Skřivánek, kterýž svou muzikou jiných sobě rovných 

22 



KOST V MOCI SVEDU. 

po sobě potáhl a s Švédskými držel, ten se svým nenáležitým chová- 
ním, což všem na Kosti povědomo jest, stále s muzikou v zámku svou 
bezbožnost provozoval, na zemi a na stolicích místa nemíval, ale 
vrch kamen sedíce na svý instrumenta hrál, a když se užral, že svého 
řemesla provozovati nemohl, Švédští mu kdykoliv, třebas o půl noci, 
zámek otvírali a domů, aby se k druhému dni prospal, propouš- 
těli . . ." 

To je ovšem psáno mnohem později, kdy Švédů již nebylo v Če- 
chách. Ale tenkrát, když bezbožný hudec Skřivánek z Podkosti (takto 
řemeslem svým hodinář), vrch kamen sedě, na svý instrumenta hrál, 
nebyl Svatoš Hosián nepochybně tolik rozhořčen. 



23 



KAPITOLA III. 



DOBYTI KOSTI OD CÍSAŘSKÝCH. 

POSTUP CÍSAŘSK ÝCH. — KAPITULACE HR. SKÁLY A KOSTI. — 
ZÁSLUHY FRAUCIMORU PŘI TOM. — ZLOUPENÍ PANSTVÍ OD CÍSAŘ- 
SKÝCH. — OSVĚDČENÍ O ŠKODÁCH. — SKON „BANÝRKY". — ÚSPĚCH 
DOMÁCÍCH MUŠKETÝRŮ. 



POSTUP 
CÍSAŘSKÝCH. 



VZETÍ 

HR. SKÁLY. 



BANKETOVÁNÍ švédských pánů na zámku prodloužilo se až do 
konce února r. 1640; krásného kosteckého jara neměl se již 
nepřítel dočkati. Císařští připravivše se dobře překročili v polovici 
února u Kolína a Pardubic Labe a v desíti dnech, postupujíce oblou- 
kem přes Králové Hradec k Jičínu, vyčistili východní Polabí od 
Švédských posádek. Labskou linii od St. Boleslave až k Děčínu držel 
Banér ještě houževnatě. Dne 24. února byl hlavní stan armády, 
v jejíž čele stál arcikníže Leopold, již v Jičíně, maje namířeno k Ml. 
Boleslavi a odtud k západu, v týl švédským posádkám na Labi. Mezi 
Jičínem a Boleslavi drželi Švédové po pádu Veliše ještě dvě pevnosti : 
Skály a Kost; těch musili se císařští stůj co stůj zmocniti. Ckol svěřen 
mladému Colloredovi,jenž,tusím 27. února v noci vypravil se s 250 
mušketýry a 10 jezdci k Hr. Skále, vyčkávaje vsak k útoku jitra. 
Když se rozednilo, udeřil na prvou bránu zámeckou. Švédové ji 
opustili hned a tak teprv u druhé brány strhl se boj, který trval asi 
hodinu; v něm tři císařští raněni byli smrtelně. O výsledku rozhodl 
prý nedostatek munice na straně skalské posádky. Švédové, počtem 
46 vojáků a 2 důstojníci, se vzdali. Skály osazeny posádkou třicíti 
císařských — když již byly pro Švédy ztraceny, přibyl rychlý posel 
z hlavního stanu Banérova s rozkazem, že pevnost má býti bráněna 
do posledního muže. Od Skály vytrhl hr. Colloredo ihned ke Kosti. 



24 




< 




X 






— 


£/ 


"o 


> 


co 


<; 




X 


CT> 


<; 


~ 


X 








u 


-«J 




C/5 


>2Í 


O 




— 


z 


- 


tí 


a 


pq 


.„ 




>u 


Q 


J2 











*^ 


-c3 


pq 


U 


C/3 


'■■- 




>> 






-x 


>'o 






* 


OJ 




— ■■ 


;_' 


N 


y: 


-— ' 



DOBYTI KOSTI OD CÍSAŘSKÝCH. 



Švédská posádka na Kosti, tou dobou 40 — 50 osob čítající, byla 
odhodlána se brániti. Komandant, snad ještě Job Dreter a sekretář 
hraběnky Banérové Rudolf, sháněli v posledních dnech zásoby, ze- 
jména mouku a obilí; dobytek hovězí i ovčí byl z dvorů zahnán do 
zámku. Kdož ví, bylo-li by se Colloredovi, jenž neměl sebou kusů 
(tak říkali tenkrát dělům) , podařilo Kosti zmocniti se tak snadno jako 
Hrubé Skály! Hejtman Hosián se svými úředníky a šlechtické osoby 
spolu se Švédy v pevnosti zavřené (všichni musili, když přiblížili se 
císařští, vydati zbraně Švédům), trnuli obavami, jak to dopadne: 
obrana zámku slibovala prolitou krev, snad požár, drancování, vraž- 
dění ! V tom na podnět Hosiánův zakročil mocný živel, o jehož pů- 
sobení na Kosti sotva jsme se zmínili: rytířské paní a slečny, ženy 
a dcery urozených osob na zámku bydlících. Dámy soustředily útok 
svých slzavých proseb a nářků na švédského komandanta a — Švéd 
dal se oblomiti. K boji vůbec nedošlo; Kost byla akordem postou- 
pena armádě Jeho Milosti Císařské. To stalo se 28. února r. 1640. 

Na tomto místě autor (jak doufá spolu s čtenářem) lituje živě 
nedostatečnosti svých pramenů. Tak rádi bychom zvěděli něco více 
o tom „fraucimoru", t. j. o těch dámách zámeckých, jež dokázaly 
víc než tři kompanie Colloredových vojáků. Jak sluly vlastně ty 
hezké mezi nimi a čí to byly slzy, čí prosebné pohledy, jež v rozhodné 
chvíli nejvíc obměkčily srdce tvrdého vojáka? Jisto je, že vyvoláva- 
jíce si v duchu představu života na Kosti a společnosti kostecké 
v době, kdy tam veleli Švédové a salvírována byla šlechta z okolí, 
nesmíme opomenouti štěbetavých dámských besed na vyhlídkových 
bodech hradu a na toulkách v Plakánku, nebo veselých úsměvů dív- 
čích, jež vítaly milého příchozího s výše parkánu. Zdá se také, že 
můžeme na základě té historie o vzdání Kosti (ale nejen na základě 
jejím) vysloviti mínění, že válka té doby povahou svou byla velmi 
vzdálena rozhořčeného zápasu na život a na smrt znepřátelených 
národů. Společnost vskutku byla zcela nebojovná, bála se krve a za- 
bíjení; proto nedovedla než vydržovati si žoldáky; a ti ovšem nebrali 
to příliš tragicky. Proto také válka trvala tak dlouho : byla tak dlouhá 



KAPITULACE 

KOSTI (únor 

1640). 



KOSTEČKY 
FRAUCIMOR. 



25 



DÍL PRVÝ. KAP. TRETl. 

a prázdná živelního rozčilení, jak dlouhovětý a vtipu prázdný je 
literární styl té požívačné doby. 

Ostatek i na Hrubé Skále došlo ke kapitulaci švédské posádky 
ženské slzy za zcela podobných okolností jako na Kosti. Hosián tvrdí později, 
že poradiv paním a slečnám v pevnosti dáti se v nářek a uprositi 
švédské důstojníky, napodobil jen to, co, jak dobře věděl, vedlo ke 
vzdání posádky hruboskalské. Tam na Hr. Skále zajisté jako na 
Kosti nalezlo útočiště mnoho rodin zemanských z rozsáhlého panství 
Skalského, ,,fraucimor" byl tam nepochybně ještě vydatnější než na 
Kosti. Tak divně se to má s jistotou historického bádání: máme 
úřední zprávu, psanou hned druhý den po kapitulaci Hr. Skály, 
psanou od důstojníka Colloredova sboru k dobytí Skal a Kosti vysla- 
ného : podle ní vzdali se Švédové na Skalách pro nedostatek munice. 
Co vlastně kapitulaci předcházelo, co dalo se uvnitř hradu, o tom 
císařský důstojník přirozeně nezvěděl. Hrad opouštějící švédská po- 
sádka nemohla přece hlásiti císařskému veliteli: nepodlehli jsme vaší 
síle, nýbrž slzám žen . . . Pravděpodobně ovšem ženské nářky přišly 
zrovna vhod její touze po posici bezpečnější. 

Vydání Kosti v moc císařských, zejména však okolnost, že velký 
zloupen! díl armády arciknížecí nějakou dobu na Kostečku se utábořil* zna- 
^?^a^kých > menar y teprv dokonalou zkázu celého panství. Z posádky švédské 
zůstávali ti, kteří nevstoupili do služeb císařských, tedy především 
komandant, sekretář Banýrčin a několik menších šarží jako zajatci 
na Kosti; zároveň osazena Kost císařskou posádkou: i lajtnantem 
(jménem Jandeort či Jean de Ort?) a 25 musketýry od regimentu 
hr. Maxe z Valdštejna, pána Hruboskalského a Svijanského. Tato 
ochrana stála nekřesťanské summy : lajtnantovi mělo se dávati týdně 
20 zl. (1200 Kč), tedy víc než dvakrát tolik než prve veliteli švéd- 
skému a nad to 5 porcí chleba a piva, feldtbablovi 6 zl. a 6 porcí, 
mušketýrům po 1 zl. a 1 porci. Ale i zajatci Švédští chtěli býti slušně 
vyživováni. Dobytek, jenž nalezen v pevnosti, v tom i koně úřední- 
kům náležité, konfiskován byl hned po vzetí zámku, taktéž mouka. 

26 



DOBYTI KOSTI OD CÍSAŘSKÝCH. 



Dne 29. února změřeny všechny zásoby obilí v zámku: shledalo se 
ho přes 1400 korců, z nichž však jen asi 330 náleželo vrchnosti; 
ostatní bylo obilí „lidské a zemanské", t. j. poddaných a rytířských 
osob. Švédové byli na to nesáhli: nyní sebral hr. Colloredo všechen 
oves hned, o ostatek dal se Hosián v prosby. Zajel (5. března) do 
hlavního stanu arciknížete v Jičíně a psal prosebné listy hraběti Heř- 
manovi o pomoc, aby aspoň žito k setí bylo zachráněno. Přes to 
poručeno, aby víc než třetina obilí, panského i lidského, 624 str., 
byla vydána do císařského proviantu. Hrabě Černín mezi tím ode- 
bral se osobně k armádě, doufaje snad, že známostmi svými v hlav- 
ním stanu a přízní, na niž mohl spoléhati u arciknížete (byl mu 
půjčil něco peněz), zmírní osud svého panství. Nadarmo — musil 
býti svědkem, jak všechno, co po Švédech ještě zbylo, ,, nyní jako by 
peroutkou umetl" ! 

V prvních dnech března 1640 ležel totiž největší díl armády — 
18 — 24 regimentů — na kostských gruntech. Polní maršálek Picco- 
lomini, vlastní řiditel operací, pobyl, snad několik dní, v Sobotce; 
brzo potom (od 10. do 16. března) prodlel tam delší dobu arcikníže 
s hlavním stanem a rozumí se, měl s dvorem svým býti od panství 
vydržován. Co zbylo při dvořích ovčího dobytka — a bylo ho na 
2000 kusů — i rohatého, vše bylo za této vojenské návštěvy najednou 
pryč. Loupež na dobytku, kterou tenkrát provedli císařští ve dvo- 
rech kosteckých, má jistě v dějinách Kosti málo příkladů. Vzali cel- 
kem volů a krav 37, koní 14, jalového dobytka 60 kusů, telat 40, 
svinského 30 kusů, drůbeže 287 kusů, ovčího ke 2000 kusů. Jak kava- 
lírsky zachovali se proti tomu Švédové, kteří tu přes tři čtvrti roku 
vládli ! Hrabě si počítal celkovou ztrátu na dobytku za minulý rok, 
vše prý mírně počítaje (ale pravděpodobně s nemírnou nadsázkou), 
na 3654 kop gr. míš., t. j. na 255.000 Kč. 

Regimenty se sice hnuly dále, ale přišli jiní hosté: bagáže a 
artillerie. Pak až do května vláčely se po cestách jízdné partaje větší 
i menší, přepadávajíce kdejaký potah, který v poli shlédly. Za těch 
poměrů měli ti šťastní poddaní, kterým zůstalo něco obilí k setí, 



ARMÁDA 
ARCIKNÍŽECl 
NA KOSTEČ- 
KU. 



NA 



BÍDA 
PANSTVÍ. 



27 



DÍL PRVÝ. KAP. TRETL 

konati jarní práce v poli! Všechny potahy panské záležely v 5 špat- 
ných volech; koně k nutné jízdě vypůjčoval si hejtman od velitele 
kostské posádky ! V Sobotce po tom smutném postu nezůstalo věrtele 
obroku a ani otepě slámy v celém městě. Těžká kontribuce švédská 
sic ustala, ale jen aby osvobozená vlasť mohla vztáhnouti ruku po 
nové kontribuci: od 16. února nařízena kontribuce na každého 
usedlého po 1 zl. po 4 měsíce. Z Kosti by tak připadlo 1000 zl. 
(za 4 měsíce), jak vidno, mnohem méně než chtěli Švédové. Ale za 
Švédů byl pokoj a poměrné bezpečí na panství. Jak to vypadalo 
nyní, o tom píše Hosián 5. března: ,,Játakovýho prostředku nevím 
jak vynajíti (t. j. k zaplacení kontribuce), nebo krejcaru jednoho 
nejní při druhém a lidi poddaní po lesích jsou, nic nemají a doko- 
nalý žebráci jsou a budou . . ." 

O něco později, ku konci dubna, hejtman Hosián přece pro- 
středek proti kontribuci našel nebo aspoň připravil : dal si prostřed- 
o svědčení nictvím krajského úřadu boleslavského od dvou osob rytířských, 
p. Viléma Uranoše a Karla Kauce, kteří náleželi mezi rytířskou 
šlechtu na Kosti bydlící, vydati osvědčení o škodách, jež panství 
utrpělo. Takovému vysvědčení dvěma poctivými Čechy zpečetě- 
nému musil podle tehdejšího práva úřad dáti plnou víru. „Osvěd- 
čení" je zpečetěno teprv 29. května na Kosti a praví se v něm, že 
svědkové jmenovaní prohlédli celé panství, grunty, domy i dvory 
a že vše sepsali. Při tom shledali pustých gruntů 161, spálených 51, 
kostely i se zvony spálené 2, faru 1, na gruntech zůstávajících 
osob 39. Ti k svým gruntům na zimu oseto mají 195 korců, na jaro 
toliko 19. Však i to na zimu seté obilí, když tu J. M. arcikníže 
Leopold s armádou přes tři týhodny v městě Sobotce (artellerie pak 
a pagáži po vesnicích) zůstávati ráčil, jak okolo města tak po ves- 
nicích jest pošlapáno. Při dvorech se mohlo prý zasíti jen při jednom 
na zimu 50 korců a na jaro 40 korců. Žeň r. 1639 prý byla poplund- 
rována, vymlácena a v niveč obrácena od Švédů. ,,A prohlédnouce 
očitě položení všeho toho panství, nic jiného toliko samé pustiny, 
domy a grunty popálené, pobořené, vytlučené (jsme shledali), a lidi 

28 



O ŠKODÁCH. 



DOBYTI KOSTI OD CÍSAŘSKÝCH. 



NESPOLEHLI- 
VOST DAT 
JEHO'. 



z nich téměř všichni vymřeli a mnozí nemajíce se od čeho živiti, 
jinam se obrátili a z gruntů odešli." 

Badatel, jenž by neměl příležitosti nahlédnouti do poměrů na 
panství v té době důkladněji, sotva by pochyboval o plné pravdi- 
vosti tohoto poloůředního svědectví, jakoby pro historickou paměť 
složeného. Dokument je však pracován pro potřebu berního úřadu 
— a v té věci ani naši předkové to s pravdou nebrali přísně. Víme, 
že počátkem března 1640 Hosián počítal s 250 poddanými, t. j. 
250 berními jednotkami na celém panství; zde se jich přiznává již 
jen 39: v tak nápadný úbytek není možná věřiti. Víme, že ozimu 
při dvořích bylo r. 1639 vyseto 372 korců: zde se přiznává jen 
50 korců. Atd. Víme také, že někteří jiní zemane na Kosti bydlící 
osvědčení dotčené spečetiti nechtěli, víme, že brzo potom purkrabí 
kostečky bojí se úřední revisitace panství, jež by patrně konstatovala, 
zeje celých poddaných asi značně více než 39. Tak zle to tedy na 
Kostečku nevypadalo, jak nám chce namluviti citovaný dokument, 
třebas by bylo zle dost a dost. Ale účele — nikoliv asi bez náležité 
přímluvy hr. Černína u místodržících — bylo dosaženo: Hosián 
opíraje se o osvědčení přiznal k berni pouze 39 celých poddaných 
(v díle druhém najdeš vyloženo, co se ,, celým" poddaným mínilo), 
a panství kostecké odtud v katastru zapsáno je jen s tímto počtem 
berních jednotek. To znamenalo, že berní povinnost jeho (neboť jen 
z gruntů poddanských se pozemková daň vybírala) zmenšena byla 
proti dřívějšku víc než na šestinu. Ale pravda je, že lidé poddaní 
v květnu a červnu tu a tam „promírali" — to mor táhl za armádou : 
na malém panství Mladějovském, přímo v sousedství Kosti, vymřeli 
pánu, Stošovi z Kaunic, všichni lidé. V relacích úředníků hraběti 
Černínovi, kdykoliv je zmínka o tom promírání lidí, myslí se ovšem 
jen na ztrátu finanční: zas ubyl jeden poplatný člověk 

Švédové byli zatím vytlačeni ze země. Jednu dobu pomýšlel 
Banér na to postaviti se arciknížeti k bitvě ; proto vytrhl mu vstříc odchod šve] 
k Ml. Boleslavi a pak k České Lípě — stoje u Boleslave bydlil (v prvé 
polovici února) na Kosmonoském zámku, tedy zcela blízko „svému" 



MOR. 



DŮ ZE ZEMĚ. 



29 



DÍL PRVÝ. KAP. TŘETÍ. 



ÚMRTÍ „BA- 
NÝRKY". 



DOMÁCÍ MUŠ- 
KETÝŘI. 



panství kostskému (odtud mu také poslali sud piva na Kosmonosy) 
— konečně se však rozhodl císařským ustoupiti. Dne 19. a 20. března 
opustil hlavní pevnosti své na labské linii, Brandejs, Mělník, Lito- 
měřice, aby zaměřil do Míšně a Durynska. Tam u Saalfeldu zemřela 
předčasně (8. června) jeho choť, hraběnka Alžběta Juliana, naše 
„Banýrka", vládkyně Kosti v minulém roce. Zemřela srdečně lito- 
vána všemi kavalíry i sprostými vojáky v armádě: po šest let, co 
provázela hlavní stan prchlivého muže svého po válečném dějišti, 
dovedla odvrátiti mnoho zlého a mnoho dobrého vykonati. Po- 
chovali ji, ,, matku vojáků", prozatímně v Erfurtu s velkou pompou 
vojenskou a s velkým zármutkem — truchlící vdovec oženil se za 
dva měsíce po třetí. 

Ještě dřív než Banér opustil Čechy, dne 17. března, obsadili 
císařští i tvrdý zámek a důležitý „pas" na severu Cech, Fridland. 
Posádka císařská na Kosti byla od té doby zbytečnou. Dne 24. března 
nařizuje maršálek Piccolomini komandantu Kosti — jistě k veliké 
radosti hr. Černína — aby s posádkou i se Švédskými zajatými vy- 
trhl do Prahy. Rozkaz vykonán byl 2. dubna; hrabě Heřman sám 
k tomu konci přijel na Kost a osadil hrad vlastními mušketýry, 
počtem osmnácti. Ku konci měsíce se tito musketýři mimo vše na- 
dání vyznamenali: když partaj osmi rejtarů (císařských), vedená 
kaprálem od regimentu Zahrádeckého, chtěla v semtinském dvoře 
odehnati 1 9 kusů dobytka (kaprál chtěl vzíti si náhradu za dobytek, 
jejž mu hr. Černín na jiném místě byl odňal), odehnali je musketýři 
střelbou a jednoho dokonce ranili. Je to, pokud vím, z vojenské slávy 
domácích mušketýrů kosteckých událost nejvýznamnější. 



30 



KAPITOLA IV. 



PROCES S ÚŘEDNÍKY. 



SESAZENÍ A UVĚZNĚNÍ HEJTMANA HOSIÁNA A PÍSAŘE RO- 
VENSKÉHO. — HNĚV HRABĚTE. — ŽALOBY A OBRANY. — NÁSILNÉ JED- 
NÁNÍ PÁNOVO. — ROZHODNUTÍ CÍSAŘSKÉ. — NÁŘKY HRABĚTE NA 
ŘÁDĚNÍ VOJSKA. — PENĚŽNÍ NESNÁZE ČERNÍNOVY. 



TOU dobou choval hrad Kostečky, po odchodu zajatých Švédů 
s jejich ženami a dětmi, dva nové zajatce — hejtmana Sva- 
toše Hosiána a důchodního písaře Tobiáše Rovenského. Dne 
26. dubna totiž přijel hrabě zase na Kost, správu panství udělil 
prozatímně Špacirovi a Svatoše Hosiána a písaře Rovenského, kteří 
oba zbaveni byli dosavadních funkcí svých, donutil k slibu, že ne- 
opustí Kosti, dokud mu nevydají řádný počet z úřadování svého. 
Sensační novina o tom, co se stalo na zámku, prolétla jistě ještě 
téhož dne malý stát kostečky do poslední vísky jeho. 

Těžko povědět, jak mohlo dojíti k tomu, co se stalo. Hrabě byl 
přece na Kosti již 9. března, potom 2. dubna a již dříve z dopisů Ho- 
siánových byl informován, jak hospodařili tu Švédové. Jak řádili 
císařští, mohl viděti na vlastní oči. Byl zpraven jistě dosti podrobně, 
kam se poděl důchod panství za minulý rok i zazděné peníze. Z té 
doby však nemáme ještě zmínky o nespokojenosti jeho nebo rozči- 
lení proti Hosiánovi. Dne 1. dubna píše předchůdce Hosiánův na 
Kosti, bývalý hejtman Vodička, hraběti z Ml. Boleslave (prose zá- 
roveň o protekci, aby se stal hejtmanem na Strakonicích), že Hosián 
má partyky s boleslavskými židy a že ustraňuje nějaké věci z Kosti. 
Určitějšího obvinění v listě není, ale od té doby, tuším, to v hraběti 



SESAZENÍ 

HEJTMANA A 

PÍSAŘE 

(duben 1640). 



HNĚV HRA- 
BĚTE. 



3* 



DlL PRVÝ. KAP. ČTVRTÁ. 

vřelo. Více nevíme než to, že hraběte znenáhla opanovalo vášnivé 
přesvědčení, že ho Hosián okradl o všechen důchod kostského pan- 
ství, zeje zloděj a podvodník. Slepému jeho hněvu neplatil najednou 
pranic poukaz na Švédy nebo na císařské: počítal jen, co bylo várek 
za tu dobu na Kosti, z nichž nedostal ani krejcaru, co bylo vína, za 
něž neviděl ani malého peníze. Počítal jen, že za 14 měsíců nedostal 
z drahého a velkého panství nejmenšího důchodu, ba že zazděných 
1000 zl. mu jeho hejtman vyloupal! Tak došlo k 26. dubnu, kdy se 
hrabě ujistil osobami obou vinníků, kdy dal zatknouti na Kosti 
i poddanou svou, klíčnici a sklepnici Uršulu, jako domnělou spolu- 
vinnici obou. Současně vzal Hosiánovi všechno, což jeho bylo: jeho 
vlastní dobytek i jeho koně, jeho obilí v zámku a poručil všechny 
věci jeho vůbec držeti jako v arestu. Psal Spacirerovi (27. dubna), 
že mu to beztoho je všechno ukradeno a Hosián zeje mu dlužen na 
tisíce. ,,Jest o krátkej čas" (t. j. dokud hejtman nesloží účtů), ,,jsem 
jemu usedlejší nežli on mně." 

Kdo zná lidi, uhodne, co následovalo. Ti, kteří z jakýchkoliv 
žaloby na důvodů nebyli přáteli Hosiánovými, hrnuli se nyní na hraběte se 
stížnostmi. Rytířský člověk, Hynek Tluxa Bradlecký z Mackova, jenž 
měl v jednom sklepě kosteckém uschovány v truhlách své lepší 
svršky (ale na Kosti neprodléval osobně), žaloval na Hosiána, že dal 
otevříti sklep a jeho věci mu pobral. Myslivci hraběcí, kteří vždy 
byli jaksi důvěrníky hraběte a rádi žalovali na úředníky, patřili nyní 
také k udavačům, zejména myslivec Vít, jejž Hosián asi před půl 
rokem dal pro násilí zavříti. Sobotečtí měšťané se pronesli, že je 
Hosián tituloval šelmami a zrádci. Uršula byla ve vězení v Sobotce 
několikrát vyslýchána, poddaní byli k svědectví předvoláváni. Ko- 
nečně i mušketýři kostečtí podali písemnou žalobu, že jim hejtman 
nadal zlodějů a loupežníků a že není pravda, co o nich psal, jakoby 
byli naproti Pánu Bohu a náboženství katolickému, ale při tom se 
jezovity a mnichy dělali, v pláštích chodili (t. j. se přetvařovali). 
Povážlivější pro Hosiána bylo, že se těmto mušketýrům v květnu 
podařilo zadržeti Hosiánova důvěrníka, jenž mu nesl 150 dukátů 

32 



hosiAna. 



PROCES S ÚŘEDNÍKY. 

z Boleslave (v oděvu zašitých) a peníze mu odebrati. Tak se stalo, 
tuším, že hrabě, když ku konci května přijel na Kost, Hosiánovi 
zmíněné dukáty i vše, co na dobytku a obilí byl dosud pouze zadržel, 
pobral definitivně. Bylo všeho v summě (podle počítání Hosiánova) 
935 zl. (56.000 Kč), tedy asi tolik, kolik vzal Hosián ze zazděných 
peněz na švédskou kontribuci. 

Hraběti to daleko nestačilo; chtěl od Hosiána celkem všechno, 
co byl pobral nepřítel. Hosián se zatím dopisy utíkal o pomoc svých uvěznění 
příznivců (tak u hr. z Vrtby), psal i místodržícím do Prahy. Dosáhl rovenského 
tolik, že v červnu přišel od místodržících rozkaz, aby byl postaven 
do Prahy, na kancelář českou. Místodržící musili však rozkaz opěto- 
vati (26. června) ; poukazovali na to, že Hosián je člověk svobodný 
(byl měštěnínem Nového Města Pražského a k tomu, jak se dnes 
česky říká ,,von", čili člověk erbovní) a hrabě že ho vězní jako svého 
poddaného, což je nepřípustné. Hrabě, jenž podrobné účty Ho- 
siánovy a Rovenského měl tou dobou již v rukou, nyní poslechl. 
Sám zajel na Kost pro oba vězně a rozlícen proti nim čím dál tím 
více (tuším proto, že účty obou v ničem podstatném jeho nároky na 
náhradu neospravedlňovaly), pobral jim na Kosti všechny maku- 
láře, korrespondenci a pod., v tom i kusy, jichž k své obraně potře- 
bovali. Na cestě nedaleko Brandejsa vrhl se dokonce na Hosiána 
osobně a zbil ho těžce v hlavu a oči. Scéně byla, tuším, přítomna 
choť Hosiánova, která po jeho pádu přijela na Kost, přebývajíc tam 
v krčmě pod zámkem a nyní zajatce provázela do Prahy. Místo- 
držící na naléhání hraběte podali asi po čtrnácti dnech Hosiána a 
Rovenského k právu Starého Města Pražského, kde oba držáni byli 
v arestu. 

Hrabě dal zkoumati počty obou zajatců v císařské účtárně, dal 
vypracovati obšírné „Vej stávky" na počty ty a kromě toho sepsal 
žalobu neboli artykule s tížné, kterou místodržící jakožto nejvyšší 
soudci zemští přikázali k vyšetření zvláštní komisi ze středu svého. 
Výslech obviněných před komisí touto konal se v domě hraběte 
Černína ,,U jednorožce" na Staroměstském náměstí; hrabě tam roz- 

5 33 



DÍL PRVÝ. KAP. CTVRTA. 

čilen zase nanejvýš, chtěl obviněné bíti. Na noc potom zavřel je 
(„jako bychom jeho chlapi byli", praví Hosián) do sklepa domu 
svého; potom byli znovu uvězněni v radnici staroměstské. Hosián 
i Rovenský zde vypracovali a 1 1 . září odevzdali obšírný spis obranný, 
obsahující odpověď na artykule stížné i vyvrácení „Vejstavků". 

Skoro všechen materiál aktový tohoto sporu se zachoval do 
žaloby dneška. Probírá-li se jím badatel, neubrání se přesvědčení, že hrabě 

A obrany. Heřman jednal v hněvném záchvatu a těžce křivdil oběma bývalým 
úředníkům svým. Hrabě opakuje stále: „Já své míti chci!" ale 
vskutku chce od Hosiána, co vzali Švédové a císařští. Tvrdí beze 
všeho průkazu, že hejtman a písař se o jeho peníze rozdělili a roz- 
partykovali, tvrdí dokonce, že se neprokáže, „aby jak nepřítel tak 
lid JMC za vlas z zámku vzíti měl!" Při tom je mu Hosián stále 
šelma, zlopověstný, povětrný, běžný člověk, Rovenský liská kalvín- 
ská (hrabě miloval takové karakteristiky, a to nejen když šlo o jeho 
úředníky). Podezřívá dále hejtmana, že držel se Švédy, že není ka- 
tolickým, že velkou kontribuci Švédům svolil sám, kvitance švédské 
že jsou pochybné ceny atd. Obrana Hosiánova je celkem úplná a 
přesvědčivá: je tu udáno dosti podrobné, kam se co ze zásob a dů- 
chodu kostského podělo. Hosián vykládá, co zkusil, staraje se, aby 
zachránil statek pána svého; rozkazů nepřítele musil však býti po- 
slušen. Vykládá, že velká část důchodu loňského není ztracena, že 
zůstává za lidmi poddanými, kteří za dob okupace neplatili ouroků 
ani ospů ani reštantů a kteří dluhují důchodu zámeckému i vše to, 
co půjčil jim na kontribuci, v tom i těch 906 zl., které vzaty ze za- 
zděných peněz. Nevylučuji ovšem, že v některých věcech podříze- 
ného významu konstatován byl v účtech omyl nebo výdaj nedolo- 
žený; pověděl jsem ostatek již výše, že s lecčíms se hospodařilo 
roku 1639 na Kosti méně svědomitě. Nezapomínejme však, že pány 
byli konec konců Švédové — ,,když žádali, již poroučeli", praví 
o nich jednou Hosián. Také spojení vlastního malého hospodářství 
hejtmanova s panským (měl na př. svůj dobytek) mohlo býti příle- 
žitostí ke zkracování pána, ale ne ještě důvodem pro to, co následo- 

34 



PROCES S ÚŘEDNÍKY. 

válo. Fakta, že se ztratila i kopa plátna nebo že vydáno mnoho na 
papír, že si Hosián dal dělat nové lůžko pod nebesy a pod., byla jistě 
slabým základem pro pronásledování tak vášnivé a všem požadav- 
kům práva bijící v tvář. 

Podle práva měl hrabě Hosiána žalovati na náhradu u měst- 
ského práva Starého Města a strany měly průkazy listinnými a feudální 
svědky hájiti svých stanovisek. O tom však hrabě nechtěl slyšeti. JUSTICE. 

Nechtěl dopustiti také, aby Hosián vydada za sebe rukojmí (k tomu 
byl podle zákona oprávněn), propuštěn byl na svobodu. Páni nej- 
vyšší ouředníci a soudci zemští (t. j. místodržící) bohužel více dbali 
přání jednoho z dobrých přátel a příbuzných svých, hraběte Heř- 
mana, než práva. Když Hosián obrátil se se suplikou k císaři a hro- 
zilo nebezpečí, že z dvorské kanceláře bude rozhodnuto propustiti 
Hosiána, psali místodržící hr. Heřmanovi důvěrně (n. října), aby 
pospíšil do Prahy, ,,nedada sobě ničemuž překážeti, sic jinače ty dvě 
osoby z arestu propuštěny býti mají". I jediná cesta, dovolati se 
spravedlnosti, jež Hosiánovi zbývala, t. j. suplikace k nejvyšší soudní 
instanci v státě českém té doby, osobě králově, měla mu býti za- 
mezena: ku konci listopadu sdělují místodržící Černínovi, že Ho- 
siánovi dána byla důtka pro nenáležité zanášení kanceláře císařské 
spisy svými ! Při tom Hosián i Rovenský zůstávali stále v arestu, aniž 
by jim co viny prokázáno bylo; komisaři od místodržících v té 
záležitosti ustanovení jednali patrně v dorozumění s hrabětem (re- 
ferentem byl strýc Černínův, Jan starší z Talmberka), neuvažujíce 
otázku viny či neviny a ignorujíce obrany a výklady uvězněných. 
Žádali jenom prohlášení jejich, jakou summou chtí hraběte spoko- 
jiti? Malá ukázka z časů feudální justice v naší zemi . . . Tomáš Ro- 
venský, jenž byl sousedem turnovským, našel aspoň něco zastání 
u svého dědičného pána, hr. Maxe z Valdštejna. Na intervenci jeho 
byl hrabě Černín ochoten „přestati na něčem mírném", ačkoliv se 
bránil pokusu hruboskalského pána ,, takovým podvodníkům a zlo- 
dějům posilu dávati . . . Tudy by se dobří pokazili, kdyby zlejm to prosby 
procházeti mělo!" Rovenský psal hraběti z Valdštejna z arestu rovenského. 

35 



DÍL PRVÝ. KAP. CTVRTA. 

staroměstského opětovně. Ukazoval na svou nemoc, na svou četnou 
rodinu, od Švédů zničené hospodářství své v Turnově, ovšem i na to, 
že mu Černín nejmenší viny neprokázal. ,,A to mi nejlítostivější 
přichází, že dítky mé, které by se taky budoucně poctivým lidem 
hoditi mohly, žebráci a běhounové budou. V čemž na žádného 
jiného nežli na J. M. p. hr. z Černína před trůnem božím a nej- 
spravedlivějším jeho posledním soudem žalovati nemohu. A věřím 
silně Bohu svému, že té křivdy bez pomsty nechati neráčí !" 

V tom pathetickém biblickém tónu prozrazuje se český bratr. 
rozhodnutí Porovnal se vskutku nějakým způsobem s Černínem a byl prázden 

CÍSAŘSKÉ . , . 

vězení dříve než Hosián. Hosián se 25. března r. 1641 obrátil s no- 
vou suplikou k císaři (tenkrát každý Čech takovou žádost psal 
česky) ; líčil křivdu, která děje se mu proti právu a prosil, aby ko- 
nečně byl prázden vězení a mohl souditi se s hrabětem před králov- 
ským soudem komorním. Z kanceláře české ve Vídni vyšlo rozhod- 
nutí 5. dubna, jež přálo si bližší informace, ale obsahovalo již ne- 
příznivou kritiku celého případu, protože se v něm počíná ab execu- 
tione (t. j. s trestáním), bez právního vyslyšení a rozeznání. Dne 
23. června vydáno konečně rozhodnutí, podle něhož měl hr. Černín 
Hosiána před řádným soudem žalovati. Marně bránil se hrabě ,,pro 
budoucí zlý příklad" tomuto jediné správnému postupu. Uvázl sám 
v léčce, již Hosiánovi nastrojil. Byl uváděl v žalobě své mezi jinými, 
že Hosián byl oumyslu připojiti se k Švédům — nota bene jistě zcela 
bez důvodu. Toho se chopila česká kancelář u dvora králova (jež 
byla tenkrát zároveň českým ministerstvem justice a jíž bylo násilné 
jednání českého magnáta právem proti mysli) a dedukovala, že spor 
tím způsobem dotýká se fiskálního zájmu králova a musí býti pro- 
veden. Proto není možno, aby zůstalo při vynesení komise místo- 
držitelské proti Hosiánovi. „Právo jednostejné naskrz jak bohatému 
tak chudému uděleno býti má," pravilo se významně v rozhodnutí 
císařském, hr. V. Slavatou podepsaném. Tak konečně mělo se státi 
Hosiánovi po právu. Podrobnosti konce neznám, ale k procesu ne- 
došlo : reversem z 23. července 1641 děkuje Hosián hraběti za milost, 

36 



PROCES S ÚŘEDNÍKY. 

že mu odpustil a slibuje respekt do smrti. Byla to asi jediná cesta, 
která mohla Hosiána vyvésti z vězení, v němž ztrávil, vazbu na 
Kosti nečítaje, více než rok; kdo ví, byl-li by co proti mocnému a 
bezohlednému pánu vysoudil? Získal, tuším, jen tolik, že hrabě 
z něho nevynutil nic víc na penězích mimo to, co mu vzal na Kosti. 



Rozčilení hraběte omluvíme do jisté míry, víme-li, že byl v tísni 
peněžní a že i jiné statky jeho byly r. 1639 soldateskou rumovány, 
víc našimi než Švédy. Hr. Heřman stěžuje si na toto řádění císař- 
ských znovu a znovu hr. Slavatovi, nejvyššímu kancléři (v květnu 
a červnu 1639) : že Švédové ani desátý díl neřádí tak tyransky a ne- 
křesťansky jako naši. 2e byl taky vojákem, ale nic podobného ne- 
viděl. Armáda má tábořiti v leženích a býti řádně zásobována, a ne 
vláčet se po všech cestách, loupit a vraždit . . . Nářky tyto byly asi 
úmyslně adresovány prvému českému ministru císařovu; ale víme, 
že pomoci nemohly nic, stejně jako stížnosti přednášené hraběti 
Max. z Valdštejna. Tomu naříkal Černín v březnu r. 1641 na hrozné 
kontribuce. Statky jeho v Zatecku že jsou větším dílem popáleny, 
a přece se žádá od poddaného měsíčně 34 zl. 15 kr. (2050 Kč). „Von 
(t. j. poddaný) za to sotva má! Všecko to zutíká a pustinou státi 
bude. Žádného dovolání ani pomoci není! Kdo udělá (t. j. uteče od 
statku?), dobře udělá. Ještě mimo to kde jakej kůň neb dobytek po- 
berou — a kontribucí předce ať se dá: že nemá (t. j. armáda) se 
sedlákem, nežli s pánem činiti etc, že jinač na jejich porce nevy- 
stačí . . . Od nepřítele stále partaje jdou, sem i tam šacuje na peníze 
i na díle pálí, bére co chce, jede kam chce, dvacíti třicíti koňmi 
všude obstojí. V kraji žádný nikdež bydleti nemůže. Jo jest velká 
neřest v Čechách! Račte pro Boha a ten chudej lid brzy šťastný 
pokoj učiniti ..." 

Hrabě Černín, jehož peněžní obchody byly velmi rozsáhlé, byl 
nucen pro spuštění svých panství vymoci si v září 1639 tříleté mo- 
ratorium proti pouhému placení úroků. Také věřitelé, jimž postou- 
pena pohledávka (původně 37.000 kop) na panství kostském dosud 



N Arky na 
RAděnI sol- 
dátů. 



„OBRANNÝ 

LIST" NA 

KOST. 



37 



DlL PRVÝ. KAP. ČTVRTÁ. 

váznoucí (byl to hr. Michna), počali býti netrpělivi; v červnu r. 1640 
vymohl si hr. Michna dokonce soudní zmocnění, že se může v pan- 
ství kostecké pro nezaplacený dluh uvázati. Takovému zmocnění 
říkalo se tenkrát „obranný list"; na statek s ním přišel úředník od 
desk zemských; moratorium proti němu patrně nemělo žádné moci. 
Purkrabí Špacirer, byv snad včas od hraběte zpraven, dal na rychlo 
stěhovati zásoby zámecké ve vlně, železu a obilí na sousední statek 
Roven, aby aspoň tyto věci nepadly do rukou nového pána. V po- 
slední chvíli se hrabě s Michnou vyrovnal; Špacirer byl rád, ,,že to 
s tím vobranným listem tak dobře dopadlo". Ovšem si nesmíme ani 
v této době tísně představiti hraběte Heřmana jako nějakého chu- 
dáka; víme na př., že v prosinci 1639 půjčil hotově arciknížeti Leo- 
poldu Vilémovi 6000 zl. 

Ostatek uvidíme, že smutná historie Hosiánova není ojedinělou 
výminkou v dějinách hraběcího úřednictva. Těch hejtmanů a úřed- 
pAn a jeho níků, kteří octli se dříve nebo později ve vazbě nebo vězení, bylo za 
hr. Heřmana více. Ovšem žádná z těchto afér nevzbudila tolik 
ohlasu jako Hosiánova; v tomto případě totiž vztáhl hrabě ruku na 
svobodného erbovního člověka. Ale ti z úředníků jeho, kteří byli 
poddanými jeho, byli v rukou a libovůli pána skoro úplně. Hosián 
také, přes prosby Špacirerovy, nedostal dlouho nástupce. Nová síla, 
již hrabě přibral k správě panství, byla vzata z jeho poddaných : byl 
to Tomáš Bůva, jeden z předních sousedů bousovských. Dostal věci 
obroční a tuším i důchodní. 



38 



KAPITOLA V. 

DVE LÉTA BÍDY A STRACHU. 

těžké repartice a kontribuce. — nebezpečí od ne- 
přítele. — hrdá slova o síle hradu kosti. — bída a útěk pod- 
daných. — panika po porážce císařských ve slezsku. — odmít- 
nuta pomoc. — strach po bitvě u lipska. — přepadení kosti od 
švédů. — znovudobytí zámku od císařských. 

HOSIÁN, jak víme, byl se bránil tím, že co založil z důchodu na 
kontribuci švédskou, není hraběti ztraceno, že to vše zůstává V T^^J*fpnn~ 
za poddanými, kteří budou povinni to nahraditi. Hrabě jakoby byl dané. 

ty výklady neslyšel, ale hned po dobytí zámku a po odtažení armády 
císařské vidíme, že na poddané dává rozvrhovati všechno, oč byl 
důchod i dvory jeho přišly a to nejen za okupace švédské, ale i za 
řádění císařských. S jak velikými požadavky se tuk poddaným přistu- 
povalo, možno posouditi z jediného případu. Největším poddaným na 
Kostečku byl rytířský člověk, p. Kryštof Fridrich Kelbich z Ostrichu, 
jenž držel dvůr v Kdanicích velkosti asi 4 lánů (240 korců) a tamtéž 
půllánový selský statek, kromě toho ve vsi Trní jeden selský lán, 
celkem ÝU lánů, čili asi jednu pětačtyřicetinu (2 '22%) celého rusti- 
kálu kosteckého. Ten byl podle rozvrhu, datovaného 18. března 
1640, dlužen za 28 týhodnů, t. j. za půl roku, na kontribuci 
Švédskou i císařskou 108Y2 zl. (6500 Kč) na penězích, pšenice i žita 
po 25 korcích 2 věrtelích, ovsa 35 korců 2 věrt., másla 108V2 libry, 
skopců 14, telat 6, masa hovězího 144 libry, vejce 2 kopy 48 kusů, 
slepic 14, husí 6. Násobíme-li to 45, přijdem, aspoň pokud jde o pe- 
níze a obilí, pravděpodobně k obnosu, jenž vymáhán byl tou dobou 
od poddaných celého panství. 

39 



KONTRIBUCE. 



DÍL PRVÝ. KAP. PATA. 

Naděje, že by aspoň menší část poddaných mohla dostiučiniti 
těžké těmto ohromným požadavkům, byla ovšem nepatrná: poddaní 

sotva stačili svým běžným povinnostem. Válka stáhla se sice daleko 
od země české, ale něco vojska přece bylo „rozkvartýrováno" po 
krajích. Do Boleslave Ml. posláni v květnu dragouni pluku Callova; 
jedné části jejich vykázáno panství kostecké za kvartýr. To zname- 
nalo, že Kostečku připadne vojáky vyživovati. Hned při prvním 
rozkazu o to obrátili se (počátkem června) poddaní se suplikou 
k hraběti, aby je — založil. Také purkrabí Špacirer ujišťoval hra- 
běte, že na tu kontribuci ani krejcaru z žádné rychty mimo Sobotku 
dostati nemůže. „Co se těch kontribucí tejče, nevím smutnej člověk, 
jak mám s těmi lidmi dělat. Nebo račte věřiti, veliká nemožnost 
mezi lidmi jest." Krajští hejtmane chtěli na dragouny mnoho: 
30 zl. (1800 Kč) po jednom osedlém, t. j. 11 70 zl. z celého panství. 
Kromě toho měla se platit řádná zemská kontribuce, sněmem svo- 
lená, po 4 zl. z poddaného. Na Kosti, přes opětované rozkazy, ne- 
platili nic; úředník skoro v každém dopise pánovi ujišťuje, že tolik 
odvésti naprosto možné není a prosí pro Boha, aby pán to nějak od- 
vrátil. „Skrze to obávám se," píše na př. 24. června — „přijde-li 
k jaké vojenské exekuci, že panství prázdné zůstane, nebo lidé ne- 
mají nic mimo tu skrovnou částku obilíčka na poli, ale to vše prve 
do důchodu V. Hr. Mti prodluženo jest." Purkrabí prosí, aby hrabě 
„nějaký prostředek k spomožení té věci spůsobil", „nebo tudy zá- 
huba celého panství a lidí na něm by přišla a lidé rozběhnouce se, 
velmi těžce by se dostati mohli". 

To bylo psáno přede žněmi a provázeno stížnostmi, že ti bole- 
slavští dragouni jsou v kraji jen pro škodu a loupež. Po žních, na 
něž poddaní čekali jako na spásu, slyšíme najednou, že ouroda je 
zpola zničena. „Mnohej chudinka co jest měl vyseto, tomu se těšil, 
a myši mu to všechno pojedly. Jak živ jsem ví cej i myší neviděl jako 
letošního roku. Již se nám taky do vovsů dávají a ještě jsou zelený" 
— píše Špacirer 31. srpna 1640. „Vojáci nám všechno pobrali a 
ourodu myši snědli," naříkají současně poddaní z celého panství 

40 



DVE LÉTA BÍDY A STRACHU. 



v suplice hraběti. Prosí jen o to, aby na ně nebylo naléháno o reš- prosby pod- 

... DA N ÝCH 

tanty, t. j. o staré dluhy. Poslední pololetní ouroky i kontribuci Cal- 
lovskou (30 zl.) i zemskou (4 zl.), „kteří sme hospodáři živi v živ- 
nostech", připovídají zaplatiti. Co mohl hrabě činiti? Zakázal 
přísně přidělávati nových dluhů a staré pořádně sepsati a po splát- 
kách, po malých kvótách, je vymáhati. I tak se kontribuce na rejtary 
Callovy (kteří zatím z Boleslave přesídlili na Fridland) scházela po- 
malu; doplacena byla teprv v březnu r. 1641, nikoliv bez hrozeb 
vojenskou exekucí. Kvartýrmistr s 3 rejtary jezdil od vsi ke vsi a 
pobízel k placení. Zatím na podzim, když ještě staré kontribuce do- 
placeny nebyly, nařízeny jiné menší kontribuce na kompanie na 
Fridlandu ložirující, od srpna po 1 zl. týdně z osedlého (tedy týdně 
39 zl.), od 14. listopadu po 35 kr. (22 zl. 45 kr. z panství). Pak 
v březnu 1642 nadělena panství podobná kontribuce nová na štáb 
hr. z Colloredo. A tak bychom, sledujíce tyto nové a nové kontri- 
buce, ty neodbytné družky války, nebyli dlouho hotovi. 

Polní hospodářství u dvorů toho zlého roku nestálo ovšem za 
mnoho. U Hoř. Bousova sklizeno všeho všudy 23 mandel žita — 
tam přes obilí totiž ,,měli soldáti JMCís. celej marš". Protože ne- 
bylo potahů, oralo se kravami, ale jen čtyry z nich se tomu naučily. 
V září došlo 60 volů, jež hrabě pro panství svá, potahů vůbec zba- 
vená, nakoupil, dílem v Polsku. Ukázalo se, že byl při prodeji na- 
pálen; byla to většinou sprostá volčata, jež sobotečtí řezníci šacovali 
po 6 kopách (as 420 Kč) kus; jen 11 bylo pořádných volů po 
10 kopách; ale hrabě platil vše kus po 15 kopách. Ostatek jich do 
měsíce 9 pošlo. Poddaní, kdo co koňského měl, s tím ani za ves se 
okázat nesměl, zejména v polovici srpna, kdy něco vojska, jež po- 
síláno bylo do Slez proti Švédům, bralo se přes Kostečko. Ale i po- 
zději byl strach o potahy tak veliký, že dlouho nebylo možná vy- 
praviti vozy pro nového děkana Soboteckého, prý dobrého kazatele. 
Byl odněkud z daleka, dvě míle za Táborem. Když ho přece při- 
vezli, shledal, že nemá býti z čeho živ, že z lidí, schuzelých nanejvýš, 
není možná dostati desátku. 



hospodář- 
ství. 



4 1 



DÍL PRVÝ. KAP. PATA. 



K tomu všemu přistoupilo nebezpečí od nepřítele. V Slezsku 
zájezdy a Lužici zůstalo totiž něco švédských posádek; partaje jimi vysílané 

země činily daleké a smělé zájezdy do Čech. Tak ku konci srpna jeden 

oddíl Švédský ze Zhořelce (Kerlice) zajel až k Valečovu; dřív byl ve 
Vrchlabí; jak se zdá, jel do Čech s určitým cílem zajmouti dva jene- 
rály císařské, hr. Mortzina a pana Kapouna. To se mu také poda- 
řilo. Špacirer na Kosti byl tím velmi polekán. Psal hned hraběti, že 
má jen dva mušketýry v zámku; ptal se, ,, kterak bych se, kdyby co 
k zámku přijelo, k nim chovati měl? Též také za milostivé nařízení 
žádám, kdyby ňákej outěk byl, také-li bych měl rytířský lidi do zá- 
mku přijímati?" Hrabě odpověděl (2. září), že chvála Pánu Bohu 
tou dobou není žádného nepřátelského ani našeho ležení v králov- 
ství, „a štráfy jakékoliv Kosti zámku nic uškoditi, jak silní by byli, 
nemohou." Nic méně nechť vrátný a ti dva mušketýři drží zámek 
zavřený. A kdyby se stal pokřik, jest slušná věc, aby poddaní s věcmi 
svými se do hradu „uchýliti dali"; po opatření jich možno při- 
jmouti osoby stavu rytířského. ,,Mušketýrů třeba žádnejch víceji 
není. Máš tři myslivce a vy sami krom stavů rytířskejch, aby 
tisíc koní přišlo, vysmáli byste je, an prach, volova i luntů dosti. 
Hledět toliko, co jísti míti a potravu pro dobytky, neb takové 
štráfy na měsíce netrvají. A aby měli zámek oumyslu kdy prve 
jako i budoucně kdo oblehnouti, sou fabule (t. j. bajky). Buď ty 
v hospodářství pilen a nech Pána Boha vládnouti; toho jest mi 
malá starost!" 

Přátelé staré Kosti se zadostučiněním vyslechnou tento sebe- 
projev pána vědomý projev pána o tvrdosti kostských opevnění. Litují jen, že 
k takové hrdé obraně zámku („aby tisíc koní přišlo, vysmáli byste 
je . . .") nikdy nedošlo. Vskutku když přišli znovu Švédové, roz- 
hodla se statečná posádka „moudrostí to obkročiti" a „moci ne- 
přítele pro spustošení panství neodporovati". Tak musíme se bohu- 
žel spokojiti jen hraběcí tirádou o vítězství tvrdé Kosti nad plukem 
nepřátelské jízdy. Mickiewicz vylíčil živě podobnou scénu v svém 
Panu Tadeáši: jak pyšný polský magnát, podporován jen plebánem, 

42 



DVE LÉTA BÍDY A STRACHU, 

dcerou a několika sluhy, brání s úspěchem starého zámku svého 
proti kompanii ruského vojska. Co rána z karabiny, to padlý Moskal. 
Bohužel i to je jen „fabule" — jako na Kosti. 

Švédové tentokráte Kosti neohrožovali ; snad právě proto byla 
tak kurážná hraběcí instrukce proti nim. Kol Kosti projela pouze panství 

někdy partaj od císařských, pasouc po koni na poli nebo kusu do- 
bytka. Prvý týden prosince ložirovala v Sobotce celá kompanie 
Myslíkovských rejtarů, o 65 koních. ,,Co kdo měl hrstku žita na 
chléb, lidem vytrávili. Nemajíce ovsa, museli jim žita dávati . . . 
A nyní přes panství vždycky se soldáti plahočí a toulají" — čteme 
v listu z 6. prosince. Vzdor takovým zprávám z Kostečka chtěl 
hrabě, aby poddaní odváděli ouroční ovsy. Purkrabí nutil je k tomu 
vězením, jezdil po vesnicích, hledal ve stodolách — musil psáti pánu 
do Prahy, že poddaní ovsa nemají, že to myši zničily, že na mnoha 
místech lidé ani nežali: tak to od myší požráno bylo. „Jaká nouze 
mezi ubohými lidmi jest, srdečnou lítost nad nimi snáším. Račte 
věřiti, že v Zelenský a Markvartický a Doleního Bousova rychtě lidé 
již na větším díle z sušených planých hrušek mouku na chleby 
melou." To jsou zprávy z prosince r. 1640 a ledna r. 1641. Ze bylo 
opravdu zle, vidno odtud, že na celém panství nevypil se krapet 
piva; jen v krčmě pod Kostí a v Sobotce prodalo se ho něco. Nový 
děkan Sobotecký, o němž jsme již pověděli, že nemohl býti živ z de- 
sátku mu náležitého, protože mnoho lidí sběhlo s gruntu a něco 
hospodářů morem pomřelo, zahájil z hněvu stávku. Od Tří 
králů 1 64 1 přestal kázati a sloužiti mši. Tak nuznému kraji měla 
býti skonfiskována i útěcha víry, poněvadž nemohl sluhu Páně slušně 
vyživiti. Můžeme ovšem míti za to, že věřící stávkou jeho zděšeni 
nebyli — každý druhý byl beztoho tajným luteránem. 

V těch časech vojenských běd nejvíc ze všeho záleželo přece na 
obilní úrodě. Vojenské průtahy, partaje a kontribuce dohromady ^ BYTEK pod- 
nedovedly, tuším, postihnout kraj takovou katastrofou jako špatná 
žeň. Důsledky její trvaly až do dobré žně příští a jak pochopitelno, 
dolehly na obyvatelstvo nejvíc v prvých sedmi měsících nového roku. 

43 



DÍL PRVÝ. KAP. PATA. 

Tak z prvé polovice roku 1641 slyšíme jen nářky na bídu a nouzi. 
V lednu 1641 píše Špacirer, že panství přiznává 39 poddaných, „ale 
kdyby bylo ze dvacíti, tuplem dosti by bylo, nebo od toho času 
(t. j. května 1640) velký umenšení osedlejch jest". A podobně píše 
v červnu: ,,Lidí velmi málo se nachází; mnoho se jich rozešlo a po- 
mřelo . . . Na 10 — 12 mil pro obilí s trakaři jedou a tam zůstávají. 
Obávám se, aby se jich více nerozběhlo. Nebo v některejch vesni- 
cích po 2, 3 osobách usedlých zůstává, i ti velice nuzni sou." Nouze 
o obilí k setí na jaře byla taková, že hraběti nezbylo, než zakoupiti 
něco žita (100 korců), aby poddaným aspoň poněkud bylo pomo- 
ženo. Panské dvory byly ozimem osety poměrně dobře, ale velmi 
spoře obilím jarním. 

Nová kontribucí vojenská, která v březnu 1641 Kostečku ulo- 
žena byla, byla o něco menší než loňské udržování Callových dra- 
gounů. Chtělo se z osedlého po 9 zl. a ovsa po korci, tuším, tak že 
měl dáti 9 zl. dvakrát za dva měsíce a za oves dáti 2 zl., takže by 
celkový požadavek činil 20 zl. (1200 Kč). Zdá se mi také, že novým 
osvědčením podařilo se počet poplatných gruntů na Kostečku sní- 
žiti. Přes to přes všechno nebylo možná ani do žní polovici povinné 
summy z lidí dostati. Sama vrchnost již počala zoufati nad situací. 
Na jaře na krátkou dobu vede správu Černínských panství, nevím 
proč, hraběnka Sylvie, choť Heřmanova, dáma stejně energická 
jako výborná znatelka hospodářství. Špacirer jí (23. března) nazna- 
čoval, že nezbude, než lidi na kontribuci založiti, jinak že utekou 
z gruntů. ,, Nevím tomu jak pomáhati," odpovídala hraběnka. 
,,Může-li kdo dáti, ať s Pánem Bohem dá, dokud může; kdo pak 
nemá nic, ať se Pánu Bohu poručí a vyhledává svý živnosti, kde 
a jak nejlépe rozumí. Jáť tomu nemohu hlavy zlomiti a rozpučivše 
^Rr^NO^TT T P rve ta k mnon °j již taky nemám čím pomáhati." Tak je napsáno 
původně v konceptu listu. Je to projev hotové bezradnosti: nemohu 
pomoci, třebas celé panství spustlo! Ale paní si přece uvědomila 
dosah svých slov. Škrtla, co napsala, aby to nahradila větou, kterou 
vnutily jí rozpaky: Ať vždy něco dají . . . Poddaní patrně zůstali bez 

44 



DVE LÉTA BÍDY A STRACHU. 

pomoci, odkázáni jen na soustrast krajského úřadu, odkládajícího 
vojenskou exekuci. Taková exekuce, jež brala, nač přišla, bývala 
totiž signálem k útěku poddaného od gruntu. 

Vedle kontribuce je to i roku 1641 nářek na partaje císařských strachy ze 
soldátů a strach před Švédy, jenž nejčastěji ozývá se z dopisů kostec- 
kých úředníků. Někdy ku konci května podnikli Švédové z Lužice 
daleký „štráf" až k Českému Dubu a Turnovu a obě města donutili 
ke kontribuci. Na Kostečku byl z toho poplach. Poddaní se svými 
věcmi utekli se rychle do zámku, ze Semtin zahnán tam dobytek. 
Asi 10 mušketýrů, jež musilo panství nedávno postaviti a vyzbrojiti 
(kraji boleslavskému bylo uloženo postaviti regiment vojska), hoto- 
vilo se k obraně kostecké pevnosti. Pokřik byl planý; Švédské (a po- 
zději, po obležení Zhořelce od císařských, tuším i tyto) partaje od 
Zhořelce sice zasahovaly až na Turnovsko, aby po několika dnech 
zas zmizely, ale nedotkly se Kostečka. Menších partají, po 6, 8, 
10 koních, bylo zejména v dubnu dosti; Špacirer jednou, v návalu 
bojovné nálady proti těm lupičům, navrhoval hraběti, aby mu vy- 
mohl dovolení od komandujícího jenerála v Čechách, hr. Golloreda, 
postaviti se jim se zbraní v ruce. Ty menší by prý se svými mušketýry 
zmohl. Hůře bylo s marši lidu císařského do Slez v červnu; ty těžce 
stihly kostecké osady, ležící při silnici z Boleslave k Jičínu, zejména 
Sobotku. Dne 16. června, když na noc na 300 pěších mělo přitrh- marše císař- 
nouti ze Stranová do Sobotky, pozdvihla se obec Sobotecká, t. j. 
veškerenstvo měšťanů a ohlásila radě městské, že jim co dáti nemají 
a že jich nedočkají. Sobotečtí, kteří, jak přirozeno, byli mezi pod- 
danými nejzámožnější a nic nebo málo dluhovali na kontribuce, 
hrozili tedy také útěkem od gruntů, opuštěním města! Nový hejt- 
man kosteckého panství, Vrutický z Prachové, musil mnoho se na- 
máhati, aby jim vymluvil ten zoufalý úmysl. Na takové „durch- 
cuky" stěžuje si Vrutický častěji na podzim. Zlobí se zejména na to, 
že krajští hejtmane nestarají se o to, aby na marše lidu vojenského 
přispíval celý kraj (a ne pouze panství ležící na hlavní silnici), aby 

45 



DÍL PRVÝ. KAP. PATA. 



HOSPODÁŘ- 
STVÍ R. 1641. 



kanonAda 
od zhořelce. 



dále noclehy byly předem ustanoveny a z Boleslave byl posílán 
proviant. „Kdo kde chce jede a se ložiruje, po své vůli; proti 
patrné ordinaci se ložirují, kde chtí, táhnou, kudy chtí." Slyšeli 
jsme již podobné nářky na nepořádek v kraji Boleslavském z do- 
pisů Hosiánových. Vrutický však krajského hejtmana boleslav- 
ského líčí přímo jako největšího nepřítele kraje a zvláštního ne- 
přítele Kostečka a hr. Černína. ,, Dokud on živ bude, v tom kraji 
nebude dobře." 

Celkem však bylo r. 1641 na Kostečku pokoj no a v hospodář- 
ství bylo lze lecos dohoniti a napraviti, co v minulých letech musilo 
býti zanedbáno. Tak dovídáme se na př., že hnoje z dvorů a ovčínů 
ode dvou let a více vyvezeny nebyly; nový hejtman Vrutický hnojil 
jimi v červnu, když se zorávaly čili krojily ouhory. Velké sucho 
v květnu a v prvé polovici června uškodilo obilí, jež bylo řídké a mělo 
drobné zrno; ve žních vadily deště. Ještě 26. srpna jsou ječmeny, 
hrachy a ovsy na poli ! Ale stesků na neůrodu neslyšíme ; zdá se, že 
pán i poddaní mohli konečně nahromaditi něco zásob obilí a obroku 
— pro příští durchcuky a kontribuce. Ovšem i nyní jistá část pol- 
ností, nejvíc pro nedostatek potahů, zůstávala ležeti ladem. Číslice 
to prokáží nejvýmluvněji. U dvorů kosteckých mohlo se vyseti na 
podzim 680 korců; vskutku vyseto r. 1640 528 korců a na podzim 
r. 1 64 1 553 korců. Na jaro mohlo se ošíti také 680 korců; ale na jaře 
1 64 1 pro nedostatek obilí a potahů vyseto obilí i luštěnin všeho 
všudy 209 korců. U dvoru Vyšopolského oseto bylo toho roku pouze 
22 korců. Zně nebyly rušeny ani ,, durchcuky" ani partajemi; jen 
z dáli, až od Zhořelce slyšeti bylo dne 24. srpna střelbu z děl. To 
lid císařský a kurfiřta Saského dobýval pevného Zhořelce, kde se 
bránili Švédové: 24. srpen byl dnem nejusilovnějšího útoku. Hudba 
děl ze vzdálenosti tak úctyhodné nebyla nepříjemným doprovo- 
dem polních prací, ale ona uváděla zároveň na pamět, že válka, 
hrozná válka stojí stále na hranicích a že najednou může vstou- 
piti znovu v nitro Čech a urvati kdejaký výtěžek namáhavé práce 
sedlákovy. 



46 



DVE LÉTA BÍDY A STRACHU, 



Zhořelec vzdal se po dlouhé obraně — když došly zásoby piva 
— dne 30. září 1641 ; odtud Lužice a Slezsko byly švédských posádek 
prosty. Ale na jak dlouho! — na jaře r. 1642 hrnula se sem znovu 
švédská armáda, vedená obratným Torstensonem, nástupcem Ba- 
nérovým. Současně vracely se císařské regimenty z dalekých bojišť 
na Dolním Rýně do zemí českých, a od té doby, od počátku postu 
(popeleční středa byla 5. března) uvázl hospodářský život v zemi. 
Přestali jezditi formani. To znamenalo asi tolik, jako kdyby dnes 
železnice zastavily vozbu. Ve Slezsku Švédové rychle nabývali vrchu. 
Zmocnili se Hlohova, přední pevnosti slezské a 31. května porazili 
císařské na svazích hory Sobotky, nedaleko Svídnice, jež se hned po 
bitvě vzdala. Tu ranili také na smrt císařského vojevůdce Františka 
Albrechta Saskolauenburského, toho zajímavého dobrodruha- 
válečníka, jenž vedle hrabat Kinského a Trčky patřil r. 1633 — 1634 
k hlavním důvěrníkům Valdštejnových plánů na povstání proti 
císaři a po vražedné noci chebské upadl do zajetí císařských. Nyní 
ztratil mladý život svůj v týchž místech, kde byl s českými spiklenci 
plány na povalení moci císařské osnoval. Vdova po něm, „kněžna 
z Sasů", ubírala se po víc než třech měsících ze slezského bojiště 
domů do Drážďan, a to přes Sobotku. Několik důstojníků a 50 rej- 
tarů bylo v průvodu jejím. Zastavili se v Sobotce jen na pokrmení 
koní, ale Sobotecké to stálo přes tisíc Kč. 

Torstenson po bitvě s hlavní mocí svou spěchal na Moravu ; asi 
3000 jízdy vyslal do severních Čech. Okolem jejich bylo patrně vy- 
dříti něco kontribuce. Na Kostečko, kde od polovice března měli se 
na pozoru, nejvíc však před císařskými (takže všechny koně z dvora 
Semtinského v noci musily státi pod zámkem), došla avisa o „roz- 
ražení armády J. M. Cis." u Svídnice dne 5. června a způsobila při- 
rozeně poplach, tím více, že provázena byla zprávou, že nepřítel 
„partýruje" již u Vrchlabí. Počátkem června Švédové vyplundro- 
vali Trutnov, navštívili i panství Opočenské, kde vzali několik set 
koní a štráfovali až k Hradci Králové. Panští úředníci ze sousedství 
prchali; dobytky v stádech hnány dál do nitra země. Vrutický na 



PORÁŽKA 

CÍSAŘSKÝCH 

V SLEZSKU. 



POPLACH NA 
KOSTEČKU. 



47 



DÍL PRVÝ. KAP. PATA. 

Kosti vytrval, spoléhaje na čtyry regimenty císařských, jež byly 
v květnu protáhly Kosteckem a tou dobou stály u Nových Benátek. 
Po celý červen nehrozilo vskutku nebezpečí. Ale 3. července — bylo 
to téhož dne, co císař vydal manifest proti Švédům, nařizuje zem- 
skou hotovost v Cechách proti nim — má Vrutický strach. Píše, že 
nepřítel je v Novém Městě a že z Hradecka vybírá kontribuci, Chlu- 
mec zeje vypálen a že hrozí partaje švédské i ze strany opačné, od 
Lemberka. Nezbude než odehnati dobytek na panství Petršpurské 
u Žatce (jež tenkrát jako dosud náleželo Černínům) a to přes Prahu. 
„Budou s ním moci," píše, ,,k Holešovicům na přívoz; nebude 
potřebí skrze Prahu; za zámkem hned se dostanou na Bílou Horu" 
a odtud k Petršpurku. „A bude-li tak nebezpečno, i sám bych 
ustoupiti, jako jiní hejtmane, musil." Tímto slibem, jak víme z his- 
torie Hosiánovy, se hejtman jistě hraběti nezavděčil. 

Ale téhož dne, kdy hejtman vypravoval dobytky na dalekou 
( pnMnr ÍUTA cestu > Přišla Kosti neočekávaná pomoc. Podplukovník Lugenwaldt, 
jenž byl obsadil větší posádkou Hr. Skálu, přitrhl 4. července pod 
Kost asi s 40 — 50 rejtary a chtěl mocí býti puštěn do zámku. Ze prý 
mu je od velícího jenerála hr. Colloreda poručeno pevnost proti 
Švédům osaditi. Čekali bychom, že úředníci zámečtí posádku uvítají 
s radostí; vskutku dali se v houževnatý odpor a vojáky do zámku ne- 
pustili. Podplukovník prohlásil, že se od zámku nehne, dokud 
nedostane z Prahy jiného rozkazu. Ubytoval se se svými rejtary 
v chalupách pod Kostí. 

Úředníci posílali kvapná psaní zvláštními posly do Prahy hra- 
běti. Prvý píše 5. července důchodní Jindřich Cerhenský (hejtman 
byl nepřítomen), že není možná, aby Kost takovou posádku vyživila. 
Žita že je po ruce jen 3 korce, ovsa ani zrna. Kdyby pak nějaká 
partaj švédská přišla a v pevnosti se bránili, je obava, že by pivovar, 
dvorové a vesnice k vypálení přišly. ,,Budou-li ti soldáti od p. hejt- 
mana do zámku puštěni, nic se dobře nestane; žádný v zámku z pod- 
daných ani rytířský osoby se zdržovati nebude." Podobně píše dne 
následujícího hejtman Vrutický (jejž Cerhenský podezíral, že pod- 

48 




KOST V ZIMĚ 

(s protilehlého návrší na jihu; 



DVE LÉTA BÍDY A STRACHU. 



plukovníku chce vyhověti) a téhož dne Cerhenský posílá zas „od 
sebe sám" schválního posla hraběti, aby u hr. Colloreda vymohl stůj 
co stůj odvolání rozkazu. Prosí pro Boha, ,,pro ten ubohý schudlý 
lid", který se do zámku schraňuje, aby Kost posádky prázdna zů- 
stala. Ujišťuje, že není pravda, že Švédové jsou již v Jičíně. Přijelo 
tam jen 6 švédských rejtarů a „naši rejtaři včera z Podkosti se tam 
vypravili a vzali jim 4 koně osedlaný ..." 

Vidíme zas, co jsme pozorovali již výše, jak zájmy hospodářské 
nabyly během doby převahy nad vojensko-rytířskými. Tvrdé hradby 
starého hradu byly vlastně anachronismem uprostřed samé války. 
Nikdo nechtěl slyšeti o tom, že by pevnost měla býti pevností, že by 
mělo dojíti k obraně její, k boji o ni. Kdo by živil nenasytnou po- 
sádku! Kdo by chránil svršky a dobytky poddaných a rytířských 
lidí před výstupky soldátů? Než přijdou-li Švédové, co potom? I zde 
již máme odpověď: Lépe bude se nepříteli vzdáti, než v obraně proti 
němu dopustiti zničení panství. Kost krátce měla býti útočištěm 
okolí ne proti nepříteli, nýbrž proti malým, loupeživým partajím. 
Hrabě vskutku naléhání svých úředníků vyhověl a u přítele Collo- 
reda vymohl jinou „ordinací" pro vojáky Lugenwaldtovy. Pod- 
plukovník měl ji v rukou již 7. července večer. Opustil Podkost 
ihned, jak Vrutický píše, „právě v čas, nebo na něj silná partaj 
nepřítele táhla". Jak se zdá, byli by na Kosti neposkytli útulku 
císařským ani v tom případě, kdyby silnější partaj švédská je v Pod- 
kosti chtěla přepadnouti. 

Při tom při všem byla situace taková, jako by Švédové každé 
chvíle ve větší síle měli se před zámkem objeviti. Na Jičíně i na 
pevném hradu Veliši přijali kol 6. července švédské salvaguardy, 
což znamenalo, že panství bude kontribuovati nepříteli. Touže dobou 
přijížděli ke Kosti švédští poslové s obsílkami neboli citacemi. Dne 
7. července přišly dvě najednou: jedna z Vrchlabí od švédského plu- 
kovníka Fridricha van Lewen, druhá od podplukovníka Jana Reich- 
walda z Králova Dvora. Nebyla to ovšem milostná psaníčka, nýbrž 
pozvání k jednání o výši výpalného. Dne 8. poslal Reichwald třetí 



NERYTÍŘ- 
SKOST DOBY. 



ŠVÉDSKÉ 
DRANDBRÍFY. 



49 



DÍL PRVÝ. KAP. PATA. 

citací, aby neprodleně bylo odesláno do Dvora 5000 říš. tolarů. To 
jest v našich penězích 450.000 korun! A neprodleně! Lidé se však 
znali a nebrali to tak tragicky na žádné straně. Vrutický vypravil 
čtyry osoby z panství, v tom dvě ze Sobotky, na Vrchlabí, aby 
Švédové ,,na něčem mírným přestali". Nejspíše na nějakých 200 až 
300 zlatých. 

Jak to dále dopadlo, nedovedu pověděti. Korespondence, z níž 
situace na čerpám, má hojně mezer, a pokračování historie chybí někdy právě 
v napínavé chvíli. Zdá se mi však, že tentokráte na Kosti neplatili 
nic. Do Hradecka a Boleslavská staženo totiž v červenci na rychlo 
něco naší jízdy, jež Švédy těžce vyplatila, zejména 17. července 
v Broumově. Švédů tu bylo málo, víc pro strach než boj, i mám 
za to, že partaje jejich tenkrát tak brzo zmizely, jak byly přišly. 
Již 12. července vracejí se dobytky do kosteckých dvorů a 2 1 . čteme : 
,,Lidé zase všudy doma sou a zase pracují. O nepříteli nic neslyšeti." 
Ta spokojenost dýše i z listů ze srpna, z doby žní, tentokrát značně 
lepších než léta minulá. 

Situace byla podobná jako loni, kdy jeden den zalehla až ke 
Kosti kanonáda od Zhořelce. Jenže nyní stály armády švédská 
i císařská takřka v plné síle na Odře, dále ve Slezsku. Ale ku konci 
září stáhlo se bojiště zas blíž k Čechám, do Lužice. Dne 29. září 
přitrhli Švédové k českému Fridlandu, v patách následováni císař- 
skými. Na Kosti měli zprávu, že se Fridlandu zmocnili. Již den na to 
bylo 500 švédských rejtarů v Liberci „rekognoskovat" a partaje 
švédské pronikaly až k Turnovu. Velká část bagáží císařských (na 
500 vozů) byla v Čechách, v Podkrkonoší; počátkem října se polo- 
žila od Král. Hradce k Pardubicům, a silnice zas byly nejistý pro 
loupící partaje. I nyní nevěděl hejtman Vrutický, co počíti, zejmé- 
na s dobytky, ,,nebo zde jeden den tak a druhej jinačí jest". Po desíti 
dnech (10. října) se dovídáme, že armáda císařská ,,nad Zitavou od 
Fridlandu leží" a nepřítel ,,s druhý strany Zita vy" a že silné partaje 
od císařských zajíždějí až na Kostečko. Jak řádily, líčí Vrutický vý- 
razně: ,,Tu v Libošovicích dobytek hovězí zajaly. Obilí berou a kde 

50 



DVE LÉTA BÍDY A STRACHU. 



jen mohou mlíti, všudy melou. Koho dostati mohou, do nahá s Šatů 
svláčejí, lidi sekají a napořád, kde co jest, berou, tak že žádný jich 
dočkati nesmí. Lidé jak z města tak z vesnic s dobytky a potahy 
v zámku sou; dobytek hovězí, krávy a voly v zámku mám, kromě 
potahy ze dvora Vosenického, a dobytek ovčí u Poděbrad zůstává. 
U dvorův síti ani nic dělati nemůžeme. Na sádkách již dvakráte sme 
je odehnali, nebo tam melou a sádky spustili. Něco i kaprů pobrali. 
Dnes sem dostal dva rejtary od regimentu Kapounského, zej tra mám 
dostati salvakvardii tištěnou od J. M. arciknížete Leopolda a více 
mušketýrů, aby všeho (obilí) poddaným nevymlátili ..." ,,Já sem 
těmi partajemi a jinými starostmi tak strápený, že sotva chodím, 
a obávám se, složím-li se, abych život svůj nedokonal." 

Můžeme si pomysliti, co asi za těchto poměrů vydala tištěná 
salvakvarda vrchního velitele armády! Zde mohla pomoci jen tuhá 
kázeň a i tajen poněkud. Vrutický poznamenává, že jeneralprofous 
(t. j. nejvyšší soudce vojenský) přece několik vojáků dal pro loupení 
pověsiti. Největší škody utrpělo panství na rybnících. Tou dobou 
hrozné sucho zbavilo všechny mlýny vody, a hladové partaje, aby 
opatřily panským mlýnům vodu, nezbytnou k semletí nakradeného 
obilí, spouštěly rybníky ! Za to zachráněno nevymlácené obilí ve sto- 
dolách, kdežto na Svijansku (na panství ,,Sviněnském", píše Vru- 
tický) vojáci vymlátili všechno panské obilí. Od polovice října se 
situace zlepšila, protože obě armády hnuly se z Lužice k západu, 
k Lipsku. Sedláci vrátili se k svým gruntům, potahy ke svým dvo- 
rům; tak uvolnilo se zámku, přeplněnému dosud lidmi poddanými 
a dobytky. I tentokráte byli v pevnosti notáblové z okolí; byli tu ze 
šlechty pan Joachym Hubryk a Kryštof Fridrich Kelbich, byl tu 
děkan sobotecký, byl tu i skalský hejtman s ženou a dětmi. 



LOUPÍCÍ PAR- 
TAJE. 



ŘÁDĚNÍ 
JEJICH. 



Byl to oddech na čtrnáct dní ... O půlnoci z 5. na 6. listopad 
přišla z Ml. Boleslave na Kost novina, ,,že JMC. armáda jest vokolo bitva u lip- 
Lipska potlučena a dokonce zruinýrována . . ." Bitva stala se dne g^ut]' 

2. listopadu: jako blesk létla novina o jedné z nejtěžších porážek 



5i 



DÍL PRVÝ. KAP. PATA. 



ŠVÉDSKÝ 
VPÁD DO ML. 
BOLESLAVE. 



„NEBÁT SE A 
NIC NEDAT". 



císařova vojska našimi zeměmi. Padlo na 5000 mužů, ztracena vše- 
chna děla, všechna zavazadla, zajato mnoho důstojníků i mužstva. 
Co to znamenalo hrůz do budoucnosti! Cstup trosek armády do 
Cech, zimní ubytování její s dokonalým vyssátím země, nové kontri- 
buce na reorganisaci armády, vpád nepřítele do země, kontribuce, 
kontribuce, loupež a bídu ! „Takový strach vokolo nás jest a všechno 
na utíkání,'' píše Vrutický již 6. listopadu. Hromadný útěk lidí a do- 
bytka do zámku Kosteckého opakoval se v těch dnech toho roku již 
po třetí. Tentokrát byly důvody jeho nejvážnější: Vrutický měl od 
6. listopadu spolehlivou „avisi" z Zitavy, že tamní švédská posádka 
připravuje nájezd v 1000 koních do Boleslavská. Proto psal hraběti, 
jak se zachovati? Má-li se brániti či vzdáti, až přijde nepřítel? Hrabě 
odpověděl kousavě, bojí-li se, aby jel do Prahy, že si zámek opatří 
dobře. Hrabě asi nevěřil v tak rychlý vpád nepřítele, a Vrutický 
upokojen, posílal ,,kundŠafty", t. j. zvědy k Nymburku, je-li tak bez- 
pečno na cestách, aby mohl povolati zpět ovčí dobytek. Ale 13. listo- 
padu stál Jan Reichwald, švédský komandant Zitavy, s plukem své 
jízdy již v Ml. Boleslavi! 

Byl to náhlý vpád do kraje, který se z prvého zděšení nad zprá- 
vou o katastrofě u Lipska vzpamatoval, věře, že bezprostřední ne- 
bezpečí nehrozí. Hned druhého dne, 14. listopadu, dodán do So- 
botky ,,výpalný list" Reich waldův, nařizující zaplatiti z panství 
1500 říš. tolarů výpalného na verbování jednoho regimentu koní. 
Obvyklá hrozba, že panství, nezachová-li se podle rozkazu, bude 
zničeno ohněm a mečem, ovšem nescházela. Hejtman Vrutický musil 
dne 15. listopadu zajeti do Boleslave k ,,akordirování". ,,Lépe něco 
dáti, nežli vesnice a dvory dáti vypáliti," psal hned hraběti. ,,Co 
jiná panství učiní, taky učiniti musíme. Sme opuštěni . . .Já tu zůsta- 
nu, dokud moci budu." ,,Píše bláznově," připsal na tento dopis 
hrabě: ,,Já zase odpovídám, aby nebyl babou a nedával nic na ty 
pohrůžky!" 

Instrukce tato byla jasná a byla s to, aby Vrutického zbavila 
hlavních starostí. ,, Nebát se a nic nedat" — riskoval-li pán, že mu 



52 



DVĚ LÉTA BÍDY A STRACHU. 

nepřítel vypálí vsi a dvory, proč by se hrozeb Švédů lekal jeho hejt- 
man? Vrutický bohužel nedovedl konečně postaviti se na vzdorné 
stanovisko svého pána. V listopadu sice výpalného platiti nemusil 
— Reichwald byl již po čtyřech dnech z Boleslave vyhnán regimen- 
tem krajského lidu, který byl v letě toho roku jako část nařízené 
zemské hotovosti od celého kraje boleslavského postaven — ale tím 
hůře to dopadlo ku konci ledna 1643. Reichwald totiž opětoval 
smělý zájezd svůj z Lužice k Jičínu ještě jednou, v nejtužší zimě, kdy 
se ho nikdo nenadal. Ráno dne 28. ledna stál najednou s 300 koni 
pod hradem Kostí, žádaje, aby mu pevnost byla postoupena. Vru- 
tický chtěl vyjednávati, chtěl spokojiti nepřítele výpalným. I tato 
ochota příčila se, jak víme, vůli jeho pána. Ale Reichwald o výpalném 
nechtěl slyšeti. Zapřisahal se Bohem, že vypálí předhradí, pak dvory, 
město Sobotku i vesnice, ba že poddané zmorduje, nebude-li mu přepadení 

. . v Tr , . <( řJÍ , 7 . t , Jj + ,v 1 ,. KOSTI ŠVÉDY 

pevnost otevřena. „Vida to, pise Vrutický, „musketyn se schovali (1643 leden) 
a brániti se nechtěli. Já obávajíce se tak velikých škod a záhubě toho 
panství, vida takové nebezpečenství, sou do zámku puštěni po dlou- 
hém akkordirování." 

Tak dostala se Kost po druhé do moci Švédů. Co o tom Vru- 
tický v zkomolených větách, jež jsme citovali, vypráví, odpovídá asi 
skutečnosti. Poznáme ještě jednou, že ti domácí mušketýři, kteří byli 
zbrojnou posádkou pevnosti, byli učiněné baby. Ovšem i hejtman, 
statečný rytíř Vrutický z Prachové, hrdinou nebyl. Myslím aspoň, 
že to byl spíše strach před Švédy, než tajné přání přispěti ke škodě 
věci císařské, jenž rozhodl o kapitulaci Kosti. Jak rozčilen byl hrabě 
Heřman, když četl psaní Vrutického o ztrátě pevnosti, můžeme si 
představiti. Ulevil si lapidárním regestem : Psaní toho lotra Vrutic- 
kého o vzdání Kosti. 

Reichwaldovi rejtaři oslavili dobytí Kosti po štrapacích dlouhé 
jízdy v sněhu a mrazu pořádnou hostinou. Padlo na ni 10 sudů 
(t. j. 40 věder) piva, několik telat, několik skopců, jeden vůl, jedna 
jalovice, kromě mouky, žita a obroku. Pak asi hlavní síla hnala se 
dál a na Kosti zbyla jen menší posádka. „Avisa" ze sousedních měs- 

53 



DÍL PRVÝ. KAP. PATA. 



OBLÉHÁNI 
KOSTI OD 
CÍSAŘSKÝCH. 



KAPITULACE 
ŠVÉDŮ (1643, 
únor). 



teček a panství roznášela zprávu o náhlém vpádu a výstrahu před 
Švédy do celého kraje. Jako v listopadu i nyní dostal krajský pluk 
pana jenerálního vachmistra hr. Lacka z Valdštejna (vedle něho 
jmenuje se velitelem nějaký hr. z Kolovrat) rozkaz, aby Švédy vy- 
hnal zpět do Lužice. Kdy přitrhl ke Kosti, nevíme, ale někdy v prvém 
týdnu února, asi od 4. do 11. Kost obléhal. Posádka se tedy bránila, 
a císařští počítali snad s obléháním delším, neboť dali si proviant 
posílati z dalekého okolí, na př. i z Turnova. Popis toho obležení 
a dobývání Kosti bohužel nám nezachoval žádný pramen (historie 
nás nechává pravidlem na holičkách ve chvílích nejzajímavějších) ; 
nic nedovedeme pověděti, jak vyznamenala se tvrdost zdí kostských, 
nic o hrdinných činech oblehatelů. Víme jen, že zámek utrpěl znač- 
nou škodu v bojích těch a dole v pivovaře že vypukl požár. Oba páni 
hrabata, již veleli sboru oblehajících, ubytováni byli v Semtinách 
a v pivovaře pod Kostí (tedy první zavření zámku, dolní plac s pod- 
hradím nebyl osazen Švédy) a měšťané Sobotečtí musili jim za těch 
několik dní obléhání Kosti poslat mnoho všelijakých věcí: na př. 
pálené (43 žejdlíky), maso, máslo, koření, 3 táfle perníku, bílý chléb, 
sůl, jednu sklenici, hrnce a rendlíky do kuchyně, chléb režný pro 
mušketýry aj. Z Turnova posílali věci vzácnější: bílé žemle. Někdy 
kolem 1 1 . února se Švédové na Kosti vzdali, tuším na volný odchod ; 
hejtman Vrutický byl však hned vzat ve vazbu nového vojenského 
velitele pevnosti. Byl to (podle dopisů jeho soudě) nejpořádnější a nej- 
sympatičtější hejtman ze všech, jež jsme na Kosti poznali a ještě 
poznáme. O dalších osudech jeho nezvěděl jsem nic; jeden z listů 
jeho hraběti najde čtenář mezi přílohami naší knihy v úplném 
faksimile (u str. 56) . 



Osvobození zámku z rukou nepřítele švédského znamenalo jako 
před třemi lety upadnutí do moci nepřítele domácího. Menší po- 
sádka z pluku valdštejnského, pod velením fendrycha, obsadila pev- 
nost. Fendrych měl klíče od zámku, ba měl i moc vládnouti neob- 
mezeně zásobami zámeckých sýpek k účelům vojenským. Rozumí 



54 



DVĚ LÉTA BÍDY A STRACHU. 

se, že císařským musilo býti vydáno po vzetí Kosti víc než 300 korců 
obilí, že vítězové rozebrali si snad všechny koně, jež v zámku postihli, 
že posádka chtěla náležitou výživu od poddaných atd. Ale důstoj- 
nictvo a mužstvo valdštejnského pluku obrátilo se ještě na kostec- 
kého pána, hr. Heřmana, se žádostí, aby jim panství dalo nějakou 
„diškreci" za to, že nasadili své životy, aby odňali zámek nepříteli. 
Nevím, jak pořídili; zdá se, že nedostali nic a že pomstili se tím, že 
nevrátili pobrané koně, jak byli původně slíbili. 



55 



CÍSAŘSKÉ. 



KAPITOLA VI. 
ZA VPÁDU TORSTENSONOVA. 

VYCHOVÁVANÍ CÍSAŘSKÝCH. — VPÁD TORSTENSONŮV. — 
KOST V OČEKÁVANÍ ÚTOKU. — ZPRÁVY O SITUACI NA ZÁMKU A PAN- 
STVÍ. — KOST PO TŘETÍ V RUKOU ŠVÉDŮ? — STRACH ZE ZÁJEZDŮ ŠVÉD- 
SKÝCH. — ÚTRAPY OD CÍSAŘSKÝCH. — ZÁMECKÁ POSÁDKA. 

SPRÁVCEM panství byl tou dobou na místě zatčeného Vruti- 
ckého purkrabí Bůva a důchodní písař Cerhenský. Hlavní sta- 
, roští jich bylo napraviti škody, jež zámek a pivovar v posledních 

na pluky bojích utrpěly; také fendrych naléhal patrně na nové „zpevnění" 
zámku. Ostatek zájmu vyčerpávaly kontribuce. Během roku 1642 
byly poněkud ulevily, poněvadž se náklady soustředily na nařízenou 
veřejnou hotovost, ale r. 1643 vzrostly ohromně. V Sobotce, která 
byla počítána za 3 celé poddané, platili na př. jak na mušketýry na 
Kosti, tak na vojsko v kraji rozložené, vedle toho všeobecně naříze- 
nou kontribuci obilnou 8 str. žita z poddaného. Kontribuce ze So- 
botky za 1 1 měsíců roku minulého do 8./12. 1642 činila 19 zl. 23 kr. ; 
ale od 8./12. do 8./11. 1643 již 99 zl. 52 kr. ! V kraji boleslavském 
byly totiž položeny dva pluky (valdštejnský a Šiferův), jež spotře- 
bovaly denně 2100 ,, porcí". Taková denní porce záležela z 1 libry 
masa, 2 liber chleba, 2 mázů piva a přiměřených dávek ovsa (půl 
korce týdně), sena (8 liber denně) a slámy (3 otepě za týden). Vše 
se platilo v penězích a to tak, že libra masa platila se 3 kr. (3 Kč), 
chleba 1 kr., máz piva 3 kr., korec ovsa 1 zl. (60 Kč), libra sena 
3 den. (1^ kr.), otep slámy 2 kr. Tedy jedna porce (bez obroku) stála 
11 kr., s obrokem přes 20 kr. (20 Kč), Na panství kosteckéjež tou 
dobou přiznávalo všeho všudy 12 poddaných, připadlo takových den- 

56 



Cm ..i ra 

> 3 s * 

.21 j a 



„ 6 

1 1 2 5 
I žUš 
basa 



s 

£ 1 1 § 

■° I "S - 
g §.^ § 

a SIS 

Š ? * I 

O 's 'é? C 
X O 3 « 

-4> O, H .. 

s 19 B 3 



B -g "Č3 ,o 



8.S 

6 -'5. 

4. ni 

2 s 



11 



^ .Si, i 

o č? s 
a, s « 



B « w 



" >' I— , 
£ >S £ 



° *5 
J2 *p 



* r- a >> 

1 § a, -o 
3 ~ -Q *?' 

3 -a +j O 

"S q '.7 g 

2 £| .y 



o m -| 

3 js •" 

•JO U 

III 

O -ni > 



.Si.TJ 

i i 



a £ 



SS 



S§ 



n c -a "d 

2*^3 



Js 3 
PQ o 



O C3 



£tf 1? 



i -81 



III 



M S 

. o 



■a S-S 



« 'S 'S 43 

_5 J2 -^ -° 



4> >■.->, O 4) 3 

I -"S ;B Ago 
_j -a "S 



^.8 3 -| 

fc 6 « o 

M H ii U 
§ .« ° ,3 

3 ftí'^ 

Í B f S 
« >. >. o 

£"0 -^ •* 



ffi -o 






-o 3 ■! 



A N C g 



N 



•si 



v ĚPŽ ° 

— < 3 O 4) 

T3 g,T3 >n 

2 ^ ^ -3 

J3 (3 $ S 

U SS > ■» 

S >N nj q 

g rt tí Si 

ť 2 « a 

I 8 S ? 

^ & -5 ts 

a h s o 



™ o* 
-??£ 
m « ° 

C C/3 > 

-5 « N 



i-; ^ -a 



* a: 

-í 5 ^3 "^ .v 



33 o t 9 



o > 

". '-S 

s s 

. -ni 

> s 



3 s i r 



2 g -s £ 



o o '3 

"rt"" o 



a,^ 



.5 « 



H ft ft B 



3 
J3 



es >c o n > 



r O T3 3 
1 B £.-* 

§ í 2 1 



g !y > '5b 

■I a/2 ž" 



13 -C 



* a 

■43 o 

1 1. 






S :£ 






Oj N 

y > 






13 M 

.3 «J *" 

"a o tj 

■s-S 2 



ni O 

■ fi 3 N 

t? T3 3 

> g tJ 

8,3 < 



■■s a 



^ "S <u 2 "O 



C b 



^ ^ 



•3 S 



>PS" 



3 s 



13 2 



,8 ďu 

| sál 






« 3 
3 O 



& >Š 



*3 
1 1 



o A J 

3 «! '3 



^ 3 3 
S C 3 






S«° 







|4 



9 



<> 

*' 



Q 



*e 









*^ 



1* 




í 






<*. 





i 





ZA VPÁDU TORSTENSONOVA. 

nich porcí na regiment valdštejnský neméně než 84, tedy 7 porcí čili 
asi 2 zl. 20 kr. denně na jednoho poddaného. Za 8 neděl od 16. pros. 
1642 počítaje vydalo vše z 12 poddaných 1574 zl. 16 kr. V našich 
penězích znamenalo to na jednoho poddaného denně asi 140 Kč. 
Je pravda, že poddaných bylo značně více než 12, ale i kdybychom 
mohli počítati ke stu platících („celých") sedláků, musil by každý 
z nich platiti na porce skoro 17 Kč denně! Kdo to mohl vydržeti? 
Pochopíme, že v samé Sobotce „pro veliké nepříležitosti vojenské 
lidé v městě na větším díle zůstávati nemohli", ba že ani trhy a po- 
nůcky se nekonaly. Hrabě Heřman sám užasl nad kontribučními 
požadavky. Psal krajskému hejtmanu panu Stošovi z Kaunic, že 
tomu skoro věřiti nemůže, aby se od jednoho poddaného žádalo 
7 porcí denně. Dostal v odpověď suchý výpočet o potřebě dvou plu- 
ků a nepatrném počtu osedlých v kraji (mimo místa, kde soldáti leží, 
přiznali páni obyvatelé v celém kraji sotva ke 300 osedlých!) s kou- 
savými poznámkami, že tolik neuloženo jen na poddané J. Hraběcí 
Milosti, nýbrž na jednoho každého a že křivda se nestala žádnému. 
Hrabě si poznamenal na rubrum toho dopisu: „Ist gar unfreindli- 
cher Nachtbar. Patientie." To znamenalo: Počkej jen, já se ti za to 
při vhodné příležitosti odplatím ! 



Nelítostná energie, která se jevila v ukládání kontribucí na vý- 
chovu císařské soldatesky, souvisela s přípravami k obraně země 
proti vpádu Torstensonovu. Neboť vše, co stalo se dosud, oba vpády 
Reichwaldovy ze Zitavy, bylo pouhou předehrou ke vstupu hlavní 
armády švédské do království. Vpád Torstensonův byl očekáván od 
bitvy u Lipska; počal se však teprv po půl létě, v dubnu r. 1643, 
v době, kdy císařští byli naň jakž takž připraveni. Proto také nedošlo 
nyní k tak snadné a tak trvalé okupaci českého Zálabí skrze Švédy, 
jako r. 1639. Švédové překročili hranice české 23. dubna u Seiden- 
berka a táhli přes Liberec a Hodkovice k Loukovci u Svijan, kam 
hlavní stan přibyl 25. dubna. Torstenson, jenž právě strádal bolest- 
nou podagrou a nemohl ani rukou hnouti, zdržel se tu do 12. května; 



VPÁD TORS- 
TENSONŮV 

(duben, 16 43) . 



57 



DÍL PRVÝ. KAP. ŠESTÁ. 



KOST V OČE- 
KÁVÁNÍ ŠVÉ- 
DŮ. 



ŽIVOT NA 
ZÁMKU. 



toho dne přesídlil do Hradiště Mnichova; menší oddíly spěchaly 
ovšem napřed všemi směry. Tak Turnov byl obsazen několika pluky 
pod jenerálem Wittenberkem již 25. dubna; v Boleslavi byli prví 
Švédové 27. dubna. Gallas s císařskými stál soustředěn u Králové 
Hradce (situace byla poněkud podobna oné z r. 1866, kdy Benedek 
od Králové Hradce chtěl se vrhnouti k Turnovu proti armádě prince 
Fridricha Karla). Tři hodiny od Loukovce, chráněna mohutnou 
hradbou Mužského a širokým pásem černých lesů ležela nejdůleži- 
tější pevnost blízkého okolí, tvrdá Kost. Co bylo s Kostí v těch dnech 
nebezpečí? 

O tom podává nám zprávu purkrabí Tomáš Bůva v psaní da- 
ném 26. dubna 1643, tedy den potom, co nepřítel osadil Loukovec 
a Turnov. ,,Z přinucené a nuzné potřeby nejschválněji stěžně (t. j. 
stížně) opět k V. H. M. posílajíc (s) zarmouceným a truchlivým 
srdcem oznamuji, že již jako říkaje v zápětí smrt i život všech nás, 
kteříž v zavření na zámku Kosti sme, pozůstaven jest a takměř, 
poněvadž lidská pomoc mimo božskou přestává, každé hodinky na 
sebe nepřítele očekáváme. Neb podle dnešního dne sem na Kost 
z zámku Skali přinesené avisí . . . nejvyšší jenerál Wirttmberk s celou 
armardou v městě Turnově kvartýrem zůstává. Odtud potom na 
Skálu, a jakž se jistá správa činí, jeneralmajor Frangel (Wrangel) se 
2000 dragonův a pěchoty i na toto panství zvlášť k zámku commen- 
dirován jest. V pravdě již jaké raddy sobě dáti nevíme, jediné ve 
všem se Pánu Bohu poroučeti. Ač commendanta fendrycha zdejšího 
úmysl dobrý při něm chtíti se brániti se poznává, ale zámek (ačkoliv 
nyní uvnitř i zevnitř dobře opatřený) municí špatně zásoben býti se 
soudí; k tomu mušketýrův k bránění a odpírání nepříteli proti tak 
veliké síle malý počet jest. Obávám se při tom, aby snad i s kusy 
(t. j. děly) nepřitáhli, od čehož milý Pán Bůh uchovati rač, neb 
jak lidé povídají, několik velkejch kusův mají ..." 

Z rázovitého psaní mluví malá a pokorná duše bývalého pan- 
ského poddaného z Bousova, ještě nedotčeného sebevědomím naby- 
tého úřadu. Byli-li všichni, kteří tenkráte útočiště pevnosti vyhledali, 



58 



ZA VPÁDU TORSTENSONOVA. 

naplněni podobným strachem z budoucích chvil, rozptýleným po- 
někud fatalistickou nadějí v pomoc boží (která vyznačuje tolik tu 
schoulenou českou bezradnost té doby), bylo na hradě, zas jednou 
naplněném mnohonásobným životem, dusné a sklíčené ticho. Neboť 
i nyní musíme si zámek představiti naplněný pod krovy a do sklepů 
zásobami, poddanými ze Sobotky i ze vsí — ze zemanů tu byli mimo 
jiné pan Joachim Hubryk, pan Jan Malej Hubryk, pan Kelbich 
s rodinami — dále panským i lidským dobytkem, nemluvě o posádce, 
jíž velel fendrych. Rozestavené stráže jistě pozorovaly všechny cesty 
vedoucí k Skalám, Turnovu a Hradišti, s oken vysoké věže pátraly 
lidské zraky do dálky, zda snad zdvihlý prach silnice neoznamuje 
blížení švédské jízdy . . . 

Přišli Švédové? Nevím. Jedna zpráva u Dudíka, jak se zdá, ze 
švédského pramene, zaznamenává, že zámek Skály vzdal se 27. dub- 
na 1643 Švédům, Kost že se poddala Wranglovi dne 3. května. 
Úřední dějepisec švédské vojny v říši, Chemnitz, praví, že jenerál- 
major Wrangel s 500 muži a několika děly dobyl Skal 28. dubna, 
jenerálmajor Mortaigne pak Navarova 3. května. O Kosti nepraví 
nic a také v našich pramenech nenalézáme nejmenší zmínky o do- 
bytí Kosti od Švédů. Nejbližší psaní Bůvovo hraběnce Sylvii je zprávy bů- 
z 21. května; z něho je nade vši pochybnost jasno, že té doby zámek 
byl Švédům uzavřen, jako do 26. dubna. „V. H. M. oznamuji," píše 
Bůva, ,,že již také u nás zle bejti začíná, nebo dne včerejšího lidu 
nepřátelského jízdného od Hradiště přes panství skrze město Sobotku 
k Jičínu do 15.000 (?) maršírovalo a Jitčín jako i okolní sídla načisto 
vyšturmovali a dobytky zajímali ... A navrátivše se zase okolo Bou- 
sova Hořeního jako i ve dvoře ložirovali, po obilích hrozné a nevy- 
pravitedlné škody zdělali. Po odtažení jejich šafář ze zámku s čelád- 
kou tam doběhli a rozličné vohně, kde tak topili, udusili. V tom, 
když křik se stal, že soldáti jedou, s čeládkou zase k zámku přiběhli . . . 
Po 3 nebo 4 hodinách přišel křik, že by dvůr (hornobousovský) ho- 
řeti měl. Šafář tam zase s čeládkou běželi a navrátí ce se . . . zvěsto- 
vali, že dvůr do gruntu kromě ovčínu a ovčárny shořel ..." Bůva 

59 



VOVY. 



DÍL PRVÝ. KAP. ŠESTÁ. 

dodává, že jest se báti, aby se nestalo na Kostečku jako s Turnovem, 
kteréhož tři díly vyhořelo, nebo s Hradištěm, jež kromě zámku 
a kostela shořelo všechno (19. kv.), při tom i vesnic mnoho jako 
i městečko Kněžnin Most. „Švédové rybníků mnoho okolo ležení 
(u Hradiště?) slovili, ale naše ještě chvála Pánu Bohu v cele zůstá- 
vají, nežli na obilí pasením, žitím a sekáním se veliké Škody činí a 
nám též veliké pohrůžky následují, takže u velikém nebezpečen- 
ství zůstáváme ..." 

Potom máme psaní od Bůvy z Kosti z 26. května. Přináší zprá- 
vu, že nepřítel od Hradiště položil se u Boleslave s celou armádou 
(20. — 22. kv.) — to hlavní stan opustil vypálené Hradiště Mnichovo 
— a doplňuje obraz nám již celkem známý některými podrobnostmi : 
Lidé ani ve vsích ani v Sobotce doma zůstávati nemohou (rozuměj : 
jsou po lesích nebo na Kosti). Partaje císařských, komandirované 
proti nepříteli, denně přijíždějí k zámku a tu ložirují. Pivovar sice 
pracuje, ale soldáti (t. j. posádka zámecká), co se navaří, ve větším 
díle vypijí, poněvadž zlý fendrich nechce vystavování piva povoliti. 
Od lidí ovšem ouroku ani krejcaru není, dobytek v zámku zavřený 
hladoví, neboť není proň dost potravy. Bude-li to trvati déle, zemře 
hladem. Omastku od něho skoro není a ještě i to, co se dělá, soldáti 
mocně z rukou šafářkám berou a vydírají . . . 

Je pravděpodobno, že by Kost, poddala-li se vskutku 3. května 

nejistota Wranarlovi, byla před 21. květnem zase znovu dobyta císařskými? 
o osudu Ayr ., v ., ,. , . v 1 ví v„ U1 

kosti Myslím, ze nikoliv: nezapomínejme, ze do 19. az 20. května hlavni 

síla Švédů stála u Mn. Hradiště, tři hodiny od Kosti! Je však pravdě 
podobno, že by Švédové, držíce v takové síle jizerskou linii, nechali 
blízké Kosti v pokoji? I tu bychom raději odpověděli záporně, 
ale zdá se přece, že nepřítel tenkráte se o Kost nepokusil. Jedno 
jest jisto: zavlály-li v květnu r. 1643 Švédské Standarty po třetí 
na hradbách Kosti, bylo to jen na krátkou dobu, na týden, nejvýš 
čtrnáct dní. 

Torstenson opustil Ml. Boleslav ku konci května, táhna k Měl- 
níku a dále k Praze; tak se mu podařilo vylákati Gallasa z posic jeho 

60 



ZA VPÁDU TORSTENSONOVA, 



u Kr. Hradce k Brandejsu nad Labem. Hrůza, jež svírala Kost déle 
měsíce, stěhovala se do jiných krajin, a přeplněné útočiště zámku 
počalo se vyprazdňovati. Nikoliv ovšem bez obav: na Skalách a na 
hradě boleslavském držely se ještě švédské posádky. Ale v listu 
z 3. června čteme přece, že již zase lidé od Turnova i trakařníci od 
Rajchmberka jdou a jedou a obilí kupují, že zlý fendrich, který ne- 
chtěl dosud dovoliti žádnému z poddaných, aby si své vlastní obilí, 
v zámku uschované, odvezl, obilí lidem propouští. Hospodářská 
bilance těch posledních 6 neděl, kdy Kost byla na ráně švédské 
armády i v dosahu partají císařských od Hradce, byla ovšem dost 
smutná : vypálený dvůr Hornobousovský, v Markvarticích vypálená 
fara a 3 selské grunty, v rychtě Vesecké také 3 statky. Hrabě Heř- 
man tou dobou, ku konci května, vrátil se z ciziny do Prahy; prvou 
jeho starostí bylo uložiti přísně poddaným, aby vychování vojenské 
posádky na Kosti vzali na sebe, t. j. aby odvozovali potřebné porce, 
kromě toho aby platili staré dluhy čili reštanty. Poddaní odpo- 
věděli suplikami — zvlášť Sobotečtí, zvlášť vesnice — aby z těch 
porcí nějaký díl hrabě ulevil a s reštanty sečkal, že mnohý z nich 
svého groše a kusu chleba nemá atd. Hrabě vskutku v něčem po- 
volil; s dvěma třetinami reštantů chtěl počkat až ,,do novýho", t. j. 
na výtěžek žní. 

Ale než došlo k žním, ještě vojenská vichřice dotkla se panství. 
Císařští zmocnili se nejprv boleslavského hradu (25. června), potom 
snad i Skal, kde všude byly švédské posádky. Partaje jejich při tom 
projížděly panství, vymlátily obilí ve dvořích, nedbajíce pranic na sal- 
vakvardy, pobraly i jalový' dobytek panský a poddaným něco potahů. 
Lidé zase utíkali se k zámku. Zprávy o tom všem nejsou dosti jasné; 
stalo se to však po 20. červnu. Toho dne dal hr. z Vrtby, jenerální 
komisař nad proviantem, ,,vizitirovati", t. j. změřiti obilní zásoby 
zámecké, k velkému rozčilení hraběte, jenž zprávy o tom provázel 
poznámkami: ,,Sou věci proti Pánu Bohu! Hanba!" Taková „visi- 
tace" byla totiž předehrou k zabrání obilí; došlo k ní však, tuším, 
z omylu: vojenské kruhy dostaly zprávu, že na Kosti je na 6000 



PO ODTAŽENÍ 
NEPŘÍTELE. 



VOJENSKÉ 

OBSAZENÍ 

ZÁMKU. 



6l 



DÍL PRVÝ. KAP. SESTA. 

korců obilí a že se odtud prodává nepříteli do Žitavy. Vskutku bylo 
všeho málo přes 300 korců. Fendrich, na nějž si Bůva i Cerhenský 
tolik nastěžovali, byl sice 16. června odvolán a velitelem malé po- 
sádky (jež sestávala z kaprála, frajtra, bubeníka a 9 — 12 mušketýrů 
vedle 5 mušketýrů vlastních) stal se kaprál. Ale ten hlídal obilí zá- 
mecké, bez ohledu na to, čí bylo, ještě přísněji a nevydal poddaným 
ani věrtele na mletí. Bůva stěžuje si 11. července, že lidé poddaní 
trpí hlad, že nabíhají naň, aby obilí své dostati mohli, též lidé rytířští, 
že soldáti v zámku ložirující se času nočního loupají do pokojův 
a sklepův, že při dvořích doleních pro rejtarstvo hospodařiti ne- 
může. Teprv na zakročení u krajských hejtmanů přísný kaprál dal 
se obměkčiti. 

Za takového stavu věci pochopíme, že hospodářství na panství 
zprAva bylo zanedbáno. Nový hejtman, jejž hrabě asi v polovici července 

srvf SP D R ~ x ^43 na Kosti dosadil, Markvart Bejšovec z Bejšova, píše o tom 
30. července: ,, Příčině hospodářství mohu V. H. M li oznámiti, že 
jest stavení jako předně při zámku tak také při dveřích na hlavu 
spuštěno. Vinsoval bych sobě, abyste to ráčili mocti sami očitě vše- 
chno spatřiti. Obzvláště při zámku všechny krovy odtrhaný a zlý 
jsou. Tyto dny, když pršelo, ve všech pokojích plno vody bylo, že 
by mohly kachny plavati. Jestli se na to náklad neučiní, tehdy ty 
pokoje klenutý všechny se oboří a veliká škoda se V. H. M. učiní. 
Ouhorův ani polovice nejní zvoráno, ani se všechny jak by mělo býti, 
nezvorají, neb tomu již pozdní čas jest a málo potahů. Jenom 13 volů 
se všech nachází. Nevím, co sám mám nej dřívej i dáti dělati, seno-li 
voziti čili ouhory dáti krojiti aneb obilí dáti svážeti. K stavení opra- 
vování nemálo for taky potřeba bude, a poddaní na mále potahů 
mají." 

Z psaní je vidno, že Kostečko tou dobou prosto bylo vojenských 

švédské zA- útrap a v pokoji mohlo shromažďovati ourodu do stodol. Válka zašla 

žice ' daleko — Torstenson a Gallas zápasili na Moravě. S obzoru Kosti 

však švédské nebezpečí nezmizelo docela : Boleslav a tuším i Hrubá 

62 



ZA VPÁDU TORSTENSONOVA. 

Skála byly sic dávno zpět získány našimi, ale pevný Navarov byl 
stále v moci odvážné švédské posádky a v Lužici pořád strašil nej- 
vyšší Reichwald, známý nám svými zájezdy do Čech. Císařští oblehli 
sice Navarov — z Kosti do ležení císařských u Navarova vyvezena 
všechna munice — ale asi 24. července, když Reichwald hnul se 
blíže k Zitavě a výstražná avisa oznamovala možný vpád jeho po 
celém horním Pojizeří, nechali Navarova a spěchali krýt hranice 
proti novému nepříteli. Při tom měli za nutné proti Švédům Nava- 
rovským zesíliti posádky na Kosti a Skále. Tak komandoval nejvyšší 
Penczenau 26. července z Hodkovic na Kost 13 vojáků a 4 šarže od 
traunského pluku (ty šarže byly: lajtnant Wolf Vít Plankhe, kaprál, 
bubeník, frajtr). Bejšovec se sice bránil, počítaje, co to nadělení bude 
zas státi, ale srovnáno to tak, aby 1 1 mušketýrů, kteří byli na Kosti 
od února, odesláno bylo na Skálu. Tak zůstalo na Kosti 17 vojáků 
„vojenských" a 5 mušketýrů vlastních. 

Bejšovec měl s novým laitnantem mnohou nepříjemnost. Nej- pohrůžky 

« T •♦ ♦ ' v, A *+ia > A v , 5, OD ŠVÉDŮ. 

prve o ,, porce . Lajtnantovi melo se dostati o porci denně, kaprálu 
a bubeníkovi po 2, „kmánům" po 1, celkem 24*/ 2 porcí. Ale Bejšovec 
tolik dáti nechtěl. Lajtnant stloukl také klíčnici Důru na zámku, že 
mu nechtěla dáti vína bez peněz. Konečně se smluvil s Bejšovcem, 
že za 1 porci má bráti 12 kr. (12 Kč). Celkem stáli cizí i domácí 
vojáci 30 zl. 54 kr. týdně. Potom bylo třeba z Prahy objednávati 
munici a vůbec připravovati se na obranu. Z Navarova totiž švédská 
posádka posílala o kontribuci až na Skalsko a Kostečko. Byla sic 
znovu obležena, ale když Reichwald po druhé se objevil v Zitavě, 
odtrhli císařští od Navarova (10. září). Již 13. září potom měli v So- 
botce psaní od nepřítele z Navarova, s žádostí o kontribuci pod hroz- 
bou pálení. Navarovská posádka vyjížděla vskutku plenit okolí; 
23. října vyplundrovala na př. Novou Páku. Potom po třetí oblehli 
císařští Navarov; proti němu a Reichwaldovi, tuším, bylo počátkem 
listopadu komandováno pět pluků jízdy, jež pod velením polního 
maršálka Hofkircha ubírala se přes Kostečko. Hofkirch ubytoval se 
na krátko v Sobotce; bydlil v domě pana Uranoše z Lazína. Ta 

63 



DÍL PRVÝ. KAP. ŠESTÁ. 



CÍSAŘSKÝCH. 



BOJ O NAVA 
ROV. 



„vichřice", jak rád říkal Bůva, zas nadělala velkých škod a útrap 
poddaným, ,,z nichž ještě kdo ten některý snop obilíčka měl, to jemu 
do posledního snopu vymlátili". V Obrubech se jeden podplukovník 
ubytoval a poslal na zámek o proviant, ,,s pohrůžkou takovou, jestli 
vydírání od nechci nic učiniti, že poručí dvůr anebo obilí v stodolách plundro- 
vati a mlátiti dáti. Rozumějíc pak tomu" — píše skroušeně Bůva 
1 1, listop. — ,,že jinače býti nemůže, musil jsem mu místo masa ryb, 
másla, sejra a soudek piva poslati a při tom semjemu pěknými slovy 
na místě V. H. Mti vzkázal, aby sobě ten dvůr, poněvadž V. H. M. 
náleží, poručený jměl. Což se i tak stalo, kromě že šafář místo ovsa 
žita na koně 6 korců vydati musil . . ." Tak se musilo jednati s pány 
důstojníky! 

Ale ani třetí podniknutí proti Navarovu, ,, dosti chatrnému hra- 
du a malému, nežli pro nepřístupnost pevnému", se nezdařilo. Dne 
22. listopadu „retirirovali" se císařští od Navarova k Boleslavi, když 
zvěděli, že Reichwald se svým podplukovníkem, Jiřím Sádovským 
ze Sloupna, českým emigrantem, táhne Navarovu na pomoc. Žitava 
byla odtud stálou hrozbou pro severní Čechy, Navarov vsak byl 
prý ještě v listopadu Švédům vyrván; po roce byl na rozkaz místo- 
držících srovnán se zemí. Císařští, jimž se uvolnilo po odtažení 
Torstensona z Moravy do severního Německa, poslali i k Fridlandu, 
Švédy obléhanému, něco vojska, ale nepřítel přes to stále ohrožoval 
partajemi, žádaje kontribuci, velkou část Pojizeří, i Kostečko. Dne 
17. prosince vypálil pro nezaplacenou kontribuci Bousovský dvůr. 
To byl tedy druhý požár dvora toho roku! „Ubohá Kost!" psala 
tenkrát hraběnka Sylvie, starajíc se o vojenské posily pro kostečkou 
pevnost. Velitel v království, hr. Colloredo, poslal ke Kosti 50 rej- 
tarů, kteří se uložirovali pod zámkem; hraběnka sama poslala něco 
mušketýrů. Musilo tenkrát býti na Kostečku zas velmi zle, jak od 
Švédů, tak hlavně od průtahů a ložirování císařských. V prosinci 
táhl tudy Gallas s armádou k Zitavě. Podrobnější zprávy však se 
nezachovaly. 

Neméně než násilím soldátů trpělo Kostečko drahým vychová- 



64 



'S 1 2 
t & 



Í2 



1 1 



i 1 

I! 



«-s a o 






2 ^ 



1 = 



£ .2, 

* o 



-s v &" « *i - 

>y ^ „ xg •- 



-1 






•3 S 



<D S3 


4-> 




lH 




>N 


Ctí 




a 




"S >« 


£ 




a 




> 1 


o 




a 




o ™ 


"o 


3 
S 


s 




s 1 


^ 


o 






N 


•^ 


ffi 




— C 




OJ 






"> £ 


-d 


ta 


^ 




O -M 










1* 


CO 

3 


3 
g 


Š 


0~ 


T3 


d 


•ti, 


'3, 


M 


£ f 


ctí 


1: 




Ě 


§ - 


co 


"í? 


O) 

co 


C/2 




*j> 


Jí 


t£> 




. rt -»eS 










•5 £ 

II 




I 






- s. 


co 








tv ^ 


J 








a ^ 






-d 




c , 






-d 




rt ~j 










& | 











v c3 ^3 ±! >« 



I i a 

sa >$ 



I 






1 
1 

i 










k 



ZA VPÁDU TORSTENSONOVA. 

váním hradní posádky, těmi ,, porcemi" po 24 — 36 kr. denně na pod- hradní 

daného. Bejšovec psal hraběti ku konci listopadu: „Jestli to remedi- 
rovati neračte, poddaní nechají živnosti státi!" Hrabě tentokrát 
vskutku pomohl. Vyložil císaři v Prešpurku (11. pros.), že na pev- 
nosti Kostské záleží celému kraji Boleslavskému, zeje Kost hradbou 
proti Zitavě, vzdálené 6 mil a proti Navarovu, vzdálenému jen dvě 
míle a že je tudy slušno, aby posádka byla vyživována z krajského 
proviantu. Císař vydal dne následujícího místodržícím do Prahy roz- 
kaz v tom smyslu — tím konečně mnohonásobné útrapy Bejšovcovy 
o kontribuce a porce na vojáky byly zmírněny. Nebezpečí od ne- 
přítele z Lužice pominulo pak úplně v prosinci a lednu r. 1644, když 
se zatím podařilo dobyti nejen Navarova, ale i pevné Zitavy, dosud 
hlavní opory Reichwaldovy proti Čechám. 



65 



KAPITOLA VIL 
KOST V LISTECH DO CARIHRADU. 

NÁŘKY NA ROBOTY A „WINTRKVARTÝRY". — VZÁCNÉ PRIVI- 
LEGIUM KOSTEČKA. — PANÍ HRABĚNKA NA KOSTI. — ZPRÁVY JEJÍ 
O ÚŘEDNÍCÍCH A HOSPODÁŘSTVÍ. — PURKRABÍ BŮVA. — NOVÉ VPÁDY 
ŠVÉDŮ A KRITICKÁ SITUACE CÍSAŘOVA. — VELKÁ ÚRODA R. 1645. 

ROK 1644 byl v Cechách létem pokoje; zničená země mohla si 
. trochu pooddechnouti a nabrati sil k příštím útrapám válečným. 
Vypočítavá válka stvořila si takřka jakýsi turnus pro své návštěvy 
v jednotlivých zemích; vydrancovanému kraji popřála lhůty, aby 
zásobil se znovu dobytkem a obilím. Vláda nenechala bohužel takové 
období oddechu bez vojenské ochrany — a ty ,,vintrkvartýry" jed- 
notlivých oddílů vojenských stačily, aby obyvatelstvo nezapomnělo, 
zeje ještě vojna. 

Poddaní kostečtí byli útrapami minulého roku těžce zasaženi. 
robotnI Hrabě poručil v polovici ledna, aby vypravili 10 for do Rakous, do 

Recu, pro vína (která měla šenkována býti na Kosti), anebo peníze 
na formany sebrali. Byla to jistě nejobtížnější robota, tyto daleké 
jízdy do Rakous pro vína, časté fůry do Prahy nebo do Litoměřic 
s rybami, do Jaroměře s obilím a pod. Poddaní, t. j. „všichni spolu- 
sousedé z rychet" (rozuměj bez Sobotky) odpověděli hraběti supli- 
kou, aby jim to tentokráte bylo „passirováno" čili prominuto. Že 
byli četnými partajemi a durchcuky vojenskými minulého roku na 
dokonalou záhubu přivedeni, že pro nebezpečenství od soldátů měli 
hovádka svá po 8 neděl při. zámcích, mnozí pak že o ně přišli při 
posledních robotních forách do Litoměřic, že loni na ty fůry neb for- 
many dost obtížně peníze sehnali a že minulým rokem zrna mnozí 

66 



KOST V LISTECH DO CAŘIHRADU. 

nesili, „neb pro ty marše síti možné nebylo". Hrabě neslevil 
nic, poddaní musili na fůry platiti (tuším asi i zl. čili 60 Kč ze 
sedláka). V suplice jejich všiml si hrabě jen věty, že loni dost 
obtížně ty fůry zaplatili. Podtrhl si ji a poznamenal: A já jsem 
toho nic nedostal! Purkrabímu Bůvovi jistě bylo z nejbližšího listu 
pánova horko. 

Byla-li tou dobou vojenská posádka na Kosti, nevím; zdá se, že 
nikoliv. Od února dostala však nevítanou posádku Sobotka. Dne »zimní byty' 
2. února oznamuje krajský hejtman, Václav Bzenský z Prorubě Bej- 
šovcovi, že podle resoluce JMCís. je do Boleslavská do zimního bytu 
položen pluk nejvyššího Sifera, a že jeho tělesné kompanii (18 mužů, 
3 kaprálové, 5 frajtrů, 2 forýršicové, forýr, firer, písař, felčar, bube- 
ník; celkem 33 hlav) je vykázáno panství Kostecké. Rozumí se, že 
se Bejšovec bránil, že to poddaní nevydrží, že naříkal na nespravedl- 
nost v ubytování. „Vedle své libosti, komu chtějí, je dávají, a někteří 
osvobozený jsou a tak půl kraje za celý musí vystávati." Stěžoval si 
— a to bylo ovšem nejvýmlu vnější — že na sousedních panstvích 
hr. z Valdštejna (Skála a Svijany), hr. Šlika (St. Hrady), na grun- 
tech Gallasových, p. Berky a j. není žádného vojska. Vlivu hr. Čer- 
nína se podařilo, že vojáci asi po dvou nedělích byli odvoláni — ale 
vliv někoho ještě mocnějšího způsobil, že počátkem března byli v So- 
botce znova. „Poddaní již až na nejvyšší jsou ze všeho obráni, a do- 
kudž ti soldáti u nás zůstanou, jakož se proslejchá, nejní na světě 
možná, nežli že se lidé poddaní V. H. Mti rozběhnouti musejí", psal 
Bůva hraběti tou dobou. 

Kolikrát jsme slyšeli tuto hrozbu, tyto nářky — a všechno 
přece ti ubraní poddaní vydrželi! Hrabě také nedal se mýliti: 
dne 3. března psal, že je to věc JMCís., jakož i kontribuce, která 
byla sněmem svolena, „a ta fedrována a k zapravení přivedena 
vždyckny býti musí". Zároveň poručil „nastupovati" přísně na 
staré dluhy a nic „nefolkovati". „Dobře tomu rozumím, že jsou 
k tomu lidé přivykli, aby nic nedávali, a tudy na mě by se nic 
nedostalo." 

67 



DÍL PRVÝ. KAP. SEDMA. 

Jenže vydržování té „leibkompanie" v Sobotce hrozilo vskutku 
těžké VYCHO- panství pohromou. Vojáci na svých „porcích" nechtěli přestati, ná- 
datů. silím vymáhajíce více. Tak zejména žádali mimo každou porci ještě 

po 5 kr. (5 Kč) ,,servicií ťť denně, a to od sousedův, kteří byli prosti 
ubytování vojáků. Chtěli dále porce za dobu, kdy vůbec v Sobotce 
nebyli a nepochybně i za vojáky, kteří neexistovali. Do 10. března 
panství zaplatilo za ně 1524 porcí a 1232 porcí dluhovalo; počítá- 
me-li na jednu porci (mírně) 15 kr., obnášel dluh 308 zl. Panství 
bylo tak přetíženo, čili jak se říkalo „přeloženo" těmi soldáty, že na 
osedlého (t. j. celého nebo lépe berního osedlého) připadlo denně 
odvésti 12 porcí. Vzpomeňme, jak se rozčiloval hrabě loňského roku, 
když na osedlého připadlo 7 porcí denně ! Bejsovec zas píše (io.břez.) : 
„Mnozí z poddaných již z gruntu ušli a ostatní všichni, že ujdou, 
budou-li je (porce) na dlouze odvozovati, se prohlašují." Hrabě Heř- 
man vymohl konečně, že 10. března vojáci byli ze Sobotky odvoláni, 
ale 29. března byli zas v Sobotce a zůstali tu asi do polovice dubna. 
Tenkrát vycházelo na ně 246 porcí denně a Bůva počítal každou 
i se serviciemi po 15 kr. Podplukovník Šifer chtěl v druhé polovici 
března dáti posádku (25 mužů) také na Kost. Pravil Bejšovcovi, že 
má rozkaz osaditi pevné zámky, protože nepřítel jde do Slezska. Bej- 
sovec odvětil, že bez svolení hraběte nic učiniti nesmí — a zdá se, 
že pán i hejtman spokojili se konečně s ubytováním té kompanie 
v Sobotce, jen aby vyvarovali se nových nákladů na posádku zá- 
meckou. 

Z dubna 1644 máme rejstřík o počtu dobytka ve dvořích kos- 
o hospodář- teckých. Je ho ovsem málo, ale přece vidíme, že panství, tolikrát 

dobytek obrané se namáhalo zachovati i za poměrů nejnepřízni- 
vějších nezbytné minimum. Koňského dobytka bylo v Semtinách 

1 valach, 3 klisny (a pár hříbat), tažní volové 4, krav 8. Při všech 
dvořích bylo volů celkem 29, 15 z nich koupil Bejsovec teprv 
nedávno na nezbytné doplnění potahů. Všech krav při dvořích 
bylo 30, všech telat 20, vepřového dobytka asi 37 kusů, ovcí i s jeh- 

68 



KOST V LISTECH DO CAŘIHRADU, 



ňaty přes 610 kusů. Byla to celkem sotva čtvrtina až šestina stavu 
normálního. 

Červenec roku 1644 přinesl Kosti slušnou úrodu a krom toho 
vzácné, drahocenné privilegium : panství mělo na rozkaz císaře býti 
osvobozeno všeho ubytování a ložírování soldátů. Důvod k tomu byl 
také zcela mimořádný : kostečky pán, hrabě Heřman, byl tou dobou 
jako císařský vyslanec vypraven s velkým a skvělým průvodem do 
Cařihradu, aby vyjednal pokoj s dědičným nepřítelem všeho křes- 
ťanstva, Turkem. Poněvadž tak aspoň na dobu jednoho roku měl 
býti ve službách vlasti vzdálen svých statků, vydal císař zmíněný 
rozkaz místodržícím. Rozkaz platil jen po dobu cesty pánovy. Byl 
to akt královské pozornosti — neboť u dvora věděli dobře, že správa 
statků Černínských bude po odjezdu hraběte opatřena znamenitě. 
Na místo hraběte vstoupila totiž jeho paní, hraběnka Sylvie. Před 
ní se třásli úředníci i poddaní, ona rozuměla podrobně nejen povin- 
nostem šafářky, pokud šlo o dobytek, omastek, drůbež, len a pod., 
ale i hospodářství polnímu, rybníkářství, ba i stavbě vysokých pecí 
v železárnách, dovedla vyseděti celé dny nad oučty úředníků a vyslí- 
diti kdejakou pletichu a advokátovi vyrovnala se znalostí věcí soud- 
ních i politickosprávních. A co temperamentu, co výrazné, energie 
plné osobitosti mluví k nám z jejích dopisů ! V druhé polovici čer- 
vence ji postihujeme na Kosti; píše odtud 27. dlouhé psaní ,, svému 
serci", jak říkala, nebo svému „Heřmánkoví" do Cařihradu. Hejt- 
man Bejšovec byl po jednoroční službě požádal za propuštěnou; hra- 
běnka dosadila nového hejtmana, Michala Stránského. V dotčeném 
listu píše o tom: „Na Kost toho hejtmana sem uvedla. A kdybych 
byla věděla, že tak je, jak sem našla, byla bych prosila, abyste ráčili 
při tom (patrně : při Bejšovcovi) vostati. Jistě že sem nemyslila, abych 
tak našla, jak sem spatřila. Dvory všechny vopravený, rybníky nasa- 
zený, role dobře vzdělaný, pivovar taky dosti dobře de — in summa 
bylo mi ho (Bejšovce) líto odundati a bojím se, že bude se škodou. 
Poddaní taky s ním spokojeni sou, krom v tom běhu (? vojenském?) 
že dyckny neudělal, co měl učiniti. Tak skrovně byl živ, mohu to 



OSVOBOZENÍ 

OD KVAR- 

TYRŮ. 



PANI HRA- 
BĚNKA NA 
KOSTI. 



69 



DÍL PRVÝ. KAP. SEDMA. 

říci, že by mnohej chlap (t. j. sedlák) na tom nepřestal. Ten druhej 
(nový hejtman Stránský) má sedm dětí, tři vzal sem. Já sem mu sice 
pravila, že neračte žádného hejtmana s tolika dětmi trpěti; on mi 
pravil, že má 200 zl. (12.000 Kč, t. j. normální plat hejtmanův na 
velkém panství, kromdeputátu) služby od Vašnosti zakázaný. Nevím, 
je-li tomu tak. Jistě na své svědomí beru to, že mně serce bolelo, 
když sem tomu (Bejšovcovi) vodpuštění dávala, nebo sem nevěděla 
aniž nemyslila o jeho pilnosti a dobrotě. Po druhý má pán dvoje uši 
a čtyry voči míti ! Svý počty, kvitancí strany kontribucí a těch sta- 
rejch oučtů tak pěkně spokojil; na všechno jest kvitován, jak náleží. 
Již se stalo!" 

Tuto neobyčejnou chválu dovede oceniti čtenář, má-li hned po 
zprávy JEJÍ tom příležitost čísti zdrcující kritiky paní Sylvie o úřednících a hos- 
cíchahospo-P 0( ^^ s ^ na stat ku Velichovkách u Jaroměře a na panství Šmide- 
DÁŘSTVf. berku ve Slezsku. Tu líčí ironicky pana sekretáře, ,,plnomocníka 

JMti pana ambassatora", jenž je ,,každej den vožralej jako svině" 
a staví nové pokoje pro svou kuchařku, jiného úředníka, jenž je před 
hraběnkou „všecken zelenej, žlutej, suchej, že by hořel, aby (kdyby) 
ho zapálil", sládka, jenž je ,,jako vepř; na nic není; ten starej dobrý 
pivo vaříval, tento jen po děvečkách jezdí", forstmistra, jehož účty 
znějí vždy: přijal 130 zl. a vydal 127 zl. . . . A ještě tam ve Šmide- 
berku vůči tomu ,, neřádu" vzpomíná s touhou na výborného Bej- 
šovce: „Hejtmana mně se vidí, kdybych mohla toho namluviti, 
jak na Kosti byl, nebo se nemohlo na vlas na něho doptati, 
aby ňáký partiky činil nebo krejcar mimo svou službu vzal . . . 
Neb jen jednoho koně choval, svý pivo půl druhého sudu za- 
choval (t. j. snad: ani deputát nespotřeboval), na věčím díle řídký 
pil, dobře na svou hubu aniž šaty nic nevynaložil. In summa 
Bůh ví, že na něm žádný hany nenacházím a hrubě ho neradi 
podaní ztratili. Právům dosti rozumí, hamrům (t. j. železárnám) 
taky." 

Za to zle pochodil u paní Sylvie kostečky purkrabí Tomáš Bůva 
z Bousova. Píše o něm 9. prosince: ,, Musím Vašnosti na toho 

70 



KOST V LISTECH DO CAŘIHRADU. 

kosteckého purkrabí žalovati, jakej hroznej šibal je. Až posavad 
od něho počet dostati nemohu. Dala sem ho do věže, jestliže 
mi ho v týmdni neodvede. Všechny šelmovský kousky se při 
něm našly: předně měl falešný míry na vobilí, z každý váhy 
železa mu 6 kr. dáti museli (t.j. kupující), z prostice (soli) 15 kr. 
To, co sem se doptala; co pak, co mi k uším nepřišlo! Kdo by 
to v něm hledal! Já vím, že voni na Vašnosti čekají jako na 
Mesiáše, aby jen mne byli zbaveni! A já bych při tom znemocněla 
velikejmi hněvy!" 

Známe již říznost pana hraběte vůči úřednictvu — byl-li u srov- 
nání s paní Sylvičkou andělem, můžeme si představiti, jak energie- nesnáze 

' S PURKRABÍM 

kou byla tato dáma! Bůva tedy seděl ve věži; před ním r. 1643 bůvou 

důchodní písař Jindřich Cerhenský byl pro nepořádky v účtech ně- 
jakou dobu ve vazbě, aby pak zmizel beze stopy; co se stalo s hejt- 
manem Vrutickým, uvězněným v únoru 1 643, vůbec nevíme. K tomu 
přistupují Hosián a Rovenský — tolik uvězněných za čtyři roky! 
O Bůvovi proskakovaly ostatek již dříve nepříznivé zprávy. Jednak 
byl evangelík, ale to by mu snad nebylo vadilo u katolické vrchnosti 
ani ne mnoho u politického úřadu, ačkoli to zákon kvalifikoval jako 
zločin — vždyť r. 1647 si císař sám vybral kalvinistu (Melandra) za 
vrchního vojevůdce. V červenci 1644 byl Bůva sice povolán před 
krajského hejtmana a vzat do arestu, že nechtěl přestoupiti ke kato- 
lictví, ale když byl asi po dvou dnech propuštěn (proto, že byl na 
Kosti nepostradatelným), obrátil se beze všeho se žádostí k hraběnce 
Sylvii, aby ho „zastoupila a přichránila" v náboženství, v němž 
byl od dětství vychován. Kdož ví ostatek, zda krajský hejtman, 
mladějovský pán, Jiří Jaroslav Štos z Kaunic, naň tolik pro ná- 
boženství naléhal. Neboť 18. července, dva dny po propuštění 
Bůvově z arestu, píše mu pan Štos z Kaunic: ,, Slovutný pane, 
příteli můj milý! Dochází mne toho jistá zpráva že byste Vy, 
přijedouce z Boleslave odtud domů všechny poddané JHMti v tom 
popouzeli a posazovali a nenálež tě mluvili, jakobych já je k tomu jednání s ne- 
nutiti, aby oni katoličtí byli, chtěl. Pročež Vám z povinnosti své katolíky. 

7i 



DÍL PRVÝ. KAP. SEDMA. 

o tom na místě JMGís. poroučím, abyste ihned . . . pod pocti- 
vosti a hrdla stracením, tak jakož jste rukou dáním se zavázali, 
se zase sem do města Boleslava Mladého dostaviti přede mne 
hleděli . . ." 

List je zajímavý: na místě JMCís. rozkazuje se evangelíku, aby 
„neřády" Bů- se postavil do arestu, protože nepravdivě tvrdil, jakoby císařský úřad 
poddané chtěl nutiti ke katolictví! Vidíme, jak záleželo krajskému 
hejtmanu na tom, aby nejitřil mysli v zemi, dokud Švédský nepřítel 
konečné vítězství císaře a programu protireformace činil pochyb- 
ným. Bůva v Boleslavi patrně hejtmana udobřil. Ale hrabětijiž dříve, 
na jaře r. 1644, donesly se stížnosti na Bůvu ovšem jiného rázu. Uro- 
zený člověk, Voldřich Linhart z Vinoře, jenž držel poddanský dvůr 
kostečky ve vsi Rakově a o kvótu kontribuční se s Bůvou nepohodl, 
vypsal hraběti podrobně, jak Bůva při robotách šetří zámožnějších 
sedláků a vše svaluje na chudé, jak dopouští jim bez náhrady 
užívati pustých statků, jak se špatně a pozdě při panských dvo- 
řích seje (,,v jedny vesnici více potahů mají, nežli z celý rychty 
se jich ku dvoru sjede"), jak nedostatečně se opatřuje pivovar 
dřívím k palivu, že sládek někdy kolik dní s várkou na dříví 
čekati musí, jak se nezabraňuje krádeži obilí skrze mlatce při 
mlácení v panských stodolách ,,a jiných moc neřádův". To co vy- 
pátrala o Bůvovi hraběnka, hodilo se dobře do rámce těchto žalob. 
Zdá se mi však, že Bůva i nyní vše uprosil, neboť je purkrabím 
i později. Jeho skroušený, naříkavý, žebravý tón, prosící za smilo- 
vání pro jeho nedostatečnost, odzbrojoval, zdá se, i oprávněné 
hněvy. 

Tak nám ten rok pokoje poskytl příležitost podívati se trochu 
do zákulisí kostecké domácnosti a učiniti prvou známost s paní hra- 
běnkou. Bez vojenských průtahů, pravda, nebylo Kostečko ani toho 
léta: ale jak se pluk někde na gruntech položil, vytasil se hejtman 
s císařským osvobozením a soldáti již druhého dne musili dál. Bylo 
to jistě velmi příjemné, a hraběnka mohla dělati pořádek na pan- 

72 




\\ 



! ■ • ° 











SKIZZA KOSTI A SEMTINSKÉHO DVORA z r. 1753 
(z mapy katastrální; u Semtin vpravo nahoře jsou ještě mladé semtinské lípy) 



KOST V LISTECH DO CAŘIHRADU, 



stvích, výborně hospodařiti, chlubiti se muži do Cařihradu — dokud 
všechnu její námahu neohrozil Torstenson. Ten od podzima 
r. 1644 se zas blížil Čechám. Neschopný Gallas, proti němu po- 
stavený, s armádou čím dál více scházející, byl odkázán již jen 
na ústup a zoufalou obranu. Bylo zřejmo, že Švédové i císařští 
zase vstoupí na půdu dědičných zemí . . . ,, Jestli ještě jednu ta 
potopa na nás přijde," píše 9. pros. hraběnka Sylvie, „již nechci 
více hospodařiti, aniž Vašnosti aniž sobě . . ." Přišla vskutku: 
dne 24. pros. oznamuje hraběnka do Cařihradu úplné zničení 
Gallasových pluků. ,,Mý serce — již je po mým hospodářství, nebo 
vopět přítele a nepřítele v zemi máme! Ještě nikdy hůř nebylo 
jako nejčky. Já sem na těch statcích takovej čistej řád udělala, 
ty počty s takovou pilností sama do nejposlednějšího přehlídla, že 
byste ráčili své potěšení nad tím míti. Toto již všechno bude nic; 
já sobě vo deset let svýho živobytí ukrátím. Ach, co je to za sou- 
ženej život!" 

Švédové pronásledujíce trosky císařských, vpadli totiž v posled- 
ních dnech prosince do kraje Zateckého. Černínská panství Kysibl, 
Petršpurk a Neydek byla nepříteli na ráně a musila přes přísné zá- 
kazy císařské Švédům kontribuovati. Boleslavsko bylo ještě mimo 
nebezpečí ; proto na Kost dala hraběnka hnáti něco dobytka ze svých 
statků na severozápadě. „Oznamuji Vašnosti," psala 5. led. 1645, 
,,že je tu v naší zemi tak zle, že jak živo hůře nebylo. Máme ne- 
přítele i naši celou armádu tu, a ta je tak mizerná, že po žádný bitvě 
tak zle nebylo. In summa sme do duše ruinirováni." Plnou pravdivost 
těchto nářků měly prokázati vlastně teprv události následujících mě- 
síců, kdy Švédové zaplavili celé západní, pak i jižní Čechy a konečně 
dne 6. března zničili císařskou armádu u Jankova. Císař prchal z ohro- 
| zené Prahy přes Plzeň do Bavor, a Torstenson, zmocniv se Jihlavy 
I a Znojma, zamířil do Rakous, chtěje se ve spolku se sedmihradským 
knížetem Rákoczym pokusiti o Vídeň a moci císařově zasaditi ránu 
smrtelnou. Osud vlasti naší zas jednou v těch dnech byl na vahách, 
Bílá Hora ještě mohla býti vrácena vítězi i s úroky . . . Dědici pobělo- 



NOVÝ VPÁD 

ŠVÉDŮ DO 

ZEMĚ. 



NÁŘKY HRA- 
BĚNČINY 
'R. 1645). 



IO 



73 



DÍL PRVÝ, KAP. SEDMA. 



„JEŠTĚ SOU 
KOSTKY NA 
STOLE". 



VELKÁ 
ÚRODA NA 
KOSTEČKU. 



horští, k nimž i hr. Heřman náležel, počali se třást o své statky 
a kořisti. „Ještě sou kostky na stole, kdo ví, kdo to užije, co máme," 
psala, výrazně situaci vystihujíc, paní Sylvie. Hrabě Heřman vskutku 
zdarem poselství svého do Cařihradu mnoho přispěl k záchraně 
císaře : snad v nejkritičtější pro císaře chvíli rozhodl (krom nabídky 
velmi výhodného míru) také fakt, že sultán Rákoczymu alianci s ne- 
přáteli císařovými zakázal! I všichni ostatní katoličtí stavové čeští 
napjali síly, aby vítězství Švédů a emigrace odvrátili. V březnu naří- 
zena zemská hotovost — v květnu následkem toho postavila Kost 
ze svých 19 poddaných s některými sousedními statky, celkem z 30 
osedlých, tři mušketýry a 1 koně se sedlem, 2 pistolemi a karabinou 
a plným žoldem měsíčním ve výši 12 zl. (720 Kč) — sněm odhlasoval 
velkou pomoc finanční, nařízeno vydati chrámové poklady, mustro- 
vány nové pluky, sháněny zásoby proviantu. Hlavní bylo ovšem, že 
Torstenson nestačil na úkoly, jež si vytkl. Torstenson od Vídně odtrhl 
k Brnu, jež oblehl: nezdar tohoto podniknutí a zmar aliance s Rá- 
koczym v srpnu a v září zabránily, že léto r. 1645 nepřineslo věci 
císařské katastrofu. 

Země česká byla tou dobou, poněvadž tíhu války nesly Rakousy 
a Morava, většinou prosta nepřítele, zejména český sever v Zálabí. 
Boleslavsko trpělo jen — hlavně v dubnu a květnu — průtahy císař- 
ských; nezůstalo jich, přes císařské osvobození, ušetřeno ani Kosteč- 
ko, kterým se pluky, ze Slez k Boleslavi a Praze táhnoucí, bráti mu- 
sily. ,,Zádnýmu statku se hůře nevedlo jako Kosti, stále durchcuky," 
píše paní Sylvie 1 . července. Ale zároveň chválí si kostečkou úrodu : 
,, Jistě obzvláštní boží požehnání : je letos tam více na jednom záhoně, 
než v loni na dvaceti." Po týdnu, když se vrátila z Kosti, píše znovu : 
,,Mohu říci, že při jednom dvoře, tom nejmenším, je víc na poli, než 
vloni při všech. Veliký požehnání je tam, než proti tomu stálý marše. 
Než purkrabí je Svatošem, než (vsak) posvětím ho místo izopu s ňá- 
kým dubovým kejem." Na Bůvu zajisté hraběnka stále se rozčiluje: 
„Na Kosti sem utěšeně řád učinila, že tak všechno nemůže jeden 
krást, jako ten bohaprázdnej purkrabě. Není hoden, že ste ráčili tu 



74 



KOST V LISTECH DO CAŘIHRADU. 

terpělivost s ním mít." O poddaných přiznává, zeje mezi nimi ne- 
smírná chudoba, ale mají dobře zašito, že vrchnosti budou moci pla- 
titi a sami při tom vostati. „Bože dejž nám ty ourody užiti, což je 
pěkná! Já nevím, co letos jak to boží vobilí sklidíme; všady je tak 
mnoho a málo lidí!" 



75 



ŠVÉDŮ. 



KAPITOLA VIII. 
POD ŠVÉDSKOU KONTRIBUCI. 

OHROŽENÍ VELBLOUDI Z CAŘIHRADU. — ŠVÉDOVĚ NA HR. 
SKÁLE. — KOST KONTRIBUUJE NA SKÁLU. — NOČNÍ ÚTOK ŠVÉDŮ NA 
KOST. — EXEKUCE OHNĚM. — VOJNA MEZI SKÁLOU A KOSTÍ. — KAPITU- 
LACE SKAL. — BRANDBRIFY ZE VŠECH STRAN. — HOSPODÁŘSTVÍ NOVÉHO 
HEJTMANA. — SUMMY POHLCENÉ VÁLKOU. 

BOHATÁ úroda byla sklizena v pokoji, ale naplněné stodoly 
a sýpky měly se státi zásobárnami Švédů. Dne 9. září referuje 
strachy ze hejtman Stránský, že Kónigsmark s celou armádou leží u Budišína 
a Žitavy, že hrozí vpádem do Čech a že Kost bude třeba opatřit 
vojenskou posádkou a jmenovati komandanta. O šest dní později 
slyšíme, že švédský plukovník Reichwald dává otvírati záseky v lesích 
u Jablonného, že na Kostečkuje poplach, poddaní ze Sobotky i ze 
vsí i šlechta z okolí se svými rodinami že se zachraňují do zámku. 
Stránský je rozčilen těžkou zodpovědností, jež mu nastává, chce od 
hraběte (který zatím v létě se byl vrátil do Čech) přesné instrukce. 
Poplach byl patrně předčasný, ale utečenci zůstali v zámku. Dne 
1. října postihujeme na Kosti již vojenského komandanta, nějakého 
Šimona Wahla; má pod sebou 15 mušketýrů a 15 jich ještě žádá. Je 
pln kuráže: píše, že bude ve spojení s nejvyšším (t. j. plukovníkem; 
,,nejvysší ťc je pouhý překlad německého „oberst" ; Čechy doby habs- 
burské nemají již na rozdíl od doby husitské vlastní vojenské termino- 
logie) Ungrem, jenž má u Ml. Boleslave něco dragounů a tím způ- 
sobem že ochrání panství od Švédů, kteří usadili se zatím na zámku 
Grabštejně u Hrádku (Grottau) a posílali do okolí, i na Kost, vý- 
palné listy. Ale hrabě komandanta posílal již ke všem čertům: den 

76 



POD ŠVÉDSKOU KONTRIBUCI. 



dva dny před i. říjnem táhlo panstvím 5 pluků císařských (v tom 
Hanavský, Remsdorfův a Ungrův) od Boleslave k Jičínu, počínajíce 
si hůř než nepřítel. Mlátili obilí ve dvoří ch, brali dobytek. Většina 
dobytka selského i panský dobytek, v tom i ovčí, byla sice uzavřena 
v zámku nebo sehnána pod zámek, ale poněvadž tu nebylo proň 
dosti potravy, poslána část jeho pod ochranou několika mušketýrů 
a myslivců, za vedení purkrabího Bůvy a písařů, v noci do kosteckých 
dvorů, Horního Bousova a Obrub. Transport byl však přepaden sil- 
ným oddílem jízdy a 64 kusů dobytka selského a 9 panských volů 
bylo uloupeno. Hrabě měl právem za to, že posádka na zámku, která 
notabene týdně stála 30 zl. (t. j. 1800 Kč), není k ničemu, nemůže-li 
zabrániti takovým loupežím. Od konce měsíce velí již na Kosti jako 
nový komandant Michal Adlshofer, hofmistr hraběnky Sylvie. 

Tak vedlo se sedlákům, kteří schránili svůj dobytek pod ochranu 
pevnosti. Ani ti, kteří prchali do lesů, jako sedláci z Markvartic, 
uchýlivší se na Starohradské panství, do rozsáhlých lesů kolem Kři- 
žánek, nebyli šťastnější. I tam je partaje císařské počátkem října vy- 
slídily a vzaly jim 34 kusů dobytka. Na štěstí pro poddané tyto dran- 
cující partaje zmizely z panství, když Švédové se přiblížili. Torsten- 
son vracel se v říjnu z Moravy přes Poličku, Vys. Mýto, Pardubice 
k Hradci Králové. Hradce 27. říj. marně dobýval. Pak spěchal k Jaro- 
měři, kde nabyl spojení se švédským sborem z Kladska. Z dominií 
s Kostí sousedících hnali úředníci v ty dny všechen dobytek ku Praze, 
aby ho zachránili; i Stránský to učinil (29. října). Vzácná, na Kos- 
tečku nikdy před tím nevídaná zvířata nacházela se v stádě, hnaném 
z Kosti: velbloudi a buvoli. Přivedl je do Čech hrabě z Cařihradu; 
byla to trofej, jež obecnému lidu vypravovala nejvýmluvněji o dale- 
kosti a exotičnosti jeho turecké výpravy. Hraběnka o nich blouznila 
dlouho před návratem hraběte: ,,Já se těším na ty zvířata; když kdo 
dvéře vodevře, míním, že již sou tu." „Na ty zvířata se hrubě těším, 
zeje něco, co sem neviděla. Rozdělím to tak, kde by nejbezpečněji 
vostávati mohla. Nastane mi vopět nová starost, abych to nezmer- 
hala." Jak dlouho vydržela ta vzácná zvířata, jejichž příchod na 



LOUPENI CÍ- 
SAŘSKÝCH. 



VELBLOUDI 

NA 

KOSTEČKU. 



77 



DlL PRVÝ. KAP. OSMA. 

Kostečko jistě svolal udivené diváky z dalekého okolí, švédskou vojnu 
v Cechách, nevím. Jak vidíme, nechybělo mnoho, aby cařihradská 
kořist hraběte neoctla se ve — Štokholmě. 



POCHOD TOR- 

STENSONŮV 
DO ČECH. 



HR. SKÁLA 
V MOCI 
ŠVÉDŮ. 



KONTRIBUCE 
Z KOSTI NA 
SKALA. 



Z Jaroměře vydal Torstenson dne 29. října rozkaz, jímž určoval 
řadu dominií v Hradecku a Boleslavsku (v tom i Kost) za kvartýry 
své infanterii. Rozkaz sliboval ochranu všem, kdo se podrobí poža- 
davkům Švédů a hrozil vojenskou exekucí neochotným. Tento 
armádní rozkaz dodán byl na Kost dne 31. října v osm hodin večer 
z — Hr. Skály. Byl provázen přípisem švédského komandanta pev- 
nosti skalské, Viléma Bonara, podplukovníka Wranglova pěšího 
pluku, v němž se Stránskému sdělovalo, že je Bonarovi uloženo vzíti 
Kost v kontribuci a opatřiti ji ochrannou posádkou. Zároveň naří- 
zeno připravit zásoby chleba a piva, protože v několika dnech při- 
trhne celá armáda. 

Můžeme si představiti, jaké zděšení zavládlo na Kosti, když 
přijel trubač s tímto dopisem z Hrubé Skály. Hrubá Skála v rukou 
nepřítele! Švédové v nejbližším sousedství! Neboť na Kosti až do 
dodání listu o obsazení Skal skrze Švédy neměli tušení! Nový ko- 
mandant Adlshofer, jenž přibyl na Kost 29. října, a hned se vyzna- 
menal zahnáním jedné loupící partaje u Bousova, ujišťoval dne ná- 
sledujícího písemně hraběte, že se nepřítele nelekne a nedá si nic 
vynutiti. Dne 31. večer, po přečtení listu Bonarova, píše sklíčeněji: 
Nepřítel nám již leží na krku a chce kontribuci. Zámek Skála a celé 
panství je od Švédů obsazeno. Na dnešek určil nepřítel Jičín za 
hlavní stan. Prosí o instrukce, co činiti? Bude se však starat, aby 
nepřítel zámku nedostal a poddaní byli ochráněni. 

K čemu instrukce? Komandant měl jistě od hraběte, jak jej 
známe, instrukci, nic nedat. Také nikdo na odpověď hraběte nečekal 
a již od 2. listopadu počalo se z Kosti pěkně kontribuovati na Skálu. 
Kost měla komandanta, posádku mušketýrů, byla dobře k ochraně 
připravenajeden tuplhák a dva až tři malé kusy (to bylakostecká pev- 
nostní artillerie) byly dokonce nabity — ale pro Kostečko nadchá- 



78 



POD ŠVÉDSKOU KONTRIBUCI. 

zely dny horší než za okupace švédské r. 1639. Neboť kontribuci 
musilo panství platiti jako tenkráte, ale nepožívalo švédské ochrany 
jako tenkrát. Každou chvíli bylo se co bát o Štráfy a nové požadavky 
švédské jízdy ze Skal. Při tom pobyt na zámku, přeplněném lidmi, 
nebyl nikterak příjemný. Adlshofer stěžoval si hraběti, že je na zá- 
mku mnoho zbytečných lidí, největší houf cizích a málo z poddaných. 
Kdyby se co přihodilo, ubozí poddaní nenajdou místečka. Adlshofer 
měl nejvíce spadýno na šlechtu, která se byla utekla do zámku. Psal 
přímo, že ti urození rytíři svým poddaným v potřebě pomoci nedo- 
vedou, ale zde poddaným hraběte místa zabírají; stěžoval si také, že 
přispívají nejvíc k znečištění zámku. Podobnou notu hudl ve svých 
listech Bůva: že jsou lidé rytířští na panství jen k zhoubě lidu sel- 
ského, že ho zkracují v kontribucích (víme již, kam to bije), pan 
Kelbich, když se opije, že mu nadává huncfutů atd. Lidé poddaní, 
pokud nebyli v zámku, utekli v prvém strachu většinou do lesů. 
Stránský aspoň píše 12. listopadu, že vsi jsou pusté, že lidi většinou 
prchli i ze Sobotky. Tak vypadaly přečasto naše vsi a venkovská 
městečka v těch hrozných časech, kdykoli blížili se soldáti. Pusté PUST ^„ KOí l' 
ulice a náměstí, prázdné domy, chlévy, stodoly. Život lidský zmizel 
z míst, kam blížily se násilí a loupež, ať již jmenovaly se nejslavněj- 
ším regimentem Jeho Milosti Císařské nebo armádou veleslavné 
Švédské koruny! 

Štěstí bylo aspoň, že Torstenson s celou armádou nepřitrhl na 
Kostečko, jak byl Bonar 31. října oznamoval. Torstenson vskutku 
obrátil se po nějaké době od Jičína do Slezska. Oklikou ze Slezska 
teprv v prosinci vtrhli Švédové k Fridlandu, jehož se zmocnili 
(16. pros.) a odtud k Jizeře a Litoměřicům. Za takové situace byly 
švédské posádky na Skalách a v Jičíně zcela bezpečny a pochopíme, 
že vládly, vybírajíce těžké kontribuce široko daleko v horním Po- 
jizeří. Kosti uloženo výpalné 900 tolarů čili 1350 zl. (81.000 Kč), 
jež se měly odváděti na Skálu; vedle toho poručeno dodávati do 
Jičína každý týden 3 kusy hovězího dobytka, 1 tele, 1 skopce, 
1 prase, 2 husy, něco zvěřiny, 6 kuřat, 2 indyány, 1 kopu vajec, 

79 



TEČKO. 



DÍL PRVÝ. KAP. OSMA. 

20 liber másla, i kopu kaprů, 30 štik, 1 kopu „speisfisch" (úřední 
řeč švédské armády v styku s Čechy byla německá), 18 korců mouky, 
9 sudů piva, 30 strychů ovsa a přiměřené množství sena a slámy. 
tíha KONTRi- Bylo to, jak vidno, horší než před šesti lety, kdy kostecké panství 
poddaných u Jala za SVU J kvartýr hraběnka Banérová. Vše měli ovšem platiti 
ubozí poddaní — věříme hejtmanu Stránskému, píše-li 12. listo- 
padu, kdy splatná byla na Skálu prvá polovice žádaného výpalného, 
že sedláci naříkají nanejvýš, že dobíhají na Skálu s úpěnlivými 
prosbami o slevu. Vše bylo marno. Sedláci opouštěli své grunty 
a skrývali se s rodinami a kusem dobytka po lesích, jen aby platit 
nemusili. Hejtman Stránský byl patrně dobře zpraven o historii 
Hosiánově: jemu nenapadlo zakládati poddané panským důcho- 
dem. Aby peníze z poddaných vynutil, dal shledati rychtáře a 
konšele z rychet a uvězniti je ve věži na zámku. Nevím, co to po- 
mohlo, co to mohlo pomoci. Hejtman si stěžuje, že lidé jsou za- 
tvrzelí, také Bůva píše, že nechtí platiti ani povinných ouroků (že 
již za čtyry lhůty, t. j. za dva roky je dluhují) ani osepní oves, ale 
vysvětluje zároveň, že obilí je laciné a že prodati není komu, protože 
formané pro strach vojenský nejedou. Přes to léčil i on chudobu 
sedláků vězením: Mám plnou věži lidí, píše 12. listopadu ,,a ostatní 
také mušketýry dám sebrati, poněvadž se protiví a na poručení se 
dostaviti nechtějí; a z vězení žádného nepropustím, až dá, co je 
povinen." 

Úředníci sázeli lidi do věže, protože věděli, že hrabě o té 
energii rád uslyší, že poddané „vykoupiti" ze svého nechce. Sami 
byli přesvědčeni, že to pomůže málo nebo nic, ale chtěli, tuším, 
skutkem doložiti pánu bezvýslednost jím zastávané taktiky. O to 
ostatek se starali i Švédové. I tu hrabě radil, nedat si od nepřítele 
nic vynutiti nebo aspoň dát mu co nejméně. Tak z Kosti na výpalné 
složili jen menší částku (400 zl.), a jak odváděli viktualie, o tom 
poučuje měsíční cedule za dobu od 20. list. do 20. pros., sestavená 
pěkně přehledně od Švédů, takřka s rubrikami : 



80 




lípa semtinská 



POD ŠVÉDSKOU KONTRIBUCI, 



„Měli dáti" „Dali" 

mouky 72 str. mouky 7 str., 3 věrtele 

ovsa 120 str. ovsa 1 str., 1 věrtel 

piva 36 sudů piva 2 sudy 

hovězího dobytka 12 kusů hovězího dobytka 10 kusů 

slepic 24 kusy slepic 3 kusy 

atd. Švédům došla brzo trpělivost a v noci z 22. na 23. listopad při- 
trhli ke Kosti. Nechtěli patrně zmocniti se zámku, nýbrž jen hejt- 
mana o opravdovosti hrozeb vypálením přesvědčiti. Zapálili stodoly 
u dvora v Semtinách a chtěli zapáliti i dvůr, ovčárnu a pod zámkem 
pivovar. Komandant jen prudkou střelbou ze zámku pivovar za- 
chránil. Kdyby byl nepřítel tušil, jak statečnou má velitel Kosti po- 
sádku, byla by pevnost nepochybně té noci dostala se v moc Švédů. 
Když dán v zámku alarm o útoku švédské jízdy, lekla se většina 
mušketýrů tak, že nemohli slova promluviti a mušketu v rukou 
udržeti. Komandant je musil ranami přiměti k setrvání. Z 19 mužů 
jen na 8, stěžuje si hraběti, může spolehnouti; proto prosí o 15 no- 
vých mušketýrů z Prahy. Zároveň se dovídáme, že poddaní, kteří 
sběhli se k požáru, nechtěli pomáhat hasit, aspoň většina nikoliv, 
ač se na ně s pevnosti pro Boha křičelo, aby pomohli. 

Hned dopoledne po ohni došlo psaní ze Skály, nebude-li slo- 
ženo do tří dnů dalších 300 zl. (18.000 Kč), že bude zapálen jiný 
panský dvůr a město Sobotka. Stránský odpověděl prosebně, aby 
měli strpení a tu nekřesťanskou exekuci zastavili. Prozatím že posílá 
na Skálu 100 strychů; zítra pošle žádaný proviant. Udělá, co hrabě 
poručí. Jak vidno, dělo se toto vydírání pěkně methodicky : vypálení 
stodol bylo jaksi prvou vážnou výstrahou. Zdá se mi, že úředníci 
referovali o těchto událostech hraběti s jistým zadostučiněním. 
,,Kde nechtějí kolem platit, vskutku hoří," ujišťoval Stránský, ja- 
koby zpráva o požáru v Semtinách nestačovala. Úředníci byli 
v nitru svém pro to, aby se nepříteli vyhovělo a poddaní aby byli 
po případě založeni důchodem. Tak tomu také chtělo veřejné mí- 



NOČNÍ ÚTOK 
ŠVÉDŮ. 



ŠVÉDSKA 
„EXEKUCE". 



1 1 



8l 



DÍL PRVÝ. KAP. OSMA. 

není na panství i v okolí; v tom smyslu mluvili měšťané Sobotečtí, 
nesli-li na Skálu dary nebo platy, tak veřejně mluvili někteří rych- 
táři. Hejtman panství Skalského poukazoval i na bohatství Černí- 
novo: kostečky pán může ještě nejspíše poddaným pomoci. Hrabě 
konečně, jak z dalšího patrno, musil povoliti a do jisté míry dáti tak 
za pravdu taktice někdy Hosiánově. Pokus Stránského vyprositi 
u Torstensona nějakou slevu, skončil se nezdarem. Do 6. ledna za- 
platili z Kosti Švédům na Skálu 949 zl. Při tom požadavky švédské 
rostly: chtěli kontribuci z 1 usedlého po 30 tolařích (2700 Kč) vedle 
toho (19. led. 1646) každý měsíc v penězích 126 říš. tolarů, 20 nej- 
lepších nádenníků, patrně na opevňovací práce na skalském hradě, 
dále něco koření (muškátový květ, pepř, šafrán, zázvor) — všechno 
to nota bene vedle dávek victualií dříve žádaných. Vše bylo roz- 
počteno na základě úředně přiznaného čísla kosteckých poddaných, 
počtem devíti. 

Hraběnka Sylvie píše 6. pros., že švédská posádka skalská 
uložila kraji boleslavskému celkem 11.000 tolarů kontribuce (t. j. 
skoro jeden milion Kč) a 4000 že již dostala. Císařští počátkem pro- 
since připravili něco vojska, především asi staropiccolominský pluk, 
který ležel v Ml. Boleslavi, aby Hr. Skálu Švédům odňali. Ale s ta- 
žení asi sešlo, když v polovici prosince Švédové z Lužice vtrhli do Čech 
a zmocnili se Fridlandu. Od Fridlandu táhl nepřítel k Litoměřicům, 
nářky paní ze Sas měl vtrhnouti do Zatecka Wrangel. V těch dnech právě 
(23. pros.) psáno je zoufalé psaní hraběnky Sylvie, s citovaným výše 
výrokem: ,,Neračte nic kupovati — kdo ví, kdo to užije; ještě sou 
kostky na stole ! Přijde-li Frangel, bude nám přerostlej ; jisto bude po 
nás . . . Torstenson nás srovná, na lopatu hodí . . . Jak živo mi tak 
naše neštěstí k serci neslo, jako nejčky . . ." 

Tou dobou již na Kosti hejtmanoval Markvart Bejšovec. Hra- 
běnka tedy přece prosadila svého oblíbence; Stránský byl propuštěn 
počátkem prosince. Byl to jediný hejtman těchto let, jenž psal pánu 
z Kosti německy. Nelíbil se hraběti: „je to prolhaný člověk", napsal 

82 



HRABĚNKY. 



POD ŠVÉDSKOU KONTRIBUCI 

hrabě na rubu jednoho listu jeho. S nastoupením Bejšovce, jenž jako 
hraběnka, naříkal na Bůvovy praktiky a pletichy, hrozilo Bůvovi 
uvěznění. Nevím, jak mu unikl a jak mohl purkrabovat dále; jeho 
systém obrany záležel v prosebném ujišťování, zeje nedostatečným 
k zodpovědnému úřadu svému, zeje „celej spletenej a zavedenej". 
Dojmy Bejšovcovy o kosteckém hospodářství, když se znovu ujal, 
nejdřív prozatímně, správy panství, tlumočí důvěrný lístek z 2 1 . pro- zpráva o kos- 
since: ,,I tak mohu V. M. oznámiti, že poddaní žádný poslušnosti podářstv! 
nechtějí vykonávati a své vůle užívají. Dělá každý co chce a on 
(patrně Bůva) jim to všecko přehlíží a tudy veliká nespráva násle- 
duje. Po ty ženě, jako jeho (Bůvovou) hofmistryní (t. j. hospodyní) 
zůstává, nic nejní, jenom svýho lepšího hledí, s jejím mužem v zá- 
mku na krmníku V. M. sobě vepře stále krmí a V. M. žádných lnu 
až posavad vytříno nemá. Podobně vinopalka to nejhorší pálený, 
který může bejti, pálí; také po ní nic nejní. Myslivci žádných ko- 
rotví ani bažantů ani žádný zvěřiny nic nemají; jenom jak slyším 
svých forštů (t. j. své kapsy) hledí . . ." Přísnější režim, který na do- 
miniu zaváděl Bejšovec, měl patrně za následek, že 31. pros. purk- 
mistr a ouřad města Sobotky resignovali. Oznámili Bejšovcovi, že již 
dvě léta trvají v povinnostech konšelských, ale „pro neposlušnost 
a tvrdošíjnost lidí, pod správu naši příslušejících", že dále trvati 
nemohou. 

Co kontribuce na Skálu a poměru k Švédům se týkalo, nevěděl 
Bejšovec také jiné rady, než pomoci poddaným půjčkou. Psal, že o švédech 
lidé jsou na žebrotu přivedeni, že nejsou s to, aby sehnali, co na 
Skálu na kontribuci dluhují. Podobně, ale více naříkaje, píše Bůva. 
Dne 17. ledna poslali z Kosti na Skálu něco peněz, zároveň nesli 
ševci sobotečtí (bylo to již tenkrát nejslavnější řemeslo městské) 
Švédům střevíce. Nepřinesli patrně všechno, co bylo nařízeno. Ve- 
litel švédský tři ševče zavřel, čtvrtého poslal zpět na Kost s psaním, 
že chce dáti panství napořád spáliti, nedostane-li hned nazítří od 
kovářů a mlynářů na Kostečku, co byl poručil. Tedy stále táž pří- 
jemná píseň. Ale Švédové přece nepálili tolik, kolik hrozili; za to 

83 



NA SKALÁCH. 



DlL PRVÝ. KAP. OSMA. 



VOJNA MEZI 
KOSTÍ A SKA- 
LAMI. 



ZEMANE 

V KOSTECKĚ 

PEVNOSTI. 



přepadali vsi a loupili kdejakého koně nebo kus hovězího dobytka. 
Hraběti, jako prve, byly všechny listy úředníků, doporučující švéd- 
ským požadavkům vyhověti, nemilé. Že na listy Bůvovy připisoval 
karakteristiky : Je nedbalá bestie nebo: Od Bůvy, člověka lehko- 
myslného a bohaprázdného; Všecko lotrovství je a bohaprázdnost 
a pod., se již nedivíme. Ale i o oblíbenci hraběnčině, Bejšovcovi, po- 
znamenával: ,,Drží stále s vokolními stavu rytířského. Zpola plnej." 

Kost tou dobou měla zas jiného velitele posádky (hofmistr hra- 
běnčin Adlshofer byl v polovici ledna odvolán na jiné statky) — byl 
to již tenkrát, tuším, Francois Reynette, podle jména Francouz. 
Úředníci si na něj stěžují, že jim v ničem nejde na ruku, nepropůjčí 
mušketýrů k potřebám hospodářství a osobuje si trestní moc nad 
myslivci i poddanými. Kolem 26. led. byla posádka hradní zněko- 
likanásobena příbytkem jednoho sta jezdců, kterým velel rytmistr 
Hennemann. Stalo se to na rozkaz komandujícího jenerála v krá- 
lovství, hr. Colloreda, aby prý se proti Švédům na Skalách mohlo 
panství i okolí obrániti. Tak ke kontribuci švédské přibyla starost 
o císařské. Ostatní obavy z nového nadělení shrnuje Bejšovec 29. led. 
hraběti tak: Rejtaři Hennemannovi k Skalám partýrují (zajíždějí) 
a nač přijdou, všechno berou. ,, Obávati se jest, že podobně ne- 
přátelští ze Skal partýrovati a na panství V. H. Mti. mstíti se chtíti 
budou. Naposledy nebude-li se jim kontribuirovati, tehdy ohněm to 
panství na dokonalou zkázu přivedeno bude." 

Náklady na posádku zámeckou zmírněny byly tím, že tento- 
kráte komandanta a mušketýry opatřoval proviantem celý kraj. Ze 
zámku jim dávali jen oves a svíčky. Také na jízdu Hennemannovu 
šly porce z kraje; ale i panství dávalo trochu piva, chléb, seno, 
slámu a něco obroku. Ku konci ledna nařídili krajští hejtmane, aby 
šlechta, jež se utekla do zámku (a pobývala tam s rodinami od 
září 1645 po celé měsíce), přispěla na vychování císařské posádky 
v pevnosti. Páni zemani se bránili, protestovali, že statečky jejich 
jsou ,, osvědčený" (t. j. za pusté uznány a kontribuce zbaveny), ale 
nezbylo než poslechnouti. Byli tu páni Hubrykové, pan Vančura, 



84 



POD ŠVÉDSKOU KONTRIBUCI. 



pan Koranta nebo Kuranta. Krištof Fridrich Kelbich z Ostrichu, 
sestra hejtmana Bejšovce a jistě ještě nějaký počet jiných. Nebydlili 
tu, pravda, příjemně, ale lidé tenkrát nebyli ještě zvyklí na velké 
pohodlí. Pan Kelbich s dítkami a sirotky svými byl ubytován v si- 
rotčím sklepě (t. j . klenuté místnosti ; ne sklepě v našem slova smyslu) , 
kde zároveň byl uložen větší počet truhel a jiných věcí se svršky 
poddaných ze Sobotky i jiných míst. V zimě tu s dětmi ,, velmi 
hrubě" mrznul. V srpnu ho vystěhovali. Prosil hraběte, aby mu jiný 
pokoj vykázal. Hrabě na rubru listu mnoho láteří na škodu, kterou 
dělá šlechta na zámku. ,,Dáleji toho trpěti nemohu!" Ale víme, že 
Šlechta na zámku bydlila i později. 

Hennemannovi rejtaři mimo nadání změnili situaci: na Skále 
se jich počali báti. V noci na 5. únor zajel rytmistr Hennemann pod 
samý hrad Skálu, ruiniroval tam dva mlýny a pobral mnoho obilí, 
vyzývaje přímo posádku, aby naň udeřila. Ze Švédů se však nikdo 
neukázal. Rytmistr zajížděl i jinam po skalském panství; na př. i do 
Turnova. Dne 7. února, když odvážilo se na 60 rejtarů švédských 
ze Skály do Libošovic, kde pobrali lidem dobytek, pustil se rytmistr 
za nimi; pobral jim až na jednoho koně vše, co uloupili, dva zajal 
a hnal je až ke Skalám. Energie skalské posádky, tonoucí v nahro- 
maděné kořisti, patrně ochabovala. Podle výpovědi zajatých bylo 
na Skalách švédských soldátů 80 jízdy a 60 pěších; vydřená jimi 
kontribuce v penězích byla odhadována na 12.000 zl. (720.000 Kč). 

Pod dojmem tohoto obratu chlubí se Bejšovec již 5. února pánu, 
že Švédům nedává nic, jen dobrá slova. Ještě 28. ledna psal novému 
veliteli na Skále, Hausserovi, velmi uctivě a prosebně, jak zle je 
ruinováno celé panství Kostecké, že má jen 6 kontribuujících pod- 
daných (vskutku od r. 1646 Kostečko přiznává jen 6 berních osed- 
lých!) a jak silnou posádku musí živiti. Aby proto spokojil se mírnou 
kontribucí, posečkal pár dní na odpověď hraběte a laskavě, za při- 
měřenou odměnu, vrátil lidem pobraný dobytek. Po 7. únoru pře- 
stala se kontribuce na Skálu vůbec posílat. Bejšovec neváhal Henne- 
mannovým důstojníkům, že panství tak upřímně zastávali a pro 



ÚSPĚCHY 

POSÁDKY 

KOSTECKÉ. 



85 



DlL PRVÝ. KAP. OSMA. 



KAPITULACE 
HR. SKÁLY 
(březenr. 1646). 



dobré komando (t. j., aby rejtaři nedobývali se na zámku do komor 
a do špejcharů, neprolamovali zdí a nesužovali poddaných) při- 
lepšiti několika sudy piva. Však za to dostal od hraběte! 

Poslední pozdrav ze Skály dostalo Kostečko 13. února: ten den 
zapálil nepřítel ve Lhotě Rytířově 3 stodoly a jednu ves Šlikovskou. 
Jízda, zdá se, vůbec Skálu opustila; zbyla většinou jen pěchota, jež 
kolem 19. února byla již obležena v hradu od císařských, od pluku 
Ungrova. Bránili se dlouho, ale když ku konci února přivezena byla 
nejvyššímu Ungrovi děla, kapitulovali (dne 2. nebo 3. března). 
Vzdali se akkordem, jenž jim dovoloval volný odchod do Frid- 
landu. Z obilí v dobytém zámku nalezeného dostali Kostečtí něco 
z toho, co byli na Skály odvezli, zpět. Ukořistěnou kontribuci si 
ovšem Švédové v bezpečí odvezli. Dobytá Skála byla osazena jízdou 
Hennemannovou. 



NOVÉ ŠVÉD- 
SKÉ BRAND- 
BRIFY. 



K zděšení kosteckých poddaných nenastal dobytím Hrubé 
Skály z moci nepřítele obrat k lepšímu. Švédové objevili se v blíz- 
kém sousedství na jiných stranách. Dne 16. března na př. vyplundro- 
vali Turnov (rytmistr Hennemann jim však odňal uloupený v Tur- 
nově dobytek), brzo potom usídlili se v Českém Dubu. Byly to 
patrně oddíly jízdy Reichwaldovy; oporou operací jejich v Pojizeří 
byl pevný Fridland. Tři neděle po pádu Skály, dne 23. března 
večer, došel na Kost švédský výpalný list čili brandbrif z — Turnova. 
Brzo potom poslal brandbrify Reich wald od Dubu; podle Bejšovce 
žádal nemožné věci. ,,0 zastání od lidu JMCís. nic neslyšíme; jsme 
opuštěni!" naříkal. Dne 6. dubna posílá Bejšovec hraběti nějaké 
nové poručení Reichwaldovo o kontribuci; zároveň poznamenává, 
že každé hodiny čeká švédský rozkaz o kontribuci na Fridland. 
Dne 8. dubna poslali Švédové výpalný list z Grabštejna — brand- 
brify krátce lítaly se všech stran. Nepomohlo pranic, že Bejšovec 
posílal grabštejnské „assignace" čili rozkazy o kontribuci Švédům 
na Fridland (a snad naopak), aby prokázal, že je již „obsazen". 
Objevilo se také, že radost z odpadnutí kontribuce na Skály byla 



86 



POD ŠVÉDSKOU KONTRIBUCI. 

předčasná. Bývalý švédský komandant Skály, Hausser, byl totiž nyní 
ve Fridlandě a chtěl skalskou kontribuci do posledního krejcaru. 
Nějaký kolega jeho reklamoval také 80 tolarů, které mu slíbila So- 
botka. Bylo toho celkem 319 tolarů (28.700 Kč). Na Grabštejn 
poslal Bejšovec něco zvěřiny, prose o shovění. Odpověď velitele — 
tituloval se ,,Hans George Gerttner, král. Majestátu a koruny švéd- 
ské subdelegovaný komisař" — zněla, že poshoví, zaplatí-li Bejšovec 
dlužných 319 tolarů na Fridland. To bylo 21. dubna; že za švéd- 
skými požadavky je autorita moci, dokázala švédská partaj o 100 
koních, která 17. dubna objevila se v Sobotce, aby plundrovala a 
hrozila pálením. Při tom při všem byl rytmistr Hennemann, jejž si 
Bejšovec tak chválil, že nad panstvím dobrou commendu drží, ze 
Skály (snad jen na čas) odvolán; na hradě skalském zbylo asi 20 rej- 
tarů. Z kostské posádky tou dobou několik mušketýrů — „jsou to 
samí vožralci", píše hejtman — uteklo. Chytili je a strčili do arestu. 
Poučeni historií posledních let, čekali bychom, že tyto hrozné 
poměry, kdy nepřítel vynucoval z obyvatelstva poslední srroš, klada kontribuce 

u u-J 1 n 1. j x* j a * NA ŠEST 

mu bambitku na prsa, netrvaly dlouho, snad mesic, snad dva me- stran 

sice. Tentokráte však nebyl brandbrifům a ,,assignacím" konec. 
Dne 26. dub. si Bejšovec stěžuje, zeje na šest stran povinen kontri- 
bucema (v tom byly 4 assignace od Reichwalda, jehož lid ležel stále 
u Ces. Dubu). Zvlášť těžké assignace ukládány z Grabštejna. Tak 
na př. na měsíc duben žádáno 80 říš. tolarů (20 dostali), 108 korců 
obilí, denně 8 osob na práce opevňovací a dva tesaře, dále 6 ručních 
mlýnů, 2 kováře a dovézt k zámku Grabštejnu 150 kmenů staveb- 
ního dříví. Mimo obilí mohlo se vše ostatní nahraditi v hotových 
penězích. Ulevily-li poněkud, jak se zdá, švédské požadavky v květ- 
nu, dohonily, co zameškáno, velké partaje tří saských regimentů, 
stojících u Kolína. Slyšíme o nich 16. kv., že vůkol na všech pan- 
stvích veliký kvalt provozují, lid stavu panského i rytířského do 
košile svláčejí, tlukou, nekřesťansky nakládají. V červnu týž nářek, 
že každý týden přijíždějí pod Kost partaje, císařské i švédské. Dne 
9. června švédská partaj pobrala v Sobotce a vesnicích dobytky pro 

87 



DIL prvý. kap. osma. 

nezaplacenou kontribuci; kořist, přes 130 kusů dobytka, hnali ke 
Grabštejnu. Rytmistr, jenž partaji velel, vzkázal Bejšovcovi, že jako 
poctivý navrátí dobytek nebo nechá ho na cestě, dostane-li 50 to- 
larů (4500 Kč). Bejšovec peníze poslal, ale z dobytka nedostal nic. 
Byl to důkaz, že vojenská morálka klesala víc a více; dříve zjevy 
takové byly sotva možné. ,,Go by se pak J. M. Cis. lidu tklo," píše 
Bejšovec, „není jeden den ani říkaje hodiny, aby partaje, též i švéd- 
ský, nešly a přijedouc, což by se líbilo, nepobraly. Nic by mně ne- 
bylo líto, kdybych jim se spěčoval contribuci dávati a je dle mož- 
nosti kontentirovati (spokojiti) ! Ani jedné vejstrahy mně nedali! Co 
sem jim již peněz vydal, ani jedné kvitancí dostati nemohu." Hra- 
běnka posílá list právě citovaný hraběti dne 11. června. „Jistě že 
mně serce nad těma ubohejma lidma bolí, že sou tak sužováni. Pro- 
sila sem Colloreda, aby podle možnosti mi k tomu dobytku do- 
pomoh. Psal na Jabloň (Jablonné) tomu comendantu." 

Jako vždy i nyní po vzatém dobytku byla velká sháňka, posí- 

vydírAní od láni lidí, dopisování. Šlo tu zajisté o loupež rozsahu velikého. Vzal-li 

švédů. A u . , v,* , r, 1 s ř « v r , . 1 

dobytek nepřítel, nabízel se za vraceni „recompens cm mirna od- 
měna. Žádala se také srážka na kontribuci Švédské (ale marně v na- 
šem případě), poddaní psali supliky ke komandujícímu švédské 
armády, jenerálu Wittenbergovi, i tu bez výsledku. Švédský velitel 
Grabštejna, podplukovník Strakold, ostatek popíral, že dobytek 
vzali jeho lidé. Něco vskutku Bejšovec dostal zpět; 20 kusů Švédové 
nechali na cestách a v srpnu vráceno 14 kusů až z Žitavy. Také se 
zdá, že tenkrát v červnu zmohli se císařští na pokus zastaviti řádění 
Švédů od Grabštejna a Fridlandu. Před 10. červnem byl obeslán 
nymburský kraj Boleslavský do Nymburka, kde krajští hejtmane přednesli reso- 
( červen 1646) mc i císařskou o kontribuci na 4 kompanie v kraji stojící (po 6 por- 
cích z 1 poddaného; z Kosti 36 porcí) a o vychování 200 jízdy a 
70 mušketýrů v Jablonném, kteří mají kraj ochrániti. Zde byl patrně 
ten komandant, kterému psala hraběnka. Bejšovcovi sliboval i pan 
nejvyšší vachmistr (jméno nevím), že bude míti pozor na dobytek 
uloupený na Grabštejně — tenkrát totiž oblehli císařští pod Monte- 

88 




2 
- 

N 



£ 



POD ŠVÉDSKOU KONTRIBUCI. 



cuculim jak Grabštejn tak Fridland. Ale nepochodili; jenerál 
Wittenberg přinutil Montecuculiho k ústupu. Z Grabštejna chtěli 
Švédové v srpnu kontribuce jako dříve. Dne 13. srpna slyšíme zase: 
Nepřítel opět velký summy chce; hrozí pálením. A 1. října píše 
Bejsovec, že je zcela marno, jak radil hrabě, žádati od jenerála 
Wittenberga polehčení kontribuce, že marné byly prosby jiných 
u samého Torstensona. Dne 28. prosince píše, že se dohodl s ne- 
přítelem o zaplacení dlužného restu a že nepřítel slíbil, že spokojí se 
mírnější kontribucí. Jak patrno, trvaly tyto kontribuce nepříteli 
s krátkými přestávkami celý rok, ba táhly se do let následujících ! 
V červnu byl Bejsovec počítal, že od 1 . dubna každý měsíc panství platí 
nepříteli přes 600 zl. (36.000 Kč) . Jistě z hloubi duše jde nářek jeho : 
„Raději bych ještě jednou takový panství v čas pokoje na práci měl, 
nežli ty kontribuční věci spravoval, když s to lidé nemohou bej ti a vždy 
militarskou exekucí hrozí . . . Aby jenom jednou po tak prodlouži- 
lých létech ten žádostivý, svatý pokoj Pán Bůh nám dáti ráčil, 
abysme o něm taky věděli něco rozprávěti!" 

Situace na bojišti v těch měsících není zcela jasná; zdá se, že 
Wittenberg i Montecuculi byli stále, chystajíce se k boji, v poblíží 
Kostečka. Dne 17. září vydán v hlavním stanu v Lomnici rozkaz, 
aby Kost připravila neprodleně 1000 porcí chleba, piva a masa 
a 100 korců ovsa pro marš sboru Montecuculiho. Hrabě prosil, aby 
panství jeho bylo průtahu ušetřeno, ovšem marně. Montecuculi po- 
ložil se v Sobotce a dvou vesnicích s dvěma pluky a dvěma kompa- 
niemi jen na noc (21. září), ale co ta návštěva pro panství zname- 
nala! ,,Zrno ve větším díle vymlátili, velké škody poddaným učinili. 
Dvory byly salvakvardiema opatřený. Pod zámek silné partaje jely, 
dobytky zajímaly. Sádky spouštěli, štiky jenom na mále vylovili, 
na salvakvardu nic nedali. Ani vypsati V. H. Mti nemohu, v jakých 
zlých termínech (okolnostech) postaveni jsme, že se na tom světě 
stejská" — píše Bejsovec 22. září. A po devíti dnech: ,,Lidé až po- 
savad žádný doma zůstávati nesmějí. Ani vypsati nemohu, jaké 
veliké škody činějí. Žádného regimentu nedrží ani respektu ne- 



STESK BEJ- 

šovcův. 



VYDÍRÁNÍ OD 
CÍSAŘSKÝCH. 



89 



DÍL PRVÝ. KAP. OSMA. 



REYNETTE. 



užívají, a ti saští regimenty (Sasko tenkrát pomáhalo císaři třemi 
pluky) nejhorší jsou. Při dvořích sme se tím šustem zdrželi (t. j. 
s pracemi polními), a poddaní ještě nic nésili, rybníky nevyloveny 
zůstávají ..." 

Vojenská posádka, která na Kost byla uložena, jak vidíme, 
komandant nebyla panství k velkému prospěchu ; bez ní by se bylo Kosti sotva 
mohlo vésti hůře. Velitel její opakuje ostatek, že na mušketýry není 
žádného spolehnutí. Na komandanta pak, Reynetta, si stěžoval Bej- 
šovec, že mu nic není na ruku, že mušketýrů k ochraně polních prací 
a do dvorů ze zámku nepropustí. Reynette se bránil, že vojáci jsou 
vydržováni od kraje a k ochraně kraje, nikoliv panského hospodář- 
ství; kdyby mu mušketýra zastřelili, že mu hejtman beztoho jiného 
neopatří. Reynette byl vůbec na Kosti nespokojen. Byla mu uložena 
výchova z kraje, a to od Staroboleslavského děkanství; vskutku 
odtud nedostával nic nebo málo, takže na krajském sjezde v Nym- 
burce v červnu uloženo Kostečku, aby mu platilo týdně 15 zl. 
(900 Kč) a obrok na 3 koně. Ale i potom činil Bejšovec Reynettovi 
obtíže. Krajské vydržování posádky nestálo asi také za nic. Došlo 
tak daleko, že v říjnu Reynette prohlašoval, že bude dělati, co bude 
moci nejhoršího, aby jen z toho zámku mohl pryč přijíti. Bejšovec 
naznačoval hraběti, že Reynette má větší chuť sloužiti nepříteli, 
nežli JMCís. Dnes by to bylo obvinění ze zločinu velezrady — 
ve válce třicetileté znamenalo to pouze, že důstojník chce si vyhle- 
dati jiného zaměstnavatele. 

Purkrabí Tomáš Bůva během roku 1646 dohospodařil. Bejšovec 
si na něj stěžoval skoro v každém listu z prvých měsíců roku: že 
lidem velké neřády přehlíží, účtů pořádně nedělá, registra sirotčí že 
má po škartách, že poddané vychoval k neposlušenství a pod. Hrabě 
svému rozčilení úlevo val jen v přípiscích na rubru Bůvových dopisů; 
jinak snad rád snášel vzájemné nepřátelství obou hlavních ,,oficírů u 
kosteckých. Teprv v dubnu, když z Bůvy nebylo možná dostati pe- 
níze důchodní, když účet a zaplacení stále odkládal (chybělo mu 
424 zl.), rozzlobil se hrabě doopravdy: „To již přílišné kejklování. 



PURKRABÍ 
BŮVA. 



90 



POD ŠVÉDSKOU KONTRIBUCI. 

Musím jinač k tomu přikročiti a konec učiniti." Co učinil, nevím; 
nejspíš mu zabral jeho statek v Bousově. Bůva se pronesl, že nedbá, 
aby mu hrabě všechno pobral, jenom aby ho nevěznil. Myslím však, 
že byl zavřen přece; i jeho žena („purkrabka") měla nějaké nesnáze. 
Ale r. 1647 nalézáme nezmaru Bůvu mezi úředníky hraběcími na 
panství jeho Mělnickém. Po odchodu Bůvově objevuje se v kanceláři 
kostecké nová mladá síla : písař obroční Jan Parízek, poddaný vald- 
štejnský z Dobrovice, ,, sirotek a mládenec potřebný", jak píše hejt- 
man. ,,Není žádnej hráč ani vožralej," dodává. Později se tituluje 
panštěji : Jan Parízek Semtický. Jeho přičinění a nadání (a mimo- 
chodem řečeno i pěkné písmo) brzo zajistily mu oblibu hraběte a 
zejména hraběnky. 

Hospodářství na panství, přes vojenské pohromy toho času, 

nebylo spuštěno docela, tuším díky enersrii Bejšovcově. Čteme, že hospodAř- 

/. l , ,* . ... A • i i • A > STVÍ NOVÉHO 

pole jsou dobré oseta najare 1 na podzim, ,,roli kjaru podvoraný, hejtmana 

měkoty a pro ječmeny co náleží zdělaný", vidíme, jak Bejšovec stará 
se o „vyzdvihování" sešlých stavení, nových splavů v rybnících, jak 
dosazuje rybníky, jak zvětšuje cenu panských polností zvoráním 
přilehlých kusů od pustých gruntů selských. S dobytkem to ovšem 
stálo špatně, nejhůř s ovčím. Na podzim r. 1645 byly ovce ze strachu 
před nepřítelem zahnány do Petršpurka, na jaře 1646 ovčáci při- 
hnali ze 700 zpátky pouze 250 kusů. A v jakém stavu! Přes všechno 
vydírání od nepřítele mohl Bejšovec prodat v dubnu přes 400 korců 
obilí, mohl pánovi posílat peníze z Kosti. Je pravda, že pokud šlo 
o kontribuce císařské, platil jen starší dluhy; velkou kontribuci, svo- 
lenou sněmem květnovým z r. 1645, zůstávali na Kosti ještě v čer- 
venci 1646 dlužni, nemluvě o posudném a o desátém mandeli. Svo- 
lení sněmovní z 1645 požadovalo od hraběcí osoby daně z hlavy 
200 zl. (12.000 Kč), od hraběnky 33 zl. 20 kr., z poddaných (celkem 
devíti) po 3 zl. (tedy po 180 Kč) atd. — to všechno neměli po 14 mě- 
sících kostečtí páni i úředníci ještě zaplaceno ! Za to reštanty a platy 
poddaných vymáhal Bejšovec, jak se zdá, s přísností neobyčejnou. 

9i 



DÍL PRVÝ. KAP. OSMA. 



JEHO PŘÍS- 
NOST K POD- 
DANÝM. 



MILIONY 

POHLCENÉ 

VÁLKOU. 



Soudím tak z toho, že sám hrabě Černín mu doporučoval, aby 
„hleděl poddaným za spravedlivé učinit". Bejšovec se bránil 
(30. července) : ,, Uchovej mne milý Pán Bůh, abych jejich krvavou 
práci tento těžký a obtížný čas, ani co by za krejcar stát mohlo, ne- 
slušně žádati jměl, neb se hrozného odpovídání před Pánem Bohem 
obávati jest a na to mysliti musím, že by mi to Pán Bůh, jinou stra- 
nou oděj mouč požehnání svého ode mně, škodlivě vynahraditi 
ráčil!" Touto tirádou nedejme se o nevině Bejšovcově přesvědčiti. 
Krásných slov o bídě poddaných mívali v ústech dosti nejhorší jeho 
vyděrači. Ale Bejšovec měl nepochybně pravdu v tom, že lid je za- 
tvrzelý a neposlušný. Pochopíme, že lidé, časem po týdny po lesích 
se skrývající, obraní o všechno a jen toliko živobytí s nouzí chránící, 
v stálém takřka zápase s bídou a surovým násilím soldatesky, zesuro- 
věli také a takřka zdivočeli. 

Neboť vypravování naše, na bohatém sic, ale přece kusém ma- 
teriálu založené, nepodává o útrapách kosteckých poddaných obrazu 
úplného. Hejtman Bejšovec posílá ku konci ledna r. 1644 do Prahy 
opisy osvědčujících listů a kvitancí, ,,co se od bitvy u Lipska na 
soldáty vydalo rozličně" — asuma toho činí 28. 773 zl.,t.j. přes 1 milion 
726 tisíc Kč ! A to za 15 měsíců ! Byť i v osvědčujících listech leckterá 
škoda počítána byla dvojnásob (a snad i víc než dvojnásob), je to 
summa přece ohromná; velikou většinou byly pak ty peníze vynu- 
ceny z poddaných. A vydírání to trvalo dobře plných dvacet let; 
celková bilance jeho na jediném panství vydala by summy závratné. 
,,Bude-li svět dále státi, lidé se podiví a sotva uvěří!" psal o tom 
tehdejší kronikář mladoboleslavský, Jiří Kezelius. Bezděky vtírá se 
tu otázka, kam se ty nesčíslné miliony, vydírané po celá desítiletí ze 
země, poděly? Je známo přece, že válka nejen ochuzuje, že dovede 
také obohatiti. Peníze vydřené od cizích a domácích sborů vojen- 
ských nebyly přece vesměs vyvezeny ze země! Sprostý voják i ka- 
valír-důstojník (důstojník války třicetileté byl velký pán a žil jako 
kavalír prvého řádu ; proto musil míti plukovník na př. na 1 80.000 Kč 
ročního platu; ostatní důstojníci pak v přiměřeném poměru) do- 



92 



POD ŠVÉDSKOU KONTRIBUCI. 

vedli většinou utratiti rychle, co lehce nabyli — kde vyrůstala bo- 
hatství, jež musil zakládati nešetrný život armády? Vyrůstala jistě 
— nedovedla ovšem vyrovnati hospodářskou katastrofu, která byla 
způsobena vylidněním, vydrancováním a vypálením země, trvalým 
ochromením důležitých oborů obchodních a průmyslových, v dů- 
sledku obého pak hospodářským i kulturním úpadkem. Sedlák při 
tom pochodil nejhůře: dluhy, jež mu narostly vůči vrchnosti za ne- 
zaplacené činže a dávky, vydávaly jej na příště ještě víc libovůli její 
a trvalé poklesnutí cen obilí a dobytka po válce, provázené rostou- 
cími kontribucemi, musily z něho učiniti chudáka, jehož grunt při 
všem dření zajišťoval sotva holé živobytí. 

Napadá mi při těch vývodech o selské bídě, jež přece nepoznala 
zoufalství, krásná strofa Vrchlického, nadepsaná Naděj lidu : 

Ó naději ty lidu věčně živá ! 
Po mezi pasák tvoji notu zpívá . . . 
a z klasů bouří rozmlácených dívá 
se rolník za tebou, slz stopu v zraku. 



93 



KAPITOLA IX. 



PANI REJNA NA KOSTI. 



PANÍ REJNA. — JEJÍ PRVÉ DOJMY A PRVÉ KRITIKY KOSTEC- 
KÉHO HOSPODÁŘSTVÍ. — JEJÍ ROMÁN A SVATBA NA KOSTI. — BEZOHLED- 
NOST HRABĚTE A HNĚV PANÍ REJNY. — MEZI DVĚMA OHNI. — PROSBY 
A HROZBY PODDANÝCH. — NESPOKOJENOST POSÁDKY KOSTECKÉ. 



Z 



AJÍMAVOU návštěvu dostala Kost s jarem r. 1646: paní 
Rej nu. Byla to jedna ze tří dcer nebohatého bratra Černí- 
paní rejna. nova, Viléma Černína z Chudenic, tedy neť pánova. Jmenovala se 
vlastně Regina, ale poněvadž tenkrát £ četli Čechové jako j, říkali jí 
Rejina, krátce Rejna. Žertem se podpisovávala v psaních k strýci, 
jejž titulovala tak roztomile „Můj nejmilejší pantáto!": Vaše po- 
nížená strejna Rejna. R. 1637 žila někde v cizině, tuším v Itálii; 
byla se provdala za nějakého francouzského důstojníka, jménem 
Soiér a byla brzo nešťastna ,,v tom cizím národu". Vrátila se bez 
muže domů do Mirotic. V listopadu 1643 vyhledal ji v Miroticích 
cizí voják. Přišel s novinou, že její muž umřel, někde ve Vlaších. 
Pak vdala se podruhé za nějakého Kcherna. Ovdověla znovu, majíc 
již z prvého manželství dítě, syna Ferdinanda. Tu se jí ujal hrabě 
Heřman, ,,ze strejcovské lásky" a poslal ji na Kost, ne tak do služby, 
jako za hospodyni a dohlížitelku nade vším, co na tehdejším velko- 
statku náleželo do kompetence ženských sil. Bylo to hlavně prodá- 
vání vína ze sklepů zámeckých, výroba páleného, při dvořích pak 
pěstování drůbeže, zelenin, lnu a jeho spracování. Z 1. května je 
prvý její dopis z Kosti, jejž čtenář najde při str. 97 v pěkné repro- 
dukci: ,,Voznamuji Vašnosti, že sem ščasně (t. j. šťastně) na tu Kost 
přijela. Všechno mi se na ní dobře líbí (to věříme), než to že mnoho 

94 



PANI REJNA NA KOSTI. 

myší na ní. Jak ste mi ráčili těšit, že zde všeho dobrýho dost míti PRVÉ dojmy 
budu, všechno ty myši rozvláčily, tak že málo toho dobrýho zůstalo. 
Vína tři sudy plný, jako voda, vláčkový není, než s vodou zbreča- 
ný . . . Vinopalka hrubě nečistá, málo a zlý pálený pálí . . . Klíčnice 
taky na nic nejní ..." 

A tak to jde dále. Její hovorný temperament, její naivní tón 
dodává těm právě ženským listům půvabu zvláštního. V květnu 
a červnu píše: ,,Ve dvořích všech sem byla. Všudy prázno . . . 
Krav 28, než krávy tak sou hubený a nedojejí 5 krav žejdlík mlíka. 
Šafářky pláčí, že nevědí, co budou dělat. Vovce nějaký vomrzlý . . . 
Co se dotejče dvorů, žádnejch zahrad nesili. Co šili (zelí sázeli), nic 
neiní; všecko šafáři k svýmu užitku přivedli . . . Sou zde lidi pro kritika hos- 

PODAŘSTVf. 

sebe, ne pro pána . . ." Nářky jsou ovšem provázeny sliby, jak vše- 
chno dá do pořádku, jak dobře bude hospodařit. „Drůbeží vše- 
chny dvory sem vosadila a již taky i kuřátka mám." Píše, že pálené 
pálí jen na jednom kotli (dva jsou polámány), šenkýři že ho nechtí 
brát, aby jim to hrabě přísně poručil. Také víno má špatný odbyt; 
každý ,,fuká", zeje drahé. Jo, kdyby věřila (t. j. na dluh dávala), 
bylo by již odbyto. Jen páni na zámku a komandant (Reynette?) 
více vína pijí a komandant ,,dycky hotový dal". Škoda ho nasto- 
krát, že je vocad pryč. Podaný ho litují i pláčí, že sou sobě odpoči- 
nuli, co druhýho zbyli (snad jde o nástupce Reynettova; citovaná 
zmínka je z ledna r. 1647). Kto to pravil, že v zámku přes noc ne- 
bejval, vomejlil se. Co je tu, aniž jednou (z) zámku v noci nebyl. 
Škoda ho nastokrát; byli voba dobrý lidi." 

Služební postavení paní Rejny není zcela jasné. S počátkem 
r. 1647 objevuje se v službách hr. Černína vrchní hejtman, patrně 
nějaký centrální řiditel (neznám jeho jména) ; ten nařídil, aby paní 
Rejna byla poddána písaři obročnímu a pálené aby přestala páliti. 
Rejna si naříká, že nemá nic více než ,,co jinej čeledín na ten chlíb 
a vaření, půl zlatýho (30 Kč) na maso a ten trunk piva. Ten muš- 
ketýr má zlatej na maso." Uprostřed srpna r. 1646 píše ze Semtin 
hraběti o kožich, že je již po ránu hrubý chladno, že v sednici ne- 

95 



DlL PRVÝ. KAP. DEVATA. 

může sedět. „Rašteli ze mně jakej užitek mít, rašte mně vodívat, 
abych se neskrčila." Rejna měla něco málo vlastního jmění, nějaké 
menší hospodářství, snad v Miroticích nebo na Veselí. Psala o něm, 
patrně podle pravdy, hraběti: „Můj statek za Vašnostiny smetí 
nestojí." 

Tu a tam v dopisech jejích mihne se zpráva o vojenských bě- 
dách přítomnosti. V červnu 1646 píše: „Tak mi se zdá, že sem 
v arestu, nebo každej tejden císařští anebo nepřítel pod samou Kost 

potkAní se jezdí a těm ubohejm lidem, kde co mají, stále berou. Srdce mně bolí 
jich poslouchat. A já třikrát ve dvořích sem byla; břicho strachy se 
mně skrčilo, zdaliž na mně připadnou ..." Nebo v druhé polovici 
září: „Při tom Vašnosti voznamuji, že se zle děje. Bude-li tak na 
dlouze, co dělat budeme? Nic naše hospodářství, žádnej dobrej čas 
nemá. Takový partaje, marše . . . nevěřím než že čert pytel s nima 
roztrh. Ty sedláci tak neposlušní a svývolní, samoděk vo dobytky při- 
cházejí. Co se jim poroučí, aby při zámku zůstávali, dokud se to ne- 
vodžene, nic přece semotam se s dobytky toulají a samochtě jim do 
ruky přicházejí ..." V lednu 1647 píše o svém návratu z dvorů : ,,Dy 
sem z Vyššího Pole jela, vyjel na mně jeden rejthar, všichni praví, 
zeje švédskej. Jel se mnou až do Bousova. Potom jel kSobotce mezi 
formany. Co semž byla tenká! Myslila sem, že jich víc." 

Zdá se mi, že tak příliš tenká, t. j. strachem „skrčená" paní 
Rejna z toho rejtara nebyla. Byla přece kdysi ženou důstojníka, 
snad žila nějaký čas s armádou a rejtaři nebyli jí jistě živlem tak 
cizím a hrozným jako nějaké české putičce zemance. A co je hlav- 
ního : byla ještě mladá, plná života, líbila se mužům a hledala muže. 

kus románu Také ho na Kosti nalezla. Nikoho jiného než pana hejtmana panství 

NA fCO *iTI • 

kosteckého, Markvarta Bejšovce z Bejšova. Teprv v prosinci 1646 
slyšíme o této známosti, chcete-li románu, ale tu již běží o svatbu. 
Vidíme, že pan hejtman dovedl v těch hrozných klopotách, v tom 
návalu zápalných listů, assignací, exekucí, durchcuků a ložírování 
zaměstnati také své srdce a oživiti tu únavnou historii z vojenských 
let kouskem románu. Paní Rejna píše o tom strýci teprv 28. prosince, 

96 



a a % 

m K N 



a a 



-■ 13 



S I 



•3 a 



13 S 
2 £ 2 



N %j 

es 

a « 



■a a 



a - 



a 1 



s. a 



fr >. & 
■§ "3 - 



••4 a g. 



! | 



I 3 






« f 



II 

— o, 



Pí u 



. -^ 

S a, 

f ^ 

S 3 



o a 



OJ o 

P4 tf 



a" e 



I s 



a a 



"W*o cl^v 











■v 



?éPa&^s 




















- i 



PAN1REJNA NA KOSTI. 



zároveň s novoročním přáním. Nejdřív naříká, že žádnej nic nepije, 
ani víno ani kořalku a pak pokračuje beze všeho přechodu: Pan 
hejtman to při mně vyhledával a za to mne žádal, abych mu po- 
volila, aby mně mohl sloužiti. Ale já až posavad, nechtějíce bez vůle 
a rady VMti nic takovýho před sebe vzíti, odpověď ani povolení 
žádnýho nedala . . . Rašte moci řícti, že sem prve svý hlavy zužívala 
a dvakrát se vdala. Pravda, ale já zas pravím, že sem vodě všech 
přátel vopuštěna byla." Vidíme, že paní Rejna je již rozhodnuta 
docela. 2e má Bejšovce ráda, zpovídá jen opatrnou větou: ,, Já jinač 
před V. M. řícti nemohu, než že sem na něho laskavá." 

Hrabě Heřman byl dalek vší sentimentality. Sňatek své neti 
vymlouvati nechtěl, a věděl asi, že by to bylo marno. Paní Rejna nesentimen- 
psala mu totiž plasticky, ,,že sejí kep zapálil a obrániti nijakž možné hraběte 

nebylo". („Kep" je našim předkům ženské pohlavní ústrojí; ,,ty 
kpe" bývalo i hrubou nadávkou v hádce mužů). Hrabě jistě nepova- 
žoval pro hospodářství za prospěšné, aby na některém z jeho pan- 
ství hejtmanoval muž jeho blízké příbuzné. Krátce hrabě k sňatku 
svolil, ale oběma snoubencům dal hned čtrnáctidenní výpověď. 
Bejšovec, pravda, měl bez toho koncem r. 1646 odejíti. Paní Rejny 
se tato tvrdost dotkla velmi bolestně. „Poslušně děkuji," psala 
28. ledna 1647, ,,že ste mně vůli svou skrze psaní věděti dáti ráčili . . . 
A toho sem se nenadálá, abyste mně tak hbitě panu Bejšovcovi dáti 
ráčili a mne do dvou neděl tu nechati a potom i s panem Bejšovcem 
vypovídati rašte. Je mi toho líto do pláče . . . Rašte se na krev svou 
rozpomenout" atd. Podobně píše ještě 15. února — je to poslední 
její psaní z Kosti — aby jí aspoň na krátkej čas ještě hrabě bytu na 
Kosti popřál. Hrabě psal sic, že to není možná, ale paní Rejna 
replikovala: ,,Já tomu nedávám místa. Vědší věci u Vašnosti možný 
sou, vobzvláštně sloužíce já Vašnosti a krev Vašnostina souc." Tak 
snad přece svatba byla na Kosti, v staré útulné kapli vrácené na 
chvíli vlastnímu účelu svému a naplněné kosteckými hosty z drobné 
šlechty z okolí. Jistě i svatební kvas byl hlučný a bohatý, přes to, že 
v dopise hraběti paní Rejna píše, že sestra pana hejtmana vystrojí 



SVATBA NA 
KOSTI. 



13 



97 



DÍL PRVÝ. KAP. DEVATA. 

nějaké veselí, „ale nemnoho, není tomu čas". „Já veselí žádného 
nestrojím, protože nic nemám." Je tu ještě několik zmínek (na př. 
,, aby jeho, t. j. Bejšovcovi, přátelé neřekli, že sem k němu jako žebra- 
kyně přišla"), týkajících se tuším velkomyslnosti strýcovy. Ale po- 
chybuji velmi, že hrabě neti něčím přispěl do nového manželství. 
Počátkem března 1647 se Bejšovec s paní z Kosti stěhovali do Ml. 
Boleslave; velmi neradi, jak píše písař Parízek a s nářkem na Pa- 
řízka, že on je hlavní příčina jejich ze služby hraběcí propuštění. Po 
dvou letech zlobí se hrabě na paní Bejšovcovou, že mu je ještě 50 zl. 
(3000 Kč) dlužná. Ale Rejna brání se skoupému pánu tentokráte 
energicky a vyčítá nemilosrdně, co by sama mohla od hraběte po- 
hledávati, ,, kdyby s někým jinším bylo a neráčilitak můj blízký 
přítel být . . . Račte milostivě odpustit, že tak, co pravda je, píši, 
neb mi to líto jest, že od žebráka tu poslední hůl žádati račte. Já 
sem se V. M. v službu namluviti dala a skrze to o své o všechno 
jsem přišla. Kdybych já takové statky a ty prostředky měla, které 
rozčilení vy míti račte, nikoli bych toho nežádala, nýbrž raději V. M. po- 
moci chtěla. Pán Bůh budiž V. M. milostivější, než V. M. k nám 
přátelům svým býti račte." Pan Bejšovec byl tenkrát hejtmanem na 
panství kosmonoském. R. 1657 má Rejna již Šest dětí a hospodaří 
s mužem na vlastním statečku v Čižkrajících na Budějovicku. 
„Měla plnou moc paní do mé smrti na Kosti bej ti," vzpomíná 
hrabě vyčítavě (1649), „ale že sejí kep zapálil" atd. — známe již 
tuto motivaci, kterou hrabě tak ironisuje. 

V těch dnech, kdy paní Rejna s novým mužem svým opouštěla 
na vždy Kost, kde sejí bylo tolik zalíbilo, projela Sobotkou a Bou- 
sovem zase švédská partaj silná 70 koní (4. břez.). Přijela „ze Slíska 
od Hiršperka", „mimo vší nenadálosti". V Sobotce vzala měšťanům 
8 krav a panu děkanovi 3 (na pana děkana partaje vždy nejvíc 
měly spadýno) a v Bousovském dvoře jednoho poddaného kostské- 
ho, dobrého člověka, jenž tam byl poslán jako „kvarda", zastře- 
lila. Partaj ubírala se přes valdštejnská panství Svijanské a Skalské, 

98 



PANÍREJNY. 



PAN1REJNA NA KOSTI. 



kde pobrala přes 80 kusů dobytka, zpět k Hiršperku do Slezska. 
Jak vidno, nezměnila se ani r. 1647 nešťastná situace vojenská, 
jíž Kost byla dosud trpěla. Švédové nebyli sic tak blízko jako loni, 
ale drželi stále pevný Fridland a Grabštejn, a ve Slezsku bránili se 
v mnoha pevných místech proti císařským. Jednotlivým partajím 
cesta k zájezdům do Čech a vymáhání kontribucí vždy byla volna 
Současně trpěly severovýchodní Čechy od císařských, kteří bud tu 
buď v Slezsku proti Švédům stáli, hned postupujíce v před útočně 
hned couvajíce. Již ku konci ledna 1647 došlo patrně k nějakému 
vpádu Švédů, neboť paní Rejna píše dne 27., že lidé z cizích panst 
utíkají kolem Kosti a že každou hodinu čekají nepřítele. V polovici 
února oznamuje zase: Stále partaje silný jdou, koně berou. V té 
době asi porazil jenerál Wittenberg Montecuculiho a dral se znovu 
do Čech. Na Kostečku, kde hejtmana zastával Parízek, se přes to 
horlivě meliorovalo, zejména sváželo dříví k znovupostavení spále- 
ných dvorův, správě mlejnů a rybníků. V polovici března přitáhly 
do boleslavského kraje na zimní byty dva regimenty chorvatské 
jízdy (pluky nejvyšších Mirka a PálfFyho). Uherská jízda byla če- 
ládka, před níž šel všude strach. „Zůstávají v Boleslavi," píše o nich 
Parízek. ,, Partaje silné vyjíždí napořád. Coť od dobytka, drůbeže, 
obilí a k čemu jen přijdou, oni z jedny a nepřátelští z druhé strany 
berou. Jaká loupež okolo nás jest, vypsati možné nejní." Zas pod- 
daní prchali od statků, zas přestali jezditi formani, zas rozesílány 
z Boleslave po jednotlivých dominiích kraje „assignace" na výživu 
chorvatských rejtarů. Kostečku uloženo měsíčně 261 zl. 57 kr. 
4 denáry, od 1. března počínaje na tři měsíce. To by bylo přes 43 zl. 
(2600 Kč) z každého přiznaného poddaného měsíčně. Kostečko při- 
znávalo stále jen 6 poddaných; co připadalo na poddaného, plati- 
la vskutku celá rychta, jichž bylo na panství šest, vlastně ani ne celá 
rychta, protože mezi 6 berními poddanými byla i Sobotka. Ale 
hejtman — v dubnu má Kost nového hejtmana jménem Jiříka 
Kunvaldského — i nyní píše pánu, že to z lidí poddaných nikterak 
„vydříti" nemůže, že ostatek vojáci chtějí ještě na „porce". 2e je 



MEZI DVĚMA 
OHNI. 



99 



DÍL PRVÝ. KAP. DEVÁTÁ. 

sice ustanoveno, že porce mají dostávati z boleslavského císařského 
magacinu, ale v tom že není nic. Vojáci tedy chtěli také porce 
chleba, masa, piva a obroku. K dovršení bídy brzo potom uložili 
kontribuci Švédové z Fridlandu: 190 říš. tolarů čili 285 zl. (171 
tisíc Kč) na dva měsíce . . . Ubohé Kostečko ! 

V té bídě, „kontribucemi jako téměř osypáni jsouce", obrátili 
prosby se zas ,, věrní poddaní, všickni spolusousedé a obyvatelé z panství 

poddaných, kostského" poníženou suplikou k dědičnému pánu (6. května). Pro- 
sili, aby pán ,,pro odplatu Boží jako milostivý otec a pán, pán náš 
dědičný," je znuzilé poddané přichránil a vzáctnou přímluvou pře- 
dešel, aby jim z tak velké summy ňáká částka passirována (t. j. od- 
puštěna) byla. A jestliby ani to nepostačilo, aby jim z vlastního 
fiscum (t. j. z důchodu) 600 zl. (36.000 Kč) zapůjčil, že ,,v nový" 
takovou summu penězi nebo obilím zaplatiti chtějí. ,, Nebo jestli 
z toho dvého rychle pomoci nebude, otra ruce, od těch nuzných 
živnůstek odběhnouti a pustých zanechati přinuceni bychom býti 
musili. Ale vždy podle víry doufání ku Pánu Bohu a k Vaší Milosti 
hraběcí Excellenci majíce, z ty křesťanský milosti za prodloužení 
života Pána Boha poddaně prositi nepřestáném." 

Suplikace byla pěkně a dobře komponována, ale nevím, jaký 
měla účinek. Přímluva o slevení by nepomohla mnoho; tuším že 
hrabě dal 100 korců na porce. Ku konci května píše Kunvaldský 
znovu o nemožnosti lidí zaplatit to, co se od nich žádá. Byl v Bole- 
slavi prosit o sečkání dlužných splátek, ale rytmistr (z Svitkov sluje 
jednou, jindy Svistko) dal ho vsaditi do štokhauzu! Hejtman radil, 
aby hrabě poddané založil. Současně poddaní (31. kv.) novou supli- 
kou obracejí se k hraběti. Neboť požadavky na vydržování Chorvatů 
vzrostly ve velké summy. Poddaní píší, že již vydluživše se, 610 zl. 
zaplatili, ale že do 1. června mají odvésti ještě 2198 zl. 42 kr. 3. d., 
t. j. na 132.000 Kč. Tón prosby je také rozhodnější: „A aby hrdla 
i jmění naše tudy vykoupena býti jměla" — tolik zaplatiti jim možné 
není. Nedočkajíc exekucí utečeme z gruntů, nepomůže-li se námí 
Aby pomohl ! 

100 



PANI REJNA NA KOSTI. 



Hrabě pomohl potud, že ještě jednou dal sto korců žita na kon- 
tribuci poddaným. Ale zlobil se na hejtmana mnoho, že navrhuje, 
aby se vse za sedláky zaplatilo — toho prý oni sami v suplice své 
nežádají. Psal také něco o tom, že mu soldáti na panství vlasem 
hnouti nesmějí. Známe již z historie Hosiánovy, že hrabě Heřman 
rád podobných velkých slov užíval (na př. že Švédové ani za vlas 
nevzali). Hrabě asi myslil na císařské privilegium z r. 1644. Musil 
věděti, že již neplatí, a hejtman mu to také v odpovědi své připo- 
menul. V Boleslavi řekli hejtmanu krátce, že ,, soldáti své míti musí" 
a nepustili ho z vazby, dokud se nezavázal, že dluh 600 zl. do tří 
neděl zaplatí. K tomu přišlo, že panství bylo zase uloženo vydržo- 
vati komandanta a vojenskou posádku na zámku. Ale od 22. března 
nedostali vojáci ani chleba ani piva. Nevím, z čeho žili a jak to 
vlastně s těmi porcemi bylo; teprv počátkem července si velitel jejich, 
lajtnant Ondřej Vavřinec Pleicher, hraběti na to stěžuje. Ze jeho 
lidé trpí nouzi, tři chlapi že mu utekli, od představených že dostal 
rozkaz, aby si vzal mocí. Hrabě patrně odpověděl obvyklým: Nic 
nedat! Pleicher se odhodlal k energickému zakročení: dal 7. čer- 
vence zavříti zámek a oznámil hejtmanu a úředníkům, zeje dá vsa- 
diti do věže a dřív nepustí, dokud nedostane své peníze (chtěl 40 zl., 
patrně plat za 4 týdny) a vojáci dokud nedostanou chleba a pivo. 
To pomohlo. Hejtman povolil hned; stěžoval si ovšem hraběti na 
komandanta a na vojáky, co nadělají škod a jak mu vyhrožují, že 
mu stáhnou košili s těla. Ale energický Pleicher zmizel na to z Kosti: 
hr. Colloredo, dobrý přítel Černínův, jej patrně komandoval jinam. 
Nový lajtnant, Matyáš Pohle, stěžuje si 25. července, že na Kosti 
našel málo munice, všeho všudy 2 centy prachu, 3 libry luntů, 58 gra- 
nátů („angestielte", t.j. tuším ručních), 7 tuplháků a 2 ruční mlýny. 
Pohle volil vůči vlivnému hraběti jinou taktiku : propůjčoval ochotně 
své vojáky k stavebním pracem při dvoru a zámku, své koně k orání 
při dvořích. Ale výsledek byl stejný: když žádal, aby měl 10 zl. 
týdně (600 Kč), jako jeho předchůdce (měl jen 6 zl.), byl odmítnut. 

O munici píše Pohle ještě později, v září. Od něho vůbec máme 



KOSTEČKA 
POSÁDKA 
A HRABĚ. 



IOI 



DÍL PRVÝ. KAP. DEVÁTÁ. 

jediné zprávy o životě na Kosti na podzim r. 1647. Dovídáme se, že 
poddaní Šťastně úrodu domů dostali a že jezdí málo partají, poně- 
vadž má panství salvakvardu od nepřítele. To je psáno 12. září; v té 
době by tedy Švédové stáli zas s větší mocí v poblíží. V prvé pol. 
října píše Pohle jen o partajích od císařského pluku Puchheimova. 
V říjnu nebo listopadu zajala partaj švédská u vsi Skysic našeho 
dobrého známého: Markvarta Bejsovce z Bej sova, tenkrát hejtmana 
na Kosmonosích (to panství po roce koupil hr. Heřman a Bejšovec 
i s paní Rejnou octli se snad znovu v službách paní Sylvie). Švédové 
přivezli jej spolu s důchodním kosmonoským v kočárku do Sobotky a 
chtěli vézti dále na Grabštejn. Zajatci sehnali v Sobotce 18. říš. tol. 
(1620 Kč) ,,ranzionu" čili výkupného, aby (po ztrátě koní a zbraně) 
dosáhli svobody. Tak bylo Kostečko stále na ráně Švédům Grab- 
těžkékon- Štejnským, ale současně pod kontribucí císařskou. Šťastné žně umož- 

TR TRIJCF HA • « 

dvě strany n *ty horlivé vymáhání selských dluhů na kontribuci peněžité i obilní 
na vojáky v kraji ležící. Na jedinou rychtu markvartickou, t. j. asi 
na jednoho osedlého, připadlo zaplatiti na př. (22. července) 170 zl. 
50 kr. (10250 Kč), žita a ovsa po 83 korcích. Těžké kontribuce na 
kompanie rytmistrů Svitky a Kormendy táhnou se až do prosince 
r. 1647. Počátkem ledna bylo panství kostecké kontribuce na vojáky 
v Boleslavi a v kraji ložirující sproštěno; za to mu (ve spolku s domi- 
niemi Loukovec, Dub a Jílové) uloženo vychovávati cele vojenskou 
posádku na zámku. 



102 



KAPITOLA X. 



ROK POSLEDNÍ NADĚJE. 



MODLITBY U SV. VÍTA. — SPORÉ ZPRÁVY O KOSTI. — PO- 
PLAŠNÉ LISTY Z ČERVNA.— BOJ O PRAHU BOJEM O ČESKOU BUDOUCNOST. 
— KOSTECKÉ ROBOTY ŠVÉDŮM. — ZLOUPENÍ KOSTEČKA OD ŠVÉDŮ. — 
NAROZENINY KRÁLOVNY KRISTINY. — ABDANKOVÁNl KOSTECKÉ PO- 
SÁDKY. 



TAK přišel rok 1648, poslední rok války, jenž měl ještě jednou 
zadrhnouti hrdlo strachy těm, kteří se byli v Čechách rozdělili 
o statky vyhnanců. Na bojišti stálo to s věcí císařskou špatně, řada 
důležitých pevností v Čechách, na Moravě a ve Slezsku byla stále 
v rukou Švédů, armády jejich každou chvíli mohly znovu zaplaviti 
království. Peněz v pokladně nebylo — jedinou záchranu slibovala 
modlitba. V únoru nařídil císař čtyřdenní modlitby všem věrným 
poddaným v kostele sv. Víta. Císař klečel sám modle se hodinu před 
velkým oltářem, po něm vystřídalo se panstvo, duchovenstvo, lid — 
tak to trvalo celý den až do soumraku. Modlitby uzavíraly litanie 
s hudbou a procesí po kostele, ,, nesouce pan kardinál velebnou svá- 
tost, J. M. C. za ním a jinší panstvo . . ." To se opakovalo po čtyry 
dny — kolik modliteb, neméně vroucích, dralo se současně se rtů 
těm Čechům, kteří štěstí své i budoucnost vlasti mohli očekávati jen 
od úspěchu zbraní proticísařských ! 

Prvá polovice roku uplynula v našem kraji celkem klidně. Z do- 
pisů písaře Pařízka, který tou dobou vedl sám správu panství kostec- 
kého — hejtman Jiřík Kunvaldský byl ku konci ledna propuštěn — 
ozývá se jen mimochodem stížnost na partaje od císařské posádky 
v Ml. Boleslavi nebo nářek na to, že na celém panství se nenajde tolik 



MODLITBY 
U SV. VÍTA. 



SPORÉ 

ZPRÁVY 

O KOSTI. 



IO3 



DÍL PRVÝ. KAP. DESÁTÁ. 

peněz, kolik hrabě si za poddanými na dluzích počítá a kolik na nich 
vymáhá; ostatek je věnován výhradně hospodářským záležitostem 
na př. prodeji vlny soukenníkům do Liberce, Sobotky a Turnova, 
lovu rybníků, ceně ryb, ceně obilí a pod., jakoby na Kosti na válečné 
časy úplně zapomněli. Vskutku bylo zle jako roku minulého: i nyní 
platilo Kostečko těžkou kontribuci Švédům na Grabštejně (ku konci 
února jednalo se se Švédy o nějakou slevu) a pravděpodobně sou- 
časně na vojsko císařské. Mezi tím kmitne se nám list děkana Sobo- 
teckého, Jana Caplicia z počátku května, kde je stížnost na nějaké 
excessy, jež se dějí na Kostečku ,, proti Pánu Bohu a proti církvi svaté 
a proti patentům JMCís." Oč jde, není jasno; tuším o nějaké projevy 
protikatolické, jichž snad písař Parízek nebyl dalek; děkan si stěžuje 
zároveň na Pařízka, že mu nechce vyplatiti ioo zl., které byl děkan 
půjčil poddaným na kontribuci. Děkan je půjčil jen ,,na tejden", ale 
dosud nic nedostal. Známe hraběte s dostatek, abychom věděli pře- 
dem, že byl zajedno s Pařízkem v rozhodnutí: nic nedat! ,, Nevím, 
co jest on komu půjčil", připsal na psaní děkanovo; „nejsem do 
6 kop víc dopomáhati povinen." Podle zákona ručil totiž pán za pod- 
daného až do 6 kop mís. (420 Kč). 

Teprv dne 12. června dány jsou dva poplašné dopisy na zámku 
poplašné Kosti. Jeden je od kommandanta Pohla podplukovníkovi Schmie- 
dovi od Valdštejnského regimentu, témuž tuším, jenž byl při koru- 
novaci Ferdinanda IV. na krále českého pasován na rytíře a jenž 
pak zastřelen byl Švédy v Praze r. 1648. Píše, zeje ,,schwach in der 
Posto" a že potřebuje munici. Druhýje od Pařízka hraběti. Odtud se 
dovídáme, že ,,jenerál nepřátelský Witymberk (Wittenberg) s lidem, 
co v Slezsku ložiroval ... do Čech k dobývání zámků svůj marš vzíti 
míní." Kostečka pevnost na rozdíl od zámků Skal a Veliše je prý 
špatně opatřena: je málo vojáků i munice; komandant je nemocen, 
z pokoje nevychází a ,, žádné komendy nedrží". Před nedávným 
časem utekli mu dva vojáci z Kosti k nepříteli. Švédové tedy mohou 
míti dobrý ,,kuntšaft" o Kosti; není vyloučeno, že nepřítel se o zá- 

104 



LISTY. 




Q 
< 

N 

Q 
O 

< 

O 

X 

XJ 

Q 
O 

H 
1/1 

O 



ROK POSLEDNÍ NADĚJE. 



VPÁD 

ŠVÉDSKÝCH 

ARMÁD 

DO ČECH. 



mek pokusí. Mouky a dříví je v zámku dost, ale třeba jiného, správ- 
nějšího komandanta, víceji soldátů a munice . . . 

Tedy jeden z těch četných nám známých listů, v nichž ozna- 
moval se hrozící příchod nepřítele, žádala se munice a instrukce. 
Nevím však nic o tom, že by jenerál Wittenberg byl již v polovici 
června ohrožoval ze Slezska Pojizeří. Švédských partají menších pro- 
jelo sic v červnu a červenci několik Kosteckem, ale Wittenberg 
vpadl do Čech teprv 19. července a to u Náchoda; odtud spěchal 
přes Jaroměř, Hradec a Poděbrady k Praze; Kostečka se, tuším, 
hlavní proud tenkrát ani nedotkl. O několik dní dříve vyrazila rych- 
lými pochody od Chebu ke Praze jiná švédská armáda, Kónigs- 
markovajížse podařilo 26. července vlouditi se do města, zmocniti 
se Hradčan a Malé Strany, ukořistiti nahromaděné tam poklady a 
dostati v zajetí velký počet předních pánů a úředníků zemských. 
V říjnu přitáhla třetí armáda Švédská, ze Sas, od Přísečnice, vedená 
falckrabím Karlem Gustavem. Wittenberg zatím zmocnil se pevného 
Tábora a Krumlova ; konečně všechny tři armády vrhly se na bránící 
se Prahu, jakoby ještě byla naděje, že opanováním hlavního města 
státu Českého, největšího města zemí císařských, bude moci býti jed- 
nání o mír vestfálský, blízké konečné dohodě, zvráceno ve prospěch boj o prahu. 
Čechů . . .Jakoby podmaněním Prahy mohla býti ještě vybojována 
Čechům náboženská svoboda a exulantům o statky obraným zaji- 
štěna býti amnestie a náhrada ! Dvě Čechie střetly se tu na hradbách 
pražských v zoufalém zápasu: tam za hradbami v posicích švéd- 
ských Čechie minulosti, Čechie Budovcova a Komenského (ale 
i Thurnova a Šlikova), vyděděná a do ciziny vyhnaná hněvem vítěze 
— uvnitř hradeb pak, pod prapory císařskými, Čechie budoucnosti, 
katolická a polocizácká, držitelka urvaného statku vyhnanců . . . 
Osud nedopřál stranám dokončení zoufalého souboje: kurýr z Lince 
ode dvora císařova přinesl 2. listopadu zprávu, že mír je uzavřen. 
Nemnoho chybělo a dějiny byly by obohaceny scénou nanejvýš dra- 
matickou : Švédové zmocňují se v triumfu města pražského, Čechie 
vyděděná mní se býti u cíle tužeb, jimž žila v temné naději celé 



14 



105 



DÍL PRVÝ. KAP. DESATA. 

čtvrtstoletí — v tom teprv přijíždí posel s novinou, zeje vše nadar- 
mírvestfAl- mo . . . zeje mír uzavřen a s ním zeje prohráno všechno! Neboť mír 
vestfálský neznamenal vskutku nic menšího, než že pro Čechii před- 
bělohorskou jest ztraceno všechno! 



SKY. 



Z Kosti z těch čtyř měsíců zápasu o Prahu, jejž jistě s utajeným 
dechem sledovala celá země, nemáme jediného dopisu. Víme jen, 
že na opevněném zámku, municí a vojáky, doufejme, dobře opatře- 
ném, prodlévala hraběnka Sylvie, v modlitbách svých, dcera exu- 
lantky, jistě orodujíc za vítězství císařských, robotami však a kontri- 
bucemi z panství svého sloužíc švédským armádám před Prahou. 
boj o prahu Neboť z Kostečka jako z jiných panství v severních Čechách musily 
A kostečko. ro b otn í fůry selské znovu a znovu dopravovati viktualie a jiné po- 
třeby buď do Brandejsa, buď pod samé zdi pražské k zásobování 
Wittenbergovy armády. Sobotečtí na př. v září i v říjnu najímali 
formany, kteří by dovezli na Brandejs nařízené potraviny: oves, 
500 liber chleba, máslo, vejce, kuřata, kachny, husy, kapouny . . . 
Nepřipadlo toho, pravda, na Sobotku mnoho měsíčně (40 vajec, 
4 kuřata, 3 kachny, 2 husy a j.) ; ale město musilo vse, jak si stěžo- 
valo, draho kupovat, 30 vajec stálo v říjnu 15 kr., (t. j. jedno vejce 
našich 50 hal.), čili víc než dvakrát nad běžnou cenou. A při tom 
všem poddaní odváděli kontribuci Švédům na Grabštejn! Vybíral ji 
a z celého panství pečlivě shromažďoval písař Parízek; nedoplatky 
vymáhaly přímo dvoučlenné deputace grabštejnských švédských 
mušketýrů. Švédská správa, jak jsme to již prve tu a tam mohli pozo- 
rovati, nebyla tak bezohledná k bídě poddaných jako císařští veli- 
telé: když v srpnu byly robotní potahy kostecké, jež vezly proviant 
Švédům k Praze, přepadeny a pobrány od císařských, nařídil jenerál 
Wittenberg, že sedlákům má býti za každý vzatý kus dobytka nahra- 
zeno po 10 zl. (600 Kč), t. j. asi běžná kupní cena a to z kontribuce. 
V listopadu na rozkaz Wittenbergův odvádějí se potraviny pro Švé- 
dy ne již ku Praze, ale na Kost; snad k tomu konci, aby připraveny 
byly zásoby pro odchod Švédů ze země. 

106 



ROK POSLEDNÍ NADĚJE, 

Z prosince r. 1648 máme hojnější zprávy o Kostečku — tu již 
vracejí se přes Kostečko Wittenbergovy švédské regimenty, aby opus- odchod švé- 
tily zemi naši na vždycky. Dne 13. prosince přibyli na panství kvar- 
týrmistři čtyř švédských pluků rozdělovat byty. Parízek proto prosí 
jenerála Wittenberga pro Boha, aby zabránil škodám a insolencím 
vojáků. Nevím, proč hrabě na kopii toho dopisu připsal rozčileně: 
„K smíchu a hanbě ! — leda že bláhovo bylo předpokládat, že 
k vůli prosbě nějakého pana Pařízka uloží si Švédové dobrovolně 
reservu. Po šest dní, od 13. do 18. prosince ložirovaly švédské pluky 
(dragounský jenerála Kónigsmarka a regimenty jenerálmajora Mil- 
lera, Planitze, Norův a Kvastův) a koně od dělostřelectva na Kos- 
tečku. Řádily hůře než za dnů vojny; chtěly patrně, opouštějíce zemi, 
k níž je neměly poutati již žádné svazky, urvati co nejvíce kořisti 
nebo aspoň nahromaditi zásoby obroku, dobytka a mouky na další 
tažení. Podrobné vyznamenání vyčítá úhrnem, co pobrali a pobili 
dobytka všeho druhu, i drůbeže, co obilí vymlátili, „nábytku všeli- 
kého, omastky, šactvo, plátna, přediva, vozy, co kde zastihli, po- 
brali, potřeby hospodářské, pluhy, brány, tolikéž hradby okolo sta- 
vení, vokna, kamna, dvéře roztloukli, kde co bylo vytrávili, ostatek 
ládujíce do vozův na cestu s sebou vzali a tak to panství na doko- 
nalou rujinu (ruinu) a zkázu přivedli . . .', 

Město Sobotka samo počítalo si ztráty toho švédského týdne na 
1280 zl. (76.800 Kč) ; co vymlátili Švédové obilí po vesnicích a po- zloupení 
brali sena, hrachu, vikve a čečelky, bylo odhadováno přes 6000 zl. švédů 

(360.000 Kč), ztráty poddaných na dobytku a svršcích odhadnuty 
na 8758 zl. Tato poslední rubrika jen v rychtě markvartické činí 
3041 zl. ; z toho si pak jediná ves či lépe řečeno dvory v Rakově čítají 
škod na dobytcích a svršcích na 1442 zl. Podobně ves Rokyťany 
v rychtě Zelenské udává velkou summu : 636 zl., Markvartice 568 zl., 
Mrchojedy 455 zl., Skuřina 349 zl., Dolní Bousov 323 zl.; ostatní 
větší vsi průměrně kolem 200 zl. Obilí vymláceno mnoho ve všech 
vsích, nejvíc zas v Rakově, pak ve Vesci ( 1 kopa 43 mandel pšence, 
2 k. 2 m. žita, 1 k. 7 m. ječmene, 41 m. ovsa, vzato 16 vozů vikve 

1 oj 



DÍL PRVÝ. KAP. DESÁTÁ. 

a čečelky, 31 vozů sena), Libošovicích, Skuřině, Oseku, Bousově, 
Vochvišťovicích a Přepeřích. Překvapuje velká zásoba vikve a čečel- 
ky, čehož vzato celkem 116 vozů, sena 293 vozů, hrachu 10 vozů. 
Obilí poddaným vymláceného počítalo se celkem žita 2157 korců, 
ovsa 1677 k., ječmene 987 k., pšenice 260 k. Není, tuším, pochyb- 
nosti, že poddaní udávali mnohem více než bylo pravda, ale na 
druhé straně je ze seznamu patrno, že to se spuštěním panství na 
samém konci války tak zle nevypadalo. Všude jsou vsi osazeny, 
všude mají obilí a něco dobytka. Panské hospodářství samo počítá 
si škodu poměrně nevelikou na vymláceném obilí (ovsa 246 mandel, 
ječmene 50 atd.), na dobytku 1 15 kusů ovčího a 40 kusů svinského. 
Jiný dobytek byl patrně zachráněn v zámku; zdá se také, že dvůr 
Semtinský měl salvakvardu, neboť škody vykázané týkají se jen 
dvora Bousovského, Vyšopolského a Osenického. Osvědčující list 
z 28. prosince o zkáze panství, jak si jej vyžádal Parízek, počítá vše- 
chny škody na víc než 15.000 zl. (900.000 Kč). Je spečetěn dvěma 
zemany z okolí : Jáchymem Hubrykem z Hendrštorfu a na dvoře 
Václavi a Kryštofem Fridrichem Kelbichem z Ostrichu a na dvoře 
v Kdanicích. Kdyby odhady jeho jen z polovice odpovídaly skuteč- 
nosti, náleželo zloupení Kostečka skrze vracející se pluky švédské 
v prosinci r. 1648 ke dnům největší trýzně v časech té vojny. 

Poslední den pobytu švédských sborů ve vsích kosteckých, den 
narozeniny 18. prosince, byl den narozenin mladé švédské královny Kristiny. 
Kristiny Pluky slavily jej jistě okázale, a některý rejtar mohl snad vzpome- 
nouti doby před 9 lety, kdy oslavoval svátek své královny přímo 
v hradbách zámku Kosti. Švédské armádě i českým exulantům před- 
stavovala mladá královna protestantskou pannu orleánskou,dědičku 
osvoboditelského zápalu otce svého, Gustava Adolfa. Jak je sklamala 
všechny tato nositelka velkého jména a velké tradice ! Dcera Gustava 
Adolfa přestoupila k víře katolické ... Je něco silně moderního 
v jejím zjevu: učenou mladou dámu (byla malá a tlustá; zjev její 
poutal velikýma intelligentníma očima) víra otců, jež sejí zdála stu- 

108 



ROK POSLEDNÍ NADĚJE. 

děnou a tvrdou, neuspokojila; toužila po italském slunci, po římské 
víře, sladší a tajemnější, nesené románskou umění- a pompy milov- 
ností. Vzdala se trůnu i vlasti, v níž pro ni již nebylo místa, aby se 
vyžila po chuti v sladké Itálii, prý i v náručí mladého kardinála 
Azzolina, ale především v oddaném obdivu vědy a umění. Byl to 
přece triumf Říma — šlo o dceru Gustava Adolfa! 

Téhož dne 18. prosince se Kost se Švédy rozloučila; sedlák vrátil 
se, ujistiv se odchodu jejich, z hloubi lesů nebo z bezpečné ohrady 
zámku zpět k prázdnému gruntu svému. Tušil-li v té chvíli, že z blíz- 
kosti jeho mizí do nedosažitelné dálky jediná moc, která zdržovala 
ruku vlády, že neodvážila se doposud sáhnouti opravdově na zdě- 
děné náboženství jeho? Viděl, jak opouštějí zemi ti, kteří po celých 
deset let ve spolku s císařskými vydírali z něho násilím poslední krej- 
car, poslední sousto chleba — mohlo-li v duši jeho ozvati se něco 
z toho nezměrného bolu, v němž Komenský klesal na kolena před zoufalství 
švédskou královnou a švédskými ministry se zoufalou prosbou na H q 

rtech : Pro rány Ježíše Krista prosím a zapřísahám Vás, abyste nás 
pro Krista strádající tak úplně neopouštěli . . . ? 

Odchod švédských pluků v prosinci 1.648 neznamenal ještě, že 
útrapám války je již konec docela. Země vyprazdňovala se od švéd- 
ských posádek pomalu: ještě v říjnu r. 1649 ubíral se boleslavským 
krajem ze země s posledními Švédy jenerál Wittenberg. Kontribuce 
na cizí a domácí neulevila všude, také průtahy císařských upomí- 
naly často na strádání let nedávných. Tak 23. ledna r. 1649 omlouvá 
se zdvořilým vlašským listem důstojník císařský, markýz Sforza-Pal- 
lavicini hraběnce Sylvii z Mladé Boleslave, že za to nemůže, že jeho 
oddílu při rozdělování kvartýrů připadlo jako byt panství kostecké. 
V prvé polovici června stěžuje si zas Parízek, že ,, soldáti pořád dou 
a bez komisařů," kteří by kontrolovali a určovali tažení a byty jejich, 
v červnu že opět do 300 koní mu téměř na hrdle chtělo zůstati. 
Někteří lidé rytířští ještě přebývali v zámku, ale posádka vojenská 
byla 23. ledna „abdankována", t. j. vyzdvižena. Parízek již dříve, 

iog 



DÍL PRVÝ, KAP. DESATA. 

propuštění počátkem ledna 1649, naléhal na toto opatření u hraběte, psal, že 
posádky na nra dě Veliši jsou pan komandant i vojáci již kvitováni. S posád- 
kou zámeckou zmizel z Kostečka nejpatrnější doklad časů válečných ; 
kostečka pevnost v očích poddaných nabyla jistě méně přísného, 
méně posupného vzhledu. Tuplháky a jiná artillerie zataženy někam 
do kouta věže a vojenské komando neozvalo se potom po léta v hrad- 
bách pevnosti. Zbyl-li nějaký vlastní mušketýr, zbyl jen pro strach 
sedláků. 



110 



KAPITOLA XL 



VSTŘÍC NOVÝM DOBÁM. 



JEN TŘI PODDANÍ. — GRUNTOVNÍ SOUDY A PÍLE PANÍ HRA- 
BĚNKY. — ZMĚNY V ÚŘEDNICTVU. — MELIORACE A INVESTICE. — OSAZO- 
VANÍ PUSTIN. — BILANCE V ALKY A POČET OSEDL ÝCH. — PUSTĚ VSI 
A STATKY. — TRIUMFÁLNÍ NAVRAŤ P. MARIE. 

S PUSTOŠENÍ panství skrze Švédy v prosinci r. 1648 mělo za 
následek, že Kost r. 1 649 přiznala pouze tři poddané a tak sní- jen tři pod- 
žila svou berní povinnost na směšné minimum. Celé dvě rychty byly daní. 

počítány za jediného poddaného! Přes to má hraběnka ku konci 
r. 1649 za to > že nebozí sedláci s daněmi budou míti velkou obtíž. 
Sněm toho roku povolil čtyřicátý mandel ze všeho obilí (dosud, od 
r. 1646, dávalo se čtyřikrát tolik, totiž desátý mandel; naturální dáv- 
ky vstoupily na místo peněz) a pak vydržování vojska po krajích 
skrze poddané; tato daň byla jistě obtížnější než ona. Hlavní bylo, 
že žně r. 1649 přinesly neúrodu; podle hraběnky již v prosinci ne- 
měla desetina kosteckých poddaných obilí na chleba. Při tom bylo 
zcela vyloučeno, aby poddaní zaplatili staré dluhy, na př. 13.000 
korců osepného ovsa, jež si hrabě za nimi počítal. Hraběnka přece 
„pouštěla hrůzu" na dlužníky, vědouc dobře, že „jedním rokem ne- 
může všechno bej ti, než napomínati je sluší, aby věděli, že to jednou 
dáti musí." 

Jinak o hospodářství kosteckém zpráv není. Dne 5. února dosa- 
dil hrabě Heřman na Kosti nového hejtmana, Šalomouna Viktorina 
ze Solče; při tom, jak píše, našel na panství dost nepořádku. Kdež 
by on byl spokojen! — v Pařízkovi měl přece, pokud z rozličných 
zpráv souditi lze, úředníka vzorného. Zajímavo je, že na Kost přijel 

111 



DÍL PRVÝ. KAP. JEDENÁCTÁ. 



JÍZDY STARÉ- 
HO HRABĚTE. 



hrabě, stařec tou dobou 73letý, koňmo, jako mladík! K takovému 
výletu, pravda, potřeboval dva dny: prvý den dojel do Nových Be- 
nátek, kde přenocoval, na oběd byl v Boleslavi ML, večer na Kosti. 
Rozumí se, že bohatý a vlivný starý pán nemusil ani přenocovati ani 
obědvati po hotelích, jichž ostatně tenkrát nebylo : tak vznešení a vy- 
nikající cestující byli vítanými hosty v každém zámku, v každém 
domě panském, kolem něhož směřovala jízda jejich. V březnu zajel 
si hrabě touž cestou přes Jičín, Páku a Vrchlabí dokonce až do slez- 
ského Šmideberka, vše na koni, na výborném koni tureckém — hrabě 
nejen jako velkoobchodník koni, ale především jako bývalý vyslanec 
turecký, s Cařihradem stále obchodující, mohl míti nejkrásnější koně 
v království. 



GRUNTOVNÍ 
SOUDY. 



Přes nevyhnutelné dozvuky běd válečných nese se rokem 1649 
a ještě více rokem 1650 podobná nálada jako před 12 lety, rokem 
1637: společnost se zařizuje na vytoužené dny věčného pokoje, na 
zvýšené výtěžky hospodářské, odstraňuje trosky, staví a melioruje 
a i do zmatených a zanedbaných poměrů právních snaží se přivésti 
nový řád. Na Kostečku velký pořádek dělá sama hraběnka. Jde jí 
především o uspořádání a zjištění právněmajetkových poměrů pod- 
daných a přesné stanovení nároků vrchnosti. Hraběnka věnovala 
tomu horlivou práci skoro celého měsíce prosince r. 1649. Po celou 
tu dobu „držela soudy". Tyto ,, soudy" byly zajímavé zařízení feu- 
dální doby, původu středověkého. Účelem jejich bylo obnovit právní 
pořádek mezi poddanými na celém dominiu, zároveň pak zrevidovat 
důchody a práva vrchnosti. Konávaly se každého roku, v prosinci 
nebo v lednu; na velkých panstvích, jako bylo kostecké, byly rozdě- 
leny podle rychet, tedy territoriálně, ale i věcně podle určitých oborů 
zájmových. Při nich rychtáři a konšelé skládali počet z úřadu svého, 
nově zvolení činili sliby nebo přísahy. Hlavní bylo však revidovati 
v přítomnosti rychtářů a konšelů a celé obce gruntovní knihy jed- 
notlivé rychty, rozhodovati spory případné, přijímati splátky na dluhy 
na gruntech váznoucí, zejména na podíly sirotků, konstatovati počet 



112 




cr, 



>* 



O 

3 

cr 

|| 

N J 



HRABĚNKY. 



VSTŘÍC NOVÝM DOBÁM. 

i nároky sirotků, často podle tělesné i duševní způsobilosti sirotků, 
selských dětí a lidí neosedlých, t. j. nemajících gruntu, vůbec určiti, 
co se s nimi má státi. Bývala to práce nemalá, zejména v době války, 
kdy na mnohém panství pro nátisky vojenské soudy se nemohly ko- 
nati po léta. Málo kde také ujala se řízení soudů vrchnost sama, po- 
nechávajíc to pravidlem úředníkům; energická hraběnka Sylvie byla 
v tom vzácnou výminkou. Slyšme, co o soudech píše sama svému 
choti z Kosti 7. prosince r. 1649: 

,,Já vod středy (t. j. od 1. prosince) sudy držím, a jak živa sem 
takový nepořádnosti neviděla. Na vrchnost tu málo co přídě, vše- pIlej>aní 
chno z jednoho na druhýho připadá, však z voce na děti (na někte- 
rých panstvích totiž po úmrtí sedláka část statku připadala znovu 
vrchnosti). Dvě rychty sem již přehlídla, žádnou vdovu bez sirotků 
nenašla (to znamená tuším: po vdově bez sirotků by dědila vrch- 
nost; takového příznivého případu — hraběnka především myslí při 
soudech na zisk vrchnosti — na celém panství není) . Já to tak chci 
v řád uvésti, že s tím spokojen býti rašte. Já nemyslím, abych do 
svátků hotova byla. Račte mi věřiti, že vod rána až do 6 večer sedím. 
Ten, kdo po mně bude sudy deržeti, za den to vyřídí, cojá za tejden. 
Co se nejčky kruntů nachová (t. j. tuším co pustých gruntů nebo na 
vrchnost zpět spadajících opatří novými hospodáři), to budúcně 
vrchnosti z toho utěšeně přijde." 

Po třech dnech píše znovu, že skonává právě soudy gruntovní. 
,,V pondělí (13. pros.) se začnou kostelní (zádušní pořádek) a ve 
středu bohdá sirotci se mají stavěti." Dne 19. píše: ,,Mohu říci," 
krom svátků že sem ještě zdejším lidem oddechu nedala. Včera 
s městem (t. j. Sobotkou) sem skoncovala. Mlynáři, šafáři, vovčáci 
tu ještě nejsou, čas tomu nepostačil, stane se ale do svátků (pořádek 
s mlynáři, šafáři a ovčáky se tedy konal zvlášť). Zej tra bohdá kontri- 
buční oučty se dělati budu a potom s obročním písařem, kerej tu byl 
jen všechen čas na nic." Byl to zas asi Bůva; později píše o něm hra- 
běnka, že do jeho počtů nemůže žádnej trefiti, zeje „jako vosel; tak 
těžko z něho vypresovati, že hlava bolí". Zároveň provádí hraběnka 

15 IJ 3 



ZMĚNY 
V ÚŘED- 
NICTVU. 



DÍL PRVÝ. KAP. JEDENÁCTÁ. 

rozsáhlé změny v úřednictvu. Důchodního písaře Pařízka, s kterým 
byla spokojena — „až posavad sem nemohla na nic přijíti, aby co 
nespravedlivýho učinil anebo j akej fortel sobe udělal; snad když on 
tu nebude, budu (lidé) mluviti," píše — propouští, poněvadž jeho 
dědičná vrchnost, hr. Maxmilián z Valdštejna, pán Skalský a Svi- 
janský, nechtěl jej déle nechati v cizích službách. Hejtmana Šalo- 
mouna Viktorina, který ,,má smyslu dosti k podvodu", prozatím 
sice ponechává v úřadě, ale dává mu po bok, jako na kontrolu, no- 
vého spolehlivého purkrabího. Není to nikdo jiný než — starý pod- 
daný sedlák Procházka, dosud vrchní rychtář tuším v rychtě Zelen- 
ské, ze vsi Skuřiny pocházející. ,, Račte ho znáti," píše hraběti, ,,je 
člověk spravedlivej, moudřej, rozšafnej, umí obojí řeč, možnej, nedal 
by se s některým tisícem vykúpiti, žádnýho sedláka se nebojí." Kon- 
tribuci odvádí pořádně a v jeho rychtě nedluhuje se za kontribuci 
tolik, jako v rychtách jiných. ,,Toho jim vystavím za purkrabího, 
a má syna čistýho (t. j. pěkného, hodného), aby mu pomoh obilní 
počty; umí též obojí řeč. Račte moci toho stařečka po roce za hejt- 
kariěra sku- ma na tu představěti, neračte mu rovnýho tu najíti, a kdyby co udělal 
sedláka. — j a k vím, že se nestane — račte se míti na čem hojiti." Tak starému 
Procházkovi přikázala hraběnka ,, obilí, železo, sůl, dvory, rybníky, 
stavení, luka, lesy — in summa, co na purkrabího a obročního 
(písaře) náleží"; Bůva asi poslán byl na jiné panství. Starý Jiří Pro- 
cházka se sic nestal hejtmanem Kosteckého panství — hejtmanem 
je r. 1652 Parízek — Procházka je purkrabím a obročním, ale syn 
jeho je písařem důchodním. Mladý Jan Procházka udělal potom 
v službách Černínských kariéru : za nástupce Heřmanova, hr. Hum- 
prechta, setkáváme se s ním jako centrálním ředitelem Černínských 
statků ! Má sic skromnější titul hospodářského a dvorského správce, 
ale podpisuje se s panským přídomkem: Procházka Skuřinský, a vše- 
mocní jinak hejtmane panství Černínských závodí v projevech po- 
korné poslušnosti k vůli jeho. Tak přece i v době nejtužšího poddan- 
ství, ovšem jen v případech vskutku výminečných, mohl nadaný 
sedlák se sociálně vypracovati dosti vysoko. 



114 



MELIORACE 
A INVESTICE. 



VSTŘÍC NOVÝM DOBÁM. 

Hraběnka i jinak uplatňovala na Kosti svůj organisátorský a 
hospodářský smysl. Hejtman Viktorin byl sic pamětliv sám, aby se 
škody z dob vojny co nejdřív vyspravily — tak v červnu r. 1649 píše : 
„U nás potřebujeme den jako den mnoho dělníkův, zedníků, tesařů, 
nádenníků, foráků, voráčů, nebo se nikdež nezahálí" — ale hra- 
běnka investovala značné summy do meliorací většího stylu. Tak 
koupila velký dům v Sobotce od pana Uranoše z Lazína pro hos- 
podu, od literátů Soboteckých koupila výnosný mlýn v Dolích (šlo 
z něho ročně 50 kop míš., t. j. 3500 Kč důchodu) a ve vsi Rokyťa- 
nech koupila selský statek, k tomu konci, aby z něho a dvou pustých 
selských gruntů zřízen byl nový dvůr o víc než 300 korcích orných 
polí. Měli jsme již výše příležitost poznamenati mimochodem, že 
area panských dvorů se rozšiřovala přibíráním pustých gruntů sel- 
ských a tak rostla na úkor rustikálu. Ale mimo případ Rokyťanský 
nepozorujeme v těch letech nikde na Kostečku většího nějakého 
„svedení" (jak se tenkrát říkalo) selské půdy. Vrchnost se naopak 
starala, aby pusté grunty byly opatřeny novými hospodáři; zdá se 
pak, že sejí to dařilo dobře. Hejtman Viktorin píše aspoň v červenci 
r. 1649 hraběti, lichotě mu pro náš vkus trochu hrubě: Z milosti 
boží stále nám lidí a hospodářů přibývá a pustiny se napravují, na 
ně hospodáři se dosazují a to již chvála Pánu Bohu namnoze (= mno- pustých 

ho). Ani se tak nikdež tu (v okolí) neosazují, jako pod V. Hr. Mtí statků. 

sobě libují a hrubý slovo všudy, že ráčíte bej ti pán rozumnej a dobrej ; 
jedny ( = jenom) ty slova všudy sou." V říjnu r. 1650 pochvaluje si 
Viktorin znovu, že na grunty přichází „namnoze" poddaných. Vrch- 
nost nově usedlým udělila na tři léta osvobození ode všech platů; 
dala jim tedy ,,lhotu", lhůtu, jak se to dělávalo ve větším měřítku 
při zakládání vsí v 13. — 14. stol. a děje doposud pro povzbuzení sta- 
vebního ruchu v městech. Ale statek byl hned novému držiteli 
knihovně zapsán. Ve třech letech od datum „šacuňku" (úředního 
odhadu ceny, v níž mu byl grunt postoupen) musil všechny povin- 
nosti urbariální z gruntu „zastávati a odbejvati". Lidé, slibovali-li 
jen trochu býti řádnými hospodáři, se zrovna lákali, aby převzali 

"5 



DÍL PRVÝ. KAP. JEDENÁCTÁ. 



CHYTROST 
PANÍ HRA- 
BĚNKY. 



selský grunt — gruntů bylo dost, ale lidí málo. Hraběnka vykládá 
na př. v jednom dopise z Kosti hraběti, že je třeba prozatím lidí 
šetřiti, že se „musí nejprve přivábiti". Proto letos nenaléhá na ně, 
aby platili staré dluhy. Nyní dobře zašili, mají zas dobytky — pří- 
štím rokem se jim sebere po krávě na účet dluhů jejich a kravami se 
pěkně dosadí poloprázdné chlévy při panských dvořích. „Byla bych 
já to tím rokem učinila; musí se (však) nejprve přivábiti; druhým 
rokem to půjde jako z vody!" Všechna čest vašemu důvtipu, paní 
hraběnko ! 



ÚBYTEK 
OSEDLÝCH PO 
VÁLCE. 



URBÁŘ 
BERNÍ ROLLE. 



Čtenáře neméně než autora by jistě zajímala otázka, jak velký 
byl vlastně počet pustých gruntů na Kostečku ku konci třicetileté 
války? Jak se krátce spousty a škody války jeví v číslicích, v úbytku 
osazených gruntů a úbytku obyvatelstva? Přesné bilance bohužel 
podati nemohu. Zachoval se nám sice podrobný urbář panství kos- 
teckého a to zrovna z počátku r. 1648, pořízený Pařízkem, ale podle 
něho by na Kostečku tou dobou nebylo ani jediného pustého statku, 
ani jediné pusté (t. j. hospodáře nemající) chalupy! Urbář počítá 
s kompletním osazením všech míst, statků, domů, chalup, všude 
uvádí jména držitelů. Celkové číslice jeho: 518 osedlých kromě 82 
„podsedkův" při městech Sobotce a Bousově a 70 „baráčníků na 
obci" ve vsích nejeví, tuším, žádného úbytku proti letům panování 
paní Polyxeny z Lobkovic v prvé třetině války třicetileté. Kostečky 
urbář z r. 1648 je totiž soupisem všech poddanských „míst" čili jed- 
notek, jak je znaly starší zápisy urbariální a gruntovní, bez ohledu 
k tomu, jsou-li osazeny hospodáři či pusty ; u pustých jmenuje, tuším, 
držitele dřívějšího. Ale z pramenů archivu roudnického lze konsta- 
tovati, že již r. 1637 bylo selských gruntů pustých na Kostečku 51 
a chalupnických gruntů 71; počet ten v 1. 1638 — 1648 jistě silně 
vzrostl. Úřední pramen z r. 1653, t. zv. berní role, počítá však pus- 
tých selských statků jen 25 a na „živnostech zkažených" 23; pustých 
míst chalupnických 27, pustých zahradníků (domkářů) 41. 

Čekali bychom — po těch neustálých nářcích a hrozbách, že 



116 



VSTŘÍC NOVÝM DOBÁM. 



poddaní, otrouce ruce, musí utéci od živnůstek svých — že pustých 
gruntů bylo více. Přihlédneme-li k věci blíže, poznáme vskutku, že 
válka třicetiletá způsobila v rozdělení gruntů a počtu osedlých znač- 
né, ač nikoliv radikální změny. Vidíme na př., že počet poddan- 
ských jednotek v celku je asi o 140 menší než v urbáři a že úbytek 
ten asi stejnoměrně připadá na sedláky, chalupníky i baráčníky. Sel- 
ský grunt ovšem zmizeti nemohl: podle rolly berní bylo r. 1653 jen 
25 pustých, t. j. hospodáři neosazených statků, ale z podrobného po- 
pisu vsí vidíme, že v některých případech jsou v rukou jediného pod- 
daného dva až tři selské grunty. Tak v Dolním Bousově drží pět 
poddaných po dvou gruntech, jeden dokonce spojil tři bývalé statky 
v živnost jedinou. Také v Libošovicích drží dva sedláci po dvou 
gruntech, v Skuřině spojil sedlák (byl to kostečky purkrabí Procház- 
ka) dva statky v jednu živnost o 125 korcích rolí a v Přepeřích vznikl 
týmže způsobem velký grunt o 100 korcích. Ve všech těchto přípa- 
dech vrchnost, nemohouc opatřiti pustý grunt zvláštním hospodá- 
řem, prodala jej sousedovi. Tak válka třicetiletá přispěla poněkud 
k vzniku větších selských gruntů; ovšem, že zastavila aspoň najedno 
století dělení gruntů v menší jednotky, k němuž před válkou, přes 
zásadní nedělitelnost statku, tu a tam docházelo. 

Pole statků pobořených a vypálených, jež neměly hospodářů 
vůbec, ležely z části ladem, z části byly, a to již během války, osívány 
sousedy na třetinu čili na „třetí snop". To znamenalo, že třetinu 
výtěžku v obilí měl uživatel místo ouroku a robot odvésti vrchnosti. 
Pravidlem však jen malá část polí pustých statků byla oseta (r. 1646 
na př. u 46 pustých statků vyseto na zimu dohromady 196 korců). 
Úředníci by byli nej raději povolili vzdělávání pustých živností sou- 
sedům beze vší náhrady, jen aby pole aspoň poněkud byla vzdělá- 
vána a neznehodnotila se docela; bylo-li dost potahů po ruce, dali 
zorávati tu a tam ouhory sami. Stavební dříví z opuštěných stavení 
domovních bývalo rozneseno sousedy; jednou dal hejtman přenésti 
chlévy pustého gruntu k panskému dvoru bousovskému. Po jednom 
nebo po dvou zbořeništích statků a chalup bylo skoro v každé vsi; 



SPOJOVANÍ 
GRUNTŮ. 



TŘETÍ SNOP. 



117 



DlL PRVÝ. KAP. JEDENÁCTÁ. 



POČET ZBOŘE- 
NÝCH 
GRUNTŮ. 



CELKOVÁ 
BILANCE. 



v Sobotce a Bousově vedle toho hojně zbořených stavení domkářů. 
Bousov Dolení a vůbec osady na silnici od Boleslave k Jičínu ležící, 
kudy ubíraly se nejčastěji vojenské průtahy všeho druhu, utrpěly nej- 
více; v Sobotce bylo r. 1653 18 stavení domkářských pusto a rozbo- 
řeno (zajímavo je, že žádný dům nebo statek měšťanský), v Bousově 
tři statky, tři chalupy a 8 domků. Lhota Záhumenní, ,,v níž šest sel- 
ských gruntů bej válo," byla pusta celá; od tří gruntů byla pole pro- 
dána sousedům bousovským, ostatní byly „svedeny", t. j. zabrány 
vrchností do nové bažantnice. Ku podivu mnoho trpěla i odlehlá 
chalupnická ves Bačálky nad Osenicema; bylo tu 13 rozbořených 
stavení. Také samota Rychnov, kde býval jeden selský statek a jedna 
chalupa, spustla docela. Celkem však třeba říci, že kostecké vsi jsou 
r. 1653, pět let po válce, ku podivu dobře osazeny. 

Jak vidno, nesmíme si představovati, že by spuštění panství vál- 
kou bylo tak zlé, jak se to o třicetileté válce předpokládá obecně. 
Kostečko r. 1649 přiznávalo z tří poddaných (rozuměj : berních jed- 
notek), ale mělo jich jistě přes 300! Je pravděpodobno ovšem, že to 
byli poddaní zmizelí, hospodářství silně zanedbaná, že jen polovička 
jich měla potahy a to asi většinou v jednom koni nebo jednom volu 
záležející, ostatní že orali kravami, nezapřahovala-li se u chudších 
sama rodina chalupníkova. Ale vsí do kořen vypálených, všeho oby- 
vatelstva zbavených na Kostečku mimo jedinou výminku nebylo. 
Jistě zasloužila se o to také ta okolnost, že panství náleželo majiteli 
finančně silnému a politicky vlivnému; mohl poddaným nejen po- 
moci nebo sečkati, mohl nejen přímluvami a styky svými uchrániti 
je od vydírání příliš násilného, ale mohl jim v pevnosti zámecké po- 
skytnouti ochranu a dvory své a poněkud i poddané, bylo-li třeba, 
zásobiti z jiných panství svých, jak obilím, tak dobytkem. Dominia 
menší a statky chudších a méně významných Čechů trpěla jistě 
daleko více. 



V prvé polovici roku 1650 byla všechna jednání s nepřítelem 
definitivně dokonána a země naše úplně prosty posádek švédských. 



118 



VSTŘÍC NOVÝM DOBÁM. 

Na den 24. července nařízeno vládou slaviti ve všech kostelích země 
české slavné vítězné Te Deum . . . Dne 7. září byl pak ve stkvělém vítězný 

a hlučném processí donesen zázračný obraz P. Marie zpět do Staré marie 

Boleslave. Zbožněný ten idol a ještě snad více jeho okázalá jízda do 
české země z císařského hradu ve Vídni, na trůnu na dvorním voze 
postaveném, pod čestnou ochranou císařské stráže, kolem tisíců a 
tisíců lidí, kteří po vsích a městech svatou pomocnici císařovu proti 
kacířům na kolenou očekávali — byly nejvýmluvnějsím projevem 
„triumfu z pokoje uzavřeného", konečného triumfu císaře a proti- 
reformace. V Čechách počaly se rojiti patenty proti nekatolíkům, 
odložené od r. 1637, patenty, jež nařizovaly, že všichni mají v nej- 
kratší době přijmouti katolické římské náboženství, „poněvadž 
z toho J. Milost Císařská časem svým k Bohu počet vydati 
musí"; po vojenských exekucích k vůli kontribuci nastaly vojen- 
ské exekuce pro víru. Většina poddaných sedláků nebyla prů- 
během vojny zdivočila tak, aby mravní statek náboženství byl 
jí něčím lhostejným; místy počali prchati od gruntů, za hra- 
nice; zděšené vrchnosti sháněly je s touž horlivostí a vynaléza- 
vostí, jako v časech vojny hledaly pobraný dobytek. I Kostečko 
prodělalo v letech padesátých útisk náboženský i ono mnoho trpělo 
desercí poddaných, kteří volili raději bídu a nouzi v cizině než 
pěkný grunt ve vlasti, kde činili hrubé násilí jejich svědomí. Ale 
r. 1682 jsou všechny grunty zas plně osazeny, pohromy války 
třicetileté a zuření protireformačního skoro cele zahlazeny. Z Kos- 
tečka jako z jiných panství v Čechách čím dál tím více přibývá 
těch, kteří vydávají se k P. Marii Staroboleslavské, aby se jí vy- 
zpovídali z bolesti své duše a vyprosili si podpory, nebo těch, 
kteří jdou v processích k P. Marii na hradě Bezdězském . . . 
A míjejí léta, na vrcholu Vyskře zasvítí do kraje kaplička sv. 
Anny, v tajemném okolí hradních trosek valdštejnských zdvihne 
se stavba kustela Jana Nepomuckého — a potomci těch, které 
triumf Mariánský nad nepřáteli císařovými byl učinil tak nešťast- 
nými, uzavírají dokonalý smír se svátostmi vítězů a počínají jim 

"9 



DÍL PRVÝ. KAP. JEDENÁCTÁ. 

oddaně sloužiti. Po stu letech por. 1650, tuším, nebylo nikoho na 
panství kosteckém, komu by nebyla samozřejmou a sympatickou 
prosba, kterou na statui sv. Václava, pod zámkem Kostí, dal vrýti, 
tuším, dědic Heřmanův, hr. Humprecht, prosba : 



rotjgroobob naf . . . 



120 




KOST Z NÁDVOŘÍ OD PIVOVARU 

(po úpravě z let sedmdesátých) 



KAPITOLA XII. 



HRABE HERMAN A JEHO CHOŤ. 



RODNÁ PŮDA ČESKÉHO POVSTÁNÍ. — BOy DVOU KULTUR NA 
ČESKÉ PŮDĚ. — MLÁDÍ HR. HEŘMANA; PRVÉ CESTY A ÚSPĚCHY. — VĚR- 
NOST JEHO ZA POVSTÁNÍ A POTOMNÍ ODMĚNY. — OBCHODNÍ A HOSPO- 
DÁŘSKÉ TALENTY JEHO. — POVAHA A OSOBNOST JEHO. — HRABĚNKA 
SYLVIE. — POSTAVENÍ MANŽELŮ V OHLEDU NÁBOŽENSKÉM A NÁROD- 
NÍM. — ZÁVĚŤ A SMRT HRABĚTE. — DRUHÝ SŇATEK A SMRT HRABĚNKY. 



V TÉ modlitbě proti kacířům, vryté na podstavec sochy svato- 
václavské, jakoby se ozvala také stará duše Kosti. Neboť 
v husitské době byla Kost, jako většina hradů na Turnovsku, ne- 
smiřitelně katolická a postavila se vzdorně i proti králi-kacíři, Jiřímu 
z Poděbrad, zároveň s jinými hrady Zajícovými v sousedství : s Tros- 
kami a Hrubou Skalou. Pak, pravda, dostala se na krátkou dobu 
v ruce podobojích a po nich v ruce německých luteránů, pánů 
z Bibrštejna, jimž náleželo dominium fridlandské. Ti také usadili 
mnoho Němců na panství, tuším, dobrou třetinu poddaných (po- 
češtili se všichni dokonale a brzo, a jen mnoho německých rodných 
jmen na Kostečku zachovalo památku toho šlechtění cizí krví do 
dneška). Ale s Lobkovici přišli na Kost zase rozhodní katolíci; 
v době, kdy vypuklo povstání Čechů proti králům Matyášovi a Fer- 
dinandu II., vládl tu katolický stranník, pan Vilém z Lobkovic na 
Bílině a Kosti. 

Fakt ten je tím zajímavější, že celé okolí Kosti stálo k odboji, 
ba že z něho vzešli hlavní vůdcové českého povstání. Sousední Veliš 
patřila tenkrát panu Hendrychu Matesu hr. z Thurnu, vlastnímu 
náčelníku odboje, panství Svijanské s částí Turnova panu Jáchymu 
Ondřeji Slikovi hr. z Pasounu a Lokte, témuž, jenž prvý vstoupil na 
popraviště před staroměstskou radnicí. Po něm přišel na řadu v tom 



KOST KATO- 
LICKÁ. 



RODNÁ PŮDA 
ČESKÉHO PO- 
VSTÁNÍ. 



121 



DÍL PRVÝ. KAP. DVANÁCTÁ. 



PROTIREFOR- 
MAČNÍ 
A ČESKA 
SPOLEČNOST. 



velkém deíilé těch, kteří měli umříti, stařec yoletý, pan Václav Bu- 
dovec z Budova, pán na Mnichově Hradišti, rovněž bezprostřední 
soused Kostečka; a třetí a poslední stavu panského, jenž v to krvavé 
ráno složil svou hlavu pod mečem katovým, pan Krištof Harant 
z Polžic a Bezdružic, sídlel na nedaleké Pecce na Novopacku. Pán na 
sousedních panstvích Hr. Skalském a Jičínském a na mnoha veli- 
kých zbožích jiných, mladý Albrecht Jan Smiřický ze Smiřic, také 
jeden z předních původců povstání, zemřel již dříve, r. 1618, stoje 
s českým vojskem stavovským v poli. Hr. Thurn jediný přežil padlé 
soudruhy; prchl ze země, aby celá desítiletí zmatků a válek potom- 
ních naplnil myšlenkou odvety za Bílou Horu. Revoluci husitskou 
vymyslil český jih; o odboji předbělohorském rozhodl český sever, 
nejvíce horní Pojizeří. Sever proto, že nejvíc podléhal vlivům sas- 
kého luterství ze sousedství; i táborská revoluce na českém jihu 
v době husitské není dobře vysvětlitelná bez vlivu sektářského 
valdenství, šířícího se z Rakous. Kdož ví, zda k prvním dohovorům 
o myšlenku vyrvati českou korunu domu Rakouskému, nedošlo při 
přátelské besedě mezi Thurnem, Smiřickým, Šlikem a Budovcem na 
některém zámku naší krajiny? Kdybych měl hádati, kde to asi bylo, 
či spíše kde by se to bylo mohlo státi, rozhodl bych pro Hrubou 
Skálu : tam tváří v tvář mračné silhouettě Trosek, massou černých 
skal svých směle útočící proti nebi, tam v tom divokém objetí roze- 
rvaných skal a lesů by byla nejsnáze mohla uzráti myšlenka tak 
velké tragické viny. 

Proč podlehli naši předkové? Nenáležím k těm, kteří jsou pře- 
svědčeni, že podlehnouti musili. Ale přece — jednu z hlavních příčin 
konečné porážky jejich spatřují v tom, že neměli toho bezpečného 
vědomí kulturní převahy a odtud plynoucí sebedůvěry, té bez- 
ohledné až nemravné energie, jako jejich protivníci. Všechno to, 
čeho se našim jen v menší míře dostávalo, dodala protivníkům v hoj- 
nosti kultura a společnost katolickorománská té doby, zejména 
renaissanční Itálie. Itálie té doby je kulturní vládkyní světa, jako jí 
dnes je nebo začmá býti Anglie. Ona jako dnešní Anglie imponuje 



122 



HRABE HERMAN A JEHO CHOŤ. 

svým bohatstvím, svými pokroky technickými a ekonomickými, 
svými formami a módami společenskými. Ale nad dnešní Anglii 
zaujímá tehdejší Itálie i první místo v umění, literatuře a vědách. 
A všechen ten rozvoj a rozkvět mnohostranný byl proniknut a nesen 
kulturou individualismu, vlastní to páteří renaissance : kulturou, jež 
každý talent pobadá k plnému rozvoji schopností jeho a nároků jeho 
na moc, bohatství nebo slávu, jíž imponuje smělý, bezohledný čin, 
velký tvrdý muž, již lákají právě nesnadné úkoly a jež nerozpakuje 
se ve volbě prostředků, krátce aristokratickou kulturou mocných a 
tvrdých, skvělých a krutých jedinců-podmanitelů. Vytčený cíl a 
zvláště státní cíl je jim vším; k němu jdou bez ohledů a především 
bez sentimentality; jak vysoko si cení individualitu svou, tak na- 
prosto neuznávají osobnosti v malém člověku, jímž a davem vůbec 
spíše opovrhují: poddaný je jen k tomu, aby na jeho práci a posluš- 
nosti založil pán blahobyt svůj a neobmezenou moc svou. 

S touto společností, jež dívala se s trochou pohrdání na polo- 
vzdělané barbary na severu za Alpami, v Německu a v Čechách, převaha 

i , , « . ,.„., , r v v v , v v v , • , ITALSKĚKUL- 

zavedene kacířstvím, sblížila se duševně, castecne prostřednictvím tury. 

dvora císařova, katolická menšina v Čechách a z pýchy a sebe- 
důvěry její čerpala odvahu nebáti se velké převahy nekatolíků 
v zemi. Prohledala dobře, že tito nemají vůdců, kteří by soustředě- 
nosti její vůle nebo vybrané strategii její lstivosti dovedli odolati: 
nebála se těch Zerotínů nebo Budovců, těchto humanistů víc for- 
mou než duchem, kteří vynikají jen spekulováním náboženským a 
spisováním hloubavých traktátů a dopisů, nikoli vědomím cíle a 
energií činu. Kdežto katolická šlechtická mládež česká ssála do sebe 
při dvorech italských knížat vyšší kulturu italskou se všemi její mi výše 
vyloženými tendencemi, posílali nekatolíci čeští své syny na ně- 
mecké nebo švýcarské akademie, mezi malé lidi a malé poměry, 
kde učitelé byli slavní nanejvýš svou vynalézavostí v obhajování 
dogmatických rozdílů a věroučných jemnůstek protestantských 
církví, mezi sebou se rvoucích. Itálie se báli, a nikoliv bez důvodu : 
zabloudil-li tam nadaný český student z kacířské rodiny, podlehl 

123 



MLÁDÍ. 



DÍL PRVÝ. KAP. DVANÁCTÁ. 

brzo moci a svůdnému lesku té protireformační kultury, odcizil se 
víře rodiny a tradicím vlasti. Tak pokatoličil se tam mladý Vilém 
Slavata, tak jiní a jiní. Z mladých odpadlíků stávali se nejhorlivější 
bojovníci protireformace v duchu italském; tam v Itálii učili se 
železné energii, nelítostné důslednosti a vůli : vyniknout stůj co stůj ! 
Slavata a Valdštejn jsou takřka typy dvou takových renaissančních 
lidí na naší půdě, rozdílné ovšem povahy. Heřman Černín z Chu- 
denic je jím jen do jisté míry: neohroženou odvahu a průbojnost, 
čilou podnikavost vůle přinesl si nadaný mládenec zřejmě již z do- 
mova. 

Přišel do Itálie r. 1590, jako čtrnáctiletý hoch, sirotek bez 
Heřmanovo otce i matky. Narodil se na tvrzi Nedrahovicích u Selčan z ne- 
zámožné rytířské rodiny, náboženství patrně katolického. Rodiče 
záhy umřeli, zanechavše několik synů a několik dcer. Heřman, 
nevíme čí protekcí (nejspíše rodiny pana Vratislava z Pernštejna; 
jeho jedna dcera byla vdána za Františka Gonzagu, bratra sv. 
Aloise), doporučen byl skvělému knížecímu rodu Gonzagův 
v Mantui italské a v Montferratu, snad jako páže, a tam v Itálii 
nasel ve Vespasianovi z Gonzagy otcovského protektora. Po roce 
nebo po dvou letech vidíme jej ve službách vojenských — tak mladí 
vojáci nebyli tou dobou žádnou vzácností — a to v Nizozemí pod 
proslulým vojevůdcem katolicko-španělské velmoci Alexandrem 
Farnese, vévodou z Parmy; mladý Heřman účastní se tažení do 
Francie, pak bojuje proti Holanďanům; je zajat a jako zajatec 
internován v holandské pevnosti Breda v severním Brabantu. 
R. 1594 až snad 1596 válčí s českou zemskou hotovostí v císařských 
plucích v Uhrách proti Turkům. Jeho mladá chtivost světa a činu, 
která mu dala poznati již tolik cizích zemí, pudí je po skončené válce 
znovu do světa, do tajemných končin orientu, kde žil kdysi a trpěl 
Kristus Pán s apoštoly. Byl to tou dobou výlet, po němž zbožná, 
u Krista stále prodlévající víra mnohých toužila, ale jehož pro ne- 
bezpečí cesty i nákladnost její jen nemnozí mohli si dopřáti. Dva- 

124 



HRABE HERMAN A JEHO CHOŤ. 

advacítiletý Heřman se vydal (r. 1598) na dalekou cestu v průvodu 
pana Krištofa Haranta z Polžic, jednoho z nejzajímavějších talentů 
předbělohorské české společnosti. Harant byl znamenitým hudeb- 
níkem a hudebním skladatelem, byl chválen jako kreslíř, jako hráč 
tennisu a vůbec jako mistr v uměních sportovních, lovu a zápasu; 
byl učeným spisovatelem, oblíbeným dvořanem i dokonalým vo- 
jákem; r. 1619 jako vrchní velitel české artillerie, když hr. Thurn 
obléhal Vídeň, dovedl ku podivu pěkně trefovati císařský zámek. 
Za to pak také odpykal na popravišti. Harant to byl, jenž historii 
té jízdy do sv. země vypsal Čechům v obšírném spise a tím známost 
a slávu svého a Heřmanova podniknutí rozšířil do všech koutů české 
země. 

Jak jinak se tenkrát cestovalo než dnes! Čtvrt roku musili 
poutníci čekati v Benátkách na příhodnou loď; na cestu musili míti 
zvláštní šaty poutnické, na způsob hábitu františkánského, na loď 
přinésti si musili vlastní lože a vlastní zásobu potravin. Jeli přes 
Krétu a Cyper; odtud k Joppe na malé lodi (sedm sáhů dlouhé, 
2V2 široké), nahoře úplně otevřené, zatížené kamením a pískem, 
ovšem ve společnosti krys. Svatou zemí, kterou, vstoupivše na půdu 
její, v mocném dojmutí líbali, mnoho nadšeni nebyli: svatá místa 
jerusalémská již tenkrát byla podnikem výborně zařízeným na vy- 
dírání cizinců, a noclehárna poutnička v zavření kostela hrobu bo- 
žího byla pro své bohatství ošklivého hmyzu snad nejhorším noc- 
lehem jejich na celé cestě. Ale čím byly všechny ty nepříjemnosti 
proti mohutným náboženským dojmům věřících, kteří mohli vstu- 
povati tělesně v šlépěje Kristovy a svatých jeho ! Spatřili i Jericho, 
koupali se v Jordánu, pak se plavili do Egypta a odtud vydali se přes 
Rudé moře a daleké pouště až na horu Sinai. Při návratu do Kaira 
přepadeni a oloupeni byli od Arabů — tedy přece dobrodružství, 
při němž nota bene pan Harant svléknut byl do nahá. V polovici 
listopadu opustili Egypt, ku konci prosince byli zpět v Benátkách. 

Pan Harant spěchal domů, ale mladý Heřman ještě z Itálie 
vydal se na novou dalekou pouť, do Španěl. Připojil se k dvorní 



POUT DO 
SVATÉ ZEMĚ. 



PŘÍHODY 
CESTY. 



1*5 



DlL PRVÝ. KAP. DVANÁCTÁ. 



PRVÉ 

HODNOSTI 
A ÚSPĚCHY. 



VYSLANCEM 
DO CAŘIHRA- 
DU. 



výpravě, která vedla králi španělskému, Filipu III., nevěstu : mladou 
arcikněžnu rakouskou, sestru Ferdinanda II., Markétu. I tu snad 
španělské styky rodiny Gonzagů urovnaly Heřmanovi cestu. Teprv 
r. 1599 vrátil se do vlasti, aby si tu založil kariéru. Císař Rudolf 
jmenoval jej svým komořím nad stříbrem, tedy členem dvora (byl 
prý vítán i jako společník u stolu Rudolfova) a po několika letech 
nejvyšším hejtmanem královských statků komorních v Čechách. To 
bylo jistě místo z nejtučnějších ve dvorské službě: šlo o správu nej- 
větších a nejkrásnějších panství v Čechách, jako byl na př. Brandejs 
n. L., Přerov u Brandýsa, Lysá, Benátky, Pardubice — a šlendrián 
úřednictva na nich byl neuvěřitelný. R. 1615 může si Heřman kou- 
piti panství Zlebské za 120.000 kop mís., t. j. asi půl devátá milionu 
korun. I když počítáme, že něco vyženil (oženil se r. 1606, s vdovou, 
která měla několik dětí) a něco zůstal dlužen, byl to na nezámož- 
ného rytíře kup jistě pozoruhodný. Rytířem, pardon, Černín tou 
dobou již nebyl; na přímluvu císaře byl r. 1607 přijat mezi stav 
panský. Jak dlouho byl pan Černín vrchním ředitelem královských 
dominií, nevím; od r. 16 14 drží již jiný, také vlivný a výnosný úřad : 
je hejtmanem Starého města Pražského. Ale léta, věnovaná správě 
statků komorních, rozhodla tuším definitivně o rázu budoucí jeho 
kariéry: bude obchodovat a hospodařit, bude rychle bohatnout. 
Pro vojenské služby neměl mnoho opravdové záliby; pro vyšší 
kariéru úřední neměl, tuším, dost literárního vzdělání. Nebyl stu- 
doval zajisté na žádné akademii nebo na universitě, jako to činila 
většina mladých šlechticů doby jeho; jeho touha po cizích horizon- 
tech a snad i nedostatek prostředků vrhly jej hned do tvrdé praxe 
života. A v té také měl to přivésti daleko; služba dvorská při tom 
měla mu spíš býti pomůckou nebo příležitostí než cílem vlastním. 
Tak myslím i pro vedení vyslanectva císařova do Gařihradu 
r. 1616 — 1 61 8 rozhodl se hlavně z úvah finančních. Císař Matyáš 
hledal vhodného kavalíra, který by v imposantním poselství na- 
vštívil Cařihrad a uzavřel se sultánem tureckým dlouhé příměří. 
Černín zdál se dvoru nejvhodnější osobou, a to jak pro zkušenosti 



126 



HRABE HERMAN A JEHO CHOŤ. 

jeho nedávné cesty s Harantem, tak patrně pro jeho známý 
obchodně-jednatelský talent. V květnu r. 1616 vydal se mladý 
vyslanec z Vídně na cestu. Byla to výprava vskutku neobyčejná: 
patřilo k ní na 400 osob, jež naplnily 26 lodí dunajských. Neboť 
Černín měl v průvodu svém na 20 šlechticů, velkou většinou národa 
českého, vše s pážaty a sluhy, dále na sto úředníků a zřízenců speci- 
álních, obyčejné služebnictvo nepočítaje. Výprava měla svou hu- 
dební kapelu, několik kuchařů a jídlonošů, několik krejčích a jiných 
řemeslníků, svého lékárníka, lazebníka, dva malíře a dokonce i spi- 
sovatele, historika cesty. Tito zřízenci byli většinou Němci z říše 
a ze zemí dědičných, páni byli většinou Češi — tak to jinak tenkrát 
u nás chodilo nežli v starém Rakousku. Černín vezl s sebou množství 
drahocenných darů sultánovi, jeho ženě a celé řadě hodnostářů 
tureckých, od pášete Budínského počínaje; sultán sám dostal darů 
as za dva miliony korun. Dne 17. srpna vjel Černín slavně do Caři- 
hradu, jejž opustil teprv po 11 měsících, v červenci r. 1617 — po- 
znav jako málo kdo z křesťanské Evropy turecké poměry a veza zpět 
do vlasti hojně darů i vzácných koupí, s nimiž ovšem dovedl doma 
dobře obchodovati. Dne 1. května r. 16 18 byl slavně uvítán v Praze 
od rady Starého města Pražského. Pan Heřman účelu poselství dosáhl, 
mír s Turkem vyjednal; komoře císařské mohl za to předložiti účet, 
podle něhož ještě 18.000 zl. (přes jeden milion Kč) měl mu císař 
doplatiti. 

Černín vrátil se do Čech několik neděl před vypuknutím revo- 
luce. Nezdá se, že by byl na vahách, ku které straně se přidati: je 
myslím významné, že tento praktický, vypočítavý obchodník ne- jeho osudy 
věřil ve vítězství stavů. Byl se již r. 161 1 exponoval v zápasu stavov- za povstání. 
ské oposice proti Rudolfovi pro Rudolfa a i nyní působil v Praze 
a v šlechtické společnosti proti choutkám odboje; důvěru příštího 
císaře, Ferdinanda Štýrského, získal si již dříve. Starší bratr jeho 
Diviš, ač také katolík, šel s odbojnými Čechy. Heřman zůstal věren 
císaři. Dovedl dosti dlouho uniknouti stihání direktorů; když byl 

i2y 



DÍL PRVÝ. KAP. DVANÁCTÁ. 

s jinými stranníky svými v březnu 1619 škrtnut z nápadnictví úřadů 
v království po všechnu budoucnost a zbaven úřadu hejtmana staro- 
městského, bránil se směle, že při službě J. Mti císařské zůstane a 
zpronevěřilým synem vlasti že není. V srpnu musil prchnouti do 
Sas — prchl z Prahy na vzácném arabském koni, jejž si byl koupil 
v Cařihradě a jejž v té divoké jízdě (18 mil za 8 hodin) strhal 
k smrti. Pak vstoupil do vojska vévody Maxmiliána Bavorského, 
táhnoucího na Prahu — s plným vědomím, že chce pomáhat ,, rebely 
potrestati", ale i k „dobrým prostředkům raditi" — a na Bílé Hoře, 
jediný z pánů českých, stál v bojovném šiku vítězově. Po bitvě přálo 
mu štěstí, že získal za fatku od prostého vojáka vzácnou trofej, 
nalezenou při vstupu vojsk císařových na Hradčany: brilianty po- 
setý podvazkový řád Fridricha, Zimního krále. Heřman Černín 
daroval jej vítězi toho osudového dne: vévodě Maxmiliánu Ba- 
vorskému. 

Od té chvíle může Černín plně rozvinouti své talenty renais- 
sančního podnikatele. Stává se zase hejtmanem Starého města a 
jako hejtman, t. j. asi jako zástupce krále a policejní ředitel pražský 
PŘI assistuje popravám z 21. června, popravám, při nichž byl sťat i — 

červnových J e ^° bratr? Diviš Černín. Jen na těch několik minut, kdy vstoupil 
Diviš na popraviště, vzdálil se pan Heřman od hrozného divadla. 
Viděl tedy a pozoroval, jak padla s popravního špalku hlava jiného 
příbuzného a přítele jeho, pana Krištofa Haranta z Polžic a Bez- 
družic, soudruha cesty jeho do Svaté země. To jsou, řekl bych, nej- 
silnější, nejitalštější chvíle v jeho životě. Nevíme, že by byl Heřman 
za bratra intervenoval; o Harantovi si poznamenal, že trest za- 
sloužil. Po čtyřech letech pojal vdovu po něm za manželku, když 
byla prvá jeho choť ,,Marjána ťí , od let mrtvicí raněná, r. 1624 ze " 
mřela. Co všelijak v tom majetkovém rozvratu po Bílé Hoře, kdy 
krásná panství byla lacino na prodej, kdy se draho platila přímluva 
u vítěze, kdy se schovávaly u přátel klenoty a peníze a kdy ze zděše- 
ných rebelů bylo tak snadno vymoci pokuty nebo úplatky, získal a či- 
nil, bylo by nesnadno sledovati. Stačí říci, žer. 1622 kupuje za 76.000 

128 




HR. HEŘMAN ČERNÍN Z CHUDENIC 

(v úboru velvyslance k sultánovi. Od neznámého mistra) 



HRABE HERMAN A JEHO CHOŤ, 

zl. (půl pátá milionu Kč) panství Petršpurské (s přilehlými statky), zisky 

odhadnuté za 98.000 kop mís. (6 -86 mil. Kč), tedy značně pod potomní. 
cenou; téhož roku panství Žihle za 48.000 zl.; nemluvím o domech 
v Praze a o pohledávkách za erárem, táhnoucích se ještě k jeho 
jízdě do Cařihradu. Panství žlebské směnil r. 1622 za dominia 
Kysibl, Andělskou Horu, Bochov a Šenov (skonfiskované vůdci 
revoluce Linhartu Colonovi z Felsu ; sousedily s Petršpurkem) ; 
s druhou paní získal velký díl statku Pecky. Po skončení války dán- 
ské, když mír zase zdál se zabezpečen, nakoupil za jediný rok 1628 
nových panství asi za 130.000 kop (Kamýk, Dubkovice, Milčoves, 
Sedčice a j.), r. 1630 za 40.000 zl. (Dlažkovice, Oujezd), r. 1631 
za 30.000 zl. (Vroutek) a 25.500 (doplatek na Kostomlaty). Nová 
éra kupování náleží pak letům pokoje 1637 — 1638: prodav Kosto- 
mlaty kupuje Kost (160.000 kop) a náhradou za Pecku, kterou se 
mu podařilo celou dostati do své moci, dostává Šmideberk ve 
Slezsku (pod Krkonošemi) v ceně 216.000 zl., dosud největší z do- 
minií jeho. V pozdějších letech jeho života přistupují k tomu, uvá- 
díme-li jen největší koupě, dominia Mělník (jež držel zástavou) a 
Kosmonosy. V našich penězích lze ty koupě odhadnouti z hrubá na 
85 až 95 milionů korun. 

Nahromaditi tolik velkých panství v tak krátkém čase bylo 
možno jen muži bez ohledů a jen v době, kdy z ruiny tisíců budo- stížnosti na 

• . PJFt AR IVO 9T" 

valo si knížecí bohatství několik málo šťastných jednotlivců. Na jeho 

statku Pecce na př. náleželo 100.000 kop (7 mil. Kč) dětem popra- 
veného Haranta, po matce jejich, Anně Salomeně, druhé manželce 
Černínově. Ale synové jeho peněz svých od pana Heřmana dostati 
nemohli. Nejstarší z nich vymohl proto na otčíma jednou zatykači 
rozkaz, nejmladší, jenž byl ke konci války třicetileté převorem kláš- 
tera augustiniánského v Táboře, píše mu r. 1648 hrozné psaní, že 
otec jeho, popravený Krištof Harant, snad z ponuknutí Černínova 
hrdlo ztratiti musil, a ty peníze, o něž mezi nimi je spor, že ,,v po- 
slední den na duši V. M. shořeti musejí". K listu tomuto nepřipsal 
hrabě Heřman proti svému obyčeji ničeho, proti zatykači však pro- 

17 ™9 



DÍL PRVÝ. KAP. DVANÁCTÁ. 

testoval, dokazuje, že nejstaršímu Harantovi vyplatil víc, než třeba 
bylo a spílaje mu ,,untreuer Bósewicht". R. 1628 píše jedna šlech- 
tická dáma list císaři, v němž přímo naznačuje, že z truhel s klenoty 
a penězi po jednom rebelu císaři propadlé a v uschování hejtmanu 
Starého města dané, zmizelo 12.000 kop mís. Podobná stížnost, ale 
pokladu většího se týkající, byla proti Černínovi pronesena i s jiné 
strany, od Adama ze Švamberka, jak o tom na základě aktů vy- 
pravuje Bílek ve svých Dějinách konfiskací (v lupu měl prý podíl 
i králův místodržící v Čechách kníže Karel z Lichtenštejna) — 
v obou případech se však Heřman bránil rozličně, vyzývaje uda- 
vače, aby ho žalovali. Čteme sice, že císař se na Černína tenkrát 
velice rozhněval. Ale o císaři víme, že dovedl ochotněji své věrné 
odměňovati než je trestati. 

Nesmíme si však představiti, jakoby bohatství Černínovo po- 
cházelo jen z lupů a křivd. Nesmíme zapomenouti také, že zlé pří- 
klady velkých kořistníků jako byli Valdštejn, Lichtenštejn a jiní, 
kazily dobré mravy ostatních. Logika doby a událostí usoudila z po- 
prameny žadavku bezohledného zničení rebelů požadavek bezohledného 
Černínova obohacení a odměnění věrných. Hlavní bylo přece, že pan Heřman 
byl šetrný, ano lakomý hospodář, výborný obchodník a finančník — 
to je nejdůležitější pramen zámožnosti jeho. Druhý, také vydatný, 
záležel v tom, že dovedl těžiti z vojny, která tenkrát daleko největší 
část mobilních prostředků národních pohlcovala: vzdav se (r. 1623) 
hejtmanství staroměstského, dal se jmenovati „proviantmistrem", 
t. j. zásobovatelem armády (v 1. 1625 a I ^ 2 ^ a tuším občas i po- 
zději). Tenkrát se sblížil s Albrechtem z Valdštejna, jenž s ním jako 
proviantmistrem byl spokojen; jednou přeje si brzkého návratu 
jeho, vysvětluje to větou : „Kde není sokola, nutno živiti seskrkavci." 
Je možná, že povýšení Heřmana do stavu českých hrabat (z května 
r. 1627; byl to titul, jejž odmítl jen pan Adam z Valdštejna, pyšný 
na vyšší karakter českého pána; většina české panské šlechty po 
něm dychtila) bylo zároveň odměnou za jeho služby vojenské a 

130 



HRABE HERMAN A JEHO CHOŤ. 

že zaň Heřman děkoval doporučení Fridlandského. Konečně r. 1632 
zkusil to Heřman, když Valdštejn ujal se znova velení armády, 
i s verbováním pluků pro Valdštejna. K tomu konci byl jmenován 
nejvyšším či obrstem; postaviv pluk a velev mu několik měsíců, 
vzdal se hodnosti, ale předložil císaři oučet na 1 14.000 zl. Víme, že 
je to suma, která dnes znamená bezmála 7 milionů a tudy represen- 
tuje hodnotu celého panství. Rozumí se, že hrabě také půjčoval 
i dlužil se — pozůstalé papíry jeho jsou z velkého dílu korrespon- 
dence a pře o dluhy a nedodržené smlouvy; mezi listy najdeme 
i psaní dvou nezámožných slečen Černínek, aby pan strýc jim za- 
platil úroky, aby se mohly na zimu ošatiti. R. 1643 počítá Heřman 
své dluhy aktivní skoro na 100.000 zl. (6 milionů); mezi dlužníky 
jeho jsou i knížata v říši, i jeden arcikníže, i císař. Čím větší byli 
páni, kteří mu dluhovali, tím hůř platili; jednou píše proto hr. 
Heřman, že s velkými pány nechce již nic míti. V dobách vojen- 
ských, po r. 1639, kdy někdy všechny statky Černínské byly zruino- 
vány císařskými nebo nepřítelem, ocital se bohatý pán velmi snadno 
ve finanční tísni; jednou mu bylo povoleno tříleté moratorium. 

Konečně byl hr. Černín obchodníkem a to obchodníkem styků 
na dobu jeho dost úctyhodných; v tom asi léta učení v Itálii a cesty 
v zámoří měly nemalý vliv výchovný. Obchoduje předně o rozličné obchodní 
zboží s Benátkami a později i Cařihradem, do Kolína n. R. a Dráž- jeho 

ďan vyváží máslo, pro svá panství kupuje ve velkém sůl a vína, jež 
rozprodává poddaným, v Petršpurku a na Šmideberku vyrábí a po 
panstvích prodává železo. Má i veliký chov koní (v Petršpurku měl 
jich jednou na 700!), potřebu volů pro panství svá kryje až v Haliči 
nebo v Uhřích. R. 1644 — 45 ubírá se po druhé jako císařský am- 
bassátor do Cařihradu (zmínili jsme o tom poselství již výše na druhé posel- 
str. 69) — ale výprava jeho je zároveň obchodní cestou. Vypravuje stvídocaři- 
se s nádherou ještě větší než r. 1616: sám na př. má na sobě sobolí 
kabátec v ceně 4000 tolarů, dolman (daliman) je z bohatého zlato- 
hlavu (obojí vidíme pečlivě vymalováno na originálu jeho portrétu 
v zámku jindřichohradeckém (srv. fotografický snímek při str. 128 

*3* 



DÍL PRVÝ. KAP. DVANÁCTÁ. 

výše). 60 osob jeho průvodu jest uniformováno jednotným 
oděvem z drahého šarlatu, k tomu si představme uniformovaná pá- 
žata, lokaje, drabanty a ostatní služebnictvo, představme si, že 
k přepravě poselstva a zavazadel jeho z Bělehradu do Cařihradu 
bylo třeba 110 čtyř- a trojspřežních vozů, že bylo vítáno od pašů 
a posádek tureckých na cestě střelbou z děl a vojenskými parádami 
— a nabudeme teprv přibližného obrazu o representativní povaze 
této expedice. Některým přátelům jeho v Čechách stoupla turecká 
sláva Černínova do hlavy: pan Jindřich Libštejnský z Kolovrat mu 
radí na př., aby se dal od sultána jmenovati knížetem sedmihrad- 
ským ,,na místě toho šibala Rákoci ..." 

Hrabě Černín i tentokráte vezl sultánovi velké dary (ještě větší 
obchody než prve), i tentokráte prodělal nepříjemnou proceduru, spojenou 
' s audiencí u sultána (hloubku poklon osob předvedených sultánovi 
normírovali totiž dvořané jeho vlastníma rukama, zacházejíce při 
tom na př. s Černínem „jako kati", až mu prsten veliký s ruky 
strhli), ale co hlavní: i tentokrát dostal nebo nakoupil množství 
předmětů, jimiž se dalo doma obchodovati. I ty, jež byly určeny za 
dary, měly v mnohých případech býti základem příštích obchodů. 
Hrabě operoval nejvíc arabskými koni nebo velbloudy; arcibiskupu 
solnohradskému poslal na př. velblouda, ale chtěl za něj 400 beček 
soli ze salcburských soliváren. Mnoho z takových koupí bylo, 
pravda, způsobeno touhou Evropanů po zvláštnostech Orientu. 
Hrabě nejen že od mnohých milých a známých — v tom i od samé 
císařovny — přetížen byl zakázkami všelijakých koupí, ale sám dal 
se v obchody s Turky, se židy a s vlašskými a anglickými firmami 
v Cařihradě o rozličné zboží, zejména hedvábí a koně, až to Turci 
sami neradi viděli. Zprávy o tom se rozšířily po Čechách i říši, ještě 
když hr. Heřman byl v Cařihradě; pocházely patrně od členů po- 
selstva jeho, kteří si stěžovali, že pan vyslanec na nich nepěkně šetří, 
že 125 tolarů denně (11.250 Kč) od císaře dostává, ale 25 vydává. 
„Srdečnú lítostí Vašnosti oznamuji, že tak se píše do všech zemí 
o Vašnostiným legerním životě, jak mizerně svý lidi račte chovati, 

132 



HRABE HERMAN A JEHO CHOŤ. 



SKOUPOST 
JEHO. 



že peníze všechno do městce račte hnáti, že žádný posel (vyslanec) 

to nečinil. Z Drážďan mi to poslali; in summa ze všech úst to jde . . . 

Pro Boha neračte sobě posměch dáti činiti; raci dobrý mino, než stížnosti jt a 

miliony" — psala o tom paní Sylvie, třetí choť Černínova, nanejvýš 

podrážděna, svému muži do Cařihradu. Ale i císař to Černínovi 

v listu do Cařihradu vyčetl. 

Hrabě se ovšem bránil, popíral (co odpověděl své ženě, paní 
Sylvii, najde čtenář v přiloženém faksimile při str. 144) — ale mám 
za to, že v zprávách z Cařihradu bylo přece něco pravdy, neboť 
o jeho dlouholetých obchodních stycích s Cařihradem jsme zpra- 
veni bezpečně. Něco obchodního zájmu, ale odpovídajícího názoru 
doby o postavení šlechtice ke králi, bylo i v poměru jeho k císaři: 
v žádostech za povýšení a titule připomínal na př. císaři, že on 
jediný z pánů českých bojoval proň na Bílé Hoře. A v stycích s kur- 
fiřtem Bavorským Maxmiliánem, kdykoli mu šlo o to, aby kurfiřt 
slevil clo ze soli pro pana Černína skrz Bavory vezené, neopomenul 
mu uvésti na pamět onen drahocenný řád podvazkový krále Frid- 
richa, který po pražské bitvě byl kurfiřtu daroval . . . S lety se 
šetrnost jeho proměňovala v skoupost, v mamonářství, myslící jen 
na peníze. ,,Co to za jeho skúpost, nelze vypraviti," píše o něm paní 
Zuzana Černínova, matka předurčeného dědice bohatství Heřma- 
nova, mladého Humprechta. „Na pana strejce se bezpečiti přebídná 
věc," píše jindy synovi; „nercili některým zlatým, ale malým pe- 
nízem by ti nepomohl; po smrti snad, nezměnili kšaftu, ti dá, ale za 
živobytí, kdyby ty mu dal, srdečně by rád vzal." 

Ostatek slyšeli jsme doklady lakomství hraběcího, když jsme 
mluvili o paní Rej ně, a bezohlednost jeho hněvu pro ušlý příjem 
mohli jsme studovati v případu Hosiánově. Tenkrát svolával uvěz- 
něný důchodní písař kostečky, Tobiáš Rovenský, vzpomínaje své 
rodiny, na hraběte pomstu nebes. Dožil-li se roku 1648, děkoval jistě 
Bohu, že ho neoslyšel: neboť když Švédové tenkrát překvapením 
zmocnili se Malé Strany, vyloupili hr. Heřmanovi v jeho domě za- 
zděný poklad 200.000 zl„ klenoty a peníze (vytrhali i zlaté pečeti 



LAKOMSTVÍ 
HRABĚTE. 



ZTRÁTY VE 
VOJNĚ I V OB- 
CHODU. 



*33 



DÍL PRVÝ. KAP. DVANÁCTÁ. 

z jeho diplomů), to jest vše, co měl hrabě na hotovosti. To je 
summa, která má dnes kupní sílu 12 milionů Kč. „Což on 
hrabě naříká na své pobrání; praví, že o všecko přišel," psala 
o hraběti tou dobou paní Zuzana. A po dvou letech mohl 
hrabě koupiti (nemluvě o jiných statcích) Kosmonosy a za- 
platiti za ně 100.000 hotově! Také v obchodu s Cařihradem utrpěl 
před r. 1648 velké ztráty, na 36.000 zl. (obchodoval s Cařihradem 
a Benátkami do své smrti), namáhaje se marně všelijak, aby od 
zpronevěřilých obchodníků své peníze dostal zpátky. Mezi jiným 
poslal r. 1648 k tomu konci do Cařihradu Jiříka Egra, kosteckého 
poddaného (patrně zvlášť spolehlivého a nepochybně vlaštiny zna- 
lého člověka), spolu s listy k vyslanci benátskému a císařskému resi- 
dentu v Cařihradě a zajímavou instrukcí, v níž mu podrobně na- 
psal, jak si má počínat, koho se držet, koho se varovat, jeho věcí 
neroztrubovat atd. Uložil mu také celou řadu koupí : turecké boty s po- 
duškami uvnitř, hedvábné pasy, čapraky, mundštuky, jednoho hřeb- 
ce a j. Ale ani Jiřík Egr nepomohl; o peníze přišel hrabě definitivně. 
Obchodní nadání hraběte by bylo musilo na vysoký stupeň po- 
hrabě jako vznésti především výnos jeho statků, kdyby léta válečná nebyla pro- 
ekonom. spěchy jeho meliorací a kombinací tak bezohledně v nivec uváděla. 

Ale i z toho, co o správě statků jeho v časech tak nepříznivých víme, 
je zřejmo, že by se hraběti dnes, třeba to znělo paradoxně, ne každý 
hospodář vyrovnati mohl. Zemědělství i hospodářský průmysl byly, 
jak snad ještě poznáme podrobněji, v Čechách té doby na značném 
stupni; hrabě nad to měl některé speciality: své železárny, rozsáhlý, 
jak se zdá, chov koní, obchod vínem, solí a kdož ví co ještě všechno. 
Vrchním hejtmanem si byl sám, všecku korrespondenci vedl a vše- 
chny účty přehlížel sám. Věděl o každé hromadě obilí na sýpkách, 
a jak dovedl zatáčeti s úředníky svými, jsme pověděli. Léta mládí 
jeho, kdy byl vrchním hejtmanem komorních panství v Čechách, 
seznámených v mnohém ohledu s nejnovějšími tou dobou pokroky 
techniky zemědělské a hospodářského průmyslu, byla jistě také 
školou jeho. 

*34 



HRABE HERMAN A JEHO CHOŤ. 

V rodině i v hospodářství svém byl samovládcem, který nesnesl 
odporu, a který dovedl, po případě energickými prostředky, podro- povaha jeho. 
biti okolí své vůli. I v tomto směru karakterisují jej listy paní Zuzany 
zajímavě. „Náš pan hrabě byl u mne před včerejškem . . . (Povídal), 
že tak dobře s námi míní a my že se máme o všecko s ním raditi a vše 
mu dobře říci: byť prý mi všecko pobral, v spodní sukni mne nechal 
a statek zapálil, „všecko dobře" abych řekla. Mlčela jsem na to, jen 
jsem se zasmála . . ." „Bodeť o hrdlo jel, moct nebo nemoct — nic 
on se nezeptá," čteme o hraběti v jiném listu jejím. Maně při tako- 
vých karakteristikách vzpomeneš podobně bezohledné, jen vůli svou 
znající povahy: Albrechta z Valdštejna. Jeho nedůvěru k úřední- 
kům, částečně asi dobře odůvodněnou, již známe; všude tuší „for- 
telné způsoby", „falešné kusy", „ouskoky"; listy jeho úředníků, ale 
i osob ze stavů jemu adressované jsou bohatý originálními karakte- 
ristikami toho druhu, jež si hrabě připisuje k datu praesentata. Zají- 
mavý příklad toho může čtenář spatřiti na snímku zvlášť kousavého 
dopisu hraběnky Sylvie (při str. 64) adresovaného panu z Kolovrat 
— hr. Heřman jedovaté psaní nejen zadržel, ale pokáral svou paní 
energickým „Hanba!", připsaným na rubru. Tak ulevoval svému 
hněvu, vyláteřil se v krátké větě a tak nám často poskytl příležitost 
odposlouchati jeho nejintimnější myšlenku. Zdá se, že železnou vůlí 
jeho, plnou nároků, a zlobivými chvílemi trpěla především žena jeho. 
Ta stěžovala si na to s pláčem, patrně ne po prvé, paní Zuzaně. 
„Snadno toho trápiti, kdo v moci jest, ale taky pánu Bohu počet se 
musí vydávati těžký ..." Nesmíme, pravda, přeceňovati takové žen- 
ské stesky; paní Sylvie, jak již víme, byla v mnohém ohledu říznější 
svého chotě. Jistě aspoň v poměru k poddaným: hrabě tu byl sic 
přísný a stále upomínal a hrozil o své resty, ale zlobivost jeho nebyla 
celkem poddaným nebezpečná; měl dokonce chvíle porozumění pro 
bídu jejich a ač s láteřením, přece pomáhal. Řekl bych, že v něm 
tkvělo mnoho ze starosvětského nazírání na poměr poddaného k pánu, 
mnoho staročeské loyality, kdežto hraběnka Sylvie, po otci Vlaška pů- 
vodem, byla až příliš ochotna proměňovati sedláky v robotné otroky. 

'35 



DÍL PRVÝ. KAP. DVANÁCTÁ. 

Také zevnějškem, aspoň v pozdějších letech, připomínal hrabě 
jeho osob- daleko víc staročeského vousatého zemana než vlašského elegána : 

ATO 97"" ... 

živé oko, energický nos i ústa, silná brada — to snad spolehlivě lze 
vyčísti ze starého portrétu jeho, jehož reprodukce jest přilo- 
žena (při str. 128). Drsnost, neuhlazenost, neforemnost je i v jeho 
běžném stylu — jeho list je opakem formálně dokonalé práce huma- 
nisticky vzdělaného vrstevníka. Píše tak, jak se prostě mluví a jak se 
mu myšlenky hrnou, nechtěje to upravovati pečlivě stylisticky; někdy 
v dopise takovém je tolik výšinů z vazby a nedodělaných vět, že 
železné sotva lze porozuměti. Tuto neohebnou drsnost lze snad spojiti v myš- 

' lence s tělesnou neúmorností jeho. Zachoval si ku podivu dlouho 
svěžest a zdraví: r. 1648, když bylo hraběti 72 let, píše paní Zuzana: 
,, Jistě ten pán je tak čerstvý jako ve 30 letech a ještě mi se zdá, že 
by mnohý člověk ve 30 letech nebyl tak čerstvý a stále jako v kole." 
Po roce píše ovšem : „Velice chudinka starý schází," ale téhož r. 1649 
bylo 73letému hraběti, té staré chudince, maličkostí jeti koňmo 
z Prahy na Kost, ano přes Kost až do Šmideberku ve Slezsku a pak 
zpět do Prahy! Dokud byl mladší, to jest ještě šedesátník, potrpěl si, 
zvláště v okolí císařově ve Vídni, na trochu luxusu a trochu veselého 
života . . . ,,Píše mi hrabě Vratislav," podotýká kousavě paní Sylvie, 
„jak se račte stattlich u Vídni chovat, že račte každej den pánky ty 
strojit, na tisíce hrát, v tak pěkným domě že račte bejt, 2 cuky kočárů 
tam chovat a 3 jízdních koní. Je mi dosti líto, že při tak velkým 
prachtu taky nejsem ..." Jindy píše, že slyší, že hrabě na tisíce 
v karty prohrál. „Jen se neračte často vopíjeti ..." 

Hospodárná hraběnka Sylvie byla sotva na krejcar méně po- 
zorná než její muž — „pro svůj špás sem jistě 20 zl. (1200 Kč) 
neutratila," píše jednou — podobné zprávy z Vídně nebo Prahy ji 
dráždily tím více, že někdy hrabě na její nevyhnutelné potřeby nedal 
peněz. Když r. 1639 na podzim uchýlila se před pražským morem 
do Strakonic, na statek hr. Colloredo, spolu s jinými damami šlech- 
tickými, psala marně muži o peníze, „abych měla nač živa bejti." 
„Já nežádám více na den, jen co Vašnostiný lokaji měli; já se nejčky 

136 




HRABĚNKA SYLVIE ČERNÍNOVA 

(jako markraběnka Bádcnská) 



HRABE HERMAN A JEHO CHOŤ. 



říkaje nenajím. Již po druhý Vašnosti prosím, po třetí již nebudu hněvy jeho 
smíti, musím již stud stratiti." Na hraběte ani tento list neměl účinku 
(poznamenal si na něj : od paní Sylvie, že je zdravá a nemá peníze. 
Já taky!), snad ani neodpověděl, leda něco v tom smyslu, že tam 
v Strakonicích Sylvie hlady neumře. Paní Sylvie tedy psala zřetel- 
něji, že to nezapomene do nejdelší smrti. „Pan Marijeme (jenerál, 
choť jedné dámy, jež také uchýlila se do Strakonic) svý ženě iooo zl. 
(60.000 Kč) posílá, ježto je žebrák proti Vašnosti! Bože, dejž mi, 
abych Vašnosti do mý smrti v ničem nepotřebovala ! Pro psa nebo 
poddanýho Vašnosti nebylo mnohdykráte těžko mnoho mil jeti, než 
mne tu navštíviti, to by bylo proti Vasnostiný reputací ..." Hrabě 
jí konečně poslal — 4 dukáty (12 zl.), nepochybně úmyslně tak málo, 
aby dokázal, že rozčilení ženy na něho nemá žádného vlivu. Hra- 
běnka se stížnostmi umlkla. Spokojila se jen větou: „Mně je líto, že 
svýho požehnání za svýho života nerašte moci užívati." Ty bankety 
a karty byly patrně přec jen vzácnou výminkou v životě hraběte. 
Vím však, že jednou prohrál summu velikou: 10.000 . . . ať již kop 
nebo zlatých (700 nebo 600.000 Kč). Byla to prohra jistě kavalírská 
— ale platil ji teprve dědic Heřmanův, hr. Humprecht, po smrti 
strýcově . . . 

Vlastně i sňatek Heřmanův s paní Sylvií byl podle všeho dů- 
sledkem odhodlání po letech odříkání a šetření dopřát si luxusu povaha paní 
krásné ženy. Prvé dvě ženy jeho byly vdovy bohaté dětmi z prvých 
svých manželství; po třetí oženil se hrabě r. 1633, když chyběly mu 
do šedesátky tři léta; nevěstě Sylvii bylo 27 let. Vzal šiji pro krásu, 
ne pro peníze. Sylvie, jež byla dcerou Štěpána hr. Caretto-Millesi- 
mo, nějakého vlašského důstojníka v císařských službách, oženivšího 
se u nás s Češkou, Majdalenou Kostomlatskou z Vřesovic, měla po- 
měrně nepatrné věno (2000 kop). Hrabě je doplnil neobyčejně 
štědře: na 100.000 zl. (6 milionů Kč), jež pojistil na panství kostec- 
kém (zajímavo je, že svědkem nevěstiným byl při svatební smlouvě 
hr. Adam Trčka, zavražděný po necelém roce s Valdštejnem v Che- 
bu). Jak již víme, dostal Heřman s paní Sylvií hospodyni, jíž by po- 



SYLVIE. 



18 



137 



DlL PRVÝ. KAP. DVANÁCTÁ. 

hledal široko daleko, ženu nesenou také skoro veskrze snahou : zbo- 
hatnout! „ Přála bych, abych Vašnosti mohla na sta tisíce peněz na- 
dělati, jen abyste ráčili se mnú býti spokojen. Co má nešťastná chu- 
doba Vašnosti nepřinesla, to má pilnost Vašnosti zejská." S doklady 
její horlivosti a její odborné vyškolenosti ve správě statků jsme se již 
seznámili (výše str. 69 a 113); také o její energii a říznosti, v níž snad 
jeví se i vlašský původ její, jsme leccos pověděli. „Kéž já jen mám 
rok moc nad nimi," t. j. nespolehlivými úředníky panství petršpur- 
ského," píše Sylvie r. 1639: ,,já bych je jinače česala a k poslušenství 
přivedla." Po desíti letech vypravuje, jak pustila strach na městskou 
radu v slezském městě Šmideberku : ,, račte mi na mý svědomí věřiti, 
že se třásli, že neuměli mi odpovídati." ,, Strany těch Kysibliskejch 
sedláků sem jim to tak natáhla, že se v hlavě derbají.' S těmi sedláky 
zatočila opravdu pořádně (jako později s Petršpurskými) ; vnutila 
jim roboty, jichž jejich předkové neznali, vedouc dlouholetý spor 
o to před ouřady a rebelanty posílajíc do sklepů kosteckých do 
vězení. I právní stránku otázky vyhradila vlastnímu rozhodování: 
,,Já nic nevěrnu před sebe, co bych nemohla vyvíst; budu . . . vob- 
žalována, než neračte se Vy (psala mužovi) do toho klásti; já to 
vyvedu!" 

Její poměr k drsnému muži měl, jakjsmejiž poznali, dosti napja- 
něžnosti tých chvil; jednou mu píše dokonce: ,, Vidět, že Vašnosti milejší 
dence ' dobytky než žena." Pročítáme-li však listy její z posledních let života 

Heřmanova, tak asi od r. 1643 počínaje, poznáme, že mu byla 
opravdu oddána. Názoru doby o poměru ženě k muži odpovídá 
ovšem cizí nám tón listů jejích, v nichž se podpisuje „oddanou" nebo 
„poslušnou služebnicí", v nichž muži ruce líbá, poníženě děkuje a jež 
i ostatkem obsahu svého připomínají spis dopisy hospodářského úřed- 
níka pánova, chvějícího se o splnění jeho rozkazů, než listy paní jeho. 
Ale vedle toho najdeme plno něžností, jež by svědčily o zvlášť oddané 
a milující ženě, kdybychom nevěděli, že byly zároveň běžnou módou 
v době baroku: mý serce, můj Heřmánku, dokonce i: můj nejmilejší 
pane, pane Sulimánku! To je patrně narážka na tureckou slávu mu- 

i 3 8 



HRABE HERMAN A JEHO CHOŤ. 

žovu; v Čechách hraběti říkali žertovně také „Turecek". Starý hra- 
bě, byl-li v dobré náladě, kvitoval tyto něžnosti titulaturami z let 
líbánek: má kozičko, má dívčičko, má crciličko. Někdy jí říká také: 
salátko, a Sylvie se tu a tam také podpisuje: Salatie; nerozumím, co 
to má znamenat. Když byl hrabě v Cařihradě, píše mu Sylvie 
s emfasí: aby nebylo do Turek, po štvermi bych za Vašnosti lezla, 
a jindy zase dí, že kdyby měla jistotu, že se hrabě již vrací, ,,ráda 
bych ratolesti metala." Jednou píše dokonce : „Proklínám tu hodinu, 
že sem kdy Vašnosti zarmútila." Formulovat působivou větu a pa- 
trně i v řeči mluvené najít silné, výrazné slovo uměla výborně. Nad 
to má čeština její pikantní zabarvení lidové, snad z nějakého nářečí. 
Paní Sylvie píše vždy: do smerti, skerze, na herdle, na kerku, roz- 
verhnu, berzy. O paní z Martinic, choti nejvyššího purkrabího, po- 
znamenává: „Jak se von (purkrabí) na ni vofoukne, vona mělčí." 
Sama z těch, co „melčely", jistě nebyla! 

V ohledu náboženském nepozorujeme ani u paní Sylvie ani u hr. 
Heřmana pražádného fanatismu protireformačního ; matka paní Syl- ČERNÍNOVÉ 
vie byla patrně nekatolická, jež pro víru opustila Čechy; zdá se mi boženském 
také, že praktické úvahy hospodářské by byly u obou rozhodly proti 
násilnému obracování nekatolíků a proti jejich vyhánění ze země. 
Ale nezbylo než podrobiti se císařské vůli; hr. Heřman po r. 1650, 
když protireformace vlastně počala se prováděti, propustil i jednoho 
nekatolického příbuzného svého, rodem Černína, jenž byl nějakou 
dobu správcem jeho panství Petršpurského. Slíbil také císaři, že na 
slezském panství svém Šmideberském z Čech prchajících nekatolíků 
přijímati nebude. Založiti nový klášter nebo učiniti velké nadání 
ústavům duchovním mu nenapadlo (a v tom na př. i Valdštejn vyšel 
mnoho vstříc módě své doby) : postavil všeho všudy dvě kaple na 
Petršpurku, jednu na vyplnění slibu, jejž učinil boje se o svůj život, 
když prchal r. 1619 z Prahy do Saska. Dary některým patronátním 
kostelům jeho a některým klášterům v závěti určené nepřesahují 
míru skrovné slušnosti. Zbožná pouť hraběte k modle vznešeného 

J 39 



DÍL PRVÝ. KAP. DVANÁCTÁ. 

světa protireformačního jeho doby, Panně Marii Loretánské do Itálie, 
do Spoleta a odtud do Říma (na jaře r. 1648) vyplynula také ze 
slibu učiněného ve chvíli úzkosti, když hrabě na druhé cestě do Caři- 
hradu byl těžce onemocněl. Ze v závěti své nekatolické potomky 
z dědictví vyloučil, odpovídalo zákonům zemským. Po zpovědnících 
nebo mniších, po exerciciích a rozjímáních náboženských, po rozči- 
lování věroučném nebo pověrčivém modlářství nenajdeme u něho 
stopy — životní obzor jeho naplněn byl skoro veskrze starostmi 
praktickými, starostmi z tohoto světa: Bůh i oficielní jednatel jeho, 
kněz, musili ustoupiti do pozadí. Překvapující výminku v tom obraze 
postihneme jen jednou: r. 1627, když sloužil ve Valdštejnově armá- 
dě, vyžádal si hr. Heřman (tak vypravuje Kalista) od jednoho ně- 
meckého hvězdáře svůj horoskop. A zároveň i horoskop Valdštej- 
nův. Je možné, že v tom byl poradcem Heřmanovým ValdŠtejn sám 
— ale jistě nedovedl toho střízlivého praktika a počtáře zmásti svou 
nešťastnou pověrou. 

Během života svého sloužil hrabě čtyřem římským císařům (Ru- 
poměrk cí- dolfu II., Matyášovi, Ferdinandovi II. a III.) a jak jsme viděli, do- 
vedl toho užiti k nahromadění vlivu a bohatství. Předních úřadů 
zemských ovšem nedošel, ale po těch podle všeho zpočátku ani ne- 
toužil; teprv r. 1645 byl postaven v čelo dvorského lenního soudu 
(zemský sudí) a teprv na konec života, jako stařec 761etý, byl jme- 
nován nejvyšším sudím zemským, po roce nejvyšším komorníkem 
zemským (to byla hodnost o stupeň vyšší než nejvyšší sudí) a konečně 
v únoru r. 1651, měsíc před svou smrtí, nejvyšším hofmistrem, tedy 
v pořadí druhým (vskutku však třetím) z nejvyšších hodnostářů státu 
českého. Členem kolegia nejv. úředníků a soudců zemských čili sboru 
místodržících byl již dříve a to po léta, ale bránil se tomu, aby musil 
v určité hodiny pobývati v kanceláři; r. 1628 dostává se mu ostré 
důtky, že vždy, vymlouvaje se nemocí, na kancelář najíti se zane- 
dbává. Při všem přece, zdá se, měl dojem, že dvůr neodměňoval ho 
s dostatek za velké jeho služby; mnoho toužil na př. po řádu zlatého 
rouna, ale marně. Ten byl totiž vyhrazen (a od Španělského krále 

140 



SAŘSKĚMU 
DVORU 



HRABE HERMAN A JEHO CHOŤ. 

udělován) jenom nejlepším z nejlepších. Z listů paní Sylvie je patrno, 
že u Černínů považovali to zkracování české šlechty v hodnostech 
a titulech (nevím, lze-li o něm vůbec mluviti, ale věřili v ně ti, kteří 
byli zklamáni) za následek češství jejího, její přináležitosti k národu 
rebelů. Tak aspoň vykládám slova listu jejího, kde referuje o změ- 
nách v ouřadech a stěžuje si, že „doleji (do Rakous?) všecko při- 
chází": ,,v Čechách ničemu přijíti nedají, dokud ta pokuta nás ne- 
mine." Stížnost prozrazuje patrně, že jde o trestání Čechů vůbec 
a o vysoká dvorská (říšská) vyznamenání, jako bylo tajné radovství; 
mám za nemožné spatřovati v tom narážku na hněv císařův za do- 
mnělou účast Heřmanovu v revolučních pletichách Fridlandského 
(víme, že s jedné strany byl i Heřman označován za spoluvinníka, 
ale pochybuji, že by ty kombinace měly vážný podklad; snad jen 
přátelství Heřmanovo s hr. Trčkou mohlo býti zřídlem podezření) . 
Ze by hr. Heřman jakkoliv zakolísal kdy v své věrnosti k domu 
Rakouskému, toho není známky nejmenší; rozhojněný znak jeho 
rodu (od r. 1627), v němž v třech bílých pruzích skvěla se v pořadí 
nad sebou písmena R M F, jména císařův, s jejichž službou spojil 
hr. Heřman svou existenci a kariéru, měl býti zpovědí toho pro vše- 
chnu budoucnost. Hrabě titul tajného rady, o nějž dlouho stál, ko- 
nečně přece dostal (1647); ale opakuji, že z korrespondence paní 
jeho se zdá, že ani tito rozhodní stoupenci panující dynastie nemohli 
se shostiti dojmu, že v pojímání dvora se na Čechy vůbec hledí 
s nedůvěrou. 

Nenedostává se vskutku známek, jež potvrzují, že v podobných 
úvahách bylo mnoho pravdy. Představa Čecha v mysli vítězné ^toú-DVůr a český 
reformační společnosti splynula namnoze s představou rebela a ka- 
cíře. Příklad máme na Albrechtovi z Valdštejna. Jak stala se světu 
zřejmou jeho zrada, zaznělo v nepřátelském táboře: Ecce Bohemus! 
Ale ta doba, kdy většina české katolické, t. j. v zemi zůstavší šlechty, 
měla takřka národně vyhynouti, byla ještě daleko. Veřejný život 
státu našeho i šlechtické společnosti naší byl v třicetileté válce stále 
velkou převahou český. Cizí živly, jež před povstáním dostaly se do 

141 



DÍL PRVÝ. KAP. DVANÁCTÁ. 



TA A JAZYK 
ČESKÝ. 



české společnosti, čechisovaly se velmi rychle (můžeme to viděti na 
rodině Caretto-Millesimů, z níž vyšla paní Sylvie), během války byl 
příliv cizích rodů bohužel tak mocný, že počeštění jejich znemožnil. 
Styky rodinné s touto novou šlechtou, služba dvorská, funkce úřední 
a vojenské, zakládají nejdřív dvojjazyčnost našich předních rodů, 
později teprv je poněmčují společensky skoro úplně. Hr. Heřman je 
již z těch, kterým poměry vnutily mnoho němčiny, ač jistě nedal 
nikomu pochybovati o svém přirozeném češství. Hrabě strávil tolik 
let v dvorské službě a v cizině, statky jeho ležely většinou v němec- 
kých krajinách : proto musil užívati němčiny a vlaštiny dosti často. 
^^í »Í?£ H ~ Ale jeho soukromé písemnosti, jeho účty a denníky (v tom i denník 
druhé cesty do Cařihradu) jsou psány česky; do liberce píše vždy 
česky (Liberečtí odpovídají německy). Němčina však byla mu patrně 
zrovna tak běžnou jako čeština; někdy pí se německá regesta na české 
listy nebo naopak. Kultura italské renaissance jako kultura huma- 
nismu, povyšujíce za módní jazyk vzdělanců a kavalírů vlastinu, po 
případě latinu (dva vlastenci naši, Žerotín a Budovec, dopisovali si 
nikoliv česky, nýbrž latinsky !), byla oslabila porozumění pro význam 
individuality národní: české jako německé bylo v očích jejích stejně 
méněcenným. Odtud především třeba vykládat jistou lhostejnost 
našich Čechů 17. stol. v ohledu národním; u protestantů našich pak 
působila k tomu i jednota zájmů a sympatií s německými protes- 
tanty. V ohledu národním tedy hr. Heřman v závěti své výhrad ne- 
učinil žádných; jen český jazyk toho důležitého dokumentu, jímž 
pořizoval o rozsáhlém dědictví svém, základu bohatství a moci Čer- 
nínského rodu pro celou budoucnost, ukazuje potomkům (jako ostatní 
listinná pozůstalost jeho), že jmění a postavení jejich je výsledkem 
české práce a české mysli. 



Závěť hr. Heřmana (z r. 1646) je nesena myšlenkou založiti 

Černínský skvělé postavení rodu Černínského na věčné časy. K tomu konci 

fjdeikomis. zřídil netoliko se svolením královým fideikommis (patřily k němu 

panství a statky: Petrspurk, Kysibl, Najdek, Milčoves, Kost, Vele- 



ly 



HRABE HERMAN A JEHO CHOŤ. 



chovky u Jaroměře, Šmideberk ve Slezsku, dvůr v Unhošti, 95.000 zl. 
zapsaných mu císařem na panství Mělnickém a tři domy v Praze), 
ale nařídil v závěti, že dědicové jeho mají ukládati každoročně 
3000 kop mís. (210.000 Kč) do kasy, „jenž poklad celého našeho rodu 
slouti má." Jak ohromná by to dnes musila býti suma, kdyby vůle 
závěti byla bývala plněna! K pokladu se mělo sáhnouti (ale proti 
navrácení) v době nouze; mohlo z něho i jiným býti půjčováno. Hr. 
Heřman zavázal dále dědice, aby k fideikommissu přikoupili panství 
Chudenické, starou kolébku rodu Černínského (Chudenice patřily 
tou dobou jiné Černínské, dosti zámožné a velmi pyšné linii), aby 
nedopustili starých maleb v Chudenickém kostele, na dějiny rodu 
Černínského se vztahujících, ani rušiti ani obnovovati, ,, nýbrž v své 
podstatě a starožitné památce zanechati" (tedy zcela moderní sta- 
novisko!). Mám proto za možné, že péče rodu o archivní zachování 
všech Černínských písemností děkuje za své základy také vůlihr. Heř- 
mana. Závěť chce konečné, aby dědicové Heřmanovi dluhů žádných 
nedělali, k žádným žalobám a soudům přijíti nedali, dobře hospo- 
dařili, každému ve všem víru zachovali, dobrejch lidí se drželi — 
vše pod ztrátou fideikommissu. Život je ovšem silnější než taková 
zbožná přání; nejvíc to na sobě poznal Černín sám. V celku však je 
mravně ušlechtilý duch jeho závěti s to, aby zeslabil nepříznivý do- 
jem, který o povaze jeho tvořilo si tu a tam jeho okolí. V kodicillu 
k závěti vzpomněl hrabě i na poddané : odpustil jim na všech pan- 
stvích svých dlužné obilí osepní. Vedl ty resty z válečných let, jak se 
samo sebou rozumí, nedobytné, v evidenci neustále; v penězích je 
odhadoval na ohromnou summu 200.000 zl. (12 mil. Kč). 

Hrabě Heřman, jenž v posledních letech života svého bolestně 
stonal na kámen, hledaje častěji úlevy v Karlových Varech, zemřel 
stár 75 let, dne 7. března r. 1651 v Praze. Nedlouho před smrtí svou, 
jakoby chtěje se zbaviti všech starostí hospodářských, pronajal vše- 
chny své statky své choti za roční summu 50.000 zl. Smrt hraběte 
ovšem tuto smlouvu rozvázala; fideikommis Černínský dostal se dě- 
dici v závěti ustanovenému; hraběnce Sylvii zůstal jen statek Ka~ 



ZÁVĚŤ HR. 
HEŘMANA. 



SMRT HRA- 
BĚTĚ. 



143 



DÍL PRVÝ. KAP. DVANÁCTÁ. 

mýk, jejž jí byl hrabě daroval, statky Oujezd a Dubkovice, které 
r. 1650 byla od něho koupila (za 30.000 kop) a ještě dva menší statky 
(Chotimiř a Blšany), jež byla koupila dříve. Kromě toho měla uží- 
vati do smrti své nebo do provdání panství Mělnického, dvora v Un- 
hošti a jednoho domu na Malé Straně. Užívala také, a to až do smrti, 
panství Kosteckého, na němž měla pojištěno 100.000 kop věna. Hos- 
podařila ovšem a vydělávala po smrti mužově dále; tak r. 1655 kou- 
pila panství Lovosické. R. 1659 se podruhé vdala, a to za cizince, 
markrabího Leopolda Viléma Badenského, vysokého důstojníka 
další osudy v císařských službách. Ženichu bylo při svatbě 33 let, paní Sylvii 
— 53. Když byla o dvě léta mladší, psala žertovně dědici mužovu, 
hr. Humprechtovi, který by byl rád měl její podobiznu: „Když 
bohdá budu mladší, a pěknější, ráda se Vašnosti malovati dám; než 
takovej věchet nejlépe pod lavici !" Ale na ten věchet, zlatem bohatě 
podložený, chytil se jeden z prvých ženichů římské říše. Podobizna 
její se nám přece zachovala (srv. str. 136), ku podivu v zámku hru- 
boskalském.Aletujiž nejde o hraběnku Černínovou, nýbrž markra- 
běnku Bádenskou. A nejde naprosto o nějaký věchet, nýbrž o tvář, 
v níž rysy sebevědomé energie jsou vtesány ku podivu výrazně. 

Nedočkala se ani vojenské slávy mladého muže svého na boji- 
štích uherských ani dosednutí jeho na markraběcí stolec v Badensku; 
zemřela bezdětná, již po pěti letech, počátkem r. 1664 v Řezně. 
Panství Lovosické odkázala muži svému, ostatní statky svému bratru 
Karlu Leopoldovi z rodu Caretto-Millesimo. Nejrozsáhlejší odstavce 
její závěti (je z r. 1660) týkají se oněch 100.000 zl. (6 mil. Kč), jež 
jí v den svatby věnoval nebožtík Heřman a jež zajistil na panství 
kosteckém: zakládá z nich (hr. Humprecht peníz hotově vyplatil) 
fundaci na způsob fideikomissu pro potomky z rodu Millesimů. Ten 
cizí rod, jak již pověděno, splynul cele s českou šlechtou následují- 
cího století. I menší odkazy Sylviiny závěti „paní Olympii Kate- 
řině hrabince Mágnový" a Maxmiliánu hr. Mágnovi — t. j. vlastní 
sestře a jejímu choti — prozrazují, jak některé nové vlašské rody 
(sluli de Magni a přistěhovali se do Prahy v době Rudolfa II. 

144 






2 * 1 



•*£> -^ 






a a 



s -i? 



a a .-r 



<L) T3 



O 

O 

2 •& a ^ 



.-- 3 .6 



3 

ctí 



•> S " •- 
> o 



2 S 



S g & Si 

» o •« " 

-u C -* £ 

T3 u 3 <u 

-es "^ o :s> 

>N •" C >s* 

d -S s a 

S -^ > -fS 

o w 3 



a s 



* a 

-eS 5 



'a >| ±^ 



ca O 

J< .2, 



li. 


IfJ 






00 


* 




V 


o 


'O 

cS 

c 

N 

u 


V 

s 

£ 

J3 


co 


si 


15 


u 

"a 


en 


tí 


„' 


o 


Í3 


a 


„ 


jí 




1 


•o 


Č 


Qj 


■B 


2 


ca 


m 


'cS 









O 






fj 




1 




^ 


"S 


> 




-!_> 


ti 







2» a 

I - 

'I 
-eS 4= 

a ^ 



I 5. 1 - 

u fl s a 

1 1 1 > 

ta -2 .« 



-O 



\% 






s a 
> s 




\ 



i 



- H ?# 






m +* 



i 



v ^ 



«*"*v 







^ l^fe Ví íři Sv* " S^ *»T^f MS 










i w 







L~ 



' 



HRABE HERMAN A JEHO CHOŤ. 

z Milána; zásluhou jednoho z bratří, proslulého v své době kazatele 
a diplomata, provinciála kapucínů na Hradčanech, P. Valeriana 
Magni, dosáhli všichni později hraběcího titulu) vnikaly sňatky 
v české prostředí. Nejdražší svůj klenot, prsten „diamantový ta- 
bulkový", který koupila za 600 zl. (36.000 Kč), odkázala paní Sylvie 
hr. Maxmiliánu z Martinic, nejv. hofmistru, že byl vždy jejím 
dobrým přítelem. Ten měl také vést její pohřeb, kdyby manžela 
ani bratra v zemi nebylo. Malý odkaz je i panně Lidušce Ger- 
nínce, „pro poctivost, kterou ke mně prokazovala." Obšírná 
opatření o špitálu pro sedm chudých v Lovosicích, jejž založila 
a zajistila pro všechnu budoucnost, odkazy služebným a čeládce 
zavírají závěť, notabene s ustanovením jako v závěti Heřmanově, 
že poddaným odpouští vše, co jsou dlužni do panského důchodu. 
Pochybuji, že toho za jejího přísného režimu mohlo býti mnoho. 

Paní Sylvie pochována byla podle poslední vůle své vedle prvého 
manžela svého v kostele sv. Víta na hradě Pražském. Vstoupíš-li 
vchodem na severní straně do kostela sv. Víta, najdeš hned na levé 
ruce ve zdi kostelní dva náhrobní kameny z bílého mramoru, stej- 
ným způsobem upravené. Hlásají v latinských zlatých nápisech, že 
pod nimi očekávají věčného vzkříšení hrabě Heřman Černín z Chu- 
denic a Sylvie Kateřina, markrabinka bádenská. 



19 x 45 



KAPITOLA XIII. 
KDYŽ SE STAVĚL HUMPRECHT . . . 

MLÁDÍ DĚDICE HEŘMANOVA. — JEHO CTIŽÁDOSTIVĚ IDEÁLY 
A NADĚJE. — ZKLAMÁNÍ JEJICH. — POVAHA HR. HUMPRECHT A. — JEHO 
LÁSKA K UMĚNÍ. — STAVBA ZÁMKU HUMPRECHT A. — POŽÁR HUM- 
PRECHTA A ZNOVU ZBUDOVÁNÍ JEHO. — SVATOPLUK ČECH NA HUM- 
PRECHTĚ. — HR. HUMPRECHT A ČESKONÁRODNÍ VĚDOMÍ. — ZBOŽNOST 
DOBY BAROKU. — CÍSAŘSKÉ LISTY HR. HUMPRECHTOVI. — OTÁZKA 
SELSKÁ A MOR R. 1680. — SYN A VNUK HR. HUMPRECHTA. — PRODEJ 
KOSTI. 

HRABĚ Heřman, jenž přes to, že třikráte byl ženat, dětí neměl, 
učinil dědicem fideikommissu vnuka bratra svého, mladého 
Humprechta Jana Černína z Chudenic, syna paní Zuzany Černí- 
nové. Tomu bylo, když bohatý strýc umřel, sotva 23 let. Léta mládí 
jeho, tak od 17 do 26 let věku jeho známe velmi dobře z přečetných 
listy paní listů jeho matky, paní Zuzany, jež mu posílala do ciziny, nejvíce do 
Itálie a do Francie, kde hoch dlel na studiích (pobyl tam půltřetího 
léta od podzimu 1645 počínaje). Každý z nich je pravou zpovědí 
něžné mateřské lásky, při tom dokladem ušlechtilé, měkké povahy, 
ženy bohatých životních zkušeností a zdravého soudu, oddaně zbožné 
a dobré Češky. Pročítati ty listy znamená pobesedovati si v intim- 
ních návštěvách u teplého krbu staročeské šlechtické rodiny vzác- 
ných vlastností. Řekl bys : ,,tam se člověk napije, nadýchá ojčizny . . ." 
„Mé rozmilé, nejmilejší dítě!" „Můj rozkošný, nejmilejší Hum- 
prechte" (ale v oslovení úvodním vždy: Urozený pane, pane!) — 
kolikrát v rozličných variacích vrací se nám to zvolání lásky v kaž- 
dém listě ! Jednou čteme dokonce : včera byli u mne u jídla J. M. 
pan hrabě Černín, páni synové oba dva (t. j. zeťové paní Zuzany), 

146 



ZUZANY. 






KDYŽ SE STAVĚL HUMPRECHT . . . 

„hrubě na tebe zpomínali, mohlo ti v těch rozmilých uších tvých 
pozníti ..." V těch rozmilých uších tvých! 

Ale nebyly vždy ty listy neseny jen dechem obdivu a touhy. Zd. 
Kalista seznámil nás ve své monografii podrobněji s léty Humprech- 
tova mládí, zejména dobou jeho pobytu v cizině — čím dál tím více 
pronikají v nich starosti, jak opatřiti těžké peníze, jež taková cesta 
mladého kavalíra, provázeného ovšem professorem-hofmistrem a slu- student 

hou, pohlcovala (a bohatý strýc, rozumí se, nepřispěl ani krejcarem), kardin alem 
hlásí se v nich i rozpaky matčiny, vzbuzené až fantastickými plány 
Humprechtovými do budoucnosti. V tom směru jsou pro mladého 
snílka (bylo mu tenkrát 21 let) nejkarakterističtější jeho naděje z dru- 
hé cesty do Itálie (1649 — 1650), že by se mohl státi — kardinálem. 
A to hned nebo co možná brzo, aby předstihl konkurenta, jímž nebyl 
nikdo jiný než tehdejší císařský vyslanec v Madridě, František Ca- 
retto, markýz de Grana, týž, jenž r. 1634 obviňoval hr. Heřmana, 
že souhlasil se zrádnými plány Valdštejnovými. Do vzniku plánu 
nevidíme pohříchu jasně — v listech paní Zuzany čteme i obavy, 
může-li Čech vůbec státi se kardinálem (Humprecht odpovídá, že 
ano, že kardinálem může se stát i Turek i Mouřenín, ,,dyž je jen 
katolík"), ale nečteme ani slovo o tom, že Humprecht je pouhým 
laikem, ba ani snad vysvětlení, že studuje nebo dostuduje theologii 
nebo vstoupí do kláštera. Je pravda, že zlé příklady z nejbližšího 
sousedství mohly mu zmásti hlavu: kardinál Harrach byl zvolen 
pražským arcibiskupem, když mu bylo 24 let, kdy teprv dokončoval 
svá theologická studia v Římě; když mu bylo 28 let, byl již kardi- 
nálem; olomoucký kardinál Dietrichstein stal se proboštem kapituly 
litoměřické o pět let dříve než se stal knězem, ani jemu nebylo ještě 
30 let, když byl jmenován kardinálem. A motiv toho blouznivého 
rozletu studentova? Patrnějen, ,,aby pomohl jménu svému k slávě". 
Tak vybičovala doba jeho ctižádost. Není pochyby, že tím vnukala 
naší aristokracii nemalou děje- a kulturotvornou sílu. V případě 
Humprechtově vidíme, jak barokní prostředí jeho výchovy dávalo 
již magnificenci povahy církevní přednost před mocenským leskem 

147 



DÍL PRVÝ. KAP. TŘINÁCTÁ. 

světským. Ale i v tomto směru, po rozplynutí krátkého snu kardinál- 
ského, nesly se touhy kariéry Humprechtovy co možná nejvýše. Ne- 
smírné bohatství, jehož byl čekatelem, bohatství samo o sobě, bez 
titulů, stavících jej na nejpřednější místa společnosti, mu ne- 
stačovalo. 

Tenkráte již byla napsána závěť, kterou Humprecht byl jme- 
dědictví PO nován dědicem fideikomissu Heřmanova. Paní Zuzana, tuším, ne- 
strýci shostila se dlouho nedůvěry, je-li odhodlání bohatého strýce, jí 

v gruntu srdce málo sympatického, nezměnitelné; psávala o těch 
nadějích i obavách synovi, ale vždy s ušlechtilou noblessou, která 
byla daleka toho třásti se touhou na strýcovo dědictví. Zdá se, že 
to byla paní Sylvie, která vlivem svým rozhodla pro mladého Hum- 
prechta — „avšak vůle boží v tom především jest nejprve", psala 
synu do Paříže paní Zuzana. Po přání matčině dal syn ihned, jak ho 
radostná novina došla, sloužiti mši svatou na poděkování Bohu a roz- 
dělil chudým hojnou almužnu. Vydal se potom na podzim r. 1648 
(právě tenkrát, kdy na Prahu útočili Švédové) ještě jednou do Itálie; 
teprv na jaře r. 1650 vrátil se do vlasti. Stáří strýcovo a nemoc jeho 
— „pantáta přece vždycky stůně a přece zlobivý jako štír", píše jed- 
nou paní Zuzana — dovolovaly tušiti brzký konec jeho života; po- 
chopíme, že mladý Humprecht častěji v myšlenkách svých prodléval 
u budoucího bohatství svého, ač se káral sám: ,,není se dobře na cizí 
smrt těšiti". Po vůli strýcově vstoupil do služeb dvorských; přidělen 
byl k službě mladého, tenkrát desítiletého prince Leopolda. Tak 
dosáhl r. 1653 hodnosti komořího, mimochodem řečeno s platem 
40 zl. (2400 Kč) měsíčně. 

Nikdo netušil, že arcikníže Leopold, ten slabý hoch, určený 
k stavu duchovnímu, bude jednou císařem; dědicem trůnu byl ten- 
krát starší bratr Leopoldův, korunovaný již králem Českým, Fer- 
dinand IV. (zemřel r. 1654). Služba Humprechtova byla těžká, také 
naděje dvoř- proto, že si mladý princ pana komořího zamiloval a chtěl býti co 
ýEB° H SLU ~ ne J vlc v jeho přítomnosti; „troufám ale," psal Humprecht matce 
r. 1650, „že nedlouho také to trvati bude a to zameškání nynější 

148 



KDYŽ SE STAVĚL HUMPRECHT . . . 

mých věcí a ta obtížnost se mi dobře hodí. Neb předně kdykolivěc 
jaká proměna se stane s starým panem strejcem, hned se taky se 
mnou zde stane. A potom sem, čím jen chci a budu moci činiti, co 
sám budu chtít! Neb již tento svět a všechny dvory jsou tak poka- 
ženy, že ani cnost ani rozum ani dobrá povaha bez bohatství nic 
neplatí. A proto jako s hedvábím s mejm panem tátou zacházeti 
a po jeho vůli (však s dovolením V. Mti) kráčeti ještě jen některý 
čas muším, abych pro ten některej rok (nechci říct, jako všichni jinší 
za to mají, měsíc) sobě mého od Pána Boha předně a potom skrz 
tak velké prostředky budoucího štěstí nezmrhal ..." 

Když to budoucí štěstí po několika měsících se na mladého muže 
usmálo, poznal především starosti a hněvy bohatství. Zemřelý strýc, prvé 

aby ušetřil, nebyl měl k ruce žádného sekretáře, nýbrž jen několik bohatství 
hochů-písařů ; v spletitých právních poměrech tolika statků a zá- 
vazků se nikdo nevyznal. Pohřeb strýcův a uvedení v dědictví stály 
16.000 zl. (skoro milion Kč); dědici bylo vypláceti některé legáty 
hotově, platiti rozličné účty : kdyby hraběnka Sylvie nebyla Hum- 
prechtovi zapůjčila 20.000 zl., byl by, jak píše, neměl zač koupiti 
arch papíru. K tomu přistoupily nepříjemnosti s tetou Sylvií při 
postupu statků : mladý hrabě (zároveň s fideikomissem dědil Hum- 
precht titul hraběcí ; paní Zuzana oslovovala od té chvíle syna v lis- 
tech svých: „Můj přenejmilejší synu, pane hrabě Černíne!") choval 
se v tom vůči tetě dost energicky a jen naléhání paní Zuzany se po- 
dařilo přiměti jej k shovívavosti s tetinými slabostmi. Chtěla z vý- 
těžku statků co možná mnoho zachrániti pro sebe; nad to žádala 
1000 dukátů (t.j. 180.000 Kč) „klíčného" od dědice, odvolávajíc se 
přímo na to, zeje příčinou, že Humprecht podědil ,,za několikráte 
sto tisíc". Hr. Humprecht byl synem poměrně zámožných rodičů 
(matce Zuzaně náležela panství Radonín, Choustník, Mitrovice 
a Kostomlaty) — nesmíme v něm tedy viděti chudáka, který najed- 
nou stal se boháčem, nýbrž naopak šlechtice, kterého rod i vycho- 
vání i zámožnost vzdělaly s dostatek k velkému umění žíti a jednati 

149 



DÍL PRVÝ. KAP. TŘINÁCTÁ. 

jako bohatý kavalír. Že chtěl váhou jmění svého uplatniti se přede- 
vším u císařského dvora, jsme již slyšeli. Také ženitba jeho měla 
podle všeho sloužiti tomuto cíli. 

Pochopíme, že starostlivá matka by byla ráda syna již dříve 
šťastně oženila, že chystala pro něho Češku, slečnu „předních rodi- 
čů". Ale syn nejevil žádného zármutku, když jedna po druhé z vy- 
braných, zdá se, matkou nevěst jeho, se zasnubovala a vdávala. Byla 
vlašský mezi nimi slečna Běta Berko vna, dvě dcery hr. Maxm. z Valdštejna, 

Humprecht A. ^ n2i hniboskalského. To byly, rozumí se, Češky ,, čisté a přemilé", 
jak psávala paní Zuzana, ale mladý Humprecht vybral si k zármutku 
paní Zuzany cizinku, snědou Vlašku, již poznal u císařova dvora, 
dvorní dámu císařovny, nezámožnou Dianu Marii markrabinku 
z Gazolda; svatba byla slavena nádherně ve Vídni v květnu r. 1652, 
ovšem za assistence císaře a dvora. Milující matka nedovedla synově 
volbě se opříti, ale čtete-li její dopisy o tom, máte přece dojem, že 
ty projevy souhlasu a radosti s oženěním synovým jsou psány se 
slzami lítosti v zraku. Paní Zuzaně zdálo se tak nepřirozené, aby syn 
její přivedl jí do domu snachu, s níž by si ani porozprávěti nemohla. 
A proti sňatkům české mládeže šlechtické s cizinkami, „ňákýmiNěm- 
kyňkami", byla zaujata vůbec. Na svatbu nepřijela; také asi z obavy, 
že by se ona ,, stará Češka a prostá žena" v té cizí nádheře necítila 
doma. Nepřijela ani paní Sylvie. Také v kruzích české šlechty vzbudil 
sňatek Humprechtův mnohou nepříznivou kritiku. „U pánů z Mar- 
tinic i od víceji českých pánů jsem velký hněv získal a ocet rozlil", 
píše v té souvislosti Humprecht sám matce. Mladá snacha paní Zu- 
zany, aby tchýni radost způsobila, skomponovala jí český lístek. „Již 
čistě umí," odpovídala Zuzana, „paní dceruška česky psáti, dajž 
pán Bůh, aby taky mluviti uměla!" 

Naučila se? Sotva; nešlo to zajisté ani s učením němčiny. Když 

několik měsíců po svatbě navštívila snacha paní Zuzanu v Radoníně, 

.připadl Humprechtovi jistě úkol tlumočníka. Sňatek s mantuánskou 

kráskou sblížil mladého Humprechta ještě víc s císařským dvorem 

— císařovna Eleonora, choť Ferdinanda III., která vykonávala velký 

150 



KDYŽ SE STAVĚL HUMPRECHT 



vliv při dvoře Leopoldově, pocházela také z Mantuy — a otevřel 
kariéře jeho větší horizonty. Starosvětské názory paní Zuzany, její 
nechuť k cizotě, její ideál teple domácího, přirozeně českého, třebas 
prostého krbu, nehodily se do doby, kdy mladá šlechta česká o přítrž 
chtěla se, lze říci, odčeštiti, chtěla si osvojiti vlašský, t. j. evropský 
kulturní nátěr a prokázati tak zároveň svou oddanost panující víře 
a panující dynastii. Ostatek bylo v patrné nespokojenosti matčině 
s vlašskou svatbou synovou něco předtuchového : po čtrnácti letech 
šťastného manželství se hrabě Humprecht s chotí, s tou, kterou titu- 
loval v listech svých: Vita mia carissima, Živote můj nejdražší!, 
rozešel. Paní Diana žila odtud u svých příbuzných v Mantui ; r. 1 674, 
nemýlím-li se, bylo manželství ve vší formě rozvedeno. Paní Zuzana 
se ovšem toho smutného konce nedočkala; zemřela již v druhém roce 
Humprechtova manželství, v stáří pouze 54 let. 

Také sny Humprechtova mládí o velké kariéře dvorské nedo- 
znaly splnění. Dvůr ho sic užil k některým politickým posláním a jed- 
náním v říši; r. 1660 byl jmenován plnomocným vyslancem císař- 
ským k republice benátské. Bylo to poselství, jehož hlavní akty pro- 
vázeny byly neobyčejně pompésním ceremonielem a jež hr. Hump- 
rechta stálo mnoho peněz. Hrabě strávil v něm tři roky, prose vsak 
již v létě r. 1 66 1, aby byl odvolán. Velmi záhy stal se přísedícím 
zemského většího soudu v království Českém, r. 1660 byl jmenován 
jedním z místodržících českých. Ale když r. 1665 byla naděje na 
nové obsazení některých zvlášť vynikajících úřadů dvorských — hra- 
bě ucházel se, zdá se, nejdříve o místo nejvyššího hofmistra po kn. 
Porziovi, pak o hodnost nejvyššího maršálka (tu nešlo o hodnostáře 
státu českého, nýbrž říše německé, císařství římského) — a hrabě 
užil všeho vlivu svého, aby dostal se do kruhu nejpřednějších dvo- 
řanů a státníků císařských, potkal se s nezdarem. Dosáhl jen, jako 
na usmířenou, hodnosti tajného rady, tenkrát ovsem ještě velmi 
vzácné a praktický význam mající. R. 1676 byl jmenován rytířem 
zlatého rouna: bylo to nejvyšší možné vyznamenání v tehdejším ka- 
tolickém světě; zajímavo je, že obdržel je také pro velké zásluhy 



ROZLOUČENÍ 
SŇATKU. 



ZKLAMANĚ 

NADĚJE 

DVORSKÉ. 



I5 1 



DlL PRVÝ. KAP. TŘINÁCTÁ. 



HR. HUM- 
PRECHT DŮ- 
VĚRNÍKEM 
CÍSAŘOVÝM. 



KOMISAŘEM 
U ČESKÝCH 
SNĚMŮ. 



strýce svého, hr. Heřmana. Císař Leopold sám v psaní velmi srdeč- 
ném služby strýce i synovce, domu jeho prokázané, královně španěl- 
ské k odměně doporučil. To byl nejvyšší úspěch Humprechtova, 
ideálem světského lesku naplněného života ; hrabě se oň přičinil ne- 
pochybně i tím, že ochotně vyhověl žádosti císařově o půjčku 
30.000 zl. (i*8 mil. Kč). Nebyla to ostatek poslední pozornost císa- 
řova toho druhu. 

Nezdar úsilí o postavení aktivního ministra oželel hrabě asi po- 
zději dokonale (pozoruje na př. na kn. Lobkovicovi a j. vratkost té 
ministerské slávy), také snad proto, že mohl najíti zadostiučinění ve 
vědomí, že stojí trůnu velmi blízko a není bez vlivu na řízení věcí 
státních. Císař Leopold vyvolil si jej totiž od počátku panování svého 
za jednoho z důvěrníků svých, vypisuje mu v obšírných hovorných 
listech historii svých dní, drobné události dvorského života i starosti 
velké politiky. Odtud, ale i politickými posláními hraběte v době 
jeho dvorské služby si vysvětlíme, že politický zájem jeho byl velmi 
živý — svědčí o tom především jeho rozsáhlá korrespondence, jež je 
organisována cílevědomě tak, aby adressáta soustavně informovala 
o politickém životě současné Evropy. Od polovice let šedesátých na- 
lézáme hraběte pravidlem již doma, v Čechách, v Praze nebo na 
Kosmonosích, kde pobýval nejčastěji (panství kosmonoské, jež koupil 
hr. Heřman r. 1650, hraničilo s kosteckým), později i na Landštejně. 
Rodné zemi náleží také nejdůležitější politická činnost jeho: hr. 
Humprecht byl obyčejně královským komisařem, t. j. zástupcem pa- 
novníka při stavovských sněmech českých. Tehdejší sněmování zále- 
želo v podstatě v tom, že královský komisař předložil sněmu finanční 
požadavky královy a namáhal se přiměti pány stavy, aby je povolili. 
Nesnadný a nevděčný úkol ten zastával hrabě neméně než u desíti 
českých sněmů. Bránil se tomu; psal císaři, že zastávání poža- 
davků obyčejně velmi nepopulárních je s to, aby jej učinilo v zemi 
nenáviděným, ale konec konců poslechl vždy laskavých domluv 
císařových. 



152 






i * 



IHi 



9LV 



* 



■1 











V* ^V9k Itfl 








, ^ 


4 


• , 


LI - 




í 








HHQMHlp < -■"^p-ípt 


*& 





■ ■ ■ 



m 



: 



o 

H 

< 
> 

< 

co 

co 
cc 



KDYŽ SE STAVĚL HUMPRECHT . . . 

Povahou nezapřel hr. Humprecht, že zdědil některé vlastnosti 
paní Zuzany. Měl její dobrotu, její rozšafnou šlechetnost, její prostou povaha hr. 
přímost. Zvlášť jej karakterisuje sklon k moralistní hloubavosti, 
kazatelským, trochu staročesky rozvláčným způsobem přednášené. 
V letech studií vytýkali mu soudruzi „melancholii", uzavřenost, ne- 
porozumění pro radovánky jejich; smávali se mu, že bude kapucí- 
nem. To souviselojestě s pověstmi o touze studentově dosíci klobouku 
kardinálského. Později vytýká mu císařský zpovědník, jesuita P. Miil- 
ler, že žije víc jako poustevník a asketa, než politik a dvořan. „Vím, 
že milujete věci poněkud kuriosní a učené", píše mu jednou císař; 
smyslu té narážky porozumíme lépe, víme-li, že hr. Humprecht poslal 
císaři horoskop jeho (t. j. proroctví o jeho příštích osudech, sesta- 
vené na základě postavení hvězd v hodinu narození jeho) a že stýkal 
se rád a mnoho s proslulým lékařem a přírodozpytcem pražským, 
professorem Dobřanským, který hlavní úsilí své soustřeďoval na nale- 
zení „kamene mudrců", t. j. tinktury zázračné, hojící všechny ne- 
moci. Hrabě jednou poslal Dobřanského k císaři. Císař byl zjevem 
hosta opravdu překvapen, ale ne příjemně. „Vypadá víc jako italský 
bandita než český lékař", psal hraběti Humprechtovi. 

Tu samotářskou hloubavost, ten moralisující tón mysli jeho mů- 
žeme vysvětlovat neméně vlivy vroucí náboženské výchovy než vro- JEHO SAMO- 
zenou povahou : když bylo Humprechtovi sedmnáct let a rozstonal 
se, shledával jeho lékař, zeje „od přírody melancholiophlegmaticus." 
Nedostávalo se mu jistě některých vlastností, na kterých zakládala 
si dvorská barokní společnost doby jeho, zejména onoho talentu 
vtipu, té dětsky naivní a prostě přirozené radosti ze života, kterou 
je naplněno ovzduší dvora Leopoldova. Nevím, smíme-li v tomto 
rozporu mezi povahou jeho a duchem dvora spatřovati kus neúspě- 
chu jeho aspirací dvorských a snad i konečného nezdaru jeho man- 
želství. A přece jen nemnoho kavalírů dobyjeho bylo oddáno kultuře 
současné právě v tom, co přinášela nejcennějšího, tak oddaně jako 
hr. Humprecht; jen nemnoho, přes citovaný výše úsudek císařského 
zpovědníka, bylo kavalíry v tom vyšším slova smyslu, jako jím byl 

20 153 



TÁRSTVl. 



DÍL PRVÝ. KAP. TŘINÁCTÁ. 



JEHO LÁSKA 
K UMĚNÍ. 



UMĚLECKÉ 
STYKY JEHO. 



právě on. Svědčí o tom především záliba hraběte v nákladných stav- 
bách, hodná ducha opravdu osvíceného, jeho láska k výtvarnému 
umění vůbec, láska, která je jedním z výrazných a spolu nejsympa- 
tičtějších znaků aristokratické barokní kultury století 17. Víme, že 
knížecí bohatství hr. Humprechta dovolovalo hověti stavitelské 
vášni měrou velikou, ale přece sluší se podiviti tomu, že odvážil se 
stavby tak imposantní, jakou byl r. 1667 — 8 založený a dnes v pů- 
vodním lesku obnovený palác Černínský na Hradčanech. Šlo i tu 
jistě o to přetrumfnout všechny. Byla to největší stavba v Praze 
vůbec, překonávající velkolepou prostorností všechny počtem tak 
hojné paláce českých magnátů. Hrabě stavěl skoro až do smrti na 
této budově, jež pohltila značné summy peněz a jejíž vnitřní vý- 
zdoba připadla jeho potomkům. Sály její naplnil z části sám jiným 
plodem své vášně umělecké: galerií obrazů mistrů italských, nizo- 
zemských i domácích, která později čítána byla k nejpřednějším 
sbírkám toho druhu v Čechách. Hr. Humprecht měl svou galerii 
v letech sedmdesátých v domě Rožmberském na Hradčanech; 
v korrespondenci jeho s císařem je o ní zmínka několikráte. 

A podobně jako o architekturu a malířství zajímal se hrabě 
o hudbu a divadlo ; také asi k vůli císaři, který hudbu miloval nade 
všechno ; že i vědeckým problémům své doby věnoval mnohou po- 
zornost, jsme pověděli. Probíráme-li se jen letmo pozůstalými pa- 
píry jeho, nabudeme přece, a to nikoliv bez podivení, dostatečného 
názoru o hloubce a rozsahu jeho uměleckých zájmů. Korrespon- 
dence obsahu politického je hojně prostoupena hned opisy vlaš- 
ských básní (v tom tuším básní samého Humprechta z dob mládí; 
jednu z nich otiskl Kalista ve své výše dotčené knize) nebo opisy 
vlašských libret, dramatických prací a komedií, hned smlouvami 
s architekty a jinými umělci stavitelskými, nebo dopisy o objed- 
návku nových i koupi starých obrazů vynikajících mistrů, dopisy se 
zpěváky dvorní kapely, listy o koupi nebo opsání nějakého vědec- 
kého pojednání a pod. Relace jeho korrespondentů z Itálie v době 
jediného roku zmiňují se o postupu prací malířských na nádherném 



154 



KDYŽ SE STAVĚL HUMPRECHT . . . 

stanu jím objednaném, o postupu práce na portrétu choti, o portrétu 
hraběte samého, o koupi perlového šperku v Benátkách (za 6000 zl.) 
a j. Itálie především, ale i jižní Německo (to zejména řezbářskými 
pracemi), Holand, Francie, slouží vedle zemí dědičných jeho umě- 
leckým objednávkám a ovládány jsou současně jeho uměleckým 
i politickým zájmem. Jaký to rozdíl proti pozůstalým papírům 
strýce Heřmana! Tam mají převahu věci obchodní, spory soudní 
o peníze a statky, hněvy s úředníky, ovšem vedle důležitých věcí 
politických a vojenských. Ale nezapomínejme, že hospodárná čin- 
nost neúnavného strýce, třeba že tu a tam páchla plebejskou prosou 
života, položila spolu základy k té vyšší úrovni hospodářské, na níž 
teprv mohl hr. Humprecht rozvinouti svou bohatou činnost umě- 
lecko-kulturní. 



Současně s palácem pražským stavěl hr. Humprecht velmi 
mnoho i po panstvích svých. Nás zajímá především jeho stavební 
činnost na Kostečku: jejím památníkem je zámek humprechtský. 
Hrabě chtěl si na nejpřednějším českém panství svém založiti po- 
hodlný obytný zámek, po vkusu vlašském, určený především asi 
k letnímu pobytu. Stará gotická Kost nehodila se k takovému účelu, 
ale mohla sloužiti dobře potřebám centrální správy panství a uby- 
tování úřednictva. Hrabě netoužil nad to po středověké zamračené 
pevnosti, skryté mezi divokými skalami a lesy : životní názor baroka 
chtěl hodně slunce a vzduchu, výhled do líbezné, úsměvné krajiny; 
veselé, prostorné a elegantní měly býti zámky jeho. Tak vyvolil si 
hrabě k stavbě pahorek, kuželovité návrší nad vsí Březnem u samé 
Sobotky, s něhož do celého kraje, zejména na velké plochy rybníků 
okolo Dolního Bousova byla rozkošná vyhlídka. Tam počal r. 1666 
(tedy jeden rok po tom, co ujal se panství kosteckého) stavěti zámek 
„Humprechtsberk" — tak totiž po vůli hraběte mělo se nazývati 
nové sídlo jeho a tak také zámek sluje v úřední korrespondenci 
kostecké i veřejné až do počátku 19. stol. Lid si však záhy zkrátil 
tvrdé cizí jméno v prosté „Humprecht". Není pravdou, že stavba 



ZALOŽENÍ 

ZÁMKU 

HUMPRECHT- 

SKÉHO. 



155 



DÍL PRVÝ. KAP. TŘINÁCTÁ. 

souvisí nějak s osobou hr. Heřmana a poselstvím jeho do Cařihradu, 
není pravdou, že zvláštní formou budovy měl napodoben býti mi- 
naret turecký či něco podobného. Půlměsíc, který dnes rezaví na 
špici věže humprechtské, dostal se tam mnohem později, když pa- 
měť o založení zámku byla již prostoupena tureckou legendou. Zá- 
mek Humprechtský je založen podle vlašského vzoru; podle jedné 
verse, ale sotva pravdě odpovídající, je stavba napodobením bu- 
dovy, v níž byl hr. Humprecht jako císařský vyslanec v Benátkách 
r. 1 66 1 ubytován. Znatele památek stavitelských naší země, které 
jsou italského původu, upomíná Humprecht poněkud na leto- 
hrádek Hvězdu na Bílé Hoře, vystavěný arciknížetem Ferdinandem 
v polovici 1 6. stol. Jenže ten je založen v půdorysu hvězdy, Hum- 
precht v oválu; Humprecht je také značně vyšší, ale původní stavba 
zámku nebyla tak vysoká, jak ji spatřujeme dnes. 

Stavitelem Humprechta byl nejproslulejší tou dobou architekt 
pražský Carlo Lurago, týž, jenž zbudoval v Praze krásný kostel 
u Křižovníků a honosnou loggh u kostela sv. Salvátora v Klementinu. 
Smlouvu s ním uzavřel hr. Humprecht v Praze v červnu r. 1666. 
stavba ^ Plán stavby byl velmi jednoduchý: na oválovém půdorysu zbudo- 
vány dva kruhy zdí, vnější a vnitřní. Onen vyhnán byl do výše dvou 
poschodí (t. j. vlastně přízemí a jednoho poschodí) a uzavíral v kaž- 
dém patře po osmi pokojích kolem vnitřního kruhu paprskovitě za- 
ložených; pokoje přízemní byly sklenuty. Vnitřní kruh zdi obsa- 
hoval v přízemí klenutý sál, vysoký 8 loket, v prvém poschodí pak 
vlastní ,, palác" zámecký, t. j. sál vysoký 20 loket. Poněvadž pokoje 
prvého poschodí, ležící ve vnějším kruhu, byly jen 7V2 loket vysoké, 
vyrůstal střední užší kruh nad střechu pokojů těchto dosti vysoko, 
a to tím více, že nad ním nalézala se ještě jedna místnost (světnice 
nebo mezzanin) původně projektovaná ve výši 4V2 loket, ale během 
stavby zvýšená na 6 loket. Tento nejvyšší pokoj ve věži zval se také 
hořením palácem", hlavní sál pod ním „prostředním palácem". Ve 
výši podlahy prvého poschodí zřízen byl ochoz kol dokola zámku na 
kamenných krákorcích. 

i 5 6 



HUMPRECHTS 
BERKU. 



KDYŽ SE STAVĚL HUMPRECHT . . . 

Ostění všech dveří a oken a krby provedeny byly z kamene; 
ostění oken mělo býti z jediného, nanejvýše dvou kusů kamene, 
krby v paláci měly býti zvláště umělé. Veškeru tuto práci kamenic- 
kou provedli mistři kameníci Fr. Torre a Jan Passarini; smlouva 
s nimi byla uzavřena v srpnu r. 1666. Stavební materiál všeho druhu 
dodalo panství; zedníky (mělo jich býti 10, ale vskutku bylo 6 — 8) 
platil si architekt, přidavače obstarala vrchnost. Honorář Luragův 
stanoven na 1750 zl. (105.000 Kč) a jeden sud vína. Kameníci byli 
placeni od kusu [za lepší dvéře nebo okno po 7 zl. (420 Kč), za 
menší po 4; za krb po 1V2 zl., za krákorce po 1 zl. 45 kr., za desky na 
ně po 1 V« zl.]. Stavbu řídil polír Luragův Fr. Ceresola, jejž hrabě 
zvlášť povolal z Itálie do Čech (Ceresola však býval již dříve v Če- 
chách, neboť uměl česky i německy); s polírem obou kameníků, 
Janem Sartorinim učiněna v červenci r. 1667 zvláštní smlouva 
o stavbu schodiště a o dláždění sálu. Za schod, pravidlem jeden loket 
viditelné šířky obnášející, dostal po 1 zl. 10 kr. (70 Kč), za desku 
k dláždění v rozměru čtverečního lokte po Ví zl. (t. j. 30 korun). 

Během r. 1667 byly hlavní práce zednické dokončeny, na jaře 
r. 1668 byla stavba pod střechou. V létě toho roku tu pracovali ještě postup stav- 
kameníci a zejména štukatéři. Šindelová střecha byla obarvena na Y NA NI 
červeno. Špice její měla jiný tvar než dnes: uzavřena byla měděnou 
bání, jež i s patkou vážila 31 Ví libry; pod ní bylo 11 měděných 
„Zinnen", jež vážily dohromady 144VÍ libry (jakási korunka, z níž 
trčela báň) ; vše to stálo skoro 86 zl., t. j. přes 5000 korun. Na podzim 
r. 1668 se již zavěšovaly rámy do oken a podkostský sklenář pilně 
zasazoval skleněná kolečka do olověných, dobře pocínovaných rá- 
mečků. V červnu r. 1670 vyneseny na stavbu cele dokonanou dvě 
figury, od řezbáře na rozkaz hraběte zhotovené, bohužel, nevím, 
jaké povahy. Stavba vyžadovala od kosteckého důchodu do 9. června 
r. 1668 celkem 4204 zl. (asi 250.000 Kč) nákladu, nečítaje, tuším, 
stavební dříví. Z toho na práci zednickou vyplaceno bylo 1306 zl., 
kameníkům 606 zl. a na schody v šneku a malé dlaždice 149 zl. Za 
vápno do Tatobit — z Tatobit braly vápno snad celé severovýchodní 

157 



DÍL PRVÝ. KAP. TŘINÁCTÁ. 



CENY HMOT 
A PRÁCE. 



NOVÝ DVŮR 
A OBORA. 



Čechy — vydáno 556 zl. (džber vápna platil se po 9 kr., t. j. 9 Kč), 
lamačům kamene se dalo 70 zl., t. j. za sáh kamene po 15 Kč, po- 
davačům mzdy 305 zl., tesaři na lešení a krov 52 zl., mlynáři z Čer- 
venského mlýna od celé stavby (ale nevím dobře zač) 735 zl., 
kováři hornobousovskému 56 zl. Železa se spotřebovalo v udané 
době 103 váhy, celkem za 216 zl., hřebíků do prken 192 kop po 
32 zl. (1920 Kč), cihel 98.200, každé sto po 24 kr. (t. j. 24 Kč), 
celkem za 392 zl. atd. — snad budou čtenáře-stavitele ta data po- 
někud zajímati. Sádru sháněli štukatéři daleko, někde „půl osmý 
míle od Žitavy"; velký provaz o 85 loktech s dvěma dřevěnými 
kladkami stál 8 zl. (480 Kč) ; tesařům, co dělali lešení, se platilo 
denně 6 — 8 kr. (6 — 8 Kč), podle délky dne; polovice mzdy se však 
platila obilím. Celkový náklad odhaduji asi na 6000 zl., t. j. našich 
360.000 Kč. 

Dnes by to stálo jistě více (ale nezapomínej, že budova ne- 
měla sklepů ani t. zv. installace, jež dnes pohltí velkou část ná- 
kladu stavebního) — v prvém vydání jsem převáděl jeden zlatý na 
12 předválečných korun a dospěl tedy k celkovému nákladu 
72.000 K; stavitel v Sobotce mne tenkrát ujistil, že mé převody sho- 
dují se zhruba s dnešními (t. j. předválečnými) cenami. Kdybych 
dnes jednu předválečnou korunu postavil podle běžného převodu 
dnešního na roven 10 Kč (a nikoli jen 5 Kč, jak jsem učinil), snad by 
to odpovídalo lépe dnešní úrovni cenové. Ale bál jsem se jíti tak 
daleko — v jiných směrech by takové hodnocení jednoho zlatého 
z druhé pol. 17. stol. budilo nemalé námitky. Ostatek má čtenář 
v údaji cen původních všude možnost kontroly a případné opravy. 

Kolem nového zámku založena byla obora. Byla to již druhá 
obora na panství kosteckém; stará byla kolem Kosti; středisko její 
bylo údolí dnes zvané Plakánkem. Hr. Humprecht náležel patrně 
ke kavalírům, kteří myslivost českou, nepoznavší do druhé polovice 
16. stol. mnoho racionelního pěstění, chtěli povznésti po příkladu 
krajin západních. Pozemky, na nichž stál zámek i okolí jeho, hraběti 
původně nenáležely; teprv r. 1666 získala tu vrchnost dostatek 



i 5 8 



KDYŽ SE STAVĚL HUMPRECHT . . . 

půdy, zakoupivši velký dvůr v Březně, na němž seděla zemanská 
rodina Hubryků z Hendrštorfu ; něco koupeno od soboteckých měš- 
ťanů, asi přes 50 korců pak směněno se sedláky z Vesce a Nepřívěci 
za jiné pozemky. Pozemky dvora hubrykovského pojaty částečně do 
obory; ostatek proměněn v nový panský dvůr Humprechtsberský. 
Zeď obory stavěna byla r. 1670 (i tu byl stavitelem Vlach, Dominik 
Agostoni z Menšího města Pražského) ; měla být dva sáhy vysoká a 
pět čtvrtí lokte tlustá. Sáh její stál jen 35 kr. (35 Kč) ; vrchnost však 
dala materiál a nádenníky. Ve zdi obory čili parku umístěno bylo 
sedm kapliček; jedna z nich byla poněkud větší a vyšší. V oboře 
vystavěl hrabě po několika letech rozsáhlé stáje pro koně (jednu 
pro 50, jinou pro 12 koní) a domek zahradníka (sluje též oborníkem 
nebo ,,cimrvartrem ťť ) ; u něho, u cesty z Kosti k Sobotce byl nějaký 
rondel ve zdi obory. R. 1678 postaveny v oboře ještě dva sklepy — 
ze všeho patrno, že hrabě chtěl zaříditi zámek tak, aby mohl po- 
skytnouti pohodlný útulek dočasnému pobytu celého dvora jeho. 

Když cizorodá stavba zámku zdomácněla již v obraze krajiny 
a pahorek kolem něho zazelenal se mladým, svěžím lesem, přišla požár 

katastrofa. Odpoledne v den sváteční Petra a Pavla, dne 29. června 
r. 1678 strhla se těžká bouře nad Kosteckem a hrom, uhodiv čtyři- 
krát po sobě do vysoké stavby zámku, jej zapálil. Nejdřív shořela 
střecha věže a krovy přehořevše, spadly na půdu hořeního paláce 
(hořením palácem míní se zde nízký sál nebo „mezzanin" v úzké 
vrcholné věži), pod kterou byl pěkný strop štukatérským dílem zdo- 
bený. Ten se propadl do prostředního paláce. Druhá dolejší střecha 
též shořela, ale do pokojů, jež kryla, t. j. do pokojů vroubících kolem 
do kola hlavní sál palácový se oheň nedostal. Byly tu škody jen na 
oknech, rámech a kamenném obložení oken; ostatek se podařilo 
uhájiti. Kamenná zeď, která v sobě oba paláce, hoření a prostřední 
obsahovala, vytrvala sic, ale byla od ohně hrubě pokažena. Erby 
hraběcí, jež byly nade dveřmi hořeního paláce, spadly a rozbily se. 

Hejtman panství kosteckého, Matěj Blatenský, poslal ještě 

159 



DlL PRVÝ. KAP. TŘINÁCTÁ. 

za požáru „pospěšný a žalostivý" lístek se zprávou o neštěstí do 
Prahy. Posel zastihl dvůr hraběcí ve Vtelně Jizerním. Odtud tedy 
zodpověděl hrabě smutnou zprávu hejtmanovu a to tímto listem: 
konejšivý „Milej hejtmane. Svět nejní bez příhod, a co se příhodou stane, totiž 
hraběte z ru ky Pána Boha všemohoucího, čím nedbalost neb sice jinší pří- 

čina lidská vinnou nejní, toho žádnej rozumnej želeti nemůže. Nad 
to pak křesťan spíše takové boží navštívení vděčně přijíti má a řícti: 
Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal, může zas dáti; buď měno jeho ze všeho 
pochváleno, neb jest všeho mocným nejvyšším pánem. Co se ale 
přirozenosti takového povětří, bud jednou neb čtyrykrát nebo koli- 
krátkoliv udeření dotýče, to dokonce nic nového nejní, nýbrž sama 
naturální přirozená vlastnost, že vždycky povětří na nejvyšší věže 
a jinší vysoké stavení bije. Mohou zlí utrhační lidé svá zlá ústa o tom 
brousiti, jak chtějí; nemají však příčiny, neb do klášterů, do kostelů 
mnohokrát bije a nejčastěji do pana nejvyššího kanclíře nového 
hlavního domu v Praze (t. j. do paláce Nostického) též povětří 
křížem kolikráte udeřilo a škod nadělalo před některým měsícem 
ještě v neobyčejnějším čase než nejníčko, kdež právě obyčej tako- 
vejch povětří jest a obzvláštně včera, kdež z takového hrozného 
parna nemohlo než takové povětří bejt. Nejní to nic extraordynár- 
ního, nýbrž vlastnost naturální sebou to přináší." Hned na to ná- 
sledují rady o napravení škody; v postskriptu však vrací se hrabě 
ještě jednou k myšlence, kterou měl za svou povinnost stůj co stůj 
prokázati jako všetečnou a bezdůvodnou, že totiž v neštěstí třeba 
spatřovati zlé znamení, trest boží . . . ,, Ještě zlejm lidem utrhačnejm 
může se toto obvrci, že spíšeji z tohoto navštívení božího milost boží 
znáti jest, že jest toho neráčil dopustiti v mém tam bytu spolu s tak 
mnoha mejma lidma, takže by snadno i na lidech by se byla škoda 
státi mohla. Tuto ale jen na stavení, což radši oželuji, než aby ten 
voheň se byl stal v Sobotce. Což tak na blízce by se bylo snadně státi 
mohlo, a tu teprv by mi bylo tolik chudejch lidí, obyvatelův Sobo- 
teckejch, líto bylo. Buď Pán Bůh pochválen, že radši mou věc trefilo, 
než mejch milejch poddanejch!" 

1 60 




škrétCv portrét hr. humprechta 



KDYŽ SE STAVĚL HUMPKECHT . . . 

Je to list, jenž dává nahlédnouti dobře do duše a povahy hra- 
běte, jak jsme ji výše karakterisovali. Ten dobrák, jenž k svým karakteris- 
poddaným mluví tónem laskavého kazatele a učitele, jehož řeč je vy hraběte. 
naplněna poučeními a průpověďmi, čerpanými z četby náboženské, 
ze studia knižního i zkušenosti životní, hlásí se nám častěji z listů 
jeho. Hejtman kostečky ptá se ho na př., co činiti s poddaným, jenž 
vyhořev byl na tři roky osvobozen od kontribuce, ale nemá se k sta- 
vení vyhořelého statku? „Čiň věrně a právě, nevoslejchej se císaře 
ani krále!" odpovídá hrabě. ,, Dobře činíte, že duši vaši v tomto 
příběhu nezavozujete, nýbrž slušně vedle vaší povinnosti mně toto 
připomínáte. Ať mu se tedy v známost uvede" atd. Nebo jindy ptá 
se hejtman, zda se má všechno plátno prodati nebo zda část se má pro 
domácí potřebu zanechati ? Hrabě nedovede odpověděti krátkým roz- 
kazem : musí konečné nařízení odvoditi logicky ze všeobecné úvahy, 
dedukovati je učeně : ,, Plátno rovně jako všichnijinší hospodářský ná- 
bytkové k tomu konci se shromažďují, ne aby leželi, než aby se, kdy če- 
ho zas, jak nejužitečněji možná, speněžovali, s čímž já taky vždycky 
spokojen budu a i taky o tyto plátna spokojen jsem. Jen abych se ni- 
kdež nedoptal, že okolní svý věci dráž prodávají nežl já, poněvadž 
bych nevěděl, proč bych já sám na své věci kledbu míti měl." 

Hrabě hned druhý den po požáru vydal rozkazy o jednání 
s tesařem Samsiňákem a zedníkem Spango — to byly dvě domácí 
autority architektonické na panství kosteckém — o dostavění vy- znovu- 

hořelého zámku. Ale vskutku se počalo pracovati na požářišti teprv humprechta 
s jarem r. 1680. Hrabě patrně si věc rozmyslil a obíral se myšlenkou, 
zda by přestavbou nemohl býti zámek zvětšen nebo jinak pozměněn. 
Zůstáno konečně na tom, (návrh na přestavbu, reprodukovaný níže 
při str. 1 68, nebyl proveden) , aby stavba se zvýšila o jedno patro, tedy 
vlastně o druhé poschodí, v němž mělo přibýti nových sedm pokojů. 
Prostřední palác při tom tuším byl něco zvýšen ; dnes má výšku 1 6'6 m, 
šířku io*8, nejvyšší sál výšku 4/2 m. Ochoz na krákorcích musil býti 
přenesen z prvého do druhého patra. I tuto stavbu řídil v zastoupení 
stavitele Luraga mladoboleslavský zednický polír František Ce- 

21 161 



STAVBY. 



DÍL PRVÝ. KAP. TŘINÁCTÁ. 

resola. V listopadu r. 1679 byla s ním na Kosmonosích uzavřena 
smlouva. Měl za summu 1990 zl. (a něco železa, ovsa a vědro vína) 
obstarat všechnu práci zednickou, aby podle nákresu a za výminek 
podobných jako r. 1668 ,, zvýšení zámku a vyzdvižení ještě jednoho 
patra, totiž nových pokojů k bydlení se hodících kolkolem" provedl. 
Tentokrát platil si stavitel nejen zedníky, ale i přidavače. Dílo tesař- 
ské projednáno za 240 zl. (14.400 Kč) Janu Samsiňákovi (Ceresola 
říkal mu ,, maestro Sawssynak") ; mělo býti ovšem ,, dobře, bytedlně 
a čistotně, na schválení dobrých mistrů" zhotoveno; bezmála tolikéž 
(224 zl) stálo poražení a připravení dříví stavebního. 

Během roku 1680, toho hrozného léta, kdy ve vsích kolem 
Humprechta strašil hlízový mor a dále v zemi zuřila selská rebelie, 
dokonán! byl zámek Humprechtův znovu dostavěn. Již v červenci byla šinde- 
lová střecha pokryta červeným nátěrem a v druhé polovici září 
vstavil Samšiňák na špici její báni a kříž — tedy kříž a nikoliv půl- 
měsíc. Do báně vložena před očima hejtmana Blatenského škatulka, 
pečetí hraběte zapečetěná, obsahující patrně nějaký záznam pro 
pamět budoucím. Dne 2. září počal Ceresola pracovati na štukatuře 
stropu ve velkém sále; měl zhotoviti kolem zdi silnou řimsu a 
uprostřed silný přiměřený věnec, a to dobře umělecky: ,, poněvadž 
sál vysoký jest, aby se vse dobře vyjímalo a viděti bylo". Za to dostal 
12 zl. (720 Kč), půl sudu piva a potřebné dříví k lešení. Ku konci 
října čteme, že polír Ceresola je se vším dílem zednickým hotov. 
Touže dobou se do oken zasazují pocínované pruty, ale sklenář pod- 
kostský Václav Adam, zasklívá okna teprv v březnu r. 1681. Do- 
stává za okno 3V2 — 4V4 zl. (210 — 280 Kč), podle velikosti; máje 
sestaviti nešetře olovem ani cínem, z koleček poloprohledacích, čis- 
totných a stejných, zvaných „Briiderkuchen". Sklenář chodil je ku- 
povat do Jičína. 

Tak byl na jaře r. 1681 zámek Humprechtberský dohotoven 
úplně. Nezdá se, že by stavba byla bývala provedena veskrze so- 
lidně: r. 1 69 1 aspoň bylo třeba zesíliti základy. Vystavěli k tomu 
konci kolem vnější zdi v přízemí kamenný pás široký pět loket, 

162 



KDYŽ SE STAVĚL HUMPRECHT . . . 

dnešní terasu. I při té práci intervenovali dva pražští architekti, Jan 
Maderna a Alio. 

Svatopluk Čech oslavil svým veršem i některá proslulá pout- Svatopluk 
nicka místa Českého ráje. Nejhezčí sloky a úvahy vyloudil mu poe- humprechtě. 
tický Valdštejn — tam poklonil se památce Hynka Máchy a za- 
recitoval nám v lesích valdštejnských v efektní čechovské úpravě 
slavné passáže Máchova „Máje". Nejdéle podumal si Čech pod 
věží Humprechtskou a tu také sáhl do minulosti, aby pověděl své 
mínění o bolestném problému dneška, o postavení české šlechty 
k českému národu : 

Teď pozdě již. Již hasne, co se skvělo . . . 
vnuk oráčův můž' hrdej vypnout čelo 
než králův syn — teď práce šlechty znak. 
My nečekáme na rytířské čety, 
hruď lidu Blaník náš, kde spása dlí . . . 

V meditacích svých na stupních pustého zámku staví Čech 
proti sobě matku a syna: paní Zuzanu, tu starou Češku-vlastenku, 
tak po našinsku rozmilou a srdečnou a syna, přivádějícího si na nově 
postavený Humprechtsberk ženu cizinku, s cizím nečeským okolím 
jejím. Nelíbí sejí ani na novém, po vlašském vkusu vystavěném leto- 
hradu mužově; jí se nelíbí Čechy vůbec, touží jen k jihu, „pryč z této 
země tesknoty a chmur!" A pan Humprecht poslušně přizvukuje: 

I mne již tísní zem ta zasmušilá 

s muk, bludů zašlých teskným odkazem . . . 

Ta minulost je mrtva; v rum a rovy 

kles na věky ten starý předků svět — 

Pryč s troskami ! Jen v cizím tvaru nový 

té země synům kyne květ a vzlet. 

Nuž odtud spějme ! Buď mi vlastí novou 

to vládci sídlo u dunajských vod . . . 

163 



DÍL PRVÝ. KAP. TŘINÁCTÁ. 

Víme dobře, že v tom srovnání syna s matkou, šlechty staro- 
české a šlechty pobělohorské je mnoho bolestné pravdy. Nezdá se 
také, že by Čechův představitel toho oslabení myšlenky a tradice 
národní, hr. Humprecht, byl příkladem docela nevhodně zvoleným. 
k obraně hr. Jen v jednom třeba syna Zuzanina proti Čechovi vzíti v ochranu: 
'po Vídni jako nové vlasti hr. Humprecht jistě netoužil: svůj nád- 
herný palác stavěl přece v Praze, a jen Prahu, nikoliv ještě Vídeň, tu 
Prahu, která stále byla největším a nejskvělejším městem císařských 
států, zdobila šlechta česká novými palácovými domy svými. Státně- 
české vědomí šlechty nebylo ještě dotčeno nejmenší pochybností. 
Bylo by lze namítnouti také, že hr. Humprecht se považoval za 
dobře českého šlechtice. Ale to, nač klademe dnes důraz zvláštní při 
posuzování síly národního vědomí, žárlivý zřetel k platnosti národ- 
ního jazyka, zabezpečení jeho posic, nezdálo se mu míti velkou cenu, 
poskytoval-li mu cizí vlašský jazyk požitky kulturní a společenské 
daleko větší hodnoty nebo (jako jazyk německý) výhody úřední a 
praktické. Kdyby všichni Čechové doby jeho byli tak vnímavými 
služebníky a vyznavači cizí vyšší kultury, jako byl on, nemluvilo by 
se dnes v Čechách česky; osvětou byli bychom rychle dospěli 
k záhubě. 

„Své nechal zemi jen syny zněmčilé . . ." dí Čech o hr. Hump- 
rechtovi. I tu lze hraběte vzíti v ochranu : oba hoši Humprechtovi 
(jmenovali se Heřmánek a Tomášek, plnými jmény Heřman Jakub 
hr. hump- a Tomáš Zachaeus) byli v mládí dobře vycvičeni v jazyce českém, 
zyk český. tou dobou stále v úřadech zemských velkou váhu majícím. August 
Sedláček uveřejnil nám několik rozkošných listů jejich z doby mládí, 
psaných otci, „jemnost pantátovi našemu milostivému" a to tak 
bezvadnou češtinou, že musíme míti trochu podezření, že při red- 
akci listů pomáhal pan učitel. Jedno z nich prosí jemnost pana tátu, 
„aby ráčili se u sv. Mikuláše přimluviti, aby v milostivé paměti mne 
ráčil míti". Ale když jeden hoch po druhém ubírali se po zvyku doby 
na daleké jízdy do cizích zemí, píše jim otec instrukci po němečku 
a listy německé; deníky, jež si studenti musí vésti, jsou psány vlaš- 

164 



KDYŽ SE STAVĚL HUMPRECHT . . 



sky. Listy otcovy jsou neméně láskyplné než byly listy paní Zuzany; 
jsou bohatý poučeními a radami daleko větší zkušenosti životní a 
mnohem dokonalejší znalosti cizích zemí, než byly listy paní Zuzany 
— ale po českém zaujetí statečné té ženy není v nich památky. Po- 
tom nepřekvapí nás, slyšíme-li, že hrabě dal novému zámku svému 
jméno „Humprechtsberk". Cřední jazyk na českých panstvích 
v době Humprechtově je sic ještě veskrze český, sekretářem jeho je 
Čech Hruška, centrálním řiditelem Čech Procházka; ostatek je dvůr 
z části vlašský, z části německý. V rodinné korrespondenci ustupuje 
čeština čím dále tím více : české listy v té spoustě vlašských a trochu 
také německých dopisů pocházejí jen od chudších členů rozvětve- 
ného rodu Černínského, nejvíce pak od dam a slečen Černínek — 
ženy byly v jazykové otázce mnohem konservativnější. 

Kam toto nenáhlé vyloučení češtiny z korrespondence a spole- 
čenského hovoru vedlo, vyznává jednou hr. Humprecht sám v listu 
k císaři: Dnes dopoledne byl ukončen sněm. Poslední mou funkcí 
bylo uzavříti jej několika slovy v české řeči. Je to má řeč mateřská, 
a přece ,,ve vážných věcech pro mne mnohem nesnadnější než 
leckterá cizí". Pochopíme, že po takovém vyznání císař ustal ve své 
pozornosti k českému jazyku, kterou byl v několika starších listech 
Černínovi s patrnou snahou zalichotiti českému vědomí adressátovu 
projevil. Byl totiž uzavíral některé listy své českým datem a pod- 
pisem: Zůstávám váš jako vždy nejmilostivější (to vše je ještě 
vlašské) ,,Panu Zisarzi et Kralij. Dan Widni dny 9 Myesitze 
Prasince 1662". To byla tedy císařská čeština, provázená ještě 
omluvou : nevím, je-li to tak dobře česky. Složil jsem to z paměti, 
jak jsem to psal v aktech expedovaných z české kanceláře . . . 

Stará Čechie ustupovala nikoliv bez pokusů o obranu a nikoliv 
bez vědomí hrozícího nebezpečí — jedním z dokladů je vášnivý 
protest Balbínův — ale nedovedla odolati přívalu, a to proto, že se 
to dalo v době, která individuelně národní zájem měla za nekul- 
turní, ne-li za protikulturní, za něco skoro barbarského. Ale na 
českém venkově na statcích Černínových, na př. v kruzích úřed- 



ClSAŘ 

LEOPOLD 

A ČEŠTINA . 



NÁRODNÍ 
VĚDOMÍ NA 
KOSTEČKU. 



165 



DÍL PRVÝ. KAP. TŘINÁCTÁ. 

nictva a drobné šlechty v sousedství Kostečka, neustupovalo ná- 
rodně-české vědomí kosmopolitickému cítění tak rychle. Po r. 1683, 
tom roku, co Turek oblehl Vídeň, hájenou panem Kaplířem ze 
Sulevic a hr. ze Stahremberka, píše pan Rašín, držitel statku Do- 
mousnického, kosteckému hejtmanu Greinerovi, vzdávaje mu díky 
za zaslané noviny: ,, Nevěděl Stahrenberk, kdyby toho stařečka 
p. J. Kaplíře nebylo, kterak by se tam byl choval. Než týž dobrý 
pán, že Cech byl, ani v novinách (ani sic, že tam presidiroval!) 
o něm se zmínka nečinila !" Jako by to bylo psáno dnes . . . 

V jednom směru liší se hr. Humprecht velmi nápadně od strýce 
zbožnost hr. Heřmana: v poměru k církvi a k náboženství. Paní Zuzana byla již 
' dotčena onou barokní zbožností, která v její době drala se k nám 
z katolických románských zemí. Její děti ji v tom daleko překonaly. 
Hr. Humprecht chlubí se jednou císaři, že o velkonocích vykonal 
svou pobožnost neméně než u Šedesáti pražských božích hrobů ! To 
stačí ke karakterisování tohoto druhu zbožnosti. Rekordje i tu cílem 
té ctižádosti : překonat a předstihnout všechny v dosažení hodností 
a poněkud i zásluh. Rozumí se, že hrabě pomýšlel na to založiti 
sobě a potomkům rodinný klášter, jenž by skytal i poslední útulek 
mrtvým tělům rodu jeho — klášter měl býti v Kosmonosích a hrabě 
jednal o to s módním tehdy řádem kapucínů; když pak jim, co 
nabízel, bylo málo (v Kosmonosích prý by se neuživili), vyjednával 
se Servity. Ale teprv syn jeho Heřman Jakub splnil přání otcovo, 
založiv Piaristům v Kosmonosích klášter s gymnasiem, týmž gym- 
nasiem, jež potom za Josefa II. bylo přeneseno do Ml. Boleslave a na 
němž starý latinský nápis, slavící vítězství milostnějšího katolického 
Boha a školy jeho nad školou kacířů, vypuzených do vyhnanství, 
tolik zajímal historickou zvědavost našich mladých let. Tak vzniklo 
hlavní gymnasium, z něhož vycházeli studenti z Pojizeří; druhé, 
jičínské, založil nám Albrecht z Valdštejna. Hrabě Humprecht do- 
pisoval si také s císařským zpovědníkem P. Mullerem a dal se pře- 
mluviti a pak pochváliti od něho i od císaře, že prováděl protirefor- 

166 



KDYŽ SE STAVĚL HUMPRECHT . . . 

mači na slezském panství svém Smideberku pod Sněžkou. Složil tam 
s úřadu luteránské konšely a radu osadil katolíky. Jednou (r. 1665) 
píše hrabě P. Múllerovi, že je hotov opatřiti si přímluvu svatých, 
aby dosáhl žádané hodnosti a „dáti ke cti sv. Ignáce 1000 im- 
periálů ..." Šlo tenkrát o hodnost nejvyššího maršálka dvorského; 
víme, že ani 1000 imperiálů (dukátů) nepomohlo. O podivně- 
mocné přímluvě svatých čteme vůbec v listech té doby mnoho; 
v prvé řadě tu vynikají ovšem obě velké madonny české, Staro- dvě české 
boleslavská a Svatohorská, k nimž hr. Humprecht nejednu zbož- 
nou pouť vykonal. 

Tyto dvě světice české imponovaly, zdá se, nejvíce za všeho 
v Čechách i císaři Leopoldovi. Když po vyhnání nebo obrácení 
kacířů císařové zas zavřeli do srdce svého milované české králov- 
ství, byly oba české idoly Mariánské jednou z podpor královské 
lásky. Ferdinand II. měl jedinou velkou pomocnici v modlitbách a 
bolestech svých, P. Marii v Zellu; ta zajisté vyslechla nejednu 
prosbu proti českým kacířům; nyní sloužily oddaným prosbám 
císařským i české světice Mariánské. Mladý císař po léta byl znepo- 
kojován obavou, že se jemu, bezmála poslednímu z dynastie císařů, 
nedostane potomka. R. 1667 na den sv. Václava narodil se mu 
z prvé choti jeho, tou dobou sedmnáctileté, syn. Císař psal ještě 
téhož dne radostné psaní hr. Humprechtovi, oznamuje, že syn do- 
stane jméno Ferdinand Václav. Po měsíci psal o dědici trůnu Čer- císař 
nínovi znovu: ,,Syn je opravdový Čech, protože když se dobře a čeští svatí 
napije, lépe spí. To, říká se, je česká nemoc." Ale po dvou měsících 
princ umřel, sotva že dozněl jásot po státech císařových z narození 
jeho. Když r. 1673 mladá císařovna zemřela (porodivši ještě tři 
děti, jež zmíraly po několika dnech), vyžádal si císař také od hr. 
Černína dobré zdání, kterou princeznu by mu doporučoval za 
manželku. Nevím, jak tenkrát zněl návrh Černínův; zdá se, že stejně 
jako r. 1676, když císař po druhé ovdověl, nepojav za choť tu, kterou, 
tuším, již r. 1673 Černín navrhoval, t. j. Eleonoru, dceru falckrabího 
Neuburského. Černín ji doporučoval r. 1676 pro naději plodnosti, 

i6y 



DÍL PRVÝ. KAP. TŘINÁCTÁ. 



již lze uzavírat z příkladů v rodině její. V říjnu odpověděl mu císař: 
Ta z Neuburgu bude moje! Z ní konečně r. 1678 na den sv. Anny 
narodil se císaři syn Josef, pozdější římský císař a český a uherský 
král. Císař, oznamuje to Černínovi, píše o svém úmyslu vypraviti se 
do milého svého království Českého a poděkovati osobně u nohou 
zázračné bohorodičky staroboleslavské, která tolik se zasloužila 
o dům jeho . . . 



POVAHA 
CÍSAŘSKÝCH 
LISTŮ K ČER- 
NÍNOVI. 



Vidíme, jaké důvěře a oblibě těšil se hr. Humprecht u císaře. 
Žádný kostečky pán neměl příležitosti nahlédnouti v duši krále 
svého tak hluboko jako on, nikdy jindy nedocházely na Černínské 
zámky tak intimní císařské listy. Zejména v prvých letech této 
korrespondence, kdy císaři bylo něco přes dvacet let, má čtenář do- 
pisů jeho dojem, jakoby probíral se listy mladého hovorného stu- 
denta, sdělujícího dojmy a události posledních dnů důvěrníku- 
kamarádovi. Nenajdeš mnoho rozdílu v tónu a v zájmu, píše-li o ne- 
dávném souboji dvou dvořanů, o své výhře v kartách předevčírem 
nebo o událostech velké politiky, o bestie Ungare nebo o pletichách 
francouzských. Začne o basistovi, který se mu dost nelíbil, a pokra- 
čuje o obléhání Nových Zámků v Uhřích, začne o konklave a končí 
o karnevalu. Poslední román v dvorské společnosti, nějaká velká 
vražda ve Vídni, průběh lovu, uherští rebellanti, nemoci císařovny, 
vídeňský a pražský karneval, pouť do Zellu, český sněm, výborné 
kázání mnichovo, poslední dvorský vtip nebo dvorský klep, ale 
především hudba, zpěv, nová komedie nebo nová opera — to vy- 
plňuje v pestré směsici pravidlem dlouhé, těžko čitelným, chvatným 
písmem psané listy jeho. Císař byl vášnivým milovníkem hudby a 
divadla: občas prozrazuje, že složil prolog k německé komedii, 
jindy slibuje komponovati operu k narozeninám císařovny. Od 
Černína, s nímž později korresponduje nejvíce o českém sněmu (na 
němž byl hrabě prvým jeho zástupcem), chce pravidlem ,, dobrý 
sněm", t. j. takový, který by dlouho netrval a povolil, co žádáno. 
,,Bude-li," láká hraběte, ,,brzo konec, uvidíte velkou komedii, která 



168 




JEDEN Z PROJEKTŮ ZÁMKU HUMPRECHTU PO POŽÁRU Z R. 1678 



KDYŽ SE STAVĚL HUMPRECHT 



tu bude 12. července." Podařená opera nebo vtipná komedie zdá se 
mu býti vrcholem životní radosti — co je mezi tím starostí vládních 
(ač svědomitý a pracovitý císař nevyhýbá se povinnostem s tím 
spojených) je jakoby nevítanou pausou mezi akty divadelního před- 
stavení. A často zdá se čtenáři jeho listů, že celý ten veliký svět 
s mnohotvárným dějstvem jeho, jak zprávy o něm shromažďují se 
v pracovně jeho, snaží se císař pojímati jako velkou komedii života. 
Hledá komické, zábavné stránky osob i událostí, baví se jimi, vtip- 
kuje o nich a to nikoliv bez vtipu. 

Císař byl zbožný podobně jako Černín a dovedl celou passáž 
listu vyplniti výlevy o moci a milosrdenství božím, ale jak jej těšil a 
bavil nějaký podařený vtip na papeže nebo kardinály! V jednom 
listu z r. 1675 sděluje Černínovi hned dvě takové ,,pasquinate u na- 
jednou, obě o papežovi Alexandrovi VII. V řeči, kterou měl papež 
při jmenování nových kardinálů, mluvil prý ,, dobře o sobě, zle 
o knížatech, málo o církvi a nic o Pánu Bohu". Nebo jiná: Kristus 
zemřel pro hříchy naše a pro naše hříchy žije Alexander! Proti du- 
chovenstvu přes zbožnost svou dovedl se postaviti, bylo-li třeba, 
velmi rozhodně. Když na dlouhém sněmu v zimě r. 1679, návodem 
mladého arcibiskupa hr. Valdštejna, odpíral stav duchovní povoliti 
žádanou daň nápojovou, rozčiloval se císař nad smělostí českých 
prelátů v každém listu Černínovi. ,,To je přespříliš! To je přes- 
příliš," opakoval; „nedám si sahati svými vasaly v práva svá !" 

Dotýkal-li se poměrů poddanských, vyslovoval rád přání, aby 
vrchnosti byly laskavé a spravedlivé (činil to, pravda, tónem na- 
vyklého pokynu, jehož šetření sotva lze očekávati), ale i v sděleních 
o selských deputacích k trůnu dovedl najíti materiál pro pobavení 
adressáta. Kysibelští sedláci od dob hraběnky Sylvie, která je ob- 
dařila nebývalými robotami, žili v sporu s vrchností Černínskou a 
častěji rebelovali. Tak bylo zejména r. 1669; tenkrát přišli osobně 
stěžovat si císaři. Císař líčí Černínovi, jak se vracel z Ortu od lovu 
kanců a jak na mostě vídeňském viděl klečet tři sedláky s rukama 
k nebi vztaženýma, v jedné ruce memoriál. „Poněvadž okna kočáru 



VTIPY 
O PAPEŽI. 



DEPUTACE 

SELSKÉ 

U CÍSAŘE. 



22 



169 



DÍL PRVÝ. KAP. TŘINÁCTÁ. 

byla zavřena, nemohl jsem se zeptati oč běží, ale řekl jsem našemu 
Gundakarovi (t. j. knížeti z Lichtenštejna) : To jsou poslové z Ky- 
siblu! Poručil jsem lokajovi, aby přijal memoriál a hned jsem našel: 
Die gesambten Unterthanen der 25 Dorffschaften zu der Herrschaft 
Gisshibil gehórig ..." Nelze říci nikterak, že by císař proto o stíž- 
nosti komických sedláků ani neuvažoval — píše naopak, že ji pro- 
studoval sám a že shledal, že sedláci jsou ,,male bestie' 4 . Víme také, 
že bylo o věci jednáno i v jeho radě (rozumí se však, že vyřízena ve 
smyslu Černínově), ale v korrespondenci přece císař hledá především 
zábavné stránky věci. Těší se zejména, že ,, slečny kompanie jsou ve 
velkém respektu u pánů rebelantů", jinak prý musili bychom zpí- 
vati : od zuřivosti sedláků vysvoboď nás, o Pane ! 

Když r. 1661 v Benátkách vzbouřelý dav vyplenil villu dóžete, 
císař píše císař hr. Humprechtovi (do Benátek) : „Běda vám, vy čeští páni, 

a O T Á7T£ A 

poddanská kdyby tak ďábel poštval vaše poddané, aby dopustili se podobných 
insolencí !" Jemu a době jeho byla ještě cizí myšlénka, zeje tu po- 
vinností vlády udělati pořádek. Projevy císařské lze vysvětliti jen 
z ryze feudálního pojímání státu: císařovými poddanými jsou jen 
svobodní, jen páni; sedláci jsou poddáni pánům, a je to věcí těchto 
upravit svůj poměr k nim; záhodno by bylo, aby při tom bylo še- 
třeno křesťanské shovívavosti. Nejdále šel císař v projevu o potřebě 
této shovívavosti r. 1680, když v Čechách hrozná rebellie selská 
ukázala celou bídu poddanských poměrů. Psal tenkrát Černínovi: 
V těchto zlých časech je opravdu potřebí udržovati sedláky poněkud 
v spokojenosti (un poco contenti) a dobře s nimi zacházeti, neboť 
jsou konečně lidmi jako my." Ostatek však, jak z jeho patentů 
z r. 1680 známo, díval se na selskou otázku očima své šlechty. 
R. 1670 píše český nejvyšší kancléř hr. Humprechtovi z Vídně, že 
Černínští poddaní, obtěžující stížnostmi císaře, byli hrozbou vězení 
donuceni Vídeň opustiti. To prý se stane i příště, budou-li jiní v té 
věci chtíti odvolávati se ke dvoru ! 

Hr. Humprecht byl jistě laskavým pánem svým poddaným. 
Z poddanských dějin Kostečka lze to doložiti s dostatek. Zachoval se 

iyo 



KDYŽ SE STAVĚL HUMPRECHT . . . 



nám také dopis hraběte císaři (z r. 1668), v němž stěžuje se vý- 
mluvně na řádění vrchnostenských úředníků proti poddaným, na 
nespravedlivosti jejich vůči vdovám a sirotkům a zanedbávání hos- 
podářských zájmů pánů svých. List tento, pravda, vypadá spíš jako 
pokus odvrátiti pozornost od pravého vinníka. Na čtyřech panstvích 
Černínských přece r. 1680 vypukla rebellie, nejzuřivější mezi ně- 
meckými sedláky kysibelskými a neudeckými. To bylo dědictví 
hraběnky Sylvie, nikoliv vina hr. Humprechta. V Neudeku rebe- 
lovali víc měšťané než sedláci. Hlavní původci tu potrestáni smrtí 
(původně odsouzeni k smrti všichni měšťané!), v Kysiblu a Petrš- 
purku odsouzen k smrti každý desátý. Tak o tom aspoň referuje 
hrabě sám v listu švakru svému markrabímu Hektoru z Gazoldo 
z r. 1680. Z českých panství Černínských pozdvihlo se jen mělnické 
a to, jak hrabě píše, na popud velmi nadaného a bohatého sedláka, 
jenž mu byl mnoho oddán, rychtáře Cikána ze vsi Vraňan. Cikán 
byl oběšen. V Čechách bylo pobouřeno víc než 260 panství; na 
Kostečku a Kosmonosku bylo však úplné ticho. 

Císař prodléval toho roku ,,ve zvlášť milovaném svém králov- 
ství", morem a rebelií naplněném. Měl je opravdu rád, věděl 
leccos z dějin jeho (najdeme u něho na př., když r. 1669 polský král 
Jan Kazimír dlel v Praze, narážky na ,, spojení Čecha s Lechem", 
zmínky o Husovi a j.) a litoval, že nemluví jazykem jeho. Později, 
r. 1698, píše hr. Sternbergovi, že by se jistě jakž takž s carem 
Petrem Velikým domluvil, kdyby uměl česky. V listech Černínovi 
čteme častěji nějaký císařský kompliment království a národu čes- 
kému, obyčejně ovšem v souvislosti s berními požadavky vládními 
nebo s českými světci a Madonnami. Jak jsou rebelující Uhři, ze- 
jména v letech šedesátých, v nemilosti (., bestie Ungare" slují velmi 
často), tak jsou ,, signoři chechij", nebo „panu cheski" vyznamená- 
váni pozornostmi. V kruzích šlechty české, zdá se, nebylo všude 
k přízni té dosti důvěry — r. 1665 aspoň píše hr. Fr. z Vrbna hr. 
Humprechtovi, že nevěří, že by Václav z Lobkovic stal se nejvyšším 
hofmistrem a to hlavně proto, zeje Čech, ,,což je jakoby byl stižen 



SELSKÁ 

REBELIE 

R. 1680. 



CÍSAŘ 
A ČECHY. 



171 



DÍL PRVÝ. KAP. TŘINÁCTÁ. 



POTUTELNÝ 

ČESKÝ 

OBLIČEJ. 



hříchem dědičným". Jak známo, stal se Lobkovic přece prvým mi- 
nistrem císařovým. Projevy chvály i hany císařovy v listech jeho 
vzbuzují vůbec dojem bezelstné upřímnosti, opravdové dobroty a 
velkého bohatství citového. Jedním z pážat při dvoře císařském byl 
od r. 1 66 1 synovec hr. Humprechta, vnuk paní Zuzany, mladý 
Kapoun (Karel Humprecht Kapoun ze Svojkova), spanilý hoch, 
jak píše císař a ,, nevinný jako andílek". R. 1664 „Caponetto" 
umřel — a císař věnuje celý list chválám jeho, líčení posledních 
okamžiků jeho, nářkům pro osud jeho. Nic tentokráte o dvorských 
zábavách, nic o politice. A ještě v pozdějších listech vrací se císař 
k svému ,,Caponcinno". „Ach Bože! kdyby žil, stal by se jistě vel- 
kým mužem!" Listy a zmínky takové vzbuzují velmi sympatický 
dojem o povaze Leopoldově (prvý dojem z poznání jeho ještě jako 
hocha vyjádřil Humprecht větou: ,, Ty největší věci mu z vočí 
hledí.") Ale i v této souvislosti neodepře si císař něco škádlivé 
upřímnosti. Píše hr. Černínovi na jaře 1661 : Váš synovec Kapoun 
je velmi hezký hoch, ale má český obličej, jež jsou obyčejně (vy- 
jímaje Vás a několik málo jiných) ,,haimbtúckisch". To slovo „po- 
tutelné" je tlumočeno německým terminem ve vlašském listě; na 
českou ,,Heimtúcke" najdeme v 17. stol. stížnosti i v jiných listech 
z vídeňsko-dvorskéno prostředí. 



MOROVÁ 
RÁNA R. 1680. 



Císař přibyl s celým dvorem v září r. 1679 do cech, aby tu 
nalezl bezpečí před morem, jenž zuřil v Dol. Rakousích. Ale r. 1680 
rozšířila se morová rána i v Čechách. Neušetřila ani Kostečka, kde 
zemřelo celkem na 400 poddaných. Mor postihl nejvíce vsi Nepřívěc 
a Stéblovice, v menší míře Rokyťany. V Sobotce to šestkrát začalo, 
píše hr. Humprecht (v prosinci r. 1680) mladšímu synu do ciziny. 
Hrabě vykládá podrobněji, že na panství jeho mělnickém zahynulo 
na 600 lidí, ve Lnářích k 500, Vinoři 500, Kosmonosích k 300; zde 
nejvíc v Línech, Bukovně, Hrdlořezích, Obrubech, Skyšicích a Bez- 
děčíně; krásný velký mlýn na Jizeře prý celý vymřel. Mor poškodil 
velkou měrou hospodářský život země : v srpnu r. 1 680 píše hr. Hum- 



IJ2 



KOSTEČKU. 



KDYŽ SE STAVĚL HUMPRECHT . . . 

precht, že, potrvá-li to do vánoc, bude míti škodu 100.000 zl. 
(6 mil. Kč) a možná 100.000 tolarů (9 mil.). Nic nelze prodati, lidí 
k pracem, na př. lovení rybníků, nelze dostati, leč za trojnásobný 
plat, vývoz ze země je znemožněn, protože sousední státy hranice 
uzavřely, pivo nejde na odbyt, činže a dávky se neplatí . . . 

Na Kostečku byly obě vsi, jež byly nejvíc nakaženy, Nepřívěc 
a Stéblovice, uzavřeny tak, že nikdo z panství nesměl jich navště- mor na 

vovati, nikdo ven vycházeti. Umřel-li kdo morem ve vsi ještě nena- 
kažené, byl statek nebo chalupa zatlučeny : obyvatelé její směli umřít, 
ale nesměli vynášet morovou nákazu do sousedství. Zprávy kostec- 
kého hejtmana Blatenského Šíří se dosti podrobně o každém případu. 
Příklad z měsíce června: „Oznamuji velmi smutně, že opět ve vsi 
Nepřívětcích v neděli minutou dvě osoby umřely a to jedna, totiž 
u Jiříka Orlta děvečka, kterážto toliko jen jeden den na hlavu ne- 
mocná by] a, avšak dostanouce velkou bouli černou nad kolenem 
pravé nohy, přede dnem na neděli posadíce se, sedě umřela; druhá 
pak u Matěje Hortlíka, totiž dcera jeho, přijdouc na ni horkost 
a hlavy bolení, málo též poležela a taky ten den, když se roznemohla, 
umřela. Při kterýž podobně též jedna boule na stehně pravý nohy 
se spatřovala a vynašla". V září píše, že metla boží se již v Sobotce 
okazovati počíná. Pachole Jana Zelibskýho ,, dnes již v noci umřelo a 
při něm znamení morové rány, totiž boule zmodralá co vlaský ořech 
velká v střízlích a jeden pryskejř na ruce pravé (což felčar, kterejž 
k spatření k témuž umrdlému pacholeti od úřadu Soboteckýho ode- 
slán byl, vysvětčil) se vynašlo". Hejtman dal ihned tu chalupu zatlouci 
a nařídil vartýře, aby žádný do chalupy ani z chalupy nechodil . . . 

V září umřelo v Sobotce ve dvou domech pět osob morem. To 
postačilo, aby na okolních panstvích byly vydány zápovědi chodit 
do Sobotky. Jarmark červencový byl ještě dosti hlučný, ale václav- 
ský nebyl vůbec konán. Také pouť svatoanenská na Kosti nebyla pro 
strach z moru držána. Pozdě na podzim mor ustal; v prosinci ptá se 
hejtman, mohou-li již zbylí obyvatelé v Stéblovicích a Nepřívěci 
býti rozepsáni k robotám? 

173 



DÍL PRVÝ. KAP. ČTRNÁCTÁ. 

Mor z r. 1680 a stavba Humprechtsberka jsou nejpozoruhod- 
nější události z vnějších dějin Kostečka v době panování hraběte 
klidný život Humprechta. Ostatek archivního materiálu z doby té, dosti úplně 

ICO S1TFCKA . 

zachovaného, týká se jen hospodářského a správního života na pan- 
ství. Po hrůzách, rozčilení a proměnách doby válečné je to období 
hlubokého míru, tiché práce hospodářské, patriarchální, skoro idyl- 
lické urovnanosti a jednotvárnosti. Za hr. Heřmana byl bezmála 
každého roku na panství nový hejtman; za hr. Humprechta, po 
celou dobu jeho vlády, stojí v čele dominia jedna a táž osoba: hejt- 
man Matěj Blatenský, a dopisy jeho po celých těch 17 let začínají 
touže formulí: ,, Urozený pane Procházko, mně zvláště laskavý!" 
Panství, jež bylo dřív tolik trpělo vojenskými průtahy, byty a kon- 
tribucemi, je nyní ubytování vojáků vůbec sproštěno: každý sku- 
tečný tajný rada měl totiž privilegium, aby jedno z dominií jeho 
mohlo býti osvobozeno ubytování vojáků. Tenkrát měl král český 
již stálé vojsko, ale žádných kasáren pro jednotlivé bataillony jeho; 
vojáci byli ubytováni po panstvích a obyčejně rozlosováni po vsích 
a městech. Hr. Humprecht označil r. 1666 Kostečko za panství, 
jemuž má platiti jeho výsada, a to proto, že Kostečko u srovnání 
s jinými panstvími jeho bylo stiženo většími kontribucemi. 

Hr. Humprecht, jenž byl dobrý hospodář, rozmnožil přes své 

smrt hr. nákladné stavby a umělecké záliby rodinné bohatství. Mimo jiné 
' koupil také Chudenice, kolébku rodu Černínského a splnil tak vůli 
kšaftu hr. Heřmana. Nedožil se velkého věku; skonal již v březnu 
r. 1682 na Kosmonosích a pochován byl v kapli sv. Zikmunda v kos- 
tele sv. Víta; srdce zemřelého pochovali po vůli jeho v kostele kos- 
monoském. Oběma synům, Heřmanu Jakubovi a Tomáši Zachaeovi, 
zanechal krásná panství rozšířená novými dvory, s kvetoucím hos- 
podářstvím, ozdobená novými stavbami zámků a kostelů, palác praž- 
ský s jeho uměleckými sbírkami a klenotnice naplněné penězi i umě- 

hr. heřman leckými pracemi všeho druhu. Syn jeho Heřman Jakub, jenž byl 
dědicem fideikomissu a velmi záhy stal se nejvyšším purkrabím praž- 
ským — nejvyšší to hodnost, jíž do té doby žádný Černín nedosáhl — 

*74 



KDYŽ SE STAVĚL HUMPRECHT . . . 

byl kavalír v duchu otcově a poddaným svým pánem podobně las- 
kavým. Sňatkem s dědičkou hrabat Slavatů získal rodu svému velké 
panství jindřichohradecké, které je dodnes hlavním panstvím Čer- 
nínským a sídlem rodinného archivu. Zemřel r. 1710, zanechav syny 
ještě nedospělé. 



Poručenská vláda nad majetkem Černínským připadla sestře 
zemřelého Markétě, provdané za Frant. Josefa hr. z Valdštejna. Za 
ní počalo se hospodařiti špatně, také proto, že věrný ústřední řiditel 
Jan Procházka, syn skuřinského sedláka, nebyl již mezi živými. Když 
syn Heřmanův, František Josef, ujal se otcovského dědictví, převzal 
je zatížené třiceti miliony (Kč) dluhů, v pokladně bylo jen 7000 zl. 
(420.000 Kč), hospodářství bylo zanedbané, sýpky a sklepy prázdné, 
žádný zámek nebylo lze obývati, v stájích nebylo koní, ba i stolní 
stříbro scházelo. K tomu přistoupilo, že dědic byl nezkušený jinoch, 
vyrostlý v knížecí nádheře a v domnění, že důchody Černínských 
panství jsou nevyčerpatelné. Dělal dluhy nerozvážně dál, až r. 1723 
si uvědomil, že stojí před katastrofou. Zavedl ,, velkou dietu", redu- 
koval veliká vydání dvorská (tak na př. vydání na dvorskou kapelu, 
na parforcní hony, na stáj), koje se nadějí, že přece se podaří celek 
zděděných statků zachránit. Ale ukázalo se, že ta naděje je velmi 
pochybná. Proto vymohl si od krále Karla VI. r. 1730 majestát, jímž 
panství Kost, Kosmonosy, Vinoř,Velichovky, Kysibl a Neudek a dva 
menší domy v Praze vyňaty byly z fideikomisního svazku a prohlá- 
šeny za allod; za to pojaty do fideikomissu nově nabyté statky Jind- 
řichův Hradec, Chudenice (mimo některé jiné menší statky) a palác 
hradčanský. Šlo o to, aby tato posledně jmenovaná panství (jako 
držitel Jindřichova Hradce a dědic Slavatova rodu obdržel Franti- 
šek Josef titul „vladaře domu Hradeckého" a hodnost nejvyššího 
číšníka král. Českého) byla rodině zachována; co prohlášeno za 
allod, mělo patrně propadnouti věřitelům. V kruzích právnických 
vyvolalo toto opatření nepříznivé kritiky; vysloveny byly obavy, že 
věřitelé budou zkráceni. 



HR. FRANTI- 
ŠEK JOSEF. 



KOST ZAS 
ALLODEM. 



175 



DÍL PRVÝ. KAP. TŘINÁCTÁ. 



ČESKÉ 
PROJEVY 
HR. FRANT. 
JOSEFA. 



KONKURS. 



Hrabě František Josef se rozprodeje allodních statků nedočkal. 
Zemřel r. 1733, jak se zdá, vyčerpán tělesně i duševně. Zajímavý 
obšírný memoriál, jejž sepsal počátkem října r. 1 725 na obranu svou, 
jeví aspoň stopy jisté duševní předrážděnosti : mimo jiné znovu a 
znovu vrací se stížnost na skryté nepřátele, kteří jej chtějí zničiti 
povýšením do knížecího stavu nebo nákladným vyslanectvím v cizině. 
Za něho je správa Kostečka již úplně německá a přece zdá se, že 
v nadaném magnátu tom, pravnuku Zuzanině, vědomí české bylo 
dost živé. Synům dal jména českých patronů (Václav a Prokop Voj- 
těch; starší Václav umřel jako hoch), ve Vídni založil nadaci pro 
české bohoslužby (tenkrát již měli Černínové palác ve Vídni). V do- 
tčeném pamětním spisu naříká na hrozící zhoubu země České, na 
nevážnost k vlasti u Čechů a chlubí se, že píše paměti, ,,0 nichž se 
jednou bude mluviti a jež zemi víc prospějou, než kdyby jako schudlý 
kníže byl po léta předním komisařem při řezenském sněmu" (pohří- 
chu nedopídil jsem se stopy po nich). Také rozsáhlé instrukce, jež r. 
1 7 1 9 a 1 720 vydal pro panství svá a pro všechny obory hospodářství a 
správy, vynikají nad úroveň, jevíce stopy jistého velkého rysu, vy- 
značujícího vůbec povahu jeho. Správu statků Černínských po smrti 
hr. Františka Josefa vedla vdova jeho, rozená markýza z Westerloo 
a hraběnka z Merode ; za ní teprv došlo k prohlášení konkursu. Dluhů 
bylo podle jednoho záznamu z r. 1735 na 1 milion 368.000 zl. (t. j. 
asi 65 — 70 mil. Kč; v té době zmenšuji již hodnotu 1 zl. na 50 Kč), 
vedle toho byla značná suma dlužných úroků ; roční důchod allod- 
ních statků byl r. 1733 páčen na 66.000, statků fideikomisních na 
85.000 zl., celkem přes 150.000, t. j. přes 7V2 milionu Kč. Dnes by 
větší banka sanovala takovéto hospodářství bez nesnází : za primi- 
tivních poměrů úvěrních v době Karla VI. přišly allodní statky na 
buben. Tak ztratili Černínové i nejkrásnější své české statky: Kost 
a Kosmonosy. Kost koupil v listopadu r. 1 738 Václav Kazimír Neto- 
lický, rytíř z Eisenberka za 377.000 zl. (přes 18 mil. Kč). 



176 




POHLED NA ZÁMEK HUMPRECHT (OD SEVEROZÁPADU) 



KDYŽ SE STAVĚL HUMPRECHT . . . 

V ruce Černínů bylo tedy kostecké panství zrovna jedno sto leť. 
V podrobném odhadu panství, jenž byl r. 1738 úřadem zemských inventář 
desk předsevzat, aby na základě jeho mohla býti Kost prodána, na- 
jdeme i inventář „lepších mobilií" na zámku Humprechtském. Není 
toho mnoho: „dvě malý zrcadla; dvě postele na dvě osoby se zele- 
nejma tykytovejma fíihrhanky, 4 malý s červeným suknem potažený 
sesličky, 12 seslí s lány (opěradly?) s kvítkovaným plyšem potaže- 
ných, 2 malý sesličky takový, bílej Šreibtiš, 3 pobitý almary s 5 šubla- 
dy, z kterých dvě s kozí pobitý" — to je tak všechno, co ukazuje na 
nábytek panských pokojů. Kromě toho se vyčítá rozličných postelí 
32, stolů a stolečků 24, stolic 68, hojně cínového nádobí v celkové 
váze 107V4 libry (v tom 36 talířů, 21 lžic, větších i menších mís 
23, slánky 4, svícny 4), měděné kotle, cedidlo a ohřívadlo v ku- 
chyni, matrace, polštáře, přes 60 prostěradel, 21 servitů, ubrusy, 
pokrývky a j. Vidíme, že zámek byl svršky opatřen do té míry, že 
mohl hostiti přes 30 osob ve zdech svých, že tu tedy bývalo 
hlučno a živo. 

Vše zaniklo . . . Veselá věžovitá stavba zámku Humprechtova, 
vévodí sic dosud krajině sobotecké, ale v sřícení blízkých sálech 
a pokojích jejích scházejí se k besedám jen stáda kavek, pustými 
prostorami prohání se vítr. Skoro půltřetího sta let je originelní zjev 
Humprechta majetkem dalekého kraje — pozdravujeme jej s Chlu- 
mu nad Ml. Boleslavi, jej a lípu Semtinskou vítáme s vrcholu Vyskře, 
vyhledáváme jej až s Černé Studnice nad Jabloncem — a celý kraj 
by se naplnil lítostí nad zkázou jeho. Hr. Humprecht chtěl si v něm 
na půdu českou přenésti kus vlašské elegance a vlašského umění, jež 
tolik miloval, vlaští stavitelé a mistři to byli, kteří mu v horském 
kraji českém postavili italský „palazzeto". Když jsem psal svou Knihu 
o Kosti, byl pánem dominia kosteckého vlašský kavalír, opravdový 
milovník umění i minulosti — doufal jsem, že nedopustí, aby starý 
zámek Černínský, který je i zámkem vlasti jeho, propadl zkáze 
úplné . . . Nestalo se. Pozemková reforma dala Humprecht 

23 7 77 



DÍL PRVÝ. KAP. TŘINÁCTÁ. 

i s přilehlým parkem městu Sobotce. Zachrání nový domácí pán 
zámek budoucím, vděk sobě a všemu okolí? Okres by mohl po- 
moci — a městské museum s obrazy a památkami z celého někdej- 
šího dominia kosteckého nalezlo by v obnoveném domě útulek 
ideální. 



i 7 8 



DOJEM. 



KAPITOLA XIV. 
NA KOSTI ZA STARÝCH ČASŮ. 

CELKOVÝ DOJEM. — PLÁNY KNÍŽETE FRIDLANDSKÉHO 
S KOSTÍ. — VÝZNAM KOSTECKÉ PEVNOSTI. — ZACHRÁNĚNÍ HRADU PŘED 
ZBOURÁNÍM. — BUDOVY V PODHRADÍ. — VELKÁ KANCELÁŘ. — ZLATÉ 
POKOJE A ZMAR JEJICH. — SIROTČÍ SKLEP. — ROZSÁHLÁ AGENDA KLÍČ- 
NICE URŠULY. — NA BÍLÉ VĚŽI. — KAPLE. — STARÉ INVENTÁŘE. — BOŽÍ- 
TĚLOVÉ PROCESÍ NA KOSTI. — KRČMA POD ZÁMKEM. 

CELKOVÝ dojem hradebního zjevu staré Kosti byl před třemi 
sty lety, tuším, takový jako dnes. Jen tak posupně a zamračeně 
netměl se do údolí : věže a stěny hradu kromě vlastních hradeb byly celkový 

pokryty omítkou, v níž rustika kvádrové složení stavby naznačovala; 
velká věž byla obílena nebo bělostnou rustikou pokryta. Sluje aspoň 
v starých zprávách „bílou věží", a i jméno ,, Bílého rybníku" pod 
zámkem odvozuji odtud, že velká plocha věže bílými tóny svými 
odrážela se v hladině jeho. Hrad vypadal tedy mnohem veseleji, 
nevinněji a chcete-li, trochu šosáčtěji nežli dnes. Ty časy, kdy byl 
založen a myšlen jako nedobytná pevnost mocného feudálního pána, 
byly dávno minuly; století Šestnácté potřebovalo ne hrad, nýbrž 
zámek, zámek zařízený k pohodlnému bydlení pánovu a k umístění 
hospodářské správy panství. Na kvádrové struktuře hradu mohlo 
ovšem sotva co měniti; spokojilo se tím, že staré pevnosti dalo nový 
vzhled po vkusu svém, pokryvši stěny barvou a malbami, že rozšířilo 
a upravilo obytné pokoje v zámku, vystavělo byty pro úřednictvo 
a podhradí naplnilo stavbami, sloužícími hospodářskému průmyslu 
velkostatku: pivovarem, sladovnou, mlýnem a vinopalnou. 

S válkou třicetiletou přišla doba, která si zas uvědomila vojenský 
význam hradu. Když kníže Fridlandský, pověstný Albrecht z Vald- 

179 



DÍL PRVÝ. KAP. ČTRNÁCTÁ. 



PLÁNY 

FRIDLAND- 

SKÉHO. 



VYHOŘENI 
ZÁMKU. 



stejná, r. 1632 koupil Kost od paní Polyxeny z Lobkovic, pojal plán 
Kost přestavěti na pohodlný zámek obytný, ale zároveň jej nově 
opevniti. Chtěl patrně, aby k dosavadním dvěma hradním pevnos- 
tem jeho knížectví, Skalám a Veliši, přibyla Kost jako nezbytný do- 
plněk pevnostního trojhranu ve středu státu jeho. Bohužel nevím, 
zda se během těch necelých dvou let, kdy Kostečko tvořilo část jeho 
knížectví, stalo něco na Kosti ve smyslu jeho rozkazů (Valdštejn 
nařídil v červnu 1632 rozsáhlé opatření stavebních materialií a užití 
robotných sil kosteckých k zamýšleným přestavbám) ; zdá se mi, že 
nestalo se nic. Že však r. 1633 byly stavby a místnosti zámku v dob- 
rém pořádku, usuzuji z toho, že počátkem října r. 1633, když mo- 
rová rána zuřila v hlavním městě fridlandského knížectví, v Jičíně, 
svolil Valdštejn k tomu, aby zemský hejtman jeho, spolu s komorou 
a, ,regirunkem CÍ knížectví (dnes bychom řekli: s ministerstvem finan- 
cí, vnitra a justice) uchýlili se na Kost. Tak snad na nějaký čas byla 
Kost vládním sídlem fridlandského státu. Ale pak, po zavraždění 
Valdštejnově v Chebu (25. února 1634), nastaly smutné časy. Do 
kvetoucích krajin „šťastné země" fridlandské, skonfiskovaných tres- 
tajícím králem, vtrhly císařské regimenty; Kost vyvolil si později za 
kvartýr jenerál hr. Colloredo. Pobyt jeho přinesl krásnému zámku 
katastrofu. V noci z 18. na 19. květen r. 1635, neopatrností čeládky 
jenerálovy, vznikl právě o půlnoci v jednom pokoji („v pokoji, kde 
pážata byly") oheň, jemuž v brzku padlo za oběť vše, co nebylo 
z kamene. ,, Pokoje povrchní krom velké věže, káply, marštale a dvou 
pokojů, kde písaři bydlejí, s krovy i podlahami dokonce shořely." 
Při větším větru byl by shořel i pivovar v podhradí. Tak o tom spěšně 
referuje kostečky hejtman Jan KriŠtof Brodský z Labouně císař, ko- 
misaři nad skonfisko vánými statky fridlandskými, mladějovskému 
pánu Jiřímu Jaroslavovi StoŠovi z Kaunic. 

V tom stavu zámek přetrval válku třicetiletou. Když hr. Heř- 
man Černín r. 1637 zámek koupil, provedl sic nejnutnější opravy, 
dal zejména znovuzříditi značným nákladem několik pokojů, snad 
i část krovů, ale slyšeli jsme již výše k r. 1643, že kryt byl nedosta- 






180 



NA KOSTI ZA STARÝCH ČASŮ. 

tečný, že při dešti v pokojích stálo tolik vody, že by kachny plavati 
mohly. Bída let válečných nedovolila opravy; naopak skoro nepře- 
tržité obsazení zámku buď od Švédů buď od posádek císařských 
a časté návaly poddaných, utíkajících se do útočiště pevnosti před 
násilím soldatesky, přispívaly jen k větší ruině zámku. Tak se nedi- 
víme, čteme-li ještě r. 1650 v popisu zámku: ,,Je spálený. Málo se 
pokojů v něm vynachází. Krovu také žádného nejní; jen toliko 
rákosím a slámou přikrytý jest." 



Tak si tedy naši Kost musíme představit v těch letech, v nichž 
jsme v kapitolách předchozích na ní pobyli: pod provisorními doš- pohromy let 

1 /«.vi • j» y / v/ vvt i / '''i VÁLEČNÝCH. 

kovy mi střechami zdi ocazene požárem, vez zbavenou dávno jejího 
bělostného roucha, jinde otlučenou nebo zčernalou rustiku. Ale přece 
to byla pevnost, opatřená vším, co pro obranu bylo nezbytno. Patřily 
k tomu, tuším, i šance ven mimo zámek na vhodná místa posunuté, 
opatřené Štakety, t. j. trámovými palisádami a šraňky. Ale vyznám, 
že z ojedinělých zpráv o těchto opevňovacích pracích nedovedu si 
skonstruovati obrazu jejich; vím jen, že na „zpevnění zámku", jak 
tomu říkali, padlo vždy mnoho stavebního dříví. 

Že Kost i přes spuštění své byla pevností vynikající, poznali jsme 
s dostatek z historie její v době švédské vojny. Slyšeli jsme hrdá slova 
pánova: „aby tisíc koní přišlo, vysmáli byste je," a víme z jiných 
zpráv, že tento zámek „na tvrdé skále na způsob pevnosti staroby- 
lým bytedlným způsobem z kamene kvadrátového pevně vystavený" 
imponoval současníkům a tvrdostí kvádrových zdí svých neměl da- 
leko široko soupeře. Ve velkém německém illustrovaném díle, zva- 
ném Theatrum Europaeum, t. j. divadlo Evropy, kde čtenářstvu 
17. stol. byly soustavně vykládány dějiny tehdejších časů, je v mapě 
Čech zaznamenána i naše Kost (pod jménem „Košty"), ale nena- 
jdeme tam ani Ml. Boleslave, ani Turnova, ani Hr. Skály. Vojenský 
význam Kosti byl však přece nevelký, protože hrad neležel na žád- 
ném „pasu", t. j. na místě strategicky zvlášť důležitém, na př. v hra- 
ničním průsmyku (jako zámek Fridlandský) nebo na důležité silnici. 



VÝZNAM 
KOSTECKÉ 
PEVNOSTI. 



l8l 



DlL PRVÝ. KAP. ČTRNÁCTÁ. 



NAŘÍZENÉ 
ZBOURANÍ 
KOSTI. 



Přes to nechybělo mnoho a válka třicetiletá by ho byla stála život. 
V našich kruzích vojenských ku konci války třicetileté těžce nesli, 
že pevné panské zámky v Čechách snadno stávají se kořistí nepříte- 
lovou, že posádky švédské dovedou se na nich brániti měsíce, ba léta 
a podrobovati širý kraj okolní těžké kontribuci. Proto přišli na myš- 
lenku,, že by bylo nejlépe takové pevnosti — srovnati se zemí a zdo- 
konaliti nebo zříditi menší počet pevností opravdu důležitých. Po 
vyhlášení míru věc usnula, ale když r. 1 658 hrozil za války Švédsko- 
polské vpád Švédů do Čech, počal se program z r. 1648, bez ohledu 
na majetková práva vrchností, prováděti. Také Kost, Hrubá Skála 
a Veliš byly na indexu. Ortel smrti pro nejkrásnější hrady Pojizeří 
zněl : příkopy zasypat, věže a hradby snést ! Hraběnka Sylvie napjala 
všechny páky, aby dědictví své uhájila. Alarmovala všechny pro- 
tekce, synovec Humprecht podal císaři zvláštní memoriál. Tak se po- 
dařilo Kost vyrvat z rukou vojenských inženýrů. Zásluhu o to měl 
také inženýr Pieroni (stavitelé a architekti byli tenkrát u nás samí 
Vlaši), který sic dovozoval, že hrad musí býti srovnán se zemí, ale 
motivoval to nějak chabě, že neleží na pasu, nýbrž v kotlině, ovlá- 
dané okolními návršími a zdi že prý lze snadno rozstříleti. Všeho se 
chopila hraběnka a dokázala z toho nad slunce jasně, že Kost je 
pevností bezcennou, pramizernou, ale že je výborným útočištěm 
ubohých poddaných v době válečného nebezpečí. Také panu Ma- 
xovi z Valdštejna se podařilo zachránit Hrubou Skálu (r. 1659 tam 
již zasypávali příkopy!) — jen Veliš, mohutná a krásná Veliš na 
Jičínsku, padla v našem kraji jediná za oběť strachu před vpádem 
Švédů. Tak malé pevnosti srovnali se zemí a velkých, rozumí se, 
nevystavěli. 

Jak čtenář vidí: maličko — a z Kosti by nám zbyly jen zříce- 
niny, a hradní ruiny Turnovská by byly obohaceny troskami hradu 
Hrubé Skály. Turistické spolky spekulují raději v malebných zříce- 
ninách než v zachovaných hradech — a trosky Kosti, smutnící 
v zasněném údolí mezi lesy, nad vodami zadumaných rybníků, by 
byly jistě velmi přitažlivé. Ale bojím se, že by oči naše ruin Kosti 



182 



NA KOSTI ZA STARÝCH ČASŮ. 

nikdy nespatřily — kvádrové zdivo by se bylo rozvezlo k novým 
stavbám a jen prorvaný pahýl mohutné skály by asi označoval místo, 
kde druhdy stávala tvrdá, slavná Kost. 



Než vraťme se k vlastnímu úkolu svému, t. j. návštěvě Kosti 
v času švédské vojny. Nejde nám o popis zámku ani o stavební his- 
torii jeho, nýbrž jen o letmou procházku, při níž lze poučiti se o všem, 
co se v archivech podařilo nalézti. První branou do zámku, vlastně 
jen do podhradí, od strany západní (a to asi teprv od vystavění pi- 
vovaru pod zámkem v 16. stol.; dříve tu sotva byla brána) byl 
klenutý podjezd dole od Černého rybníka, přístup k hradu od zá- 
padu otvírající; z placu před pivovarem vedla cesta jako dosud přes 
hráz pod Bílým rybníkem jednak z podhradí ven k východu, jednak 
stoupala vzhůru k hradu vlastnímu. Na počátku toho vzestupu 
vzhůru byla původně nevysoká jednoduchá zeďs branou a brankou 
postranní; viděti to jasně na kresbě hr. Ludvíka Buquoye, nejstarším 
to našem obrazovém dokumentu (pochází z prvých let 19. stol.; viz 
jej výše při str. 112). Socha sv. Jana Nepomuckého s leto- 
počtem 1728, tak malebně tu při vstupu do vlastního zámku 
umístěná, (viz fotografii při str. 120 a srovnej s obrázkem 
Buquoyovým), stojí na tomto místě teprv asi od r. 1875; dříve 
stála naproti, na levé straně cesty, nad břehem Bílého rybníka. 
Odtud ji vytlačila novostavba pivovarské spilky. Najdeš ji na starém 
místě na obrazu Kosti, jejž kreslil r. 1833 otec Josefa Mánesa, Anto- 
nín (příloha při str. 152). 

Vůbec nesmíme zapomenouti, že zámek, přes to že nebyl vrch- 
ností obýván a v 17. — 18. stol. často za ,, velmi zpuštěný" se ozna- 
čuje, podléhal menším proměnám stavebním a četným opravám. 
Takovou a to novodobou proměnu může návštěvník na př. postřeh- 
nouti na vysokém kvádrovém tarasu hradním právě proti soše Jana 
Nepom. : celá partie té zděné mocné hradby, pokud je obrácena 
k pivovaru dole (srovnej snímek při str. 120), je nově vybudována 
r. 1874 — 1875. Jak to tu vypadalo dříve, je poněkud patrno z výš 



PROCHÁZKA 

ZÁMKEM 

V XVII. STOL. 



RESTAURACE 

Z LET 1874 

až 1875. 



183 



DÍL PRVÝ.' KAP. ČTRNÁCTÁ. 

dotčeného obrazu Buquoyova; srv. i přílohu při str. 56 II. dílu): 
stará zeď pnula se kolměji, netkvíc základy cele v dvoře pivovarském, 
nýbrž výše na skále a na její patě směrem ke dvoru opírala se o skálu 
dvě drobná stavení. Hoření prostranství, jež boky svými ohraničova- 
la, neslo dvě dost úctyhodně vypadající budovy s vysokými šindelový- 
mi střechami. Byly to stáje a kolny; byly strženy r. 1874: odstraněním 
jich povstal snad nejpatrnější rozdíl v podobě Kosti dnešní a Kosti sta- 
rodávné. VI. 1 874- 1 875, za nové italské vrchnosti, prodělala vůbec 
stará Kost malou restauraci; leckteré cimbuří tam nahoře, o němž 
byste řekli, že vidělo Zižkovy houfy, bylo tenkrát moderním kame- 
níkem zasazeno; staré rytiny z doby před opravou poučují nás však 
přecejakž takž o starém úboru hradu. 

Podhradí patřilo k prvnímu „zavření" hradu. V něm jako dnes 
podhradí. stál od r. 1576 od kamene vystavěný pivovárek, přikrytý šindelem; 
při něm spilka, na místě moderní budovy dnešní (,,něco málo kle- 
nutá, ostatek ze skály vytesaná a ještě za ní jeden sklep ze skály vyte- 
saný"), „vlevo dolů humna klenutý s dvěma kamennými stoky, doleji 
hvozd a valečky klenutý". Směrem k západu, zpět k prvé bráně byla 
bečvárna a velká maštal pro 24 koní ; nad ní a nad bečvárnou byly 
až asi do konce 17. stol. sýpky, jež mohly pojmouti 1800 korců obilí. 
Později byl tu, tuším, byt pro sládka (sednice, komora a kuchyně) ; 
bečvář bydlil ve světničce nad prvou branou; sládci v starší době 
zůstávali v světničce ,,nad druhými vraty", jak se říkalo. Je možná, 
že tím míní se zmizelá brána, která zavírala cestu do vlastního hradu 
od Bílého rybníka, j ak poznáváme z obrazu Buquoyova ; brána v pra- 
vém slova smyslu to nebyla ; přes to níže rozumím druhou branou 
bránu za prvým mostem. Proti pivovaru, patrně ve skále, byla led- 
nice a někde v poblíží pekárna. Studnice ,, vážná" (tuším za pivova- 
rem) poskytovala dostatek výborné vody. Prostoře před pivovarem 
pod zdmi vlastního hradu říkalo se ,,dolení plac". 

Druhá, t. j. vlastní brána do hradu byla původně (jak lze 
pohledem na formu budovy k ní přistavené, viděti dodnes) 
sesílena mocnou kulatou věží; příchod k ní vedl přes zdvihací 




13 

Q 

N 
C 



Q 
O 

<j 

J 
?u 

J 
O 
Q 

N 



NA KOSTI ZA STARÝCH ČASŮ. 



most. Most byl na večer zdvihán; blízké zdvižení jeho a tudy zavření 
vlastního hradu se oznamovalo zvonkem visícím u bytu vrátného. 
V druhé polovici 17. stol. týž zvonec je umístěn vysoko na věži a vy- 
zvání se jím Ave Maria ... V dlouhém točitém průjezdu druhé brá- 
ny byl především byt vrátného. Inventář z r. 181 1 vyčítá v jizbě 
jeho sedmero pout na ruce a nohy i s řetězy: vrátný byl totiž zároveň 
žalářníkem hradním; pouta byla mu patrně důležitými pracovními 
pomůckami. Za bytem vrátného byla t. zv. velká kancelář s bytem 
hejtmanovým — tedy v týchž místech a týchž zdech jako dnes. V ní 
by také za návštěvy v době poddanství byl zrak náš upoután odzna- 
kem trestní moci vrchnostenské: na zdi visel „úřední kožený kara- 
báč". V nevelké místnosti kanceláře soustřeďoval se skoro všechen 
úřední život kosteckého státu a to po staletí. Tam bylo (chceme-li 
význam úřadu vyjádřiti dnešními termíny) okresní hejtmanství kos- 
teckého dominia, okresní berní úřad i okresní soud (nadřízený 
rychtářským selským soudům po vesnicích), tam ovšem bylo i sídlo 
správy hospodářské. Tam konány výroční soudy purkrechtní s jed- 
notlivými rychtami, tam snad či ještě lépe na nádvoří hradním (při- 
mysleme si do něho starou lípu) slibovali poddaní člověčenství nové- 
mu pánu. Co rázovitých selských obličejů, postav a krojů prodlelo 
v místnostech těchto! Co s nimi proseb, nářků, hněvů, co zoufalství 
a dušeného vzteku! Teprve v první polovici měsíce září r. 1848 
přestal sem rychtář nebo sedlák z Vesce či z Markvartic docházeti 
jako poddaný milostivé vrchnosti, teprv tenkrát počala se u nás likvi- 
dace středověku. Poslední právní akty vrchnostenského soudu pan- 
ství kosteckého, zvaného tenkrát také „sídelním soudem" kostec- 
kým nebo „pravomocí" kostečkou, podpisoval tu justiciár Schnei- 
der na den sv. Jana Nep. r. 1850. To byl poslední den feudál- 
ního středověku na kosteckém zámku . . . Počátkem června 1850 
otevřel své kanceláře ,,c. k. okresní soud v Sobotce", moderní dědic 
soudu patrimoniálního. Soudní pravomoc po pěti stech letech 
vystěhovala se z magnátské pevnosti do prostého měšťanského 
domu. I v tom jeví se názorně ráz nové kultury, nové sociální 



VELKÁ 
KANCELÁŘ. 



KONEC STŘE- 

DO VĚKU NA 

KOSTI. 



24 



185 



DÍL PRVÝ. KAP. ČTRNÁCTÁ. 



ZLATÉ 
POKOJE. 



SRlCENl 
PALÁCE. 



epochy v evropském lidstvu. Staré zámky panské ústavně odumřely. 

Stavení hospodářské nad prvým zdvihacím mostem zvýšeno 
byloteprvasiv i6.stol. (ne-li později) oprvé patro. Je mi aspoň ná- 
padné, proč o prostorných místnostech v tom prvém patře není v sta- 
rých spisech zmínky; Jednou (r. 1686) nalézám ve spisech zmínku 
o „malé kancelářce"; hejtman píše, že tam má „své odpočinutí". 
Rozumím tomu tak, že tu jde o pokoj v přízemí vedle „velké" 
kanceláře. 

Přejdeme-li druhým čili hořením zdvihacím mostem — kamen- 
ný most byl tu zřízen teprv někdy v 18. stol. — k třetí bráně hradní, 
staneme na prahu třetího „uzavření" zámku. Prostora ta plošnou 
výměrou svou a celkovým vzezřením vypadala tenkrát jako dnes. 
Nepravidelně založená a zdá se po kusech v rozličných dobách sta- 
věná budova na levo v parkánu již tenkrát tu byla a již tenkrát tu 
byl upraven v prvém poschodí jeden pokoj pro hraběte; blíže k bráně, 
také v prvém poschodí, zůstával obroční písař. Obytné pokoje vrch- 
nosti byly původně v protilehlé hlavní budově zámecké neboli paláci, 
kde dnes jsou sýpky, ale od požáru r. 1635 byly patrně tyto pokoje 
poškozeny tak nebo tak nevlídný, že hrabě Černín, ač i je dal vyspra- 
viti, zařídil si přece „panský pokoj" venku na parkánu. Ty pokoje 
v prvém poschodí hlavního paláce byly podle všeho pěkně, snad 
nádherně zařízeny. Dva z nich sluly „zlatými pokoji", dva směrem 
ke kulaté věži sluly „malovanými pokoji". Tyto posledně jmenované 
byly v třicetileté válce ještě na obývání zařízeny; v zlatých pokojích 
byly však (jako ve většině ostatních neobydlených místností) uloženy 
zásoby obilí. Jen v pevných zdech zámku zdály se tenkrát poklady 
obilí bezpečnými před partajemi vojenskými. Tak stalo se, že ve 
válce třicetileté většina obytných místností v zámku byla naplněna 
obilím, panským i selským. 

Dne 18. června r. 1690 velká část vnější stěny hlavního paláce 
se sřítila a zasypala cestu nad třetí branou až k oknům obročního 
písaře. Spadly zdi vedle zlatého pokoje, u malovaných pokojů nad 
bytem důchodního, od střechy 23 loket dolů a od zlatého pokoje 



186 



NA KOSTI ZA STARÝCH ČASU. 



24 loket do šířky. Stavitelé (byli tu na podzim r. 1690 Jan Maderna 
a Alio z Prahy a v březnu r. 1691 Petr Antonii de Bianci) radili, aby 
se snesla chatrná a krovu postrádající část budovy nad sirotčím skle- 
pem dále k severu a aby se z bývalého paláce pánova udělaly sýpky. 
To se také stalo : od r. 1 69 1 je kostečky palác hradní proměněn v pro- 
saickou sýpku, která ovšem mnohým rysem ještě dnes prozrazuje 
původní své určení. Sem náleží snad i dutý pilíř, přistavený k vnější 
zdi směrem k západu. Byl to asi záchod paláce; německy sluje jed- 
nou „Heimlichkeit". 

Veliká prázdná plocha za čtvrtou branou vznikla teprv před 
35 lety. Dřív tu stály kamenné budovy stájí pro koně a zděná klenutá 
kolna; tato byla v polovici 19. stol. remisou pro povozy pána a vrch- 
ního hejtmana. Vysoké střechy budov těchto je viděti pěkně na rytině 
Haunově (str. 56, II. díl) ; zděná kolna, r. 1805 rozšířená (vystavěna 
tenkrát nová kolna 24 loket dlouhá a 1 8 loket široká) přiléhala bokem 
přímo k té zdi hradní, k níž ve vnitřním nádvoří hradním přistavěna 
je kaple ; v kolně byla malá stáj pro krávy pana vrchního ; v jedné z ko- 
len byla,, úřední kalesche". Původně i stáje pro koně úředníků, dále 
na parkánu na západní straně stojící, určeny byly asi pro kravský do- 
bytek (stáje pro koně byly dole v podhradí u pivovaru) — v zámku se 
mohlo chovati až 12 krav, byla tu krmena také prasata a něco drů- 
beže. Kolna byla původně, tuším, stodolou; krátce na hradě bylo 
k potřebě pána a úřednictva malé hospodářství, jež spravovala za 
Lobkoviců (asi 1550 — 1632) šafářka; dobytek na pastvu vyháněla 
z hradu pasačka. 



STÁJE A 
KOLNY NAD 
PIVOVAREM. 



Pátou, poslední branou, vejdeme do vnitřní prostory hradní, 
zvané dřív hořením placem (aleje také možno, že tak byla nazývána 
plocha mezi pátou branou a stájemi). V právo pnula se tu směrem 
od jihu k severu mocná budova paláce, z něhož dnes v původní 
podobě zachovaly se jen spodní části a díl vnějších zdí. Ostatek pro- 
měněn, jak pověděno, r. 1691 v sýpku; velká renaissanční okna 
zacpána zdivem (za to pěkné okno téhož tvaru vedle kulaté věže 



HLAVNI 
PALÁC. 



187 



DÍL PRVÝ, KAP. ČTRNÁCTÁ. 

k jihu vyhlížející bylo zasazeno teprv v 2. pol. 19. stol.). Ze staré 
stavby, asi z prvé polovice 16. stol. pocházející, zbyl tu především 
sirotčí sklep se železnými (původně dvojitými) dveřmi. Sklepem zvali 

sirotčí naši předkové klenutou místnost vůbec; sirotčí sklep byl tedy sklep 

povrchní (na rozdíl od sklepa podzemního) a byl od počátku určen 
za bezpečný úkryt sirotčí pokladny, do níž se ukládaly sirotčí podíly 
v penězích z celého panství. Byla tu uložena i registra sirotčí a, tuším, 
i cenné svršky sirotkům náležité. Ve válce třicetileté, kdy poddaní 
s lepšími věcmi svými, často i s dobytkem tolikrát hledali útočiště 
v zámku a o místnosti byla nouze veliká, byl sirotčí sklep odcizen 
vlastnímu účelu svému. Nejdřív tu byl hospodářský sklep, později tu 
byly uschovány před hrabivostí partají truhlice se selskými svršky; 
mezi nimi bydlila po léta zemanská rodina Kelbichova, jíž náležel 
tenkrát kdanický dvůr. Uchýlila se sem jako jiné zemanské rodiny, 
před násilím soldatesky. V sklepě vedle sirotčího sklepa, snad tam, 
co dnes je archiv, bylo ve válce třicetileté obilí. 

O ostatních místnostech paláce, pokud se zachovaly do dneška 
a ještě více pokud ustoupily sýpce, a o původním určení jejich je 
velmi nesnadno se orientovati. Na místě sýpky, jak se zdá v nejvyš- 
ším poschodí, byly, jak již pověděno, u kulaté věže t. zv. malované 
pokoje, vedle nich zlaté pokoje; dále k severu, snad nad sirotčím 
sklepem, větší sál čili ,, hoření palác" (palácem rozuměli naši před- 
kové vlastně hlavní sál, mohli bychom říci representační salon bu- 

rystkomora. do vy) ; tam asi r. 1639 za švédské okupace scházeli se švédští důstoj- 
níci a šlechta zámecká k společným besedám a pitkám. Někde v po- 
blíží byla „rystkomora", tedy hradní zbrojnice. Ale v letech čtyři- 
cátých 17. stol. nebylo tu již žádné zbroje, nýbrž obilí — všude 
„zahnala Marsa Geres hospodárná". Pod malovanými pokoji byl 
klenutý větší pokoj, kde bydlil důchodní písař. Také purkrabí bydlil 
původně v posledním zavření zámku; častěji se připomíná purkrab- 
ská komora a purkrabský sklep, v obou však bylo ve válce obilí 
(v purkrabské komoře přes 100 korců), takže se zdá, že purkrabí 
bydlil jinde. V druhé klenuté přízemní místnosti (od kulaté věže 

188 



NA KOSTI ZA STARÝCH ČASŮ. 



směrem k severu počítaje), kde dnes je stáj, byla prý (tak tvrdí starý 
vrátný) hradní studně. Studně jistě v hradu byla; urbář z r. 1648 
praví o ní: „Studnice jest v témž zámku hluboká, z níž se kolem 
velikým k tomu připraveným voda táhne a pro zámek dosti vody 
dáti může." Tedy jako na Karlštejně. Kovaný okov a velký řetěz té 
studnice připomínají se ve všech inventářích. 

V přízemních místnostech v sousedství studně byl vstup ke skle- 
pům hradním. V 17. stol. nebyla tu ani hluboká podzemní vězení 
ani „hladomorny"; sklepy byly naplněny vínem, jež prodávala klíč- 
nice UrŠula nebo Dorota. Prosa hospodářského života opanovala 
tedy i tajemné podzemí starého zámku. Dřív se víno přiváželo z Ra- 
kous a z Kamejku; od r. 1650, kdy Černínům patřilo panství Měl- 
nické, byly sklepy kostecké naplněny poctivou mělničinou. Hlavní 
sklep pod palácem slul „hluboký" a bylo tu místo pro 42 sedmi- 
věderní sudy. Nebyla to místnost jednotná, nýbrž skládala se z vět- 
šího sklepu a několika sklípků; tam, „kde klíčnice k šenku víno a 
pálený má", mohlo býti umístěno 10 sudů, „v jednom tmavým sklíp- 
ku, do kteréhožto skrze klíčničin sklep se chodí", bylo sedm sudů. 
O těch klíčnicích jsme již leccos slyšeli výše; postihujeme je v zámku 
po celou dobu Černínskou. Před tím se tu asi víno neprodávalo; za 
Lobkoviců jmenuje se v zámku za to šafářka. Ale i klíčnice z doby 
Černínské, jak se mi zdá, byla vlastně hradní šafářkou a nemýlím-li 
se, i kuchařkou; v její vinárně byla, tuším, zároveň i kuchyň hradní. 
Jen jednou (r. 1641) čteme o zvláštním kuchaři, od vrchnosti usta- 
noveném. Klíčnice měla snad pod mocí i t. zv. hospodářský sklep. 
Byl ve válce třicetileté nějakou dobu, jak jsme pověděli, umístěn 
v sirotčím sklepě (nevím, kde později) a bylo to bohaté skladiště 
potřeb všeho druhu : nejen kuchyňských, nýbrž i stavebních. Inven- 
táře z druhé pol. 1 7. stol. tu aspoň vyčítají řadu nejrozmanitějších vě- 
cí, na př. 7 věder páleného, 19 kusů uzeného vepřového, uzené štiky 
a kapry, tlustou konopnou koudel, len, konopí, plátno, sejra (17 ka- 
menů), vlnu, loj, sůl, kolomaz, pryskyřici, ovčí koze (212 kusů!), 
železo, hřebíky, šindel, prkna atd. 



STUDNĚ. 



SKLEPY 
HRADNÍ. 



ÚŘAD KLÍČ- 
NICE. 



189 



DÍL PRVÝ. KAP. ČTRNÁCTÁ. 

Pod světnicí písaře důchodního byl povrchní sklep s dvěma, 
„drahně hrubými" okny; v něm byly kantnýře pro 18 sudů (ale že 
byla místnost velmi mělká, nemohlo v ní víno přes léto ležeti) . Sklep 
pod sirotčím sklepem, tuším ona k severu nejdále posunutá místnost, 
z níž jde okno na cestu nad čtvrtou branou, byl r. 1681 zanechán 
sládku pro pivo; bylo tu místo na 6 sudů. Zámek nebyl stavěn pro 
tak rozsáhlý obchod vínem a pivem; v druhé polovici 17. stol. 
sklepy jeho daleko nestačovaly. Něco přece musilo býti ponecháno 
pro těžké zločince ; vězení takové bylo někde pod druhým zdvihacím 
vězení. mostem; bylo-li tu vězňům přístupné okno, měli vězení s jedním 

z nejutěšenějších pohledů Českého ráje, t. j. s vyhlídkou do „obory", 
jak se říkalo tenkráte krásnému údolí směrem k Plakánku. O kulaté 
věži u brány nad druhým zdvihacím mostem nenašel jsem zmínky 
žádné; jedna noticka ze starší doby (z 15. stol.) zná na Kosti věž 
„červenou", jiná zmínka z r. 1775 věž „mincovní" (Miinzthurm), 
ale nevím, možno-li nejasná označení ta vztahovat na kulatou věž 
čili nic. V ní podle laického úsudku potomka neodborníka byly by 
nejpříhodnější místnosti pro těžké žaláře; starý vrátný, rozumí se, 
ukazuje v hlubině její návštěvníkům „lidomornu". Prostá vězení 
byla umístěna v bílé věži. 

Bílá věž byla nejtvrdší, nejmohutnější částí hradu. Je jistě velmi 
bílá VĚŽ. málo tak massivních a při tom tak umělých hradních věží v naší 

zemi. Již urbář z r. 1648 dí s pochvalou o ní, zeje „z samých štuk 
dílem mistrovským vystavená, takže se z jednoho místa všickni čtyři 
uhlové její dobře spatřiti mohou". Vchod k ní byl patrně po dřevě- 
ných pavlačích, do dveří umístěných ve výši prvého patra. V ní se 
v starých zápisech rozeznávají místnosti: dolení sklep a hoření 
sklep; v obou bylo r. 1639 — 1640 obilí. Jeden z těch sklepů nebo 
místnost nad ním sloužil za vězení poddaných. Bývalo tu vězněno 
(nejvíc pro nezaplacení činže nebo obilí) někdy až 60 sedláků na- 
jednou; nezřídka poseděli si tu sami ouředníci-žalářníci, jako na př. 
purkrabí Bůva. Ovšem nevylučuji, že mnohá zmínka o věži, není-li 

190 



NA KOSTI ZA STARÝCH ČASU. 



řeč výslovně o věži bílé, může týkati se kulaté věže výše zmíněné. 
Ve velké věži, nejspíš v dolním sklepě, byly uschovány nejcennější 
písemné doklady panské správy: byla tu purkrechtní registra (t. j. 
gruntovní knihy celého panství), někdy i truhlice sirotčí, registra 
zádušní, vej hosty, kvitance a j. 

Na věži u střílen byla kostečka artillerie, pár tuplháků, i malý 
kus (t. j. dělo) na kolesách a několik mušket. Konečně tu byly ,,dva 
mlejny jednoruční kamenný". Mlýny takové byly důležitou částí 
hradního výzbroje: obránci mohli si z vlastních zásob obilí na- 
mlíti mouky podle potřeby. Dosud zbývají po nich silné krákorce a 
trámy. Nejvyšší sál, v nejstarší době patrně representační salon hradu, 
takový, jakým pochlubiti se mohly v Čechách 15. stol. jen princezny 
z nejbohatších rodů (je zajímavo, jak doby gotická tíhla všude 
k nebi blíž, do vzdušných výšin!), byl v třicetileté válce vykazován 
asi jen za obydlí příležitostné. Tak v srpnu r. 1641 tam (tuším) 
ubytovali pražského komorníka hraběnčina. Když se rozstonal, 
musili ho dáti dolů, ,,nebo tam na věž pro sešlost těch pavlačí 
žádný choditi nechtěl pro velkou nebezpečnost". Musíme si vůbec 
stěny věže a i linii cimbuří ve vnitřním dvoře hradním představiti 
v staré době lemovány malebnými pavlačemi a chodbami dřevě- 
nými; podle Bernaua (v Krakonoši 1885) zachovala se dřevěná 
obranná chodba podél cimbuří na straně východní (k Bílému 
rybníku), zajímavá to památka staré hradní výpravy, na Kosti 
ještě do let sedmdesátých 19. století. Její stříšku, nemýlím-li se, 
vidíme na Haunově rytině Kosti i na kresbě Mánesově a celou po- 
dobu její zachovala nám jiná kresba Mánesova (srv. vyobr. při 
str. 96, II. díl), kterou z Mánesova náčrtníku vydal tiskem Fr. Záka- 
vec (v Pekařově sborníku II). Mánes někdy ku konci let šedesátých 
navštívil Kost — jak mocně ho hrad zaujal, svědčí neméně než 
1 2 kreseb jeho cestovního skizzáře, s nimiž všemi (a tím i s detaily 
jeho architektury před restaurací) nás pečlivě slovem i obrazem 
Žákavec v uvedeném článku seznámil; reprodukoval také celkový 
pohled na Kost, jejž r. 1833 nakreslil otec Mánesův, Antonín (srv. 



KOSTEČKA 
ARTILLERIE. 



PAVLAČE NA 
ZÁMKU. 



191 



NA 



DÍL PRVÝ. KAP. ČTRNÁCTÁ. 

přílohu výše při str. 152). Pod samou střechou věže byly směrem k ji- 
hovýchodu hodiny na půl orloje, t. j. s ciferníkem rozděleným na 
12 hodin. Bicí zvonec jejich je tam viděti doposud. Správu hodin 
obstarával v pol. 17. stol. hodinář Martin Skřivánek, náš dobrý 
známý. Byl to týž Skřivánek z Podkosti, jenž za švédského panství 
r. 1639 až 1640 Švédy na zámku muzikou svou tak zrádně obvese- 
loval (srv. výše na str. 23). Spravoval také sobotecké hodiny na 
věži kostelní a to aspoň dvakrát až třikrát každého roku. Rozuměl 
patrně svému řemeslu mnohem lépe než konšelé sobotečtí. Na zá- 
mku byli úředníci chytřejší: smluvili se Skřivánkem za práce jeho 
na hodinách celoroční paušál 7 zl. (420 Kč). 

Vrchní římsu věže lemovala až do r. 1686 nějaká galerie nebo 
cimbuří, nebo spočívala na ní římsa ještě jedna značně ven posu- 
krancle" nutá. V lednu r. 1686 píše hejtman, že ,,dal skrze Spánku (t. j. sta- 
velké věži. v i te l e Vlacha Spango) na krancle věže zámecké se dívati, zname- 
najíc z duli, že by se na hoře trhati a odstupovati měly. Kterýž vy- 
nalezl, že na velkou píď mužskou od věže zdi odstoupily a vrchní 
díl na půl lokte dolů nahnutý visí, tak že velmi nebezpečno jest." 
Je nutno ty krancle sebrati, protože je ohrožena zejména kancelář, 
,, poněvadž najvíce tím rohem a stranou k kanceláři (věž?) tržena 
jest a všechno mezi ty krancle a zeď věže zatýká. I řídíce já nyní 
všeckno na kanceláři i také svý odpočinutí v malý kancelářce mám, 
že nahoře něco ouzko je." V červenci píše zas, že byl na věži sám, 
a vynalezl, že ,, jeden příční kámen, na kterým ta všeckna tíže leží, 
ne více nežli někde najeden coul ve zdi leží, ten ale dosti maličký 
díl, který ve zdi jest, se všecken uštípil a málo před tím vrátnej 
sloupeček pod něj podstavil. Nyní sem dal silnej sloup pod týž ká- 
men postaviti a podepřít . . . Nahoře již přes tři čtvrti lokte od zdi 
odstoupilo, a se dolů nahnulo. Pán Bůh ochraňuj od neštěstí! Je 
věc nebezpečná a není jisto do nebo ze zámku jíti nebo jeti. Kdo 
nahoře toho nespatřil, neuvěří." V říjnu konečně se ty krancle — 
byly to kvádry — dolů sbírají. V Praze chtěl centrální úřad, aby se 
kvádry spouštěly vnitrem věže, ale stavitel vyšetřil, že trámy ve věži 

192 



+ [i4Márz 1651] 

urozená paní paní, má nejmilejší paní strejna. 
vašnosti se s těmito zarmúcejnýma řádky 
dokonce poroučím a poníženě děkuji s toho 
upřímýho uter pění, kerý rašte se mnú míti. 
bůh mě všechno vzal, co sem na tom světě v 

měla i tomu celýmu rodu. když se tak jeho svatý 
milosti líbilo, musím se do toho dáti, co sem 
nikoli odvolati nemohla, bohdá vašnostiný 
milý dítě, pan Unprecht, na ten stupeň nastúpí 
a toho celýho rodu svíce bude i svýho pana bratra, 
pana Heřmana, tak poručenýho míti bude, že na 
něm bude voce míti. já pak jako jeho druhá 
máteř mu ve všem sloužiti připovídám. 
mezitím pak, má nejmilejší paní strejna, prosím, 
že mi sobě poručenu míti rašte, já se zakazuji, 
že jistě vašnostina poslušná služebnice 
umru 

s Prahy 14 Marti Sylvie hrabinka 

1 65 1 Černínova. 

[Adressa] 

Urozené paní paní Zuzan- 
ce Černínovy rozený z Hara- 
sova, paní strejně mý nej- 
milejší k dodání. 



Psaní hraběnky Sylvie paní Zuzaně Černínové 

d. d. Praha, 14. března 1651. 




*—r 



\ ^'Jty-k: 






-■-■ 



Cf 






J 



*v 



Jfr^/ésy 



• k -/V ! 









H v-7 



NA KOSTI ZA STARÝCH ČASŮ. 

jsou vesměs setlelé, že by té tíže nesnesly. Tak se krancle spouštěly 
v truhle po provaze na kladce. Hejtman píše o tom: „Věž zámecká 
kamená se pomalu sbírá. A podle zprávy, jak sem v tom kolikerý 
nádeníky examiniroval, že se jako loď na vodě klátí, jaké nebezpe- 
čenství vystáti musejí. To nejvíce Španko zedník, Samšiňák za po- 
kutu (t. j. pracoval z trestu) a jeho tovaryš, kteří štuky na zdi fasují, 
potom se pěkně dolů pouští. Dnes museli v tom vokně, kde sem já tu 
jednu podporu dal, ještě dvě silný podpory dáti." Uvedl jsem zprávy 
o tom, jak zbavena byla věž „kranclů" svých, co nejúplněji — snad 
někomu podaří se vyložiti, oč tu vlastně šlo, lépe než já dovedu. 
Pravděpodobně šlo o cimbuří. Četl jsem kdysi v tištěném nějakém 
pojednání, ževěžkostecká byla původně vyšší a že část její byla sne- 
sena (také vrátný na hradě vypravuje, prý z tradice, něco o tom) ; 
ale nemohl jsem zjistiti, co je na věci pravdy. 

Ve vnitřním dvoře hradním jako dnes stála kápla sv. Anny. 
Kápla — tenkrát totiž se říkalo : v kaple, do káply. Byla původně kaple. 

patrně vyšší; prý měla i věž. Ale o stavebních proměnách jejích 
nenalezl jsem nikde slova; její dnešní úprava pochází patrně z re- 
staurace z let 1874 — 1875, stavba sama, jako nová výstavba Kosti 
vůbec, náleží podle zjištění znalce Zd. Wirtha do let 1400 — 1420. 
V době předhusitské byl to kostelík farní, původně P. Marii za- 
svěcený a jistě bohatým příslušenstvím, v tom pravděpodobně 
dvěma lány polí, vypravený. Urbář z 1648 praví o kapli, že jest 
klenutá a pěknými oltáříky vyzdobená. Inventář z r. 1664 vyčítá 
v ní obrazů svatých apoštolů 1 2, obrazy v rámích prostě malovaný 2, 
krucifix alabastrový 1, svícny cejnový starodávný 3, antipendium 
červený damaškový 1, kotlíček cínový pro vodu svěcenou 1. Stolice 
byly v kaple čtyry. Zdá se, že z toho všeho bohatství se do dneška 
nezachovalo pranic, kromě ovšem památky nejcennější, kterou 
inventáře vesměs ignorovaly, malby na okenním skle, zobrazující 
sv. Jiří a P. Marii s Ježíškem, která přes chybící části je dosud do- 
kladem uměleckého zájmu, jejž předhusitský budovatel Kosti 

25 *93 



DÍL PRVÝ. KAP. ČTRNÁCTÁ. 



BYTY 
ÚŘEDNÍKŮ. 



BUDOVY POD 

ZÁMKEM. 



(vlastně druhý budovatel; hrad sám postaven byl mocným rodem 
Wartenberků o 50 — 70 let dříve) věnoval svému panskému sídlu. 
(Srv.o té malbě na skle stať Z. Wirtha v Pekařově sborníku II. a 
reprodukce v díle II., str. 448.) V době vojny kaple sloužila za skla- 
diště vlny a železa. Jednu dobu byly tu také nahromaděny dobytčí a 
ovčí koze - i sv. Anna musila k vůli vojenským časům oko přimhouřiti. 

Přízemní kolna mezi kaplí a věží je zkomoleným zbytkem 
někdejšího bytu „rentmistrova", t. j. důchodního. Zprávy o něm 
jsou teprv z 2. pol. 18. stol. Záležel z dvou pokojů a pokoje pro 
písaře (s rákosovými stropy) a z klenuté kuchyně ; s bytem byly spo- 
jeny i obě klenuté síně v přízemí věže. Jeden z kvelbů v přízemí 
protilehlé hlavní budovy byl tenkrát skladem a prodejnou soli, jiný 
skladem železa. Tam, co je dnes archiv (a ve vedlejší místnosti) 
bydlil, jak se zdá, v 18. stol. purkrabí; v 1. pol. 19. stol. již obroční; 
purkrabímu byl dán prostranný byt v bývalých panských pokojích 
v prvním poschodí budovy v parkánu nad druhou branou stojící. 
Tam někde v přízemí byl tenkrát také archiv. R. 1830 praví se 
o této budově, že tu bydlí výběrčí kontribuce; část místností obyt- 
ných slouží tu prý za hostinské pokoje. 

V zámku nebo někde pod zámkem byla také „myslivecká 
komora", patrně místnost nebo byt pro jednoho z myslivců; u ní 
asi byla bažantí komora. Tenkrát totiž chytali jen živé bažanty a 
koroptve; ty pak krmeny na zámku v bažantí komoře. Pod zámkem, 
tuším, v parkánech na západním svahu nad cestou u Černého ryb- 
níka, byla „kořenná zahrada", stály tam i čtyři špalky včel; za války 
zahrada zpustla a i včeličky patrně vyhynuly; v pozdějších inven- 
tářích není již o nich zmínky. V zámku byla dále vinopalna; podle 
urbáře z r. 1648 byla při hluboké studnici v zámku, ,,k čemuž voda 
příhodná jest", podle popisu z r. 1738 byla pod zámkem a byla dře- 
věná. Pod zámkem, pod splavem z Bílého rybníka, stál panský mlýn 
podkostský, od kamene vystavěný, o dvou kolách moučných. Bu- 
dova jeho stojí doposud. Ke konci války třicetileté byl mlýn opuštěn; 
užívalo se hojen k mletí sladu. Někdy v 18. stol. obě sousední ty 



*94 



NA KOSTI ZA STARÝCH ČASŮ, 



budovy zaměnily své určení: kamenný mlýn pronajat byl židu za 
vinopalnu čili flusovnu; stará vinopalna přestavena na mlýn k mletí 
sladu; dřevěná budova ta rozkošných forem stojí pod zámkem 
doposud. 

Někde blízko bývalého mlýna, kde se říkalo také „v záboji", 
byla olejna a někde na toku vody od mlýna byly prostranné haltýře, 
kam se v čas potřeby kladly ryby pro potřebu zámku. Baráky, jež 
dnes lemují cestu od Černého rybníka ke krčmě Helikarově, tenkrát 
tu nestály; zdá se, že tu byly vysázeny Štěpné stromy. Prostranství 
pod zámkem, mezi severním koncem Černého rybníka a silnicí 
k Turnovu slulo „tumlplacem"; v letech války třicetileté bylo tu 
obyčejně složeno stavební dříví. Přímo pod zámkem, kde je dnes 
zelná zahrada se sochou sv. Václava, byl malý rybník, jenž slul 
Labutní. Patrně tu páni za starých časů měli labutě, pro pěknou 
podívanou ze zámku. Dnes musíme se spokojiti s husama v Černém 
rybníku. 

K panským realitám náležely také byty policejních orgánů 
vrchnostenských. Byli to mušketýři. Někdy je řeč o třech, jindy 
(r. 1 791) jen o jednom; za to objevují se v seznamech zřízenců tři 
„flurschiitzen", nebo „nachsteher" (r. 1830), tedy polní hlídači, 
jak patrno, ozbrojení. Bydlili v Podkosti v č. 17 a n; jeden z těch 
domků byl u silnice k Sobotce, druhý na stezce k Zájezdu. Dvanáct 
sáhů od něho se nalézala (podle popisu z r. 1830) kolna na vodní 
roury, na skále na kamenných pilířích postavená a k vrtání vodních 
rour určená. Jsou to asi ty pilíře, jež stojí tam dosud a v nichž jsme, 
snad neprávem, viděli zbytky zařízení, které zásobovalo dvůr v Zá- 
jezdě vodou z Černého rybníka. 



OKOLÍ 
ZÁMKU. 



Pokoje a komory na zámku, soudě podle inventářů z let 1638 
až 1 67 1, byly, pokud byly k obývání způsobilé, opatřeny jen tím 
nejnutnějším nábytkem nebo zcela prázdny. V pokoji pro hraběte 
r. 1638 upraveném, byla kamna, podobně u hejtmana; v hlavních 
klenutých pokojích ostatních patrně jen krby, v komorách a po- 



ZE STARÝCH 
INVENTÁŘŮ. 



195 



DÍL PRVÝ. KAP. ČTRNÁCTÁ. 

kójích menších ani to ani ono. Co si tam uložili truhel a jiných 
svršků poddaní a zemane z panství, chtějíce to zabezpečiti před 
loupežemi soldátů, inventář ovšem nevyčítá, ale nápadno je, že 

nábytku na př. v pokoji hraběcím neví nic, kdežto jinde vyčítá 
každou motyku, každou železnou kozu na ohništi. Inventář zá- 
mecký začíná pravidlem šaty ložními a prádlem. Je toho ku podivu 
málo: r. 1638 — 40 prostěradla 2 (1 pačesný, 1 tenký), konopný 
prostěradla 3, servitů 11, 2 ručníky, 3 peřiny hrubý, 3 podhlavničky, 
k tomu 7 koberců; r. 1664 však všeho všudy prostěradlo 1, ubrusy 2. 
Tenkrát, ke konci let šedesátých, již si vrchnost stavěla zámek 
Humprecht a na Kosti nenocovala nikdy; proto asi na zámku zbylo 
jen jedno prostěradlo. Všecko nádobí stolní r. 1664 přestává na 12 
mísách cínových s jménem „nebožtíka starýho pana hraběte" (t. j. 
hr. Heřmana Černína) a 11 talířích cínových (r. 1646 jich bylo 
ještě 18). K tomu možno přičísti 2 svícny, rovněž s jménem hr. 
Heřmana, a cínové umyvadlo s nálevkou. To je tak celkem úplný 
soupis hraběcích svršků na zámku Kosti. 

Nejdéle prodlévají inventáře v kuchyni u klíčnice a u vrátného : 
u klíčnice najdeme ovšem konvici pinetní, žejdlík, půlku a čtvrtku 
nářadí — vše po jednom exempláři (zdá se tedy, že kupec vína si nádobu 

k pití musil přinést sám) — pak moždýř mosazný, rožeň železný pro 
pečené, kotlík měděný pro vaření ryb, kozy železné na ohništi, 
mandl velký s válci pro mandlování šatů (rozuměj prádla) . R. 1 638 až 
1640 přistupovalo k tomu 11 plechových lžic, 3 svícny drátový, 

1 puclicht. U vrátného jsou rozličné potřeby jako sekera, pila, vidle 
motyka (vše po jednom exempláři!), rybníkářská kolečka (ta byla 
na věži), cejchy na cejchování dříví a dobytka. Starší inventáře 
z doby před spuštěním zámku jsou bohatší obsahem; onen z r. 1638 
až 1 640 vyčítá i zbraně a výzbroj zámeckých mušketýrů : 8 patrontaší, 
14 pantalírů, 1 svazek luntů, 12 kordů starých, 21 khinků starých. 
Khinky se rozumí asi řemení, potřebné k zavěšení kordů na 
tělo („Gehánge"). Zde jsou také některé zprávy o nábytku 
ve velké kanceláři a bytech úředníků: 1 tabule (t. j. dlouhý 

i 9 6 



A ZBROJ. 



NA KOSTI ZA STARÝCH ČASŮ. 



stůl) ze Kdanic, 8 stolů nových i starých, 15 stoliček, 2 almary 
pro registra, truhlice pro peníze a j. Ze zvláštností jiných zmiňuji 
se ještě o velkém zámku u Bílé věže, o kotli pro zavařování plátna, 
když se bílí, o rumpálu hrubém, kterým za starých časů štuky neb 
dříví na Bílou věž taháno bylo, o šroubu s železným klíčem při 
bažantí komoře a o formách rozličných pro dělání cihel. To je vše — 
myslím, že jsem čtenáři z pokladů hradu Kosti nezamlčel praničeho. 
Patrná chudoba a jednoduchost zámeckého inventáře kostského 
vysvětluje se tím, že v dobách, o nichž píšeme, tu již vrchnost vlastně 
nesídlela. Jinak bylo ještě v 2. pol. 16. stol., kdy Lobkovicové tu 
vskutku bydlili, jinak ku konci třicetileté války, v zámku vypáleném 
a vojnou všelijak utrpěvším, kam pán přijel jen na den, dva dny. 
Z některých zmínek zdá se, že si musíme zámek tou dobou před- 
stavit i zaneřáděný nečistotami všeho druhu, tak že pobyt tu nebyl 
příjemný. Kdo si umí představiti, jak dovede znečistit okolí vojenská 
posádka, zejména nedržená, co se čistoty týče, tak přísně jako dnes, 
kdo pováží, jak asi vypadal zámek po několikadenním nebo i ně- 
kolikanedělním pobytu množství lidí poddaných, žen i dětí a pár set 
kusů dobytka, sehnaného sem ze strachu před nepřítelem — ten na- 
bude teprv představy, jak to asi na Kosti v letech vojny vypadalo 
a co potravy měly po zámeckých dvorech a sklepích krysy a myši. 
Ze na Kosti je mnoho myší, stěžovala si, jak víme, paní Rejna r. 1646 
(ač měla na mysli hlodavce dvounohé) ; že tu bylo velmi nepříjemno 
přenocovat, víme z r. 1668. Tenkrát přijela na panství revisitační 
komise krajská za účelem revise katastru. Byl jí vykázán byt v zá- 
mku : komise to jednu noc zkusila, ale druhým dnem přesídlila do 
Sobotky; v zámku žádným způsobem zůstat nechtěla. 



ZNEČIŠTĚNÍ 
ZÁMKU. 



Ale nesmíme se rozloučiti s Kostí s tímto nepříjemným dojmem 
v mysli. Představme si ji raději v den sv. Anny, kdy od nepaměti 
bývala pouť v zámku, a kdy Kost patřila jednou do roka opravdu pouť svato- 
poddanému lidu, zejména mládeži, která naplnila prostory hradní, 
tísníc se kolem bud kramářů a prodavačů. Anebo ještě lépe: před- 



ANENSKá. 



i97 



DÍL PRVÝ. KAP. ČTRNÁCTÁ. 



BOŽlTĚLOVÉ 
PROCESÍ NA 
KOSTI. 



stavme šiji na př. r. 1652 ve velký svátek jarní, v ochtáb Božího 
Těla, kdy dozrálé jaro kolem usmívá se nejsvůdněji, staré brány 
vyšňořeny k nepoznání svěží zelení bříz, dvory a parkány zaplaveny 
živými barvami lidových krojů selských: žen, mužů i dětí, kteří 
s velkou zbožností účastní se slavného processí boží tělového. Vede 
je pan děkan sobotecký s kaplanem, před ním pěkně v páru seřaděni 
jdou páni literáti sobotečtí, s kantory a kostelníky, mezi družičkami 
v jedné řadě s dceruškami úředníků a soboteckých pánů mnohá pře- 
šťastná dívenka selská. Nebesa nad svátostí nesou vrchní rychtáři 
z rychet (mezi nimi Matěj Paul či Pauler z rychty doleňátské a Kaš- 
par Dufek z hořeňátské), provázeni konšely; za nimi kráčí Její Milost 
paní hraběnka Sylvie, pak hejtman Parízek s pány oficíry v čele 
dlouhého zástupu pobožných. Staré tarasy a zamračené zdi hradní, 
mezi nimiž tím mohutněji nese se sborový zpěv literátů, dojem té 
výšky vzdušné nad lesy a vodami, jak bezděky povznáší návštěvníka 
hradu — vše to dodává tomu radostnému processí tónu zvlášť ma- 
lebného a zesiluje jistě pohnutí účastníků. Jen v posledním nádvoří 
hradním, u čtvrtého oltáře, zcela blízko kuchyni zámecké, nedove- 
dou někteří z pánů literátů a mezi nimi zejména kantor Kořínek, 
odolati cele světským myšlenkám. Neboť po pobožnosti, jako minulá 
léta, bude pan hejtman hostit pana děkana a pány literáty: vůně 
krmí chystaných nese se již z kuchyně do nádvoří, derouc se světácky 
v posvátnou vůni kadidla. Což divu, že ďábel pokušitel zapuzuje 
chvílemi Krista z myslí pánů soboteckých a dává jim kochati se 
v hříšných myšlenkách, jaká asi bude zvěřina a bude-li mělnické tak 
výborné, jako bylo minule . . . 



Ze všech stavení, jež během staletí nakupily se znenáhla v úpatí 
hospoda. mocného zámku, je nejstarším pravděpodobně hospoda. Vypadá do- 
posud („doposud" pohříchu jen na fotografii,viz ji ustr. 200; dnes je 
na jejím místě dost okázalý hotel) se svými roubenými dřevěnými 
zdmi, pavlačí, komorami a doškovou střechou dost starosvětsky a dost 
roztomile. Je také pyšná na svou minulost : chlubila se velkými litera- 



198 



NA KOSTI ZA STARÝCH ČASŮ. 

mi nápisu, že pochází „z r. 1 5 1 6". Vskutku je mnohem starší, pravdě- 
podobně tak stará, jako zámek sám. Krčma byla podle všeho první a stáří krčmy. 
jediné stavení, jehož bylo třeba v podhradí zámku hned od začátku; 
v ní tedy musíme spatřovati jaksi mateřskou chalupu ce" • Podkosti. 
Neboť Podkost nebyla nikdy vsí v pravém slova smyslu; nebylo tu 
žádného statku selského. Teprv znenáhla vzniklo tu něco baráků a 
chalup, kterým asi postoupeny kusy horší půdy panské. Zejména od 
16. stol., kdy v podhradí založili páni pivovar a jiné menší hospodář- 
ské podniky, kdy vrchnost na hradě sídlila, mohl najíti v Podkosti 
obživy kovář, pekař, řezník, sklenář a jiní řemeslníci; mohla krátce 
vyvinouti se tu ves. V 18. stol. je tu dokonce již škola, patrně k vůli 
dětem úředníků. 

Krčmou v Podkosti, dnes Helikarovou, počínají se také vnitřní 
dějiny Kostečka: tržní zápis o ní najdeme totiž v čele nejstarší za- 
chovalé gruntovní knihy panství kosteckého. Tenkrát — bylo to 
r - * 575 — koupil krčmu nějaký Michal Bednářů od sirotků po Simonu 
Zimovi. O starší historii její tedy nevíme nic, ale máme všechno 
právo si domysliti, že v ní stavěl se a pokrmil koně třebas Zižka, že 
viděla voje Jiřího z Poděbrad, dobývající Kosti a vůbec prožila 
v těsném spojení s hradem dobré i zlé časy jeho. Od r. 1575 známe 
všechny držitele její do dneška, ale není potřeba, abychom jmenovali 
všechny. Michal Bednářů koupil ji za 65 kop českých; r. 1635 kupuje 
ji Matěj Ječný o 20 kop dráž, za 85 kop. Ječný držel ji čtyřicet let; 
on tedy prožil v hospodě dobu, kterou jsme výše probrali podrobněji ; krčmář 

kdyby žil, dovedl by jistě doplniti a opraviti moje vypravování mno- ^ ' 

honásob. Leccos však z historie Kosti své doby nevěděl tak dobře, 
jako vím já. Vím také leccos o něm samotném a to ne zrovna pěk- 
ného: několik měsíců v 1. 1645 — 4^ byl zavřen na zámku, proto, že 
o své ujmě jezdil do panských lesů a kácel si dříví. Hejtman Bejšovec, 
který chtěl přetrhnouti ,, neřády" v lesích panských, dal jej za to . 
šibalství vsadit do vězení, žádaje pokutu 40 tolarů (3600 Kč). Vytý- 
kal mu také, že vede výnosné handle na sta (t. j. zlatých) a žádnému 
z toho nic nedá, že nechce panských sejrů kupovat, že pálené bere 

*99 



DÍL PRVÝ. KAP. ČTRNÁCTÁ. 

odjinud, že od zámeckých mušketýrů kupuje komisní pivo a je na 
škodu hraběte prodává, zeje vůbec „protimyslný a trucovitý". Aféra 
ta byla by bezmála Ječného připravila o hospodu. Byla mu už pro- 
dána. Zámožnost a obratnost jeho zvýšila (ale nevím, jakým způso- 
bem) cenu krčmy jeho na 260 kop. míš. (18.200 Kč). 

Slyšeli jsme již výše, že v době války, když bylo zle ve vsích 
kosteckých a pro velkou nouzi lidskou neprodalo se nikde za krejcar 
piva, jediná krčma v Podkosti něco vynášela. V ní jistě stavěly se 
častěji vojenské partaje, pobyli vojáci z posádky zámecké; ji navště- 
vovali rychtáři i ostatní poddaní z panství, měli-li co činiti na kance- 
láři. Čtvrt století po válce, r. 1675, prodává se krčma v Podkosti již 
jen za 140 kop. Koupil ji tenkrát Petr Ulrych z Oseká; jeho otec, 
Martin, jenž byl šenkýřem v Příchvojí, byl krčmu podkostskou držel 
před Ječným, v 1. 1629 — 1635. Petr Ulrych vzpomínal později, 
r. 1692, jak jako hoch za časů knížete z Fridlandu chodil s jinými 
tajně z Podkosti do Kamenice, do nějaké chalupy na kraji lesů, 
,,k správě boží", navštěvovat kázání kněze pod obojí, jménem Ma- 
těje. Bylo to, vypravoval, za časů těch vpádů kurfiřtských, „když 
obrácení víry bylo". Starý Ulrych prodal hospodu zeti Jiřímu 
Chrpoví (r. 1688) za 135 kop (8000 až 8500 Kč). To je nejnižší cena 
gruntu, tou dobou za čtvrtlánový, t. j. asi i5korcový označeného 
(tenkrát se ještě stále velikost statků v knihách udávala jen tak od 
oka) — potom počíná znenáhla stoupati. R. 1695 kupuje krčmu 
Petr Kadeřávek za 155 kop míš. Syn a vnuk jeho, oba Janové, drží 
ji do r. 1750; toho rokuji kupuje (s 12 /64 lánu) Václav Vidršperger za 
230 kop a r. 1774 konečně Jan Helikar za 340 zl., t. j. asi našich 
dynastie^ 1 5000 korun. Jméno Heligar, Hiligar, Helkal vyskytuje se v knihách 
kosteckých již dříve (je odvozeno patrně z německého Hilliger) ; 
v Podkosti se chalupník Karel Helykar uvádí zejména r. 1738. Od 
té doby je krčma v rodu Helikarově do dneška: 1799 postupuje ji 
otec synu Janovi, r. 1844 otec Jan zase synu Janovi (za 1320 zl. stř.) 
a r. 1882 otec Jan synu Karlovi (za 4200 zl. r. č. (převádím na 
45.000 Kč). Plocha polí k chalupě přináležejících během panování 

200 



HEL I KARŮ. 




o 

PC 

< 

H 
c/3 



NA KOSTI ZA STARÝCH ČASŮ. 



Helikarů o něco vzrostla (r. 1844 bylo všeho 8 jiter 280 sáhů), ale 
ne tak, aby rozdíl cen (ostatek vždy na nejnižší stupeň stlačených, 
poněvadž šlo o prodeje mezi příbuznými a ovšem o statek povinností 
k vrchnosti ještě neosvobozený) neukazoval nám, jak rostla během 
posledního století cena realit, eventuelně jak klesala cena peněz. 

V zápisech gruntovních knih vyčítá se při prodejích pravidlem 
také „příslušenství" gruntu na nářadí, dobytku a j. R. 1575 je pří- 
slušenstvím i „zbroj k tomu gruntu náležející" (uslyšíme víc o tom 
v díle druhém), konečně dosti dobytka (4 krávy, 5 sviní) a tkalcov- 
ský stav. R. 1635 vyčítají se ,,táfle 1, stoly 3, včely troje," r. 1647 
špižírna dole v síni. Ta táfle (t. j. dlouhý stůl) vyskytuje se v tržní 
smlouvě ještě r. 1799; místo tří stoluje tu stůl jeden, ale „stolice 
dlouhý 3, židle 4, police 1, jarmárka v koutě" a — 8 pivních sklenic! 
Starší trhy o sklenicích nevědí ještě ničeho: r. 1675 uvádí se jen 
1 šenktyš a 1 korbel hruběj a 8 korbelů menších. R. 1844 má hospoda 
k disposici již 25 sklenic; toho rokuje také zmínka o kanceláři při 
světnici. Petr Ulrych byl si vystavěl při krčmě chaloupku, v níž pak 
žil ještě jako výminkář, užívaje i zahrádky a v ní šesti stromů švest- 
kových s jabloní vinnou. Když prodával r. 1675 Ječný, vymínil si 
mimo jiné komoru, byt volný ve světnici a zahrádku za stodolou. 

Nezdá se, že by šenkýřství v době poddanství bylo živností 
zvlášť výnosnou : krčma v Podkosti neprodávala se aspoň dráž než 
jiný čtvrtlán chalupnický na panství. Šenkýř byl spíše podsudním 
vrchnosti; pivo její musil odebírati; byl také považován jaksi za zří- 
zence a proto byl osvobozen roboty (v prvé polovici 19. stol. Heli- 
karové jsou za hospodu sic roboty prosti, ale jako držitelé chalupy 
robotují 130 dní ruční roboty do roka). A krčma podkostská patřila 
přece k nejvýnosnějším na Kostečku: vytočilo se tu podle odhadu 
z r. 1738 za rok 43 čtyřvěderních sudů piva (asi 86 hektolitrů). Ze 
vsí kosteckých vycepovalo se více v jediné hospodě hornobousovské, 
která ležela na živé silnici „rajchemberské". I Markvartice spotře- 
bovaly jen 42 sudů, Libošovice a Dobšice po 24. Zdá se tedy, že se 
přece krčmářům v Podkosti špatně nevedlo; jen tak si vysvětlíme, 



PŘÍSLUŠEN- 
STVÍ KRČMY. 



VÝNOSNOST 
JEJÍ. 



26 



201 



DÍL PRVÝ. KAP. ČTRNÁCTÁ. 

že chalupník Švarc počal si stavěti r. 1807 v Podkosti s dovolením 
vrchnosti hospodu novou, konkurenční. Ale krajský úřad ujal se 
výsady Helikarů a hospoda Švarcova musila býti stržena. 

O hosta nebylo v hospodě v době poddanství postaráno veskrze 
jindy A nyní. špatně. Zámečtí úředníci vedli dozor nad šenkýři: starali se o nepo- 
rušenost a poctivost nápojů, stanovili ceny, dohlíželi na čistotu sklepů, 
a nebylo-li něco v pořádku, byl milý šenkýř hned v pokutě nebo ve 
vězení. K tomu si představme, že se tenkrát vařilo poctivé silné pivo 
na svrchní kvasnice, že v krčmě pod zámkem měli na prodej výborné 
mělnické víno z Černínských vinic na panství mělnickém, že dobrá 
šestina velké světnice s černým povalovým stropem byla vyplněna 
mohutnou stavbou starobylých kamen s pecí, tedy nedotčena ve 
svém staroselském půvabu. Ta kamna ještě pamatujeme a stará 
šenkovna v Podkosti byla vůbec po léta mile intimním tradič- 
ním rámcem našich občasných besed. Dnes sedíme již v jídelně 
„hotelu" — a jen výroční posvícenská oslava Kosti, jíž nikdy nevy- 
necháme (je vždy v říjnu tu neděli po druhém Františku) a jen 
věrná soudržnost naší společnosti dává nám zapomenouti, že pří- 
tomnost není zcela ve shodě s minulostí. Nezmiňuji se o těch zá- 
jezdech na kostecké posvícení nebo na kostečkou pouť nebo vůbec 
na jiné kostecké znamenitosti nadarmo: z těch návštěv a z té 
turnovské výletní družiny odvozuje svůj původ i tato kniha. 



KONEC DÍLU PRVÉHO. 



202 



SEZNAM PŘÍLOH S VYSVĚTLIVKAMI. 



1. KOST. MĚDIRYTINA U titulního listu. 

Pohled se silnice sobotecké. Podle fotografie. 

2. HORNÍ POJIZEŘf NA MAPĚ CECH Z VÁLKY TŘICETILETÉ ... Při str. 8. 

Výsek z mapy Vusínovy z r. 1665, založené na kresbě Pavla Aretina 
z r. 1632. Rytec snažil se v obrázcích měst a hradů znázorniti tu a tam 
některý karakteristický rys jejich nebo vystihnouti silhouettu — srv. na př. 
Trosky; na Kosti ovšem nic z toho neviděti. Mapa stanoví tečkovanou 
čarou hranici kraje boleslavského a hradeckého; topografie její přestává 
jen na sídlech dominií a městech a městečkách. 

3. KOST (OD ZÁPADU) V LETECH PADESÁTÝCH 19. STOL Při str. 16. 

Kreslil H. Mathaey. Vydal „Kunstverlag Carlsruhe" (nepodařilo se mi 
zjistiti dílo, do něhož kresba náleží a dobu, kdy vyšlo). List ve sbírce rytin 
dvorské bibliotéky ve Vídni. — Xa rytině lze studovati staré zastavení 
prostranství za čtvrtou branou kolnami a stájemi. Srv. zejména nakloně- 
nou chodbu do vikýře budovy nad třetí branou. Střecha velké věže má tu 
poněkud jinou formu než dnes (srv. i níže přílohu č. 15) ; z budovy sýpky 
trčí vysoký komín. Zajímavá je i úprava plochy pod hradem na cestě 
k Turnovu. Socha sv. Václava je asi skryta za plotem (v pravém rohu 
obrazu dole nalevo od dvou stojících mužů). 

1. KOST SE SILNICE SOBOTECKÉ Při str. 24. 

Kresba Bedřicha Havránka z let čtyřicátých či padesátých 19. stol. 
S realismem Havránkovi vlastním zachovala nám nejzřetelněji podobu 
Kosti před restaurací z let sedmdesátých. 

5. KOST S LETADLA Při str. 32. 

Pohled jakoby z údolí Plakánku. Ves vzadu jsou Libošovice. 

203 



6. KOST SE STRANY JIHOVÝCHODNÍ přistr40. 

Podle fotografie (M. Bureše v Sobotce) z doby před 25 lety. Vpravo v po- 
předí kus Bílého rybníka. 

7. KOST V ZIMĚ Při str. 48. 

Fotografováno s protilehlého návrší na jihu. 

8. LIST HEJTMANA VRUTICKÉHO HRABĚTI Z KOSTI Z 12. ČERVNA 

1642 Při str. 56. 

Fotografické faksimile celého dopisu z archivu jindřichohradeckého. Přepis 
novodobý přiložen (podobně jako u reprodukcí dalších) . List je zajímavý 
podivuhodným mícháním drobných starostí hospodářských s vojenskými. 

9. LIST HRABĚNKY SYLVIE PANU FERDINANDU Z KOLOVRAT 

s přípiskem hr. Heřmana, d. d. Praha 9. říj. 1639 Při str. 64. 

Fotolitografie v pův. velikosti podle originálu v Černínském archivu jindři- 
chohradeckém. 

10. ČÁSTI KATASTRÁLNÍ MAPY OBCE PODKOSTI A OKOLÍ Z R. 1753 Při str. 72. 
Zmenšeno fotograficky z originálu, jenž chován byl na faře v Markvar- 
ticích (dnes v městském museu v Sobotce). Mapa, poněkud poškozená, 
je dílem zeměměřiče Ing. Hótzla, který počátkem let padesátých 18. stol. 
vyměřil a do map zakreslil celé panství kostecké. (Celková velká mapa 
panství, jím zhotovená, je přiložena k druhému dílu této publikace.) 
Na mapě Podkosti je zajímavá kresba zámku Kosti s ptačí perspektivy, 
nejstarší dosud známý, bohužel ne zcela jasný, obraz hradu. Zdá se 
z něho vysvítati, že prostoru mezi velkou věží a kaplí vyplňovala cele 
vyšší budova, z níž dnes zbyla přízemní kolna; na „hořením pláce", kde 
do r. 1874 stály kolny a stáje s vysokými střechami, viděti tu, zdá se, dvě 
věžovité stavby, jednu na skále nad branou do podhradí, druhou v proti- 
lehlém rohu ; zeď dole k druhé bráně (od sochy Jana Nepom. vzhůru) 
nese cimbuří. Pod zámkem je ještě rybník Labutní. 

Podkost má tu asi polovici čísel co dnes. V druhém výseku mapy viděti 
síť starých cest před založením nové silnice; stará silnice šla dvorem Sem- 
tinskýrn a z dvora k Vesci; zde na levé její straně (dnes jsou ty stromy na 
pravé straně nové silnice, která ovšem již nevychází z dvora jako dříve), 
stály kolem sochy Jana Nepomuckého dva stromy (srv. tu skupinu v seve- 
rových. cípu listu). Jsou to lípy semtinské, ještě mladé a málo vzrostlé. 
Původně totiž byly tu dvě lípy; jednu z nich vyvrátil úder vichru 



204 



v srpnu 1858. Sochu sv. Jana Nepomuckého ku podivu neviděti, leč by 
byla naznačena jakoby vztýčeným vyšším kmenem (stromem?) mezi 
oběma lípami; podobně aspoň na jihozápad, straně Kosti v rohu zahrádky 
u Labutního rybníka je vkreslen stejný sloup nebo stožár (snad socha 
sv. Václava, která tu vskutku stojí?). Znatel terrainu rozezná z kresby 
i tónu zabarvení, kde barevná mapa naznačuje rybník, louku a sad, 
kde les nebo pole; hned u Semtin, kde dnes jde silnice, je zakreslena 
chmelnice. Písmena latinská znamenají rustikální pole podkostských 
chalupníků, švabachová (5( 1 atd.) panské parcely dvora semtinského. 

11. LÍPA SEMTINSKÁ Při str. 80. 

Se sochou sv. Jana Nep. z r. 1728. Bylo již pověděno, že tu byla dvojice lip, 
z nichž jedna byla vyvrácena vichrem r. 1858. Lípu je viděti z dalekého 
okolí (i z hřbetu Krkonoš od Sněžných jam); patří k slávám Kostečka. 

12. POHLED NA KOST OD ZÁPADU Při str. 88. 

V popředí je Černý rybník. 

13. LIST PANfREjNY HR. HEŘMANOVI Při str. 96. 

d. d. Kost, 1. kv. 1646. — Světlotiskové faksimile v původní velikosti. 
Originál v Černínském archivu jindřichohradeckém. 

14. KOST OD ČERNÉHO RYBNÍKU (OD ZÁPADU) Při str. 104. 

Podle fotografie V. Vokurky z Králova Dvora. 

15. KOST Z NÁDVOŘÍ OD PIVOVARU Při str. 112. 

Kolorovaná kresba hr. Ludvíka Arnošta Buquoye z poč. 19. stol. (Hr. 
L. Buquoy, žák Puchernův, nar. 1783, zemřel 1834.) Obraz nás sezna- 
muje zajímavě s podobou Kosti před víc než stoletím se strany severní. 
Srv. co o poučení jejím pověděno níže v poslední kapitole tohoto dílu. 

16. KOST Z NÁDVOŘÍ OD PIVOVARU DNES Při str. 120. 

Z mé fotografie před 25 lety. Vidíme, jak proměnila situaci nová úprava 
hradu z let sedmdesátých. Tenkrát také sem přemístěna socha sv. Jana Nep. 

17. HR. HEŘMAN ČERNÍN Z CHUDENIC (PORTRÉT) Při str. 128. 

Fotogr. snímek starého portrétu z r. 1644 v Jindř. Hradci, představují- 
cího hraběte v slavnostním úboru jako císařského vyslance k sultánovi. 

V Jindř. Hradci v archivu mají i kopii toho obrazu v barvách, pořízenou 
H. Schwaigrem, jež byla přílohou k prvému vydání. 

205 



18. PORTRÉT HR. SYLVIE KATEŘINY ČERNÍNOVÉ, JAKO MARKRA- 
BĚNKY BADENSKÉ Při str. 136. 

Srv. text výše str. 144. Obraz je zachován na zámku hruboskalském. Po- 
divným způsobem představuje prvý erbovní obraz v levém rohu znak 
hrabat Valdštejnů (druhý znak snad náleží markrabatům badenským). Ale 
nápis jmenuje hr. Sylvii Kateřinu zcela jasně. Hádám, že malíř, jenž byl 
pověřen na Hr. Skále později restaurovati staré obrazy v zámku, připojil 
znak valdštejnský v mylném domnění, že dáma náležela také tomu rodu. 

19. LIST HR. HEŘMANA HRABĚNCE SYLVII Při str. 144. 

d. d. Cařihrad 1. března 1645. 

Světlotiskové faksimile podle originálu v archivuj indřichohradeckém v pů- 
vodní velikosti. 

20. KOST R. 1833. AKVAREL ANTONÍNA MÁNESA Při str. 152. 

Srv. výše kresbu Havránkovu s téže strany, asi o dvacet let mladší. Je 
zajímavo, že i otec Josefa Mánesa, jenž tolik zájmu výtvarného věnoval 
staré Kosti, má podíl v tom malířském kultu. Obraz Antonínův repro- 
dukoval po prvé Fr. Žákavec (z akvarelů ve Vídni, zakoupených r. 1846 
cis. Ferdinandem) v Pekařově sborníku (1930) II. 

21. KARLA ŠKRÉTY PORTRÉT HR. HUMPRECHTA ČERNÍNA . . Při str. 160. 

Reprodukce podle originálu v lobkovickém zámku v Hoříně u Mělníka. 

22. JEDEN Z NÁVRHŮ NA PŘESTAVBU ZÁMKU HUMPRECHTA . Při str. 168. 

Po požáru z r. 1678. Srv. návrh nádherného schodiště; projekt nebyl pro- 
veden (srv. výše str. 161). Ale stáje po stranách byly r. 1691, když se za- 
jišťovala terasa, odbourány. Z archivu jindřichohradeckého. 

23. POHLED NA ZÁMEK HUMPRECHT (OD SEVEROZÁPADU) ... Při str. 176. 

Podle fotografie J. Šimona v Turnově. 

24. KOST Z ÚDOLÍ PLAKÁNKU Při str 184. 

Fotografováno MUDr. Zemanem v Turnově. Srv. výše letecký snímek 
při str. 32. 

25. LIST HRABĚNKY SYLVIE PAN f ZUZANĚ ČERNÍNOVÉ Při str. 192. 

d. d. Praha, 14. března 1651. 

Světlotiskové faksimile originálu (v archivu jindřichohradeckém) v pů- 
vodní velikosti. 

26. STARÁ HELIKAROVA HOSPODA POD KOSTÍ Při str. 200. 

Zbořena na podzim r. 1926. 

206 



OBSAH. 



KAPITOLA I. 

PŘED VPÁDEM ŠVÉDSKÝM. 

Naděje v trvalý pokoj. — Hr. Černín kupuje Kost. — Meliorace a investice 
na zámku a panství. — Hrozící vpád Banérův. — Vojenské nepříležitosti v kraji. 

— Přípravy na příchod Švédů. — Prví Švédové před Kostí Str. i. 

* ^ ^_ KAPITOLA II. 

KOST V MOCI ŠVÉDŮ. 

Otevření zámku Švédům. — Opožděná proklamace. — Kost kvartýrem 
hr. Banérové. — Hospodářství na zámku a panství. — Zazděné peníze. — 
Rytířské osoby na zámku. — Hudec Skřivánek Str. II. 

KAPITOLA III. 

DOBYTÍ KOSTI OD CÍSAŘSKÝCH. 

Postup císařských. — Kapitulace Hr. Skály a Kosti. — Zásluhy frauci- 
moru při tom. — Zloupení panství od císařských. — Osvědčení o škodách. — 
Skon „Banýrky". — Úspěch domácích mušketýrů Str. 24. 

KAPITOLA IV. 

PROCES S ÚŘEDNÍKY. 

Sesazení a uvěznění hejtmana Hosiána a písaře Rovenského. — Hněv 
hraběte. — Žaloby a obrany. — Násilné jednání pánovo. — Rozhodnutí císařské. 

— Nářky hraběte na řádění vojska. — Peněžní nesnáze Černínovy. . Str. 31. 

KAPITOLA V. 

DVĚ LÉTA BÍDY A STRACHU. 

Těžké repartice a kontribuce. — Nebezpečí od nepřítele. — Hrdá slova 
o síle hradu Kosti. — Bída a Útěk poddaných. — Panika po porážce císařských 
ve Slezsku. — Odmítnutá pomoc. — Strach po bitvě u Lipska. — Přepadení 
Kosti od Švédů. — Znovudobytí zámku od císařských Str. 39. 



KAPITOLA VI. 

ZA VPÁDU TORSTENSONOVA. 

Vychovávání císařských. — Vpád Torstensonův. — Kost v očekávání 
útoku. — Zprávy o situaci na zámku a panství. — Kost po třetí v rukou Švédů? 

— Strach ze zájezdů švédských. — Útrapy od císařských. — Zámecká po- 
sádka - Str. 56. 

KAPITOLA VIL 

KOST V LISTECH DO CAŘIHRADU. 

Nářky na roboty a vintrkvartýry. — Vzácné privilegium Kostečka — Paní 
hraběnka na Kosti — Zprávy její o úřednících a hospodářství — Purkrabí Bůva. 

— Nové vpády Švédů a kritická situace císařova. — Velká úroda r. 1645 Str. 66. 

KAPITOLA VIII. 

POD ŠVÉDSKOU KONTRIBUCI. 

Ohrožení velbloudi z Cařihradu. — Švédové na Hr. Skále. — Kost kontri- 
buuje na Skálu. — Noční útok Švédů na Kost. — Exekuce ohněm. — Vojna 
mezi Skálou a Kostí. — Kapitulace Skal. — Brandbrífy ze všech stran. — Hos- 
podářství nového hejtmana. — Summy pohlcené válkou Str. 76. 

KAPITOLA IX. 

PANÍ REJNA NA KOSTI. 

Paní Rejna. — Její prvé dojmy a prvé kritiky kosteckého hospodářství. — 
Její román a svatba na Kosti. — Bezohlednost hraběte a hněv paní Rejny. — 
Mezi dvěma ohni. — Prosby a hrozby poddaných. — Nespokojenost posádky 
kostecké Str. 94. 

KAPITOLA X 

ROK POSLEDNÍ NADĚJE. 

Modlitby u sv. Víta. — Sporé zprávy o Kosti. — Poplašné listy z června. 

— Boj o Prahu bojem o českou budoucnost. — Kostecké roboty Švédům. — 
Zloupení Kostečka od Švédů. — Narozeniny královny Kristiny. — Abdankování 
kostecké posádky . . Str 103. 

KAPITOLA XI. 

VSTŘÍC novým dobám. 

Jen tři poddaní. — Gruntovní soudy a píle paní hraběnky. — Změny 
v úřednictvu. — Meliorace a investice. — Osazování pustin. — Bilance války 
a počet osedlých. — Pusté vsi a statky. — Triumfální návrat P. Marie Str. 1 1 1. 



KAPITOLA XII. 

HRABĚ HEŘMAN A JEHO CHOŤ. 

Rodná půda českého povstání. — Boj dvou kultur na české půdě. — Mládí 
hr. Heřmana; prvé cesty a úspěchy. — Věrnost jeho za povstání a potomní 
odměny. — Obchodní a hospodářské talenty jeho. — Povaha a osobnost jeho. — 
Hraběnka Sylvie. — Postavení manželů v ohledu náboženském a národním. — 
Závět a smrt hraběte. — Druhý sňatek, závěť a smrt hraběnky . . . Str. 121. 

KAPITOLA XIII. 

KDYŽ SE STAVĚL HUMPRECHT . . . 

Mládí dědice Heřmanova. — Jeho ctižádostivé ideály a naděje. — Zkla- 
mání jejich. — Povaha hr. Humprechta. — Jeho láska k umění. — Stavba zámku 
Humprechta. — Požár Humprechta a znovuzbudování jeho. — Svatopluk Čech 
na Humprechtě. — Hr. Humprecht a českonárodní vědomí. — Zbožnost doby 
baroku. — Císařské listy hr. Humprechtovi. — Otázka selská a mor r. 1680. — 
Syn a vnuk hr. Humprechta. — Prodej Kosti Str. 146. 

KAPITOLA XIV. 

NA KOSTI ZA STARÝCH ČASŮ. 

Celkový dojem. — Plány knížete Fridlandského s Kostí. — Význam 
kostecké pevnosti. — Zachránění hradu před sbouráním. — Budovy v podhradí. 
— Velká kancelář. — Zlaté pokoje a zmar jejich. — Sirotčí sklep. — Rozsáhlá 
agenda klíčnice Uršuly. — Na Bílé věži. — Kaple. — Staré inventáře. — Boží- 
tělová procesí na Kosti. — Krčma pod zámkem Str. 179. 



SEZNAM PŘÍLOH S VYSVĚTLIVKAMI Str. 203. 



PLEASE DO NOT REMOVE 
CARDS OR SLIPS FROM THIS POCKET 

UNIVERSITY OF TORONTO LIBRARY 



DB Pekař, Josef 

785 Kniha o Kosti 

K68P4 

1935 

dil 1